Pamětní spis v trestní věci proti obviněnému Heinzu Wollbrandtovi
ČS. VLÁDNÍ KOMISE PRO STÍHÁNÍ NACISTICKÝCH VÁLEČNÝCH ZLOČINCŮ
Č. 297/73-K
P a m ě t n í s p i s
v trestní věci proti obviněnému Heinzu W o l l b r a n d t o v i
I.
Heinz W o l l b r a n d t, narozen dne 10. 6. 1908 v Berlíně-Weissensee. Byl ženat s Ruth, rozenou Kettnerovou, narozenou dne 9. 7. 1912 v Berlíně. Jeho poslední známé bydliště na území Československa bylo v Brně, U dětské nemocnice č. 20. V době druhé světové války působil u řídící úřadovny německé kriminální policie v Brně nejprve v hodnosti kriminálního komisaře, později kriminálního rady. Zastával funkci zástupce šéfa této úřadovny. Jako příslušník SS měl hodnost SS-Hauptsturmführera. Od r. 1933 byl členem NSDAP. V době války by dvakrát vyznamenán válečným záslužným křížem II. třídy (bez mečů a s meči). Na jaře 1945 údajně onemocněl a byl ochrnut na obě nohy. Z Brna byl převezen do Františkových Lázní. Další zprávy o něm nebyly získány.
II.
Nacistická kriminální policie v okupovaném Československu měla plnit policejní úkoly jiného druhu nežli gestapo. Protože však stíhala tzv. hospodářské delikty – tj. porušování nacistických předpisů o zásobování a hospodaření některými druhy zboží a v posledním období války též tzv. delikty proti pracovní morálce – tj. porušování předpisů o nuceném totálním pracovním nasazení – plnila fakticky rovněž potlačovací a teroristické funkce vůči civilnímu obyvatelstvu Československa, i když v jiném směru a v nepochybně mnohem menší míře nežli gestapo a SD. Orgány a jednotliví příslušníci kriminální policie podléhali stejně jako gestapo veliteli Sicherheitspolizei a bylo jich používáno zejména ve větších akcích společně s gestapem. Bylo tomu tak zejména v období obou výjimečných stavů v letech 1941 a 1942.
Reinhard Heydrich se po svém nástupu do funkce tzv. zastupujícího říšského protektora snažil vzbudit dojem, že nepotlačuje jen český odboj, ale že se stará i o pořádek v hospodářství okupovaného Československa, zejména o zásobování obyvatelstva. Proto byly stannými soudy odsuzovány k smrti i osoby, které se dopustily tzv. hospodářských deliktů, spadajících do působnosti německé kriminální policie. V takových případech byli – alespoň v Brně – přísedícími stanného soudu úředníci kriminální policie.
III.
Obviněný Wollbrandt byl přísedícím stanného soudu dne 13. 11. 1941. Za jeho účasti bylo odsouzeno k smrti provazem a skutečně také popraveno pět osob. Z výpovědí svědků vyplývá, že čtyři z nich byly zatčeny ještě před vyhlášením výjimečného stavu, který měl zakládat příslušnost stanných soudů. Těmto osobám byly kladeny za vinu machinace se zbožím určeným pro dodávky armádě, ale pravděpodobnější je ta okolnost, že majetku dvou z nich, kteří byli židovského původu, se chtěli zmocnit někteří význační nacisté. Pátá odsouzená osoba udánlivě šrotovala obilí bez povolení. Jak však bylo zjištěno výpovědí svědků, toto obvinění neodpovídalo skutečnosti. Nacisté zřejmě chtěli jen ukázat svou „péči“ o zásobování obyvatelstva.
Uvedené skutečnosti jsou prokazovány těmito dokumenty, jejichž ověřené opisy, resp. fotokopie jsou připojeny k pamětnímu spisu:
- Svědecká výpověď Stanislavy Dobešové
- Svědecká výpověď Antonie Lančíkové
- Svědecká výpověď Josefa Hieblingera
- Svědecká výpověď Jiřiny Mahrové
- Rozsudky stanného soudu proti Helmutu Adamovi, Walteru Adamovi, Josefu Jemelkovi, Aloisu Mahrovi a Aloisu Strnadovi
- Doklady o úmrtí výše jmenovaných
- Zpráva o osobě H. Wollbrandta
- Seznam příslušníků Sipo včetně obviněného Wallbrandta, navržených na vyznamenání
- Protokol o výpovědi Leopolda Kadlece
Všechny uvedené dokumenty jsou uloženy v sekretariátu Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v Praze a lze do nich na požádání nahlédnout.
IV.
