Pamětní spis v trestní věci proti Franzi Hoferovi
II/3 Gpt 299/68 – 155 V Praze dne 26. ledna 1969
N á s t i n
Pamětní spis
v trestní věci proti Franzi Hoferovi
I.
Franz H o f e r , narozen 4. června 1898 ve Štýrském Hradci (Graz), německé národnosti, v současné době pravděpodobně rakouského státního občanství. Životopisné údaje z doby před rokem 1939 nejsou známy. V březnu 1939 přišel na území Československa jako příslušník tzv. Einsatzkommanda č. 6, které bylo vytvořeno z příslušníků vídeňského gestapa. Až do srpna 1939 působil v tehdejším Zlíně (dnes Gottwaldov), pak byl přeložen k řídící úřadovně gestapa v Brně, kde pracoval až do konce roku 1944 v identifikační službě a v daktyloskopickém oddělení. Určitou dobu byl vedoucím tohoto oddělení. Koncem roku 1944 nebo počátkem roku 1945 převzal funkci správce kuchyně. O jiné jeho činnosti, než o té, která je předmětem trestního stíhání, bylo zjištěno jen tolik, že se v létě 1944 zúčastnil akce proti čs. parašutistům v Netíně jako velitel jedné ze skupin příslušníků gestapa. Byl příslušníkem SS a dosáhl do konce války hodnosti Obersturmführera. Jeho číslo SS bylo 341.874. Od konce války nejsou o jeho osobě žádné zprávy. Vzhledem k jeho původu lze předpokládat, že se v současné době zdržuje v Rakousku.
II.
Jak bylo uvedeno již výše, působil obviněný Hofer prakticky po celou dobu okupace jako příslušník řídící úřadovny gestapa v Brně. V Brně byl tedy i v době tzv. civilního výjimečného stavu, který byl okupanty vyhlášen po toku českých vlastenců na „zastupujícího říšského protektora“ Heydrich dne 27. května 1942. Toto období znamenalo vyvrcholení teroru okupantů. Byla obnovena činnost stanných soudů gestapa v Praze a v Brně, které poprvé fungovaly již v době výjimečného stavu od září 1941 do ledna 1942. Na základě jejich rozsudků byly zastřeleny stovky občanů. Senáty stanných soudů byly složeny z příslušníků „bezpečnostní policie“, tj. gestapa a německé kriminální policie, a SD. Příslušníci těchto složek zastávali při jednání také funkci veřejného žalobce. Předsedy soudů byli šéfové řídících úřadoven gestapa, jednotlivým senátům předsedali jimi určení funkcionáři, zpravidla jejich zástupci. Všichni členové stanných soudů museli mít důstojnickou hodnost SS.
Odsuzující rozhodnutí stanného soudu mohl znít buď na trest smrti nebo na předání tajné státní policii, což se rovnalo deportaci do koncentračního tábora. S odsuzujícím rozsudkem bylo vždy spojeno úplné nebo částečné propadnutí jmění. Proti odsuzujícímu rozsudku stanného soudu neexistoval opravný prostředek a rozsudek byl zpravidla ještě téhož dne vykonán. Ve většině případů šlo o zastřelení, odsouzení židé však byli oběšeni. Popravy se konaly v Kounicových kolejích, budově brněnské univerzity, kterou po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 zabralo gestapo. Funkci popravčího komanda vykonávala četa strážního praporu Waffen-SS.
