Český svaz protifašistických bojovníků, z. s.

Do okupovaných českých zemí bylo v průběhu roku 1943 vysláno minimálně deset výsadkových skupin, tvořených příslušníky sovětské vojenské zpravodajské služby GRU. [1] Kromě těchto desantů se přes české země měly stejnou cestou přesunout čtyři desanty s rakouskými příslušníky, na Slovensko směřoval jeden desant se stranickými úkoly, další skupiny byly úkolovány na okupované Podkarpatské Rusi. Tyto desanty byly tvořeny většinou dvojicemi ve složení rezident – radista, přičemž tato stálá struktura je zařazuje k uvedené vojenské složce. Jiné typy desantů, které měly obvykle jinou strukturu, se zde v roce 1943 nevyskytly.

Desanty byly v roce 1943 vysazovány na území okupovaného Polska v tehdejším Generálním gouvernementu, nebo na území Východního Pruska. Směry přesunu do protektorátu některých z těchto desantů byly úkolovány po trasách vytvořených sovětskou zpravodajskou službou, jiné, nejčastěji tvořené příslušníky KSČ, zvolily své vlastní trasy. Ty, které procházely prvně uvedenými, byly zachyceny německými bezpečnostními orgány v okolí Krakova, ty druhé byly úspěšnější a podařilo se jim nekontrolovaně proniknout na území protektorátu.

 Počátkem září 1943, kdy se začaly zkracovat dny a prodlužovat noci vhodné pro dlouhé lety do německého týlu, bylo rozhodnuto vyslat na území okupovaného Polska dvě dvoučlenné skupiny, z nichž jedna byla určena do Maďarska a druhá na Moravu. Letoun se ale 8. 9. 1943 pro poruchu vrátil na základnu. O dva dny později se operace opakovala, a tentokrát k původní české dvojici z Moravy tvořené Rudolfem Peschlem a Rudolfem Procházkou byli přiřazeni Polák Pawel Wojas a sovětský radista. Oba čeští parašutisté byli vycvičeni již v průběhu roku 1942, [2] ale celkově nepříznivá situace na východní frontě jejich nasazení časově posunula. Zbylí dva parašutisté byli zřejmě úkolováni na území okupovaného Polska. Let byl tentokrát úspěšný.

 Sovětské výsadky vyslané v roce 1943 na území protektorátu jsou předlistopadovou literaturou charakterizovány jako desanty partyzánské [3], polistopadovou literaturou jako desanty Kominterny, případně NKVD. [4] Kominetrna však v době námi sledovaného desantu formálně již neexistovala. Na druhé straně je pravdou, že byly tvořeny emigranty s komunistickou historií, kteří negovali předmnichovský politický systém republiky a neměli zájem zapojit se do vytvářejících se československých vojenských jednotek v SSSR. Šlo o osoby, které své zapojení do bojové činnosti spojovaly výhradně se sovětskými složkami. Některé z nich plnily výhradně úkoly sovětské vojenské rozvědky a další doplňkově pro zahraniční vedení KSČ. [5] Mezi těmito stanovisky osciluje názor, že R. Procházka měl organizovat síť KSČ na jižní Moravě. [6] Rozdílné literární údaje o začlenění sovětských výsadků v roce 1943 svědčí o účelové, politické interpretaci historie.

 Rudolf Procházka byl o něco starší než Peschel. Narodil se 11. 4. 1913 v Brně [7], v dětství žil v Nedvědici, byl absolventem nižší průmyslové školy a byl vyučen strojníkem. V civilním povolání byl zaměstnancem Maloměřické cementárny. V letech 1934 až 1935 absolvoval vojenskou službu v Olomouci se specializací dělovod a miřič. Jako předválečný funkcionář KSČ na Brněnsku se orientoval na činnost v komunistickém tělovýchovném a odborovém hnutí. Během své politické činnosti se seznámil s přibližně stejně starým Františkem Štouračem, jehož otec byl členem krajského vedení KSČ v Brně a poslancem Národního shromáždění. Procházka byl organizátorem náboru dobrovolníků do občanské války ve Španělsku, za což byl v roce 1937 zatčen a policejně vyšetřován. V roce 1939 na druhý pokus emigroval do Polska a odtud do SSSR. Při prvním pokusu o přechod v roce 1939 byl zatčen a vyšetřován, ale nakonec propuštěn. V Polsku společně s A. Vohradníkem organizoval přesun komunistů dále do SSSR. Jak uvádí úřední materiály, [8] byl uzurpátorský a v osobním styku nepříjemný, což vyvolávalo v okolí negativní odezvu. Tento osobní rys byl vyvolán zřejmě jeho malým vzrůstem. V ilegalitě se pro něj vžilo označení Malý Pepek, nebo