Pamětní spis v trestní věci proti Josefu Regelsbergerovi
II/3
N á s t i n
P a m ě t n í s p i s
v trestní věci proti Josefu Regelsbergerovi
Josef Regelsberger, narozen dne 14. března 1899 ve Fels am Wagram (Rakousko), býv. vrchní kriminální tajemník gestapa v Brně, do roku 1938 a pravděpodobně od roku 1945 opět rakouské státní příslušnosti (v letech 1938 až 1945 byl říšskoněmeckým státním občanem), v současné době neznámého pobytu.
Obviněný Regelsberger pochází z rolnické rodiny. Po vychození pěti tříd obecné školy pracoval v zemědělství. V roce 19417 nastoupil vojenskou službu v býv. rakousko-uherské armádě. V červnu 1918 byl na italské frontě zraněn. Po demobilisaci v listopadu 1918 se vrátil do hospodářství rodičů, kde pracoval do konce roku 1921. Od 1. 1. 1922 nastoupil službu jako policejní strážník u policejního ředitelství ve Vídni. Až do roku 1934 sloužil u dopravní policie. V dubnu 1931 vstoupil do NSDAP (č. leg. 443181). V červenci 1934 byl zatčen pro podezření z účasti na nacistickém puči. Soudně však nebyl stíhán. Byl postižen pouze disciplinárně přechodným snížením platu. V lednu 1937 vstoupil do SS (č. 359825). V březnu po okupaci Rakouska byl převzat ke gestapu ve Vídni. V březnu 1939 se jako příslušník Einsatzkommanda č. 6 zúčastnil okupace Československa. Do září 1939 byl přechodně přidělen německé kriminální policii v Brně, pak konal službu u Stapoleitstelle v Brně. V lednu 1940 se stal vedoucím referátu II F (pozdější označení IV 6a 1). V této funkci setrval až do konce války. U gestapa dosáhl hodnosti vrchního kriminálního tajemníka, pokud jde o hodnost SS, byl koncem roku 1941 Untersturmführer. V dubnu 1945 z Brna uprchl. V roce 1946 se měl podle neověřených zpráv zdržovat u svého bratra ve Fels am Wagram. Jeho současný pobyt není znám. Vzhledem k poslednímu pravděpodobnému pobytu a k jeho příbuzenským svazkům lze předpokládat, že se zdržuje na území Rakouska.
II.
Obv. Regelsberger působil u brněnského gestapa po celou dobu okupace Československa, tedy i v obdobích tzv. civilního výjimečného stavu v letech 1941 a 1942.
Tzv. civilní výjimečný stav byl poprvé vyhlášen Heydrichem po jeho nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora dne 28. 9. 1941. Šlo prakticky o stanné právo, které bylo vyhlášeno pro obvody tehdejších Oberlandratů v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové a Plzni. Později bylo rozšířeno na další tři okresy z obvodu Oberlandrata ve Zlíně (nyní Gottwaldov).
Současně s vyhlášením civilního výjimečného stavu byly zřízeny policejní stanné soudy při řídících úřadovnách gestapa v Praze a v Brně. Na základě jejich rozsudků bylo pak popraveno několik set československých občanů. Jejich jednotlivým senátům předali buď šéfové řídících úřadoven nebo jimi určení funkcionáři gestapa, zpravidla jejich zástupci. Přísedícími i veřejnými žalobci byli příslušníci gestapa, kriminální policie nebo SD. Všichni členové stanných soudů museli mít důstojnickou hodnost SS.
Odsuzující rozsudek stanného soudu mohl znít buď na trest smrti nebo na předání tajné státní policii, což se rovnalo deportaci do koncentračního tábora. S odsuzujícím rozsudkem bylo vždy spojeno úplné nebo částečné propadnutí jmění. Proti odsuzujícímu rozsudku neexistoval opravný prostředek. Zpravidla byl rozsudek smrti vykonán ještě téhož dne. Osoby, které stanný soud odsoudil pro aktivní účast na odboji, byly popravovány zastřelením, osoby odsouzené pro tzv. hospodářské delikty a židé bez ohledu na podstatu obvinění oběšením. V Brně se popravy prováděly v Kounicových kolejích, budově brněnské university, kterou po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 zabralo gestapo. Funkci popravčího komanda vykonávala četa strážního praporu Waffen-SS.
