Pamětní spis v trestní věci proti obviněnému Hermannu Ebertovi.
P a m ě t n í s p i s
v trestní věci proti obviněnému Hermannu Ebertovi.
I.
Hermann Ebert, narozen dne 13. prosince 1911 v Lipsku, německé národnosti, v současné době neznámé státní příslušnosti a neznámého pobytu.
V letech 1935 až 1938 byl Ebert po studiu práv v přípravné soudní službě v obvodech vrchních zemských soudů ve Vratislavi a v Drážďanech. V prosinci 1938 nastoupil službu u gestapa a byl přidělen k Stapostelle v Lehnici. V říjnu 1939 byl pověřen zastupováním vedoucího této služebny. V prosinci téhož roku byl jmenován vládním assessorem a převzat definitivně do státní služby. V květnu 1940 byl jmenován zástupcem vedoucího Stapolstelle v Lodži na okupovaném polském území. V červnu 1941 byl jmenován vládním radou.
V přesně nezjištěnou dobu na podzim 1941, ale nejpozději v září 1941, byl přeložen do Brna jako zástupce šéfa Stapoleistelle. V této funkci setrval až do posledních měsíců roku 1943, kdy byl přeložen k veliteli bezpečnostní policie a SD (BdS) v Krakově. Později byl přeložen do Prahy k soudu pro SS a policii (SS u. Pol. Gericht). V posledním období války od února do dubna 1945 byl příslušníkem Waffen-SS.
Od 30. 4. 1933 byl členem NSDAP (členské číslo 2992993), od roku 1937 příslušníkem SS. V SS dosáhl hodnosti Sturmbannführera.
Po válce se zdržoval nejméně do roku 1948 na dnešním území NDR v Tutzingu, kde pracoval jako pomocný dělník. V roce 1948 bylo proti němu vedeno řízení před nalézací komorou (Sprukammer) ve Starnbergu, jeho výsledek není znám. V současné době se Hermann Ebert na území NDR nezdržuje a žije pravděpodobně v Německé spolkové republice.
II.
Do doby Ebertova působení v Brně spadají dvě období, kdy teror okupačních orgánů v českých zemích byl obzvláště vystupňován.
Prvé bylo období tzv. civilního výjimečného stavu, který vyhlásil Heydrich při svém nástupu do funkce „zastupujícího říšského protektora“ dne 28. 9. 1941. Šlo prakticky o stanné právo, které bylo vyhlášeno pro obvody tehdejších Oberlandrátů v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové a Kladně. Dne 1. 10. 1941 bylo rozšířeno na okresy Hodonín, Uherský Brod a Uherské Hradiště z obvodu Oberlandrata ve Zlíně (nyní Gottwaldov). Na základě rozsudků policejních stanných soudů byly pak popravovány stovky čs. občanů. Policejní stanné soudy byly zřízeny při řídících úřadovnách gestapa v Praze a v Brně. Jejich jednotlivým senátům předsedali buď šéfové řídících úřadoven nebo jimi určení funkcionáři gestapa, zpravidla jejich zástupci. Přísedícími i veřejnými žalobci byli příslušníci gestapa nebo kriminální policie nebo SD. Všichni členové stanných soudů museli mít důstojnickou hodnost SS.
Odsuzující rozhodnutí stanného soudu mohlo znít: buď trest smrti nebo na předání tajné státní policii, což se rovnalo deportaci do koncentračního tábora. S odsuzujícím rozsudkem bylo vždy spojeno úplné nebo částečné propadnutí jmění. Proti odsuzujícímu rozsudku stanného soudu neexistoval opravný prostředek a rozsudek smrti byl zpravidla ještě téhož dne vykonán. Osoby, které stanný soud odsoudil pro aktivní účast na odboji, byly popravovány zastřelením, osoby odsouzené pro tzv. hospodářské zločiny, a židé bez ohledu na podstatu obvinění, oběšením. Popravy se prováděly v Kounicových kolejích, budově brněnské university, kterou po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 zabralo gestapo. Funkci popravčího komanda vykonávala četa strážního praporu Waffen-SS.
V řízení před policejními stannými soudy byly hrubě porušovány všechny obecně platné právní zásady. Ačkoliv ve všech státech je samozřejmé, že výjimečný způsob řízení může být použit jen u činů, které byly spáchány po jeho vyhlášení, byly stanným soudem odsuzovány i osoby zatčené ještě před vyhlášením výjimečného stavu. Obvinění neměli vůbec žádnou možnost obhajoby a je odůvodněn názor, že rozhodnutí stanného soudu bylo určeno již předem. Obvinění byla formulována velmi obecně a nebyla konkretizována ani v rozsudku, takže nelze zjistit, v čem měla činnost odsouzených po skutkové stránce spočívat. Rozsudek byl prakticky cyklostilovaný formulář, do kterého se doplnilo jen jméno odsouzeného, jména členů stanného soudu a citace nařízení, pro jehož porušení byl trest uložen.
