Odsun německé menšiny
Dříve jsme byli sousedé a následně uměle rozvrácené vztahy „my už se s vámi nesmíme přátelit…“ A za půl roku pohltila třetí říše naši druhou republiku, tedy ten nefunkční zbytek, když přišel 15. březen 1939 a vznik protektorátu. Poměrně silná německá menšina podporovaná Berlínem a Hitlerem připravovala tento útok na naši samostatnostitleremH, existenci a vůbec na snad jediný skutečně demokratický stát opravdu cíleně. Tehdy dopisovatel Overseas News Agency a také rozhlasový komentátor Arthur Gaaets k přepadení Československa a k činnosti henleinovců napsal: „Když prozkoumáme činnost Němců v Československu a po celé délce hranic, máme docela jasné odůvodnění, proč dnes Češi odmítají přechovávat německou skupinu ve své zemi.“ Ve dnech roku 1938 se dalo do služeb nacistické propagandy více než 85 % českých Němců, kteří od Hitlera obdrželi přes milion medailí za rozbití Československa. To byla v průměru jedna medaile do každé rodiny.
Pohlcením zbytku českého území Hitler předložil celému světu důkaz o okamžitém zániku mnichovské dohody. Již dříve následoval odchod prezidenta Beneše do exilu v říjnu 1938 a již tehdy Ed. Beneš zvažoval otázku jakéhosi možného budoucího soužití Čechů a Němců na společném území, a to s velkými otazníky.
Otázkou těchto budoucích vztahů se pro budoucí a trvalý klid v Evropě začala zabývat také Velká Británie, například velvyslanec Nichols si uvědomoval nutnost zachování národní kontinuity Čechů, ale i jiných národů, a to právě bez německých menšin, které již vyprovokovaly dvě světové války – provedením budoucího poválečného transferu těchto minorit. Tyto především britské postoje z 1940 roku byly ale zatíženy vůči Čechům skutečností přímé jejich britské účasti na vzniku mnichovské dohody a z toho vyplývající nezbytné potřebě vývoje spravedlivých názorů, které vyžadovaly určitý časový odstup. Zpočátku v této problematice zastávali shodnou názorovou úroveň i němečtí sociální demokraté v čele s Wenzelem Jakschem v exilu, ale později se od těchto principů odchylovali a přikláněli se k nacistické ideologii. Tento v exilu narůstající rozchod českých politiků a německých politiků násobily kruté skutky nacismu na českém národě: potlačení občanských svobod hned v začátku protektorátu a razie na vysokých školách a následné zrušení těchto škol. Nástupem Heydricha začaly popravy představitelů českého národa – inteligence. V rámci heydrichiády přišly hromadné popravy českých vlastenců, vypálení obce Lidice a osady Ležáky.
Nejprve se Beneš po mezinárodním uznání naší exilové vlády intenzivně soustředil na dosažení neplatnosti mnichovské dohody od samého začátku, což byla základní podmínka k dosažení obnovy Československa v původních hranicích. Nejdříve tento postoj požadoval od Angličanů, Churchilla uspěl v létě roku 1942, následně u Francouzů – Marice Dejan v srpnu a de Gaulle v září 1942. Sověti se za neplatnost Mnichova postavili definitivně v červnu 1943. Stejně tak se to podařilo při návštěvě Beneše ve Washingtonu začátkem roku 1943, kdy došlo ke stejné názorové shodě s prezidentem Franklinem D. Rooseveltem.
Následovalo období vyjasňování otázky, co s českými Němci, kteří zradili a zničili Československo. O hromadných přechodech těchto bývalých občanů Československa, kteří se hlásili nejednou k nacistické třetí říši získáním jejího občanství. Původní umírněné názory začaly ustupovat radikálním krokům požadovaným ze strany vnitrostátního odboje, z krutosti zacházení s českou majoritou v průběhu období celého protektorátu. První názorové myšlenky pocházejí od Chamberlaina přes Nicholse, Edena až po Churchilla – byla to Velká Británie, která následně přesvědčila Roosevelta. Definitivní rozhodnutí mocností, jak naložit v německými minoritami jednou pro vždy – transferem, aby nevznikala v Evropě ložiska budoucích střetů, bylo provedeno v Postupimi v červenci 1945 všemi vítěznými mocnostmi. I když Beneš zvažoval i jiná mírnější řešení. Realizační záležitosti odsunu byly následně řešeny na srpnové pařížské konferenci. Bylo zde rozhodnuto o výši válečných reparací, které je Německo povinno platit válkou poškozeným zemím. Dále o německém národním i soukromém majetku zanechaném v zemích poškozených válkou, a to že bez jakéhokoliv práva na náhradu zůstávají majetkem těchto poškozených zemí. Je zároveň překvapující, že když odsunutých Němců bylo v celé Evropě celkem třináct milionů, tak pouze a jen z řad odsunutých bývalých českých Němců právě přicházely požadavky na finanční vyrovnání vůči Československé republice – to nějak zapomněli, co bylo v Paříži na již zmíněné konferenci rozhodnuto?