V řízení před policejními stannými soudy byly hrubě porušovány všechny obecně platné právní předpisy. Ačkoliv ve všech státech je samozřejmé, že výjimečný způsob řízení může být použit jen u činů, které byly spáchány po jeho vyhlášení, byly stanným soudem i osoby zatčené před vyhlášením výjimečného stavu. Obvinění neměli vůbec žádnou možnost obhajob a je odůvodněný názor, že rozhodnutí stanného soudu bylo určeno již předem. Obvinění byla formulována velmi obecně a nebyla konkretizována ani v rozsudku, takže nelze většinou zjistit, v čem měla činnost odsouzených po skutkové stránce spočívat. Rozsudek byl prakticky cyklostilovaný formulář, do kterého se doplnilo jen jméno odsouzeného, jména členů stanného soudu a citace nařízení, pro jehož porušení byl trest uložen.
Obviněný Regelsberger byl rovněž členem stanného soudu a zúčastnil se – pokud bylo možno zjistit – nejméně dvakrát jeho zasedání. Poprvé to bylo dne 17. 11. 1941. Toho dne stanný soud pod předsednictvím vládního rady Eberta a za účasti přísedících krim. tajemníků Presslauera a Regelsbergera rozhodl o předání 17 osob tajné státní policii – tj. o jejich deportaci do koncentračního tábora Mauthausen. Do tohoto vyhlazovacího koncentračního tábora byli podle Heydrichova rozhodnutí posíláni všichni Češi, které stanný soud předal gestapu. Podruhé se obv. Regelsberger zúčastnil zasedání stanného soudu pod předsednictvím krm. rady Koslowskiho dne 19. 11. 1941. Toho dne bylo odsouzeno k smrti a ihned popraveno pět čs. občanů, a to Jan Hurtík, Arnošt Malík, Karel Lichtenstern, František Mráček a Vladimír Pilař. Hurtík a Mráček byli zatčeni ještě před vyhlášením výjimečného stavu. Důvody zastřelení se nepodařilo plně objasnit ani výslechem pozůstalých. Pouze ohledně Pilaře a Hurtíka bylo zjištěno, že měli u sebe přechovávat osoby, stíhané gestapem.
Odsouzení stanným soudem je prokazováno opisy rozsudků. Smrt občanů, kteří byli popraveni dne 9. 11. 1941, je prokázáno hlášením strážního praporu Waffen-SS, jehož jedna četa popravu provedla. Ve dvou případech prokazují tuto skutečnost i ohledací lístky a oznámení úmrtí matričnímu úřadu. Pokud jde o osoby, které byl deportovány do koncentračního tábora, nepodařilo se další jejich osud objasnit.
Popsaný skutkový stav je prokazován následujícími notářsky ověřenými fotokopiemi dokumentů:
1. dokumentace k osobě obv. Regelsbergera č. 1. 108,109,127–129, 133–140
2. svědecká výpověď Marie Sklenské č. 1 1–13
3. svědecký výpověď ing. Vlasty Hurtíkové č. 1 14–15
4. “ Jiřího Mařáčka č. 1 16–17
5. “ Anny Redlové č. 1 18–19
6. protokol o výslechu Otto Koslowskiho č. 1 20–22
7. protokol o výslechu Rudolfa Krumpholze č. 1 25–30
8. protokol o výslechu Leopolda Gahleitnera č. 1 37–42
9. protokol o výslechu Franze Schwarze č. 1 47–51
10. dokumenty, týkající se zasedání stanného
soudu dne 19. 11. 1941 č. 1 53–67
11. dokumenty, týkající se zasedání stanného
soudu dne 17. 11. 1941 č. 1 68–101
III.