Na základě výše uvedených zjištění je obviněný Heinz Wollbrandt stíhán krajským prokurátorem v Brně pro spolupachatelství na trestném činu vraždy podle § 9 odst. 2 a § 219trestního zákona ČSSR ze dne 29. 11. 1961 č. 140 Sb. Stanné soudy během obou výjimečných stavů jednaly bez jakéhokoliv zákonného podkladu a porušovaly svým postupem všechny obecně uznávané zásady trestního práva hmotného i procesního. V řadě případů jednaly v rozporu i s trestním právem, které bylo tehdy v Německu v platnosti. Tato skutečnosti se projevuje i v daném případě v momentu, že čtyři z pěti osob, odsouzených stanným soudem k trestu smrti, byly zatčeny ještě před vyhlášením výjimečného stavu, který příslušnost stanných soudů zakládal. Rozsudky smrti, jež byly na základě rozhodnutí stanných soudů provedeny, je třeba kvalifikovat jako vraždu a nikoliv jako výkon soudního rozhodnutí. Na těchto vraždách se podíleli svou účastí všichni členové senátů stanných soudů, mezi které – byť i jen v jediném případě – patřil i obviněný Wollbrandt.
Ustanovení čs. trestního zákona, podle nichž je obviněný stíhán, mají následující znění:
§ 9
(1) Pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám.
(2) Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
§ 219
Vražda
Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti.
Stíhání uvedené v trestné činnosti není v Československu promlčeno v důsledku zákona č. 184 Sb. ze dne 24. 9. 1964, který zní takto:
§ 1
U trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946 (v době zvýšeného ohrožení republiky) válečnými zločinci nebo jejich pomahači ve prospěch nebo ve službách okupantů,
které jsou trestnými činy podle zákona č. 140 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 a byly i trestnými činy podle zákonů platných v době jejich spáchání i zákonů pozdějších,
pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později,
se nepromlčuje ani trestní stíhání ani výkon trestu.
§ 2
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
V daném případě je podmínka zákona č. 184/1964 Sb. splněna, protože spolupachatelství na vraždě bylo trestné jak podle trestního zákona z roku 1852 č. 117 ř. z., tak i podle pozdějšího čs. trestního zákona č. 86/1950 Sb.
V.
Po skončení druhé světové války a obnovení činnosti řádných československých justičních orgánů bylo po obviněném Wollbrandtovi pátráno, jak svědčí dokument pod č. 7. Pátrání však zůstalo bez výsledku.
VI.
Nacisté se v době druhé světové války dopustili nesmírných zločinů proti národům zemí, jež byly dočasně okupovány hitlerovskými vojsky. Potrestání nacistických válečných zločinců, kteří nesou za všechny tyto zločiny proti lidskosti odpovědnost, není aktem pomsty, nýbrž morálním a právním požadavkem států, které byly dočasně pod nacistickou mocí. Je skutečností, že většina dosud nepotrestaných nacistických válečných zločinců žije na území Německé spolkové republiky. Postoj NSR k jejich trestnímu postižení je jedním z problémů zatěžujících vztahy mezi Německou spolkovou republikou a jejími sousedy a bránících vytvoření podmínek pro zmírnění napětí v Evropě.
Trestnost hromadného vyhlazování národů a národnostních skupin a všech ostatních válečných zločinů vyplývá ze všeobecných zásad mezinárodního práva.
Konkrétní případy vylíčené v tomto pamětním spise jsou válečným zločinem podle čl. 6 Londýnské dohody ze dne 8. srpna 1945.
Ke zdůraznění povinností všech zemí k uplatňování všech norem mezinárodního práva, které mají vztah k odpovědnosti za válečné zločiny nebo zločiny proti lidskosti přijala Hospodářská a sociální rada Organizace Spojených národů rezoluce 1074 D/XXXIX/ ze dne 28. července 1965 a 1158 /XVI/ ze dne 5. srpna 1966, v nichž vyzývá všechny státy, aby pokračovaly v úsilí k zajištění, vypátrání a potrestání osob odpovědných za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.
Dne 11. listopadu 1970, devadesátý den po uložení ratifikační listiny desátého státu u Generálního tajemníka OSN, vstoupila v platnost Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločin proti lidskosti.
Všechny země jsou proto povinny uplatnit příslušné normy mezinárodního práva, mající vztah k odpovědnosti za válečné zločiny. Dodržení této zásady umožňuje též ústava Německé spolkové republiky (Grundgesetz, čl. 25 a 139).
Ze všech uvedených důvodů žádá Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, aby příslušné úřady Německé spolkové republiky převzaly trestní stíhání obviněného Heinze Wollbrandta a pohnaly jej za prokázané zločiny proti lidskosti k trestní odpovědnosti.
V Praze dne 29. května 1973
Sekretář Čs. vládní komise
pro stíhání nacistických válečných
zločinců: