Zločinnost gestapa a jeho reflexe v rámci poválečné denacifikace
Nacistická tajná státní policie vznikla v roce 1933 původně jako pruská instituce přeměnou pruské politické policie na základě platnosti zákona o ochraně národa a státu, který znamenal konec demokracie a právního státu v tehdejším nacistickém Německu. Zákon na ochranu národa de facto suspendoval ústavu a omezil většinu občanských práv a svobod a dal volnou ruku policii k otevřenému teroru proti kterémukoli občanu Německé říše, který se v jejich rukou octnul zcela bez jakékoli ochrany a možnosti změnit svůj osud právní cestou domoci se spravedlnosti a dokonce mu bylo upřeno i právo na spravedlivý soudní proces. I když se gestapo aspoň zpočátku tvářilo, že provádí policejní práci, brzy bylo zcela zřejmé, že je nástrojem nacistické diktatury sloužícím nejen k terorizování, nikoli k trestání skutečných delikventů, ale i k zastrašování obyvatelstva, k vytváření atmosféry všeobecného strachu, které ve svém výsledku znamenalo, že se lidé začali navzájem podezřívat a udávat ze strachu, aby tak neučinil nikdo jiný. Podezřívavost, nedůvěra a další neblahé jevy zcela devastovaly německou společnost ve všech myslitelných aspektech. V druhé fázi, kdy se vedení této instituce ujali špičkoví vůdcové SS v osobě Heinricha Himmlera a Reinharda Heydricha, proces odosobnění a dosažení obludné zločinnosti této instituce dostal zcela novou dosud nepoznanou dimenzi. Vláda práva byla zcela zničena a byla nahrazena vládou zločinné kliky pod hlavičkou nové mocenské struktury nazvané SS, která se postupně stala složitým konglomerátem a postupně se dostala mimo kontrolu a vliv nejen státní, ale i stranické byrokracie a řídila se byrokracií vlastní, kterou představovala soustava hlavních úřadů SS. Vytvořila si vlastní právní prostředí, vlastní zvyklosti a normy, zcela nebo částečně oproštěné od evropského právního a civilizačního prostředí. Organizace SS měla vlastní ekonomickou strukturu, soudnictví a její příslušníci byli v mnoha případech vyňati z civilní soudní pravomoci v oblasti civilního a především trestního práva.
V činnosti tajné státní policie byl uplatňován stejně jako v ostatních jiných sférách práva a administrativy státní i obecní tzv. vůdcovský princip. Podle ideologie národních socialistů se nenacházel v těžišti zájmu člověk jako individuum, nýbrž národní společenství a společné hodnoty a jejich ochrana. Jednotlivec nenáležel sám sobě, nýbrž národu. Toto znamenalo samozřejmě absolutní nárok státu na úplné podmanění jednotlivce státní mašinerií. Ze všech zásahů, které byly provedeny v organizaci a struktuře policie v období 1933–1945, bylo nejzávažnějším podřazení policie pod velení SS. Další podmanění si policie ze strany národních socialistů proběhlo centralizací policie, tzv. „zříšštěním policie“ a vynětím politické státní policie ze všeobecné a vnitřní správy. Hlavním cílem režimu bylo udělat z policie mocenský instrument, který by bezproblémově plnil cíle politického vedení ve všech částech Říše. Proces ovládnutí policie ochrannými oddíly NSDAP (tedy SS – „Schutzstaffeln“) byl dovršen výnosem vůdce týkajícím se dosazení šéfa německé policie na říšském ministerstvu vnitra ze dne 17. června 1936, kdy byl říšský vůdce SS Heinrich Himmler jmenován šéfem německé policie. Sloučením stranického úřadu se státním tak došlo k prosazení principu jednoty strany a státu.
