S Bohem a fašisty. Vatikán ve spolku s Mussolinim, Francem, Hitlerem a Pavelićem
Prostřednictvím dokumentů Deschner prokázal, že zejména katolická církev poskytovala pomoc fašistickým vládám v Evropě, ale v jejich ochraně se také dopouštěla na severním Balkáně zločinů ve svůj prospěch. První tři kapitoly knihy rozebírají vztah papežů Pia XI. a Pia XII. k Mussolinimu, Francovi a Hitlerovi, poslední dvě kapitoly pojednávají o chování Vatikánu ve druhé světové válce a o papežské politice v Jugoslávii. V závěru knihy je publikována diskuze o kritických dějinách církve Karlheinze Deschnera Abermals krähte der Hahn (Znovu kohout zakokrhal) v listu Die Tat (Curych) a některá hodnocení této knihy.
V předmluvě k vydání v roce 1965 autor píše: „Přestože nedávno vešla ve známost alespoň kolaborace církve s nacistickým režimem – zdá se mi, že téměř čtvrt století poté je dost pozdě –, široká veřejnost stále ještě neví, že katolická hierarchie systematicky podporovala všechny fašistické státy od jejich počátků a nese tak rozhodující spoluvinu na smrti šedesáti milionů lidí.“ [s. xxiii] Dále autor uvádí, že v Itálii začalo sbližování Vatikánu s fašismem už v roce 1922 a vedlo přes lateránské dohody a zdařilé loupežné přepadení Habeše provedené s pomocí italského episkopátu a Vatikánu, obrazů Madony a otravného plynu až ke druhé světové válce; ve Španělsku vyzývali biskupové už v roce 1933, rovněž s podporou papeže, ke křesťanské „křížové výpravě“ proti zákonné republikánské vládě. „V Německu začala spolupráce Vatikánu s Hitlerem s velkou pravděpodobností ještě před ,uchopením mociʻ, s jistotou však okamžitě poté a nevyvrcholila v letech 1933/34, ale, i přes boj církve (téměř výlučně vedený v čistě katolickém zájmu), teprve v polovině války, po katolickou církví toužebně očekávaném přepadení Sovětského svazu, jak dokazují společné pastýřské listy německých a rakouských biskupů, které by bez souhlasu kurie nemohly být nikdy napsány.“ [s. xxiii]
V podkapitole o německých katolických biskupech Deschner píše: „Němečtí biskupové se nikdy neohradili proti tisícům justičních vražd jejich protivníků, proti likvidaci liberálů, demokratů a komunistů, oni si je dokonce přáli. Tito biskupové nikdy neprotestovali proti přepadení Rakouska, Československa, Polska, Dánska, Norska, Belgie, Holandska, Francie, Jugoslávie nebo Sovětského svazu Hitlerem, proti válce, kterou ,se zadostiučiněnímʻ sledovali. Nikdy neprotestovali proti pogromům na židy, proti zničení více než dvou set synagog, proti odvlékání židů, které jejich vlastní církev jeden a půl tisíciletí mučila a zabíjela, do koncentračních táborů a jejich zplynování. Nikdy neprotestovali proti systému nacismu jako takovému.“ [s. 95–96] Podkapitolu o německých katolických mučednících za Hitlera končí autor slovy: „Papež a němečtí biskupové vyžadovali poslušnost Hitlerovi. Žádný ,katolický odbojʻ tudíž vůbec neexistoval. Existoval odpor jednotlivých katolíků. A ten probíhal proti vůli církve. Ztráty zde také byly minimální, v porovnání se ,Svědky Jehovovýmiʻ, jejichž malé společenství mělo díky nacistickému režimu dva tisíce obětí. Jen tak mimochodem, tehdy se žádný německý biskup nestal mučedníkem, žádný z nich nebyl vězněn v koncentračním táboře. K tomu byli dost dobří nižší duchovní. A ortodoxní biskupové, kteří byli s pomocí katolíků odvlečeni do Dachau! Ještě jednou: Ani jednomu německému církevnímu knězi nebyl za Hitlera zkřiven vlásek, ani hraběti Galenovi*, jenž se pro svět stal ztělesněním katolického bojovníka odporu.“ [s. 99]
Kniha je psána poutavě a stojí za přečtení pro svůj stále aktuální obsah.
PaedDr. Jitka Gruntová
Poznámka:
*) Clemens August Graf von Galen (16. 3. 1878 – 22. 3. 1946), německý biskup z Münsteru, který během druhé světové války vedl katolický protest proti nacistické eutanazii a odsoudil bezpráví gestapa a pronásledování církve. Za kardinála ho jmenoval papež Pius XII. v roce 1946. Byl blahořečen papežem Benediktem XVI. v roce 2005.
(https://cs2.wiki/wiki/Clemens_August_Graf_von_Galen)