Výcvik hraničářských pluků
S výstavbou a s postupným dokončováním stálého opevnění bylo přistoupeno k organizaci hraničářských pluků. Směrnice řeší výcvik mužstva, poddůstojníků, aspirantů a důstojníků. Vzhledem k počtu objektů stálého opevnění a potřebnému počtu mužstva bylo uvažováno s tím, že jako zálohy budou sloužit jen mladší ročníky. Po dosažení určitého věku měl být záložník přeřazen podle své odbornosti k běžným jednotkám.
Příprava pro službu v hraničářských plucích začínala již při zařazování branců na okresních doplňovacích velitelstvích. Do služby u těchto útvarů měli být zařazováni pouze prověření a spolehliví občané ČSR československé a ukrajinské národnosti. V některých okresech se však potřebný počet branců určených národností nenacházel, a proto v zájmu dodržení směrných čísel byli povoláváni i prověření Němci. Podle vzpomínek kulometníka srubu těžkého opevnění N S-88 na Babí u Náchoda pana Ladislava Charváta z Brněnce jim voják německé národnosti dokonce velel. Byly to výjimky, ale stávaly se.
Pro vojáky hraničářských pluků byly určeny dva nástupní termíny: k 1. říjnu a 1. dubnu. V prvním roce byl výcvik rozdělen do čtyř období:
1. období 1. 4. až 15. 5. a 1. 10. až 15. 11.
2. období 16. 5. až 30. 6. a 16. 11. až 31. 12.
3. období 1. 7. až 30. 9. a 1. 1. až 31. 3.
4. období 1. 10. až 31. 3. a 1. 4. až 30. 9.
V prvním výcvikovém období se všichni nováčci bez rozdílu podrobili výcviku jednotlivce. Zhruba po třech týdnech se začali seznamovat se stálým opevněním formou provádění pomocných prací v okolí objektů. Ke konci tohoto období je velitelé rozdělili podle schopností do jednotlivých odborností a vyčlenili vojáky pro poddůstojnické školy.
Ve druhém výcvikovém období se vojáci cvičili podle jednotlivých odborností v kasárnách. Účelem bylo získat základní znalosti o pohybu na bojišti a zacházení se zbraněmi ve stálém opevnění. Pěchota prováděla výcvik zásadně mimo sruby. Pro ženijní a telegrafní vojsko bylo druhé a třetí období spojeno v jeden celek. Zpočátku probíhal mimo objekty, později přímo v nich.
Ve třetím výcvikovém období se pěchota měla začít cvičit na objektech. Výcvik byl zaměřen hlavně na:
- strážní službu,
- hlídky mezi objekty a v předpolí,
- činnost v noci, za mlhy a vánice,
- podrobná znalost terénu v okolí objektu,
- protichemická příprava,
- ženijní výcvik v kladení min proti ÚV a rychlá oprava překážek,
- základy zdravotní služby.
V tomto období vojáci na výcvik do srubů pouze docházeli. Po jeho skončení se každý den vraceli do kasáren.
Ženisté museli zvládnout budování a ničení zátarasů, udržování systému překážek v okolí objektu, maskování staveb a jeho udržování, opravy a údržbu strojně technického zařízení. Součástí výcviku bylo upravování terénu, aby byly odstraněny hluché prostory.
Telegrafisté se učili zacházet s pojítky, udržovat a opravovat kabelové vedení a studny, přepojovat jednotlivé části sítě.
Spojení přímo v objektech zajišťovalo spojovací družstvo, které provádělo výcvik společně s telegrafní četou.
Cílem čtvrtého období bylo tyto jednotlivé odbornosti sjednotit v jeden celek a zvládnout úkoly obranného postavení. Mužstvo konalo současně výcvik i službu v objektech. V tomto období se k útvaru vrátili i poddůstojníci ze školy. Z nejschopnějších vojáků bylo sestaveno a vycvičeno strojní družstvo pro obsluhu a opravy strojního zařízení. Kurz trval osm týdnů.
V druhém roce se prováděl zdokonalovací výcvik a vědomosti byly rozšiřovány podle Cvičebního řádu pevnostních jednotek.
