Nemám rád fašismus, války a ani tornádo
Nedříve se trochu představím. Narodil jsem se v dubnu 1938 v Přílukách u Zlína. Táta s mámou pracovali u firmy Baťa. Fašismus jsem prožíval jako dítě. Neměl jsem pojem, co to je, ale první poznatky byly s Hitlerjugend. Chodili okolo našeho domu na malé cvičné letiště, kde se učili létat na kluzácích. Chodili jsme se na ně dívat s kamarády. Museli jsme však být velice opatrní. Kdyby nás uviděli, tak bychom dostali pěknou nákladačku.
Do našeho domu (my jsme bydleli v podnájmu) přišli první okupanti, byli to Maďaři. Mamka pocházela ze Slovenska a uměla trochu maďarsky. To mně byly asi čtyři nebo pět let. Přišel se k nám ubytovat maďarský voják. Podle mne to byl „starší“ pán asi kolem 35 let a vůbec neměl radost, že musel narukovat. Asi za dvě hodiny přišel nějaký důstojník a vojáka vyhnal, že bude u nás bydlet důstojník se svým pucákem. Mamka mu musela vyčlenit otoman v kuchyni. Pucák si vždy na noc položil deku k jeho nohám a na ní spal. Jednou, když byli mimo náš domov, tak mi mamka ukazovala bílé šatní vši za límcem oblečení pana důstojníka.
V roce 1944 jsem začal chodit do základní školy. Při příchodu do třídy jsme museli hajlovat. Mně se to nelíbilo, a tak jsem podlezl pod lavicemi. Když to spatřil učitel, tak mne seřval a zliskal, že mi červená stříkala přes dvě lavice. Od té doby jsem Němce nenáviděl, ale musel jsem je respektovat.
V závěru války jsem viděl blízko našeho domu několik německých vojáků s kanonem. V dubnu 1945 jsme čtyři rodiny z domu bydlely ve sklepě. Na dvoře jsme měli nádoby s vodou, abychom se mohli umýt. Asi 1. nebo 2. května 1945 o půl noci začala velká kanonáda. Dům se otřásel v základech. My děti jsme se strašně bály a brečely. Rodiče nás uklidňovali, ale už jsme moc nespali. Kolem 6. hodiny ráno se vše uklidnilo a nastalo hrobové ticho. To ticho slyším dodnes. V noci přišli ruští vojáci a prohledali dům, jestli se tam neskrývají fašisti. Ráno jsme se šli umýt a viděli jsme ruský kanon s vojáky asi 80 m od domu. To byla ta velká kanonáda v noci. Táta mne přivedl před dům a tam jsem viděl, jak na poli se zvedaly ruce raněnych. Z blízkého statku vybíhali nosiči raněných a nosili je do statku na ošetřovnu. I když se ještě stále střílelo v želežických lesích, věděli jsme, že jsme byli osvobozeni. My kluci jsme hned pátrali po okolí. Tam nás naložili na bryčky rumunští vojáci. Viděli jsme v příkopech několik mrtvých koní.
Ještě jednu příhodu si pamatuji. Když Američané bombardovali Zlín, rozstříleli taky plynárnu a museli jsme s rodiči i mladším bráchou jít do kopců na Paseky. Nad námi lítala letadla, shazovala letáky a stříbro-aluminiové pásky.
Až později po válce jsem se dozvěděl, že nejmladšího bratra mého otce zavraždili v koncentráku Mauthasenu 10. dubna 1945 – nebylo mu ani 19 let. Byl v partyzánské skupině Tomáš Zlín. Byl zajat maďarskými vojáky, vyslýchán na gestapu ve Zlíně, Kounicových kolejích v Brně a odtud vlakem smrti 7. dubna převezen do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byl zavražděn plynem 10. dubna spolu ostatními vězni převezenými sem posledním transportem z Kounicových kolejí.
A teď ještě k válce a tomu tornádu. Bezprostředně po válce v Jugoslávii jsem byl v Chorvatsku u moře v městečku Svatý Jakub a Filip. Od ubytovatele jsem si půjčil kolo a jel se podívat do Zadaru. Viděl jsem rozstřílenéné činžáky, domy, hotely a restaurace. A když k nám na Jižní Moravu 24. června v letošním roce vletělo tornádo, tak se mi všechny ty uvedené vzpomínky v noci promítaly jak ve filmu. A když jsem viděl, co udělalo tornádo u nás v Moravské Nové Vsi, tak to bylo hroznější jak ty válečné hrůzy.
Vlastimil Maděra