Pietní akt v Břasích
Vážený pane starosto, vážení občané obce Břasy,
u příležitosti dnešní piety si dovoluji předat vám artefakt, který jsem řadu let opatroval jako oko v hlavě. Protože jsem se ale před několika dny dožil šestaosmdesáti let, domnívám se, že je nejvyšší čas, umístit tuto relikvii do veřejného prostoru – do místa, kde o ni bude odpovídajícím způsobem pečováno.
Obec Břasy a „moje“ Pardubice jsou vzájemně spjaty osobností Jiřího Potůčka. U vás tady žil, odtud odešel do zahraniční československé armády, měl zde své blízké, a tam u nás se uzavřela jeho životní pouť. Pardubice vešly do povědomí válečné a poválečné generace hrdinstvím členů paravýsadku Silver A, jehož byl Jiří Potůček součástí, a zároveň drtivou tragédií, která postihla spolupracovníky londýnských parašutistů v období stanného práva. Na zlověstném popravišti v areálu pardubického Zámečku bylo v rozmezí 3. června až 9. července roku 1942 příslušníky německé SS policie zastřeleno 194 českých vlastenců. Mezi nimi přišli o život všechny ženy a všichni muži z Ležáků.
Dvě stě metrů od onoho bývalého popraviště se nachází vila, kterou si koncem 19. století nechal postavit uhlobaron Jiří Larisch. To je ten, kterého, pokud si vzpomínáte, Petr Bezruč ve Slezských písních nazýval markýzem Gero. Při červnových a červencových nacistických exekucích nejprve nahnali esesáci odsouzence do sklepa této vily, v nevelkém prostoru je tam soustředili a odtud je, po dvou nebo po třech, odváděli na smrt.
Po válce bývalá Larischova vila dlouhodobě pustla a byla na pokraji devastace. Když se po desítkách let přece jen přistoupilo k postupným opravám, bylo v rámci sanačních prací poničeno úplně všechno. Zadavatelům, investorům i stavebníkům jakoby unikla tragická minulost jejího sklepení a z těch několika „maličkostí“, které tam z doby německé okupace tu a tam ještě zbyly, se nezachránilo nic. Mně se podařilo ze sklepních ruin vynést tři dřevěné desky, které byly součástí přepážky mezi chodbou a ostatními částmi sklepa. A právě v té úzké chodbě čekali v nelidských podmínkách, namačkáni, bez jídla, bez vody a hygieny „zámečkovské“ oběti tehdejšího německého běsnění na svoji popravu.
Jednu z těchto zachráněných relikvií, vám, vážený pane starosto, a vám, vážení občané obce Břasy, předávám do opatrování. Važte si jí, prosím! Daly by se na ní vysledovat časem zaváté stopy rukou ležáckých dětí, které se bránily, když je nacističtí pochopové rvali z náručí maminek a tátů, a jsou tam jistě i stopy jejich slziček a škrábanců od lámajících se nehtíků. Ten kousek dřevěné desky zaznamenal jejich pláč a volání, slyšel nářek zoufalých rodičů a nesporně také slova odevzdání, vzdoru a odporu ostatních hrdinů a obětí čekajících na popravčí katy. Byl svědkem smutných loučení manželů a blízkých, zaslechl modlitby a možná zpívané tóny české národní hymny pečetící vlastenectví hrdinů jdoucích na smrt.
A až někdo ze současných či budoucích morálních pochybenců, jichž je, zdá se, čím dál víc, se bude zlovolně snažit zaměňovat vlastence za, „flastence“ (!), nechť se přijede seznámit s aurou této zámečkovské relikvie!
Moc děkuji!
Ing. Josef Pešta, CSc., Pardubice
