S Moskvou za zády – recenze
Z názvu a podtitulku lze tušit, že publikace se věnuje jisté části domácího a zahraničního odboje za 2. světové války, resp. sovětským zpravodajským a vojenským aktivitám na území dnešní České republiky. Skutečně celý obsah se věnuje tomuto tématu z nevšedního geografického pohledu. Na začátku recenze je třeba uvést, že grafická stránka publikace je vynikající, použit je kvalitní křídový papír, text doplňují stovky fotografií osob, míst, dokumentů. Zmíněný geografický přístup, který již autor použil v minulosti, však v sobě skrývá mnohé problémy. Text je rozdělen do 14 kapitol dle současných krajů, počínaje krajem Karlovarským a konče krajem Moravskoslezským. Každá kapitola je uvedena krásnou mapou z období protektorátu, která však nevyjadřuje její název, protože územní členění bylo v letech 1939–1945 jiné.
Vlastní text je uveden Úvodem v rozsahu necelých pěti stran, v němž autor uvádí, že podkladem pro zpracování studie byl v podstatě jediný fond Vojenského historického ústavu, který v některých případech doplnil o text několika prací na toto téma, jež vyšly v poslední době v České republice, v menší míře i další archivní materiály. Základním výběrovým kritériem textu jsou sovětské vojenské a zpravodajské složky, v nichž působili někdejší českoslovenští občané. V tom se skrývá základní problém práce, její neúplnost a nevyužitá příležitost, neboť někdejší českoslovenští občané nebyli zařazeni ve většině sovětských zpravodajských a vojenských složek působících na území dnešní České republiky. V podstatě jde o torzo tématu, jež zůstalo na úrovni poznání v polovině 90. let minulého století, kdy byly na toto téma publikovány poslední historické práce. Autor si tohoto problému je vědom, neboť v úvodu uvádí, že si práce nečiní nárok na úplnost. Kladem práce je její politická a historická korektnost. V úvodu, kromě všeobecného konstatování, autor sice poukazuje na rozdílnost vysílajících složek, ale neuvádí ani základní strukturální charakteristiky jednotlivých skupin, odlišnosti jejich taktického bojového využití a specifika jejich konkrétních postupů. S výjimkou menší části jednotlivých skupin autor neuvádí také vysílající složku, což znemožňuje blíže charakterizovat jejich specifické úkoly.
Problematičnost geografického přístupu k historickému tématu spočívá ve složitosti, resp. nemožnosti, vyjádření společné charakteristiky jednotlivých skupin či sítí. Např. na s. 74 je poprvé uvedeno jméno Jana Vycpálka v textu k obci Drahoňův Újezd (dnes okres Roykcany), aniž by se čtenář dozvěděl, o koho jde. V dalším textu je o Janu Vycpálkovi zmínka na dalších 38 místech, což svědčí o tom, že Seluckého zpravodajské skupině GRU autor věnoval mimořádnou pozornost. Autor se však nezmiňuje o mnoha sovětských zpravodajcích československého původu (především členů KSČ), kteří se do Československa vrátili ještě před Mnichovem, a za války plnili mnohé odbojové úkoly. Jde např. o Václava Maříka, Františka Šmída (nikoliv konfidenta), Antonína Bilíka, bratry Synkovy a mnohé další.
Přestože autor využívá geografické hledisko jako základní metodu členění textu, na mnoha místech se dopouští nepřesností. Např. na s. 18 uvádí, že sovětské desanty byly vysazovány v Polsku, tento stát okupovaný nacistickým Německem de facto neexistoval a Sověti nemohli vysazovat své skupiny na území svého spojence. Šlo o území, které bylo připojeno k Říši; stejně tak na s. 471, je uvedeno, že desant KAC byl vysazen na rakouském území. Na s. 533 uvádí obec Vacenovice a zařazuje ji do dnešního kraje Vysočina, ve skutečnosti se jedná o Vacenovice v okrese Hodonín. O něco dál na s. 536 text k obci Petrovice v okrese Třebíč uvádí jako prostor činnosti desantu Za Prahu, který však na Třebíčsku nikdy nepůsobil. Historická a geografická nejasnost vyplývá i z formulace, kdy autor popisuje přechod parašutisty Rudolfa Peschla 25. 9. 1943 do protektorátu. Autor uvádí, že Peschl přešel u Heřmanic na Moravu. Heřmanice se však nacházejí v Horním Slezsku. Za drobnou nepřesnost je třeba považovat označení dvou vrcholů na Českomoravské vrchovině na s. 501. Šindelný vrch se ve skutečnosti nazývá Šindelový a Žákovská hora ve skutečnosti Žákova hora. Na s. 36 je za místo vysazení desantu Komenský uváděna obec Pohleb, ve skutečnosti se jedná o obec Pohledy.