Vraťme se ale zpět na konec prvního výcvikového období. Po jeho skončení jsou vybraní vojáci odesláni do poddůstojnické školy. Zde měl výcvik trvat čtyři a půl měsíce. Byl rozdělen na dvě části. Jeden a půl měsíce se všichni připravovali společně. Potom byli rozděleni podle odborností:
- pěší čety,
- osádky srubů,
- spojovací družstva,
- ženijní čety,
- roty VKPL,
- roty doprovodných zbraní.
Poddůstojníci museli kromě požadovaného pořadového a polního výcviku zvládnout zbraně a munici, tj. pistoli vz. 24, pušku vz. 24, raketovou pistoli vz. 30, kulomety vz. 26, 35 a 37, pevnostní kanon vz. 36, minomety a granáty. Dále je museli umět prakticky používat a provést z nich střelby. Další probíranou látkou byly základy spojení, ženijní přípravy a obsluhy zařízení objektů.
Telegrafisté a spojovací poddůstojníci museli zvládnout obsluhu údržbu a opravy celého systému spojení v linii stálého opevnění.
Aspiranti nastupovali do normálních škol pro důstojníky v záloze. Po jejich ukončení absolvovali doplňovací kurzy v délce šesti týdnů, a teprve potom nastupovali k jednotkám. Ve druhém roce prodělávali zdokonalovací výcvik na funkce velitel objektu nebo zástupce velitele čety. Skládali zvláštní důstojnické zkoušky.
Ve službě se počítalo i s délesloužícími. V jednoměsíčních kurzech si doplnili znalosti podle odborností a nastoupili službu ve stálém opevnění.
Pro důstojníky organizovalo ministerstvo národní obrany kurzy podle druhů zbraní.
Vlastní praktický výcvik bojové činnosti na objektech bylo velmi obtížné organizovat. Pro získání návyků směrnice stanovila:
- cvičení v obsazování objektů,
- taktická cvičení bez soupeře,
- cvičení proti značkařům,
- cvičení se soupeřem.
Vše se mělo provádět tak, aby nebyl rozkryt obranný systém pásma. Pro zvládnutí úkolů byl na dělostřelecké střelnici v Brdech na cílové ploše Jordán vybudován samostatný pěchotní srub CE. V oblasti Jeseníků měla být vybudována dělostřelecká tvrz Orlík, která měla mimo obranných úkolů plnit i funkci výcvikového střediska pro osádky ostatních tvrzí včetně střelnice. Poblíž Žárovic u Plumlova byly ve vojenském prostoru vybudovány dva cvičné objekty. Mužstvo zde mělo vykonat ostré střelby z pušky vz. 24 a házení ručních granátů. Specialisté potom střelby z kulometů vz. 26, 35 a 37, pevnostního kanonu vz. 36, raketové pistole vz. 30 a VKPL. Je zajímavé, že směrnice neřeší výcvik střelby z kulometu vz. 24, pevnostní houfnice vz. 38 a minometů. Patrně by byla později doplněna a přepracována.
Výcvik v roce 1938 byl obzvlášť obtížný, neboť byl k dispozici jen objekt v Brdech.
Všimněme si blíže možnosti použití hlavní zbraně většiny velkých objektů, pevnostního 4cm kanonu vz. 36. Provedl jsem čistě teoretický výpočet palebných možností obsluhy pro zásah tanku v určité vzdálenosti od střílny při čtyřech rychlostech. Dálka je uvedena v metrech. Uvažoval jsem dobře vycvičenou obsluhu, která je schopna vystřelit 10 mířených ran za minutu. Víme, že 50 metrů od střílny je protitanková překážka a na ni navazuje 100 až 150 metrů dlouhá protitanková stěna. Co by se stalo, kdyby se podařilo rozrušit překážky mezi protitankovými stěnami?