Na začátku srpna 1945 na podkladě těchto mezinárodně přijatých principů pak následoval odsun nejen Němců z Československa, a to na základě dalších jednání s představiteli jednotlivých německých okupačních zón. Výsledkem bylo dodržení humánních kroků při tomto odsunu, shoda s jednotlivými představiteli okupačních zón a cílem bylo odsunout všechny ty Němce, kteří se i s pasivním postojem přiklonili k principům nacismu.
Připomínám, že v roce 1943 proběhlo postupně šest konferencí mezi hlavními představiteli zemí protinacistické koalice, a to mezi prezidentem Rooseveltem, Churchillem a později i Stalinem. Na nich se rozhodovalo o budoucím konci války a o bezpodmínečné kapitulaci států nacistické Osy. Cílem těchto konferencí bylo utužit vzájemné vztahy a koordinovat postup proti německému nacismu s dosažením co nejrychlejší a úplné kapitulace.
Jak odsun probíhal v obnoveném Československu: Bezprostředně po osvobození v rámci tzv. divokého odsunu, který nebyl v žádném případě organizován naší teprve vznikající vládou, byl poznamenán především vyřizováním individuálních osobních účtů za skutky v době války, ale pak následoval od srpna odsun řízený Československem. Bylo prováděno soustřeďování těch bývalých českých Němců, kteří si z vlastní iniciativy měnili československé státní občanství na říšské, a to do sběrných táborů, odkud byli deportování do jednotlivých okupačních zón. Na průběh odsunu dohlížela Mezispojenecká kontrolní komise a neshledávala na české straně žádné podstatné závady. Dokonce pro nadcházející zimní období byl tento proces po vzájemném souhlasu obou stran zastaven a obnoven v průběhu jara 1946. V zásadě byl ukončen do konce téhož roku. Do odsunu šlo dobrovolně na deset tisíc Němců, kteří zde s ohledem na jejich politickou orientaci mohli zůstat. Za odsunu nedošlo k žádnému čtyřsettisícovému zahynutí odsunutých Němců, jak uvádí Wenzel Jaksch. Za tento průběh odsunu německých občanů Československo obdrželo uznání a pochvalu od této Mezispojenecké kontrolní komise.
Jak se k ukončení války stavěli Němci: Zpočátku většinou s pokorou vyplývající z uvědomění si zodpovědnosti za kruté skutky zaviněné válkou, kterou rozpoutali. Ale postupem času a opět z podnětu W. Jaksche, který v polovině padesátých let nabádal ke sloučení obou německých států, ke ztrátě odpovědnosti za tuto válku a uplatňování nároků na budoucí návrat území českého pohraničí k Německu, a to na základě mnichovské dohody z roku 1938. A skutečnost je taková, že z německé strany je naše státní hranice značena pouze jako zemská, a nikoliv jako státní. (Můžete se jít přesvědčit.) Proto také jediné Německo se vyjádřilo k mnichovské dohodě, že je nulitní – nikoliv neplatná od samotného začátku, jak se na této definici shodly všechny vítězné mocnosti. Za tuto skutečnost může s plnou zodpovědností Jiří Dienstbier starší, který se úmyslně vyhnul (jako ministr zahraničí Československa) jednání v rámci sloučení obou německých států v roce 1991. [Poláci, kteří se tohoto jednání (na úrovni: 4 vítězné mocnosti + 2 německé státy) zúčastnili, si prosadili současnou, a nikoliv historickou hranici s Německem jako definitivní a německá strana toto dodržuje.] Další plně cílenou záležitostí z německé strany je skutečnost, že z východu odsunutých bylo devět milionů Němců (z toho z ČSR tři miliony) a ze všech devíti milionů vytvořili „sudetské“ Němce organizované převážně v landsmanšaftu a dosáhli už toho, že s nimi, jako „s významnou politickou složkou“ již jednala oficiálně Nečasova vláda. Současná vláda zřejmě s ohledem na hluboké vztahy nejen premiéra Fialy nabídne v příštím roce, aby se jejich pravidelný sjezd konal v Praze. Na to s největší pravděpodobností bude následovat oficiální zrušení prezidentských dekretů současným vedením našeho státu?
Kde jsou ty všechny předchozí zde definované výsledky druhé světové války?
Neměli bychom zapomínat a neměli bychom odpouštět těm, kteří za hrůzy války jsou odpovědní, i když časem již všichni zemřeli. A proto nemůžeme s nadšením vítat v roce 2023 pokračovatele Henleinovy militantní strany – dnešní landsmanšaft, který se nikdy nesmířil se skutečností, že byli z rozhodnutí vítězných mocností Spojených států amerických, Sovětského svazu a Velké Británie odsunuti, a nyní si chladí žáhu na České republice a pokouší se vyvolat u Čechů pocit kolektivní viny, tento pojem se proto začal opět používat. Ono již stačilo, když do česko-německé deklarace vpašovali výraz vyhnání a náš tehdejší nedůsledný parlament to podepsal.
Ing. Jaroslav Bukovský
Svaz protifašistických bojovníků Plzeňsko