Typologie fašismu
„… fašismus je otevřená diktatura nejreakčnějších sil, opřená o manipulovanou část lidu, o pauperizovanou a deklasovanou vrstvu, lumpenburžoazii a lumpenproletariát. Vyznačuje se sociální demagogií, antisemitismem, netolerantností, likvidací parlamentního systému, destrukcí demokratických a občanských svobod, vysokou organizovaností mas využitím zkušeností z militarismu, kriminálního podsvětí, iracionalismem, využitím prvků sociálního darwinismu a plným podřízením jednotlivce absolutní moci státu a totalitní moci strany. Ideologickým prvkem je i mysticismus a rasismus.“ [S. 2.]
Typologie fašismu odráží vývoj v různých zemích na různém stupni společenského vývoje, nemusí vycházet ze stejných měřítek a vystihuje jen některý rys:
monarchofašismus – fašismus realizovaný v monarchii (Itálie, Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie), i když i tady se projeví ještě jiná specifika – v Itálii např. korporativní forma fašismu; v některých státech je oporou fašismu především armáda, policie, ozbrojené milice a politická strana s názvem fašistická tu není anebo je jen propagačním přívěskem (Japonsko, Polsko, státy Jižní Ameriky);
agrofašismus – fašismus opřený o plantážníky, velkostatkářskou oligarchii, bohaté sedláky (Litva, Lotyšsko, Estonsko, středoamerické republiky);
nacismus – nejextrémnější forma fašismu (Německo);
vazalská forma fašismu – vznikla z vnějších podnětů a zaniká v okamžiku, kdy vnější vliv je likvidován válkou či státním převratem (Slovensko, Chorvatsko);
austrofašismus – byl typickým projevem pro Rakousko;
Henleinův fašismus v ČSR – zakrývající v prvním období svůj program za hesla o sebeurčení a uznáváním parlamentarismu, zakrýváním skutečných cílů a tající podřízenost nacismu;
neonacismus – je problémem našich dnů. [S. 2.]
Fašistické síly se dostávají k moci tehdy, když se „vládnoucí vrstva obává, že demokratický a parlamentní systém dává možnost k uplatnění nároků a zájmů nevládnoucí vrstvy společnosti. V době velké hospodářské krize se hledá recept na likvidaci nezaměstnanosti a nacismus takovou formu řešení krize nabízí řízeným hospodářstvím, kdy stát intervenuje do tržní ekonomiky, ale ponechává dosavadní ekonomické vztahy. Řízené hospodářství zasahuje jen v několika případech přídělem pracovních sil, objednávkami válečného materiálu, přídělem surovin apod. Fašismus je nastolován pučem, státním převratem, parlamentní cestou po vítězných volbách, všude tam, kde hrozí nebezpečí, že by se k moci dostaly neprivilegované vrstvy, zejména reformní či revoluční levice.“ [S. 2–3.]
Autor dále uvádí specifické rysy československého fašismu, hlavně v porovnání s nacismem:
„1. Nevznikla jedna fašistická strana, ale několik.
2. Fašismus se v českém národě nestal masovou záležitostí, malý počet voličů.
3. Masový vliv získal henleinofašismus mezi německým obyvatelstvem, které se nemohlo smířit se ztrátou privilegovaného postavení z dob rakouské monarchie a ztrátu hegemonie považovalo za útisk. Oprávněně si stěžovalo na nezaměstnanost, ale to byl jev mezinárodní a vycházel z tržní ekonomiky. Na Slovensku šlo spíše o to, aby se uplatnily ambice slovenské politické reprezentace, která chtěla vedoucí postavení na Slovensku a českou reprezentaci chápala jako konkurenční a silnější.
4. Fašismus se všude uchází o vliv na mládež. V ČSR a v českém národě byl vliv DTJ, Orla, Sokola, skautingu tak silný, že se sem fašismus neprodral. V dělnictvu se fašistům nepodařilo vytlačit sociální vliv sociální demokracie a KSČ. V občanské společnosti se proti fašismu postavily demokratické strany, např. lidová, nár. socialistická apod.
5. Demokratické tradice byly silnější. Oporou byla polická skupina Hrad, s podporou inteligence (učitelstvo, studenti) mnoha organizacemi (legionáři, odborové organizace, náboženské organizace apod.)
6. Ve většině politických stran vznikla prohradní a protihradní křídla. U protihradních křídel byly zárodky filofašismu a náběh na protofašismus, např. u protihradní frakce agrární strany. Prohradní byla např. strana lidová, nár. socialistická, soc. demokratická, aktivistické strany německé do nástupu Henleina, např. němečtí křesťanští sociálové, německá soc. dem. a část Svazu německých zemědělců. Potihradní jako celek byla Sudetoněmecká strana K. Henleina.“ [S. 3–4.]
Německý nacismus chápe prof. Frajdl jako nejextrémnější formu fašismu se základními rysy a tendencemi:
„1. Nacistická ideologie získala masovou základnu v německém národě, v NSDAP a v přidružených organizacích SA, SS, HJ, BdM, DAF, KdF a jiných bylo organizováno na 25 milionů osob. Ve stanovách všech organizací nacistického hnutí byla zakotvena zásada, že pasivní členství se netrpí. Mluvit o kolektivní neodpovědnosti tedy nelze.