V řízení před nacistickými stannými soudy byly hrubě porušovány všechny obecně platné právní zásady. Ačkoliv v civilizovaných státech je samozřejmé, že výjimečný způsob řízení může být použit jen u činů, které byly spáchány po jeho vyhlášení, byly nacistickým stanným soudem odsuzovány i osoby zatčené ještě před vyhlášením výjimečného stavu. Obvinění neměli vůbec žádnou možnost obhajoby a je odůvodněn názor, ž rozhodnutí stanného soudu bylo určeno již předem. Obvinění byla formulována velmi obecně a nebyla konkretizována ani v rozsudku. Určité okolnosti o důvodech zavraždění jednotlivých osob lze vyčíst pouze z dílčí zprávy brněnského gestapa. Z poznatků z jiných případů lze usuzovat, že hlavní líčení před tzv. stanným soudem se omezovalo na zjištění totožnosti obviněného a na jeho stručný výslech, po kterém byl ihned vyhlášen rozsudek. U stanného soudu gestapa v Praze byly v květnu až červenci 1942 rozsudky „vynášeny“ dokonce dálnopisem. Rozsudky stanného soudu v Brně byly pouze cyklostilované formuláře, v nichž se doplnilo jen jméno odsouzeného, jména členů stanného soudu a citace nařízení, pro jehož „porušení“ byl trest uložen.
Obviněný Hofer byl činný jako přísedící stanného soudu v Brně ve dnech 16. 6. 1942 (odsouzeno k smrti 14 osob), 17. 6. 1942 (odsouzeno k smrti 12 osob), 21. 6. 1942 (odsouzeno k smrti 12 osob) 22. 6. 1942 (odsouzeno k smrti 11 osob), 23. 6. 1942 (odsouzeno k smrti 10 osob), 24. 6. 1942 (odsouzeno k smrti 12 osob), 25. 6. 1942 (odsouzeno k smrti 9 osob), 26. 6. 1942 (odsouzeno k smrti 7 osob), 29. 6. 1942 (odsouzeno k smrti 7 osob), 1. 7. 1942 (odsouzeno k smrti 48 osob, ale Hoferova účast prokázána jen v 18 případech), 2. 7. 1942 (odsouzeno k smrti 7 osob) a 3. 7. 1942 (odsouzeno k smrti 18 osob, Hoferova účast prokázána v 15 případech).
V tomto období se více než kdy jindy projevovala opatření okupační moci jako zcela svévolný teror, jehož účelem bylo jednak zbavit český národ politicky aktivních jednotlivců, bez ohledu na to, zda se skutečně nějak účastnili protifašistického odboje, jednak vysokým počtem rozsudků smrti dosáhnout zastrašení širokých vrstev obyvatelstva. Oběti byly vybírány ze seznamů „politicky podezřelých“, u nichž se předpokládalo (ani nemuselo být prokázáno) protifašistické smýšlení. Trest smrti se ukládal i za činy, mající charakter administrativního přestupku (neohlášení pobytu). Podpora útočníků na Heydricha se vykládala tak široce, že na tzv. schválení atentátu byl stanoven trest smrti. V této době se široce uplatnil zrádný nacistický „právní institut“ tzv. Sippenhaft, spočívající v tom, že postižen nebyl jen samotný pachatel skutku, ale celá jeho rodina. Tak se zejména postupovalo proti příbuzným čs. zahraničních vojáků a osob, které se skrývaly před gestapem.
Z osob, na jejichž odsouzení se obviněný Hofer prokazatelně zúčastnil, byli odsouzeni Ladislav Zaoral a Alois Bala pro nesplnění předpisů o ohlašovací povinnosti. Alois Studený byl zavražděn proto, že prý se nenávistně vyjádřil o výjimečném stavu a označil zastřelení dítěte za barbarství. Jak již bylo řečeno výše, velmi častým důvodem odsouzení bylo „schvalování atentátu“. Z tohoto důvodu byli za Hoferovy účasti odsouzeni Vít Kužel, Leopold Látal, Bedřich Křivánek, Josef Čermák, Josef Smrčka a František Plaček. Z výpovědí pozůstalých je zřejmé, že toto obvinění sloužilo gestapu pouze jako záminka, protože jinou trestnou činnost nemohlo svým obětem prokázat. Podobně tomu bylo i v případě Emanuela Krajiny, který byl zatčen již 3. 3. 1942, tedy téměř 3 měsíce před vyhlášením výjimečného stavu. Zastřelen byl 16. 6. 1942. V době, kdy se měl dopustit „schvalování atentátu“, by tedy ve vazbě gestapa a je pochybné, zda o atentátu vůbec věděl.