Můžeme počítat s tím, že tanky se mohou pohybovat rychlostí do 15 kilometrů za hodinu, aby mohly krýt útočící pěchotu. Obsluha, která by byla na blížící se cíle upozorněna ze zvonu, má na vyřešení situace ve vzdálenosti 200 metrů od střílny 40 vteřin. Během této doby stihne vypálit maximálně šest ran. Zde vystupuje do popředí nutná spolupráce sousedních objektů při krytí vzájemnou palbou. Předpokládejme, že objekty jsou od sebe vzdáleny 500 metrů. Sousední srub má cíle 300 metrů od střílny a má na jejich zničení 60 vteřin. Stihne vypálit 10 ran z kanonu. Při velmi dobré součinnosti by oba objekty byly schopny zničit 16 cílů, které se nacházejí v pásmu širokém 100 metrů. Vzhledem k taktickým úkolům tanků můžeme předpokládat, že by do linie najížděly postupně. Dvojčata kulometů vz. 37 by byla schopna vést po dobu jedné minuty palbu z obou hlavní a zlikvidovat živou sílu. K tomu je potřeba připočítat palbu polního dělostřelectva za zakrytých postavení, případně i přímou palbu KPÚV (kanonů proti útočné vozbě) z linie lehkého opevnění (dále jen LO).
Z toho všeho lze usoudit, že útok by byl zastaven již v pásmu těžkého opevnění (dále jen TO) i při zničení části protitankových překážek.
Vytvoření dýmové clony by nebylo jednoduché. Podle předpisu Sm-XXIII-Taktické užití BCHL je potřeba na udržení dýmové clony v pásmu 200 metrů při ráži 10,5 cm německá lehká houfnice le FH 18/ asi 150 granátů. Toto vyžaduje šest až osm děl.
Vraťme se ale k výcviku. Cvičební řád pro pevnostní jednotky uvažoval pro zbraně v otočných věžích následující způsoby palby:
- do palebné přehrady,
- před palebnou přehradu,
- za palebnou přehradu.
Palebnou přehradou se myslí prostor mezi předním okrajem palebného pásma TO a zadním okrajem LO. Celý prostor palebné přehrady je rozdělen na hlavní a vedlejší palebná pásma. Toto vše připravovali velitelé již v době míru a bylo to součástí projekce při osazení objektu do terénu. Během výcviku si vojáci zafixovali orientační body a velitelé se učili kombinovat palby tak, aby se pásma co nejúčinněji překrývala. Přesně byly známy i hluché prostory.
Součástí pobytu v opevnění bylo nepřetržité provádění zpravodajské činnosti. Organizovali ji velitelé prostřednictvím zpravodajského důstojníka. Důležitou úlohu hrály naslouchací a plynové hlídky. Tyto byly školeny podle zvláštního předpisu. Na nich záležel život ostatních vojáků v objektech při snížené viditelnosti nebo při použití bojových chemických látek.
V neposlední řadě muselo být procvičeno zásobování objektů střelivem, potravinami a ostatním materiálem, doplňování posádek, jejich střídání a odsun raněných. Tato činnost nesměla být podceňována, neboť měla být prováděna v noci.
Shrneme-li vše co bylo dosud uvedeno, vidíme, že vycvičit hraničářské pluky bylo velmi náročné a bylo toho i na dva roky opravdu dost.
V září 1938 byla situace ve výcviku hraničářských pluků svízelná. Nejdéle, od srpna 1937, existoval 4. hraničářský pluk se sídlem v Hlučíně. K 1. lednu 1938 byly zřízeny hraničářské pluky číslo 6 v Červené Vodě a 19 v Žamberku. Hraničářské pluky číslo 17 v Trutnově a 18 v Novém Městě nad Metují pak teprve 1. srpna 1938. Mužstvo do nich zařazené sice ovládalo znalost terénu, ale taktický výcvik v opevnění bylo nutno dohánět. V průběhu mobilizace docházely doplňky, které kromě všeobecného výcviku neznaly prakticky nic. Jedním z těchto doplňujících vojáků byl vzpomínaný pan Charvát. Na Babí přišel v půlce září od 30. pěšího pluku z Vysokého Mýta, když před tím potlačoval německé nepokoje v Lanškrouně. Podle jeho slov se jeho den skládal z výcviku a osobního volna, ve kterém chodil stavět překážky na Dobrošov. Stavební firma jim platila 4 Kč na hodinu. V noci nebyl v okolí klid. Bydleli zpočátku v barácích po stavebních dělnících. Do srubu se nastěhovali, až když jim henleinovci v noci domek prostříleli. Ke klidu nepřispěly ani plané poplachy a demonstrace v Náchodě. Stejná situace byla po celé délce hranice. Přes tyto potíže byli vojáci připraveni republiku bránit a ústup byl pro ně velkým zklamáním.
Bedřich Škraňka, Klub historického vojenství Brno