Vymkla se zcela kontrole státu a vykonávala pro něj, přesněji spíše pro nacistický režim, servis v podobě agendy represivních orgánů a dále hospodářské a především, což se stalo později cílem rasové a osidlovací politiky nejen na území staré říše, ale později i na četných okupovaných územích, kde se v praktické rovině jednalo o genocidu a etnické čistky prováděné dle rasového a nacionálního klíče v souladu s tezemi nacistické vyhlazovací doktríny, které byly eufemisticky nazývány jako „budování nové Evropy, nastolování nového pořádku, budování Velkoněmecké říše“ a v neposlední řadě i na sebe brali cynicky roli „ochranitelů evropské kultury před žido-bolševickým nebezpečím“. Rozsah a následky nacistického teroru jsou dnes dostatečně známy a bohatě zdokumentovány v literatuře, úředních a soudních aktech, včetně vyšetřovacích spisů, soudních protokolů, nepočítaje v to velké množství literatury, dokumentárních filmů. Nelze samozřejmě zrácet čas výčtem všech forem svědectví a jejich záznamů. Vykonavatelé tohoto dosud nepoznaného zla patřili aspoň dle všech měřítek k civilizačně a kulturně vyspělým národům starého kontinentu a konkrétně ve strukturách bezpečnostní policie najdeme lidi všech společenských vrstev a různého stupně vzdělání a sociálního začlenění. Vůdcovský sbor tohoto uskupení konkrétně zastřešovací instituce, což bylo RSHA, tvořili příslušníci elity, pokud to tak lze nazvat, tehdejší společnosti, muži v mladém věku, absolventi univerzit, nositelé velmi často doktorského grádu v oboru práva, kterého dosáhli na univerzitách, jejichž datum zrodu sahalo velmi často až do středověku a které měly svým účelem plnit úlohu chrámu vědy a humanity. V roce 1936 došlo ke jmenování Himmlera šéfem německé policie a postupně začalo srůstání zločineckého konglomerátu SS, k pochopení jehož vazeb a úlohy v nacistickém státě by bylo nutné věnovat více času. Rozhodně nelze SS považovat jen za nástroj nacistické strany a potažmo státu, ale v jistém smyslu za konkurenci státních a stranických struktur, navíc na sebe strhla agendu represivních orgánů policie zpravodajských – výzvědných orgánů ofenzivní i defenzivní povahy s výjimkou vojenského zpravodajství, které bylo definitivně pohlceno až po atentátu na Hitlera v roce 1944. Mimo to konglomerátu SS byla svěřena i otázka rasové a osidlovací politiky, což přineslo další obludné výsledky v podobě uskutečněného genocidia židovského národního a etnického společenství. Policie jako taková se nestala jen nástrojem zločinného státu, ale přímo zločinnou strukturou, nad níž státní nebo stranická byrokracie ztratila fakticky kontrolu. Činnost represivních orgánů nebyla řízena zákonem, ale především direktivami státně policejního charakteru, které v praxi zhmotňovaly nacistické ideologické teze založené na nadřazenosti německého národa, panské rasy a panského národa „Herrenvolku“ reprezentujících v očích tehdejšího establishmentu ochranu evropské kultury před židobolševismem a zničením ze strany asijských hord. Přitom byli vykonavatelé na základě führerprincipu, který delegoval zodpovědnost směrem nahoru, činěni jakoby beztrestnými, protože jen „vykonávali rozkazy“. Konec války přinesl nejen definitivní porážku nacistického režimu, jeho výkonných struktur, konec NSDAP a její byrokratické struktury, ale i definitivní závěr činnosti represivních orgán orgánů včetně gestapa, kriminální policie a také SD – bezpečnostní služby říšského vůdce SS, která se na poli ofenzivního civilního vnitřního i zahraničního zpravodajství stala celostátní institucí. Kontrašpionáží neboli obranným zpravodajstvím se zabývalo gestapo v rámci svých kompetencí. Zločiny gestapa nespočívaly jen v likvidaci ideových nepřátel nacistického režimu, který zahrnoval velké množství osob, o jejichž vině se z hlediska právního i státněpolitického dalo s úspěchem pochybovat, ale i účasti na holokaustu nejdříve na území staré říše a později na všech okupovaných územích, která se vyznačovala až průmyslovým charakterem.