Mnohá pochybení se vyskytují v názvech skupin a v jejich personálním složení. Na s. 15 v pozn. 19 je uváděn jako člen desantu KOMENSKÝ Jaroslav Bartoš, ten však členem desantu nebyl. Na s. 42 je uváděn Dmitrij Popjuk jako zpravodajský důstojník desantu NÁRODNÍ MSTITEL. Popjuk se stal příslušníkem odbojové skupiny Národní mstitel až po seskoku, když přišel o svého radistu, neboť byl vyslán se samostatným zpravodajským úkolem. Na s. 45 autor uvádí Františka Kleina jako člena desantu KOM D. Skutečný operační název tohoto desantu není znám a název KOM D se objevil v méně hodnotné polistopadové literatuře. Na s. 515 je uváděn Rudolf Procházka jako člen desantu Prokop Holý. Tento název vznikl až ve druhé polovině roku 1944, když někteří Procházkovi spolupracovníci přešli na partyzánský způsob boje. Také operační název tohoto desantu není znám. Uváděný Josef Procházka na s. 516 je ve skutečnosti Rudolf Procházka, který samozřejmě nebyl členem desantu AROŠ. Zde došlo jak k záměně jména, tak i následně celého desantu. Na s. 560 je uváděna jako radistka sovětské zpravodajské skupiny Polka z Třinecka Henrietta Ciesla. Její skutečné příjmení znělo Czieslarová. Členové desantu S1/R nebyli sovětskými parašutisty, jak je uváděno na s. 650, neboť byli vyslání Čs. vojenskou misí, a tudíž byli československými vojenskými příslušníky. Na s. 688 radista desantu LUČ uváděný pouze křestním jménem Dmitrij se jmenoval Žirko.
Nejrozsáhlejší část uváděných chyb v textu se týká vlastní činnosti rezidentů, nebo členů výsadkových skupin. Tato pochybení dokumentují, že autor se blíže činností sovětských vojenských a zpravodajských složek nezabýval a přebíral mnohé bez kritického zhodnocení. Poznámky uvádím dle textu: Na s. 83 parašutisté Haken a Hruška, kteří uprchli z německého zajetí 5. 4. 1945, měli dle autora vytvořit malou partyzánskou skupinu v okolí Kolince. Pojem partyzán a partyzánská skupina má zákonem dané podmínky, z nichž jednou je, že skupina musela působit proti okupantům minimálně dvě měsíce. To uváděná ozbrojená skupina samozřejmě nesplňovala. Na s. 112 je Emil Vitouš, člen desantu NKVD, uváděn jako radista. Ve skutečnosti byl Vitouš rezidentem a se svojí radistkou se po seskoku nesešel. S. 526 uvádí, že členové desantu ZAREVO pátrali po spolupracovnících desantu Jermak. Ve skutečnosti Zarevo pátralo na Lysicku po členech desantu LUČ. Na s. 556 jsou popisovány zmateně okolnosti zatčení sovětských rezidentů GRU Kosa a Bohuslava v návaznosti na činnost parašutisty – konfidenta Kasíka. Kos byl ve skutečnosti zatčen na podzim 1941, Bohuslav byl ponechán gestapem na svobodě jako vějička. Kasíkem byl navštíven někdy v roce 1943 a teprve v roce 1944 byl v Brně zatčen.
Autor uvádí mnohé nepřesnosti týkající se činnosti domácího odboje. Na s. 564 formuluje hodně nepřesně, že odbojová síť Moravská pětka měla k dispozici dvě vysílací stanice, s nimiž udržovala spojení s Londýnem a Moskvou. Také formulace o spojení s Londýnem a Moskvou jsou více než nepřesné. Na s. 570 se autor zmiňuje o konfidentu Viktoru Ryšánkovi, jako o tom, který působil proti sovětským výsadkům. Ryšánek však proti žádnému sovětskému výsadku nepracoval. O něco dále autor uvádí, že parašutista F. Brauner se setkal 25. 9. 1941 s konfidentem parašutistou F. Čihánkem. Ten se však na gestapu přihlásil až o několik dní později, 30. 9. 1941, takže při setkání s Braunerem nemohl být konfidentem. Podobně na s. 585 autor časově posunuje text i v případě Stanislava Kotačky tvrzením, že jej jako konfidenta vyšetřoval příslušník gestapa R. König. Kotačka se stal konfidentem až po svém zatčení. Na následující straně 586 uvádí údaje o zatčení Artura Holzera brněnským gestapem, jehož ilegální činnost však s žádnou sovětskou zpravodajskou složkou nesouvisela. Někdy se zdá, že autor nad některými částmi svého textu nepřemýšlel. Na s. 594 uvádí, že příslušník brněnského gestapa W. Dyck vstoupil v roce 1939 do sociálně demokratické strany, což se samozřejmě v tomto roce stát nemohlo. Zde je třeba uvést, že údaje o činnosti příslušníků jednotlivých služeben gestapa v protektorátu nijak nesouvisí s názvem práce a prostor jim věnovaný by bylo vhodnější využít pro údaje o mnohých sovětských zpravodajských a vojenských aktivitách.