Obviněný Hofer se také podílel na zavraždění Cyrila Františka, Františky a Jany Vafkových, Heleny Toulové, Jaroslava, Bohuslava a Miloše Oulehlových, kteří byli odsouzeni k trestu smrti proto, že poskytli potraviny a ubytování Cyrilu Vafkovi ml., který se ukrýval před gestapem. V souvislosti s týmž případem byli zavražděni Antonín a Marie Foretníkovi, Jaroslav Stříbrný a František Suchánek. Elsa Braunová-Inwaldová byla zavražděna proto, že se nedostavila do sběrného židovského střediska. Antonín, Anežka, Marie a Emilie Bouzarovi a Josef Holík byli zavražděni z toho důvodu, že neoznámili gestapu, že se Štěpán Bouzar ukrývá.
Z účasti na činnosti stanného soudu je Hofer usvědčován jednak opisy rozsudků, v nichž je uváděn mezi přísedícími, jednak protokoly některých bývalých příslušníků gestapa. Smrt odsouzených je prokázána ve většině případů úmrtními resp. ohledacími listy a hlášením praporu Waffen-SS o provedených exekucích. O důvodech vražd svědčí jednak již výše zmíněná dílčí zpráva gestapa, jednak svědecké výpovědi pozůstalých příbuzných.
Popsaný skutkový stav je prokazován následujícími dokumenty resp. jejich notářsky ověřenými fotokopiemi:
- svědecká výpověď Jana Holíka čl. 15–16
- svědecká výpověď Marie Vytopilové 17–18
- svědecká výpověď Heleny Procházkové 19–20
- svědecká výpověď Heleny Štelzigové 21–22
- svědecká výpověď Drahomíra Čermáka 23–24
- svědecká výpověď Roberta Hanzala 25–27
- svědecká výpověď Anny Plačkové 28–29
- svědecká výpověď Ludmily Vystrčilové 30–31
- svědecká výpověď Růženy Vafkové 32–33
- svědecká výpověď Antonína Kopečka 34–35
- dokument prokazující příslušnost obviněného k SS 36–38
- protokol Bohuslava Viláma 40–41
- protokol Kurta Leischkeho 44
- protokol Wilhelma Walcha 42–43
- protokol Franze Aschauera 45–47
- protokol Jaroslav Pěkného 48–52
- protokol Leopolda Kadlece 53–55
- zpráva brněnského gestapa o rozsudcích st. soudu 123–135
- dokumentace k rozsudkům st. soudu ze dne 16. 6. 1942 136–188
- “ “ “ ze dne 17. 6. 1942 187–223
- “ “ “ ze dne 21. 6. 1942 224–255
- “ “ “ ze dne 22. 6. 1942 256–286
- “ “ “ ze dne 23. 6. 1942 287–308
- “ “ “ ze dne 24. 6. 1942 309–345
- “ “ “ ze dne 25. 6. 1942 346–370
- “ “ “ ze dne 26. 6. 1942 371–390
- “ “ “ ze dne 29. 6. 1942 391–413
- “ “ “ ze dne 1. 7. 1942 414–458
- “ “ “ ze dne 2. 7. 1942 459–477
- “ “ “ ze dne 3. 7. 1942 478–515
- zpráva o výsledcích šetření a pátrání z roku 1947 39
Originály všech dokumentů jsou uložena u ministerstva spravedlnosti – Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v Praze a je možno do nich na požádání nahlédnout.
Z bývalých příslušníků brněnského gestapa, jejichž protokoly jsou připojeny k tomuto pamětnímu spisu, byli po odpykání trestu, resp. prominutí jeho zbytku odsunuti do Rakouska Wilhelm Walch a Franz Aschauer (dok. č. 14 a 15). V Rakousku pravděpodobně také žije Jaroslav Pěkný (dok. č. 16). Kurt Leischke a Leopold Kadlec byli čs. soudy v letech 1946 až 1948 odsouzeni k smrti a popraveni.