Po zjištění těchto zrůdných skutečností vyvstal před vítěznými mocnostmi úkol vypořádat se s tímto děsivým dědictvím. Celý tento proces se začal nazývat denacifikací, která si vytkla několik zásadních cílů. V rovině trestněprávní postihnout pachatele všech zločinů spáchaných nacistickýcm režimem nejen v Německu, ale i ve všech okupovaných územích včetně zločinů proti míru, lidskosti a válečných deliktů. K tomu byla vypracována potřebná legislativa a ustaveny potřebné instituce. Dále byla zahájena očista veřejného života, státních institucí, obecní správy, školství, soudcovského stavu i advokacie od zkompromitovaných osob, které byly exponenty nacistické strany, činovníky stranické byrokracie, policie a v neposlední řadě i represivních složek nevyjímaje bezpečnostní policii. Denacifikace v zásadě proběhla ve dvou fázích. První z nich je ohraničena rokem 1945 a končí rokem 1949 a probíhala v jednotlivých zónách, na které bylo tehdejší nacistické Německo rozděleno. Vyšetřování bylo komplikováno poválečným chaosem a také faktem, že pro spojenecké orgány byla v mnohém realita totalitního státu nečitelná a navíc mnohé zločiny v té době byly samozřejmě dosud neodhaleny. Navíc mnoho příslušníků bezpečnostní policie mizelo z tehdejšího Německa nejrůznějšími kanály za pomoci organizací ze zahraničí a pod falešnou identititou. Mnozí žili pod svými vlastními jmény doufajíce, že nebudou stíhání, protože jen „plnili rozkazy“. Příprava k potrestání byly učiněny už v roce 1942 vytvořením Komise pro stíhání nacistických válečných zločinů. Výrokem mezinárodního vojenského tribunálu bylo gestapo prohlášeno za zločineckou organizaci, což lze považovat za určitý rámec vypátrání a předání spravedlnosti. Přičemž byl zohledněn teritoriální princip, tedy delikventi byli trestáni v místě, kde své zločiny spáchali. Byli postaveni před spojenecké tribunály a řada z nich byla odsouzena a popravena již v letech 1946 až 1946. Ze zločinů byli obžalováni nejen příslušníci výkonné služby, kontrašpionáže, ale i příslušníci policejní správní služby, mezi něž patřili i dozorci v tzv. policejních věznicích, u nás k nim například patřili i dozorci – zaměstnanci gestapa působící na Pankráci a v Malé pevnosti Terezín. Rok 1950 znamenal zásadní přelom ve vyšetřování a trestání zločinů spáchaných bezpečnostní policií jako institucí a gestapem speciálně. Denacifikační proces ztrácel na intenzitě a nebyla v tom v žádném případě neochota, ale především složité byrokratické postupy, které nemohly být vzhledem ke složité realitě poválečného vývoje v Německu a i měnící se mezinárodněpolitické situaci v souvislosti se začínající studenou válkou a spuštěním „železné opony“. Bylo sicce projednáno číselně velké množství případů „lehčí povahy“, zatímco závažnějším viníkům, špičkovým představitelům řídících úřadoven a nadřízených složek především RSHA, komandérů Sipo a SD se úspěšně podařilo vyhýbat se spravedlivému potrestání. Přispíval k tomu i fakt, že vnitřní struktura nacistického státu, jeho stranické i státní byrokracie, byla v rané době spojeneckým orgánům zpočátku zcela neprůhledná a rozdělení kompetencí ne zcela jasné. V padesátých letech začala politika „integrace bývalých příslušníků nacistických organizací včetně NSDAP a nacistické správy do společnosti“ v rámci politiky vyrovnání se s minulostí. Bylo to umožněno mimo jiné zákonem o beztrestnosti.