Možné zkratkovité části textu vedou k dalším nepřesnostem. Na s. 623 jsou uváděni příslušníci desantu TOLA působící na jižní Moravě. Autor je zde uvádí jako členy 2. čs. paradesantní brigády. Zřejmě v textu chybí slovo „bývalí“, neboť v okamžiku převelení se stali příslušníky sovětských složek. Autor měl zřejmě k dispozici některé poválečné výslechové protokoly příslušníků gestapa, kteří vypovídali o různých protiodbojových akcích, aniž by si ale uvědomil, že mnohé z nich nebyly akcemi proti Sovětům. Např. na s. 631 uvádí zásahy brněnského gestapa v roce 1941 v obcích Tasov a Lipov na Hodonínsku. Zde nešlo o akci proti parašutistům, ale o akci proti místnímu odbojáři Janíkovi, jenž se později stal konfidentem gestapa.
Údaje o vysazení sovětského parašutisty brněnského Němce Franze Machalka na s. 644 jsou hodně nepřesné. Machálek byl vylákán v rámci rádiové protihry Rottkäpchen a po vysazení ve vojenském výcvikovém prostoru u Vyškova si zlomil nohu. Při výsleších mnohé uvedl, ale jeho nasazení bylo zraněním omezeno. Nebyl Němci zastřelen, ale po válce žádal čs. orgány, aby se mohl vrátit do Brna, neboť zde žila jeho manželka a dvě děti. Jeho žádosti nebylo vyhověno. Přesto, že autor se profiloval na odbojovém tématu svou prací o čs. výsadcích ze Západu, tak i k tomuto tématu prezentuje v textu nepřesné údaje. Na s. 658 uvádí, že čs. výsadková skupina WOLFRAM prováděla na Brněnsku sabotáže. Ve skutečnosti se na této činnosti desant nepodílel. V této souvislosti ještě poznámka k údaji na s. 872, že čs. výsadková skupina CALCIUM byla britským výsadkem. Nevím ani, jak tuto formulační nepřesnost nazvat. V textu jsou další mnohé odkazy na činnost čs. výsadků ze Západu, přesto, že tyto údaje neodpovídají zadání práce. Opět i zde platí, že prostoru by bylo možné lépe využít. Např. na s. 682 jsou na Rusavě uváděni jako jediní podporovatelé desantu ZAREVO manželé Škarpíchovi. Zde zpravodajci získali během několikadenního pobytu desítky podporovatelů z řad místního obyvatelstva. Zde je třeba uvést Josefa Minkse, Františka Světlíka, Ladislava Doležela, Mrtina Totka, Mojmíra Baroně a další, v Hostišové Josefa Janíka, v Lukovečku Vojtěcha Bartoňka. Další podporovatele je možno nalézt na cestě k západu, a to rodinu Váňovu a Antonína Vojtka v Cetechovicích. Údaje o těchto podporovatelích jsou v české literatuře známy desítky let.
Poslední část kritických poznámek vyplývá ze skutečnosti, že autor zřejmě nepochopil postavení jednotlivých sovětských vojenských, politických a bezpečnostních složek. Na s. 739 parašutistka Zdena Malinová nemohla být UŠPH zařazena do desantu NKVD FAKEL, protože tyto složky působily v německém týlu samostatně. Podobně jako ve vícerých předchozích poznámkách autorův údaj o nasazení sovětského parašutisty Teodora Kywalského je nepřesný. Kywalski nebyl vysazen v červenci 1943 a nebyl zastřelen 15. 4. 1944, ale poslední uváděné datum je datem jeho vysazení. Krátce po vysazení padl do německého zajetí a byl vězněn v Kounicových kolejích v Brně. Také údaj, že všichni členové desantu KOMSOMOLEC po sestřelení letounu zahynuli, není přesný, neboť havárii přežila parašutistka R. Bočkarjeva.
Autor však ani své vlastní vymezení práce nevyčerpal. V textu není ani slovem zmínka o sovětské zpravodajské síti VOLOĎA, nebo o československých příslušnících sovětských desantů SVOBODA, ADAM, nebo KOHUTIČ.
Uvedené poznámky nejsou kritikou v pravém slova smyslu, jde o to poukázat na autorovu práci při sestavování textu, na chybějící studium pramenů, jež v podstatě vede k tomu, že v tomto případě jde o nevyužitou příležitost zajímavého historického tématu, které se nebude dlouho opakovat.
Ing. Petr Kopečný, Brno