Z důkazů, které jsou uvedeny v části II tohoto pamětního spisu, vyplývá, že Josef Regelsberger byl jako úředník gestapa a důstojník SS přísedícím stanného soudu při Stapoleitstelle v Brně v období tzv. prvního civilního výjimečného stavu v roce 1941 a podílel se na nezákonném odsouzení k smrti nejméně 5 čs. občanů a na deportaci nejméně 17 čs. občanů do koncentračního tábora. Z osob, na jejichž odsouzení se podílel, byly dvě zatčeny ještě před vyhlášením výjimečného stavu, a příslušnost stanného soudu se proto nemohla vztahovat na skutky, z nichž byly obviněny. Rozhodování stanného soudu bylo kromě toho ve všech případech v rozporu s tehdy platným německým procesním trestním právem. Proto je nutno účast Josefa Regelsbergera na rozhodování stanného soudu posuzovat jako spolupachatelství na vraždách.
Toto jednání bylo v době spáchání trestné jako zločin vraždy podle trestního zákona č. 117/1852 býv. rakouského říšského zákoníku, jakož i podle později platného čs. trestního zákona č. 86 z r. 1950.
Proto je Josef Regelsberger stíhán krajským prokurátorem v Brně pro trestný čin vraždy podle §§ 9 odst. a 219 nyní platného zákona ČSSR č. 140/1961 Sb.
Uvedená ustanovení tohoto zákona zní takto:
§ 9
(1) Pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám.
(2) Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
§ 219
Vražda
Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti.
Trestní stíhání tohoto trestného činu není v ČSSR s ohledem na zákon č. 184/1964 Sb. promlčeno. Tento zákon zní:
Z á k o n
ze dne 24. září 1964
§ 1
U trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946 (v době zvýšeného ohrožení republiky) válečnými zločinci nebo jejich pomahači ve prospěch nebo ve službách okupantů,
které jsou trestnými činy podle zákona č. 140 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 a byly i trestnými činy podle zákonů platných v době jejich spáchání i zákonů pozdějších,
pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později,
se nepromlčuje ani trestní stíhání ani výkon trestu.
§ 2
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
IV.
Po skončení druhé světové války a obnovení činnosti řádných československých justičních orgánů bylo po Josefu Regelsbergerovi pátráno. O tom svědčí tyto dokumenty:
12) pátrací lis č. 1 103–104
13) korespondence, týkající se pátrání po býv.
příslušnících brněnského gestapa č. 1 105–107
Originály všech dokumentů, které jsou připojen k tomuto pamětnímu spisu, jsou uloženy u Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v Praze a je možno do nich na požádání nahlédnout.
V.
Nacisté se v době druhé světové války dopustili nesmírných zločinů proti národům zemí, jež byly dočasně okupovány hitlerovskými vojsky. Potrestání nacistických válečných zločinců, kteří nesou odpovědnost za všechny tyto zločiny proti lidskosti, není aktem msty, ale morálním a právním požadavkem států, které byly dočasně pod hitlerovskou mocí.
Trestnost hromadného vyhlazování národů a národnostních skupin a všech válečných zločinů vyplývá jednak ze všeobecných zásad mezinárodního práva, zejména Londýnské dohody ze dne 8. června 1945 o potrestání válečných zločinců a rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 13. února 1946 a ze dne 31. října 1947 o vydávání a potrestání válečných zločinců, jednak ze speciálních ustanovení, jakými jsou např. Deklarace o zákonech a obyčejích pozemní války z r. 1907, včetně její přílohy Řád pozemní války.
Všechny země jsou proto povinny uplatnit příslušné normy mezinárodního práva, mající vztah k odpovědnosti za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.
Ze všech uvedených důvodů žádá Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, aby příslušné úřady Rakouské republiky převzaly trestní stíhání obviněného Josefa Regelsbergera a popohnaly ho za prokázané zločiny proti lidskosti k trestní odpovědnosti.