Obviněný Ebert předsedal senátu stanného soudu dne 25. 10. 1941. Toho dne bylo odsouzeno k smrti 6 čs. občanů a 4 deportováni do koncentračního tábora. Pod Ebertovým předsednictvím rozhodoval stanný soud v roce 1941 ještě 5. 11. (12 osob předáno tajné státní policii) a 17. 11. (18 osob předáno tajné státní polici). Po dobu trvání výjimečného stavu předseda Ebert stannému soudu ještě 13., 19. a 20. ledna 1942. Dne 13. 1. bylo odsouzeno k smrti 15 osob, 19. ledna předáno 44 osob tajné státní policii a 20. ledna odsouzeno k smrti 24 osob. K rozsudkům stanného soudu z ledna 1942 je nutno poznamenat, že výnosem zastupujícího říšského protektora ze dne 29. 11. 1941 byl s platností od 1. 12. 1941 zrušen výjimečný stav v obvodech Oberlandrátů v Ostravě, Olomouci a Zlíně. V platnosti zůstal výjimečný stav jen pro obvod Oberlandrata v Brně. Přesto mezi osobami odsouzenými v lednu 1942 je celkem dvanáct osob, které měly v tomto územním obvodu bydliště. Ostatní pocházeli z obvodů, kde stanné právo bylo již zrušeno, resp. kde nebylo vůbec vyhlášeno. Tato skutečnost je patrná ze srovnání údajů o bydlišti odsouzených s údaji německého úředního seznamu obcí.
Celkem tedy stanný soud pod předsednictvím Hermanna Eberta odsoudil 45 čs. občanů k smrti a 78 k deportaci do koncentračního tábora. Z deportovaných zemřelo v koncentračním táboře Mauthausen 8 osob v době od prosince 1941 do června 1942.
Odsouzení stanným soudem je prokazováno opisy rozsudků. Smrt občanů, kteří byli popraveni dne 25. 10. 1941 je prokázána hlášením strážního praporu Waffen-SS, jehož jedna četa popravu provedla. Osoby, odsouzené stanným soudem k smrti v lednu 1942, byly popraveny v koncentračním táboře Mauthausen, jak vyplývá z poznámky na rozsudku, a doklady o popravách se nepodařilo zajistit. Smrt některý osob, které byly „předány tajné státní policii“, je dokumentována korespondencí mezi gestapem a civ. soudy ohledně pozůstalostí. Není vyloučeno, že z deportovaných zemřelo daleko více, dokumenty o smrti mohly však být opatřeny jen v těch případech, kdy se vedlo pozůstalostní řízení na území Československa.
Civilní výjimečný stav, vyhlášený v září 1941, byl zrušen pro všechny okresy dne 20. 1. 1942. Dne 27. 5. 1946 byl vyhlášen znovu po útoku čs. vlastenců na Heydricha, a to pro celé území tzv. protektorátu. V tomto druhém období byl teror ještě intenzivnější. V Praze a v Brně byla obnovena činnost stanných soudů. Jejich složení i způsob řízení byl obdobný jako za prvního výjimečného stavu. Počet odsouzených byl však daleko vyšší, zejména bylo více rozsudků smrti. Podle dálnopisné zprávy, kterou posílal dne 3. 9. 1942 šéf brněnského gestapa Nölle K. H. Frankovi jako vyššímu vedoucímu SS a policie, bylo v době od 27. 5. 1942 do 3. 7. 1942 odsouzeno stanným soudem v Brně k smrti 397 osob a z nich 395 bylo ihned popraveno.
Stannému soudu v Brně předsedal ve většině případů obviněný Ebert, který v té době rozhodl o 383 rozsudcích smrti.
V tomto období se více než kdy jindy projevují opatření okupační moci jako zcela svévolný teror, jehož účelem je zbavit český národ politicky aktivních jednotlivců, bez ohledu na to, zda se skutečně nějak účastnili protifašistického odboje, jednak vysokým počtem rozsudků smrti dosáhnout zastrašení širokých vrstev obyvatelstva. Oběti jsou vybírány ze seznamů „politicky podezřelých“, u nichž se předpokládalo (ani nemuselo být prokázáno) protifašistické smýšlení; trest smrti se ukládá za činy mající charakter administrativního přestupku (nehlášení pobytu). Podpora útočníků na Heydricha se vykládá tak široce, že i na tzv. schvalování atentátu je stanoven trest smrti. Snad poprvé v dějinách se v této době široce uplatňuje nový nacistický „právní institut“ tzv. Sippenhaft, spočívající v tom, že postižen není jen samotný pachatel skutku, ale celá jeho rodina. Tak se zejména postupuje proti příbuzným čs. zahraničních vojáků, kteří byli vysláni vzdušnou cestou na okupované území.
Stanný soud pod předsednictvím obviněného Eberta odsoudil k smrti dne
29. května 1942 – 12 osob (mezi nimi mladistvého Vlastimila Zelse, nar. 19. 8. 1924),
30. května 1942 – 12 osob (mezi nimi mladistvé Vladimíra Klucka, nar. 16. 12. 1924 a Aloise Žurka, nar. 30. 9. 1924, a těhotnou Jaroslavu Kolaříkovou),
1. června 1942 – 9 osob, 2. června 1942 – 7 osob,
3. června 1942 – 10 osob,
4. června 1942 – 11 osob (mezi nimi mladistvého Mieczyslawa Mazjarze, nar. 8. 2. 1925),
5. června 1942 – 8 osob,
8. června 1942 – 7 osob,
9. června 1942 – 10 osob,
Další část dokumentu se v archivu dr. Vaška nedochovala.