Po vzniku Spolkové republiky Německo jasně dominovaly „minulé politické“ akcenty ve vyrovnávání se s nacistickou minulostí tak, aby požadavky na amnestii pro odsouzené pachatele, a dokonce i po generálce amnestie, byla stále hlasitější. Počátkem července 1954 proběhl znovu v Kolíně nad Rýnem proces proti bývalým příslušníkům gestapa. Původně bylo stíhání obvodního soudu proti více než stu bývalých důstojníků kolínského gestapa za jejich zapojení v souvislosti s deportací kolínských židů, ale nakonec byli souzeni jen tři lidé a verdikty dopadly mírně. Tisk také proces pouze doprovázel s mírným zájmem. Většina členů gestapa unikla soudu a řada zločinů zůstala nepotrestána. Ve Spolkové republice Německo tito bývalí funkcionáři měli své nejbezstarostnější chvíle na začátku padesátých let. Dovolím si citovat na závěr pasáž z článku pana Martina Weisse, která plně vystihuje situaci (zdroj: https://echo24.cz/a/wuzr5/mytus-nemecke-denacifikace-tady-jsou-fakta):
Zpočátku ani ne jak NSDAP, wehrmacht, SS a řada dalších nacistických organizací včetně médií byla zrušena rozhodnutím spojenců na podzim 1945. V listopadu pak začal norimberský proces, na něj navazovaly další a paralelně jednotlivé okupační mocnosti prováděly procesy s níže postavenými zločinci ve svých okupačních zónách. Odsouzeny byly tisíce lidí, bylo vykonáno 486 rozsudků smrti. V západních zónách bylo internováno 200 000 bývalých nacistů, o práci přišlo 150 000 úředníků a 73 000 činovníků v soukromém sektoru. Přes patnáct milionů lidí prošlo dotazníkovými prověrkami. Veřejnost se povinně seznamovala se zločiny nacismu (například tak, že vydání potravinových lístků bylo podmíněno zhlédnutím dokumentárního filmu). To byla spravedlnost vítězů. Ta v zásadě skončila rokem 1949. Dál už bylo západní Německo víceméně suverénní a mělo v denacifikaci pokračovat samo. Výsledek byl ten, že se v podstatě zastavila a v některých ohledech zvrátila.
Již v březnu 1946 prohlásil Adenauer, že „bychom konečně měli nechat na pokoji malé ryby, ty, kdo neutlačovali ostatní, neobohatili se a neporušili žádné zákony“. Vojákům a nižším nacistickým funkcionářům by mělo být umožněno vstupovat do CDU. Pronásledovat „neškodné souputníky a vojáky, kteří věřili, že jen konají svou povinnost“, by podle něj vybudilo „rostoucí a extrémní nacionalismus“. To řekl deset měsíců po porážce a šest měsíců po zahájení norimberského procesu. Ten ještě zdaleka neskončil a denně přinášel nové důkazy, mimo jiné i o tom, že wehrmacht se plně podílel na genocidním způsobu vedení války. Ale podle Adenauera už by se s trestáním nacistů „konečně“ mělo přestat. A neřekl to naposledy. V projevu v květnu si dokonce postěžoval, že německý lid je opět dělen na lepší a horší. „Ale nespravedlnost plus nespravedlnost se nikdy nebude rovnat spravedlnost,“ prohlásil. „Potrestání viníků, odpuštění a reintegrace pomýlených a souputníků, kteří se nedopustili ničeho zlého...“ Tou nespravedlností byla míněna spojenecká denacifikace. Požadavek, aby denacifikace už „konečně“ skončila, se stal leitmotivem jeho volební kampaně v roce 1946. A „denacifikace integrací“ se stala heslem německých vlád příštích let. Adenauer připomínal utrpení odsunutých Němců a válečných zajatců. Pochopení spojenců pro „pomýlené“ řadové nacisty se dožadoval i připomínáním předválečného appeasementu a varováním, že příliš tvrdé účtování s minulostí může ohrozit demokracii. Němci teď trpěli v rozvrácené zemi a o utrpení, jež předtím působili jiným, slyšet nechtěli. A Adenauer je nedráždil, naopak předkládal argumenty, proč je to správně.
V tomto světle se jeví denacifikace jen jako mediální a propagandistická bublina vydávaná dnes za absolutní reflexi, jež má sloužit jako inspirace dnešním „postkomunistickým“ zemím, jak je nám v současnosti aktivistickými žurnalisty předkládáno.
Milan Vichta
Použitá literatura:
1. KAČÍREK, Petr. Cesta ke vzniku SRN. Plzeň, 2012. Bakalářská práce. Fakulta filozofická
Západočeské univerzity v Plzni. Vedoucí práce PhDr. Dipl. – Pol. Martin Jeřábek, PhD.
2. SÝKOROVÁ, Kristýna. Mýtus rakouské oběti po druhé světové válce. Plzeň, 2022.
Diplomová práce. Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni.
Vedoucí práce doc. PhDr. Lukáš Novotný, PhD.
3. CARTENS Dams; Michael STOLLE. Gestapo: moc a teror ve Třetí říši 2010, Paseka,
ISBN: 978-80-7432-018-7.
4. WILDT, Michael. Generace nekompromisních, Praha: Academia, 2019. ISBN: 978-80-200-2989-8 EAN: 9788020029898.