2. Nacistická ideologie byla podložena rasovou teorií, podle které bílé rase mají vládnout Němci a elitou je norický typ Germána.
3. Politický protivník mohl být likvidován, rasový protivník byl likvidován.
4. V celém systému vládl vůdcovský princip, odpovědnost směrem nahoru. Pokud se lid mohl k něčemu vyjádřit, tak až po důkladné manipulaci s veřejným míněním. Zachovány prvky pseudoparlamentarismu (říšský sněm).
5. Zkušenosti čerpalo nacistické hnutí z tradic armády, znalosti výzvědné služby a praktik kriminálního podsvětí. Vydírání, provokace, podvody apod.
6. Nacismus je reakční ideologie s vysokým smyslem pro technický pokrok.
7. Územní expanze, zneužití principu práva národů na sebeurčení i pro menšiny za hranicemi vlastní země. Německé menšiny v úloze kolon. U nás henleinofašismus.
8. Tvorba kolonií v Evropě.
9. Učení o dvojím kapitálu, tvůrčím (německém) a parazitním (židovském, americkém apod.).
10. Boj proti organizacím, které nebylo možné v Německu kontrolovat (zednáři, církve, humanitární organizace).
11. Užívání neadekvátní terminologie (židobolševici) zakrývající skutečnost (konečné řešení apod.).“ [S. 4.]
Následuje rozbor předválečného období a projevů fašismu v jednotlivých státech: Rakousko, Albánie, Argentina, Bolívie, Brazílie, Bulharsko, Jugoslávie, Maďarsko, Rumunsko, Polsko, Itálie, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Řecko, Portugalsko, Španělsko, Guatemala, Chile, Chorvatsko, Japonsko, a zabývá se fašismem v okupovaných zemích – Francii, Norsku a protektorátu Čechy a Morava.
Dějiny jsou učitelkou života. Proto má pro současnost i budoucnost trvalý význam přehled základních rysů a projevů neofašismu a neonacismu:
„1. Nehlásí se ke zločinům a perzekuci z dob nacismu a fašistických režimů, snižuje počet obětí, případně je vůbec popírá (Osvětim).
2. Hlásí se výběrově k některým částem programu a praxe nacismu a fašistických programů.
3. Nejčastěji je to nadřazování vlastního národa nad evropskými národy. Perzekuce Židů a Romů je častá.
4. Oživuje se kult vůdcovství, ale četné ambiciózní vztahy vyvolávají konkurenční boj mezi vedoucími funkcionáři.
5. Nadšení vyvolává militaristická příprava a cvičení v terorismu.
6. Nostalgicky se vzpomíná na výrazné postavy nacismu a fašismu. V popředí zájmu jsou výsadkáři, tajní agenti, členové zpravodajských agentur, političtí vůdcové (u nás např. R. Gajda, na Slovensku Tiso, v Chorvatsku Pavelić apod.), kapitáni ponorek, letci apod.
7. Oživuje se výlučný nacionalismus až šovinismus.
8. Podceňuje se parlamentní systém, mluví se o ,žvanírně’, která neřeší reálně existující problematiku.
9. Pěstuje se odpor k menšinám, k přistěhovalcům, k vybraným sociálním skupinám.
10. Navazuje se na sociální demagogii a vyhlašují populistická hesla s orientací doleva i doprava.
11. Neonacisté a neofašisté nemají oporu ve státním aparátu, ale jednotlivě pronikají do armády, policie, zpravodajských služeb a hlídacích společností.
12. Hledají se jednoduchá a řízná řešení běžných problémů. Rozkaz je víc než myšlenka.
13. Dosahuje se vysokého stupně internacionalizace, finanční prostředky mají utajené zdroje příjmu.
14. Ideologie neofašismu se promítá do písní, do pochodů a srazů. Občanská kultura je předmětem pohrdání.
15. Nositelem jsou pauperizované vrstvy, lumpenproletariát i lumpenburžoazie.
16. Neofašistická uskupení jsou často chápána jako záloha proti reformním i revolučním silám levice. Nejmírnější vztah se projevuje malou politickou snahou zakročit proti výstřelkům extrémně pravicových politiků, organizacím, publicistům. Teprve při vážnějších akcích, kde dojde k ohrožení života či dokonce k úmrtí a zahraniční tisk a domácí veřejné mínění je pobouřeno, následuje důslednější postih, někdy jen verbálního charakteru. I v minulosti se předstupeň fašistického státu dal rozpoznat v neochotě daného režimu zakročit v rámci již dříve přijatých zákonů proti nebezpečí, které vycházelo z fašistického a nacistického prostředí. Dosvědčují to četné případy policejní netečnosti a justiční benevolence např. v Itálii po roce 1922 a v Německu již před nástupem k moci (1933).“
Práci prof. Frajdla připravil k vydání JUDr. O. Tuleškov a vydalo ji Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OV KČP Praha 10 v říjnu 2001.
PaedDr. Jitka Gruntová