III.
Z vylíčení skutkového děje a zhodnocení dokumentů uvedených v části II. vyplývá, že Franz Hofer se jako člen senátu stanného soudu gestapa v Brně v období tzv. civilního výjimečného stavu od 27. 5. do 3. 7. 1942 podílel na odsouzení 134 čs. občanů k smrti. Stanným soudem, v němž Hofer zasedal, byli odsuzováni čs. občané, kteří se dopustili činnosti, jež jim byla kladena za vinu, ještě před vyhlášením stanného práva. Další byli odsouzeni za skutky, na které se stanné právo nemohlo vztahovat. Řízení před stanným soudem odporovalo platnému procesnímu právu ve všech směrech. Proto je nutno činnost Franze Hofera ve funkci přísedícího senátu stanného soudu kvalifikovat jako spolupachatelství na vraždách.
Takové jednání bylo v době spáchání skutků trestné jako trestný čin vraždy podle trestního zákona č. 117 z roku 1852, který v té době platil na území okupovaného Československa a platí ještě dnes pro území Rakouska. V Československu byl trestný čin vraždy trestný i podle pozdějšího trestního zákona č. 86 z roku 1950.
Nyní je Franz Hofer stíhán generálním prokurátorem Československé socialistické republiky podle nyní platného čs. trestního práva pro spolupachatelství na trestném činu vraždy podle § 9 odst. 2 a podle § 219 trestního zákona ČSSR č. 140/1961 Sb.
Citovaná ustanovení tohoto zákona zní:
§ 9
(1) Pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám.
(2) Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
§ 219
Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti.
-------
Trestní stíhání tohoto trestného činu není v ČSSR s ohledem na zákon č. 184/1964Sb. promlčeno. Tento zákon zní:
Z á k o n
ze dne 24. září 1964
§ 1
U trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946 (v době zvýšeného ohrožení republiky) válečnými zločinci nebo jejich pomahači ve prospěch nebo ve službách okupantů,
které jsou trestnými činy podle zákona č. 140 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 a byly i trestnými činy podle zákonů platných v době jejich spáchání i zákonů pozdějších,
pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později,
se nepromlčuje ani trestní stíhání ani výkon trestu.
§ 2
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
IV.
Po skončení druhé světové války a obnovení činnosti řádných československých justičních orgánů bylo po Franzu Hoferovi pátráno, avšak bez pozitivního výsledku (dok. č. 31).
Nacisté se v době druhé světové války dopustili nesmírných zločinů proti národům zemí, jež byly dočasně okupovány hitlerovskými vojsky. Potrestání nacistických válečných zločinců, kteří nesou za všechny tyto zločiny proti lidskosti odpovědnost, není aktem odplaty, ale morálním a právním požadavkem států, které byly dočasně pod nacistickou mocí. Je skutečností, že značný počet těchto zločinců dosud potrestání unikal.
Trestnost hromadného vyvražďování národů a národnostních skupin a všech válečných zločinů vyplývá jednak ze všeobecných zásad mezinárodního práva, zejména Londýnské dohody z dne 8. června 1945 o potrestání válečných zločinců a rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 13. února 1946 a 31. října 1947 o vydávání a potrestání válečných zločinců, jednak ze speciálních ustanovení, jakými jsou např. Deklarace o zákonech a obyčejích pozemní války z roku 1907, četně její přílohy Řád pozemní války.
Všechny státy jsou proto povinny uplatnit příslušné normy mezinárodního práva, mající vztah k odpovědnosti za válečné zločiny.
Ze všech uvedených důvodů žádá ministerstvo spravedlnosti Československé socialistické republiky, aby příslušné úřady Rakouské republiky převzal trestní stíhání obviněného Franze Hofera a pohnaly ho za prokázané zločiny proti lidskosti k trestní odpovědnosti.
Za správnost vyhotovení: podpis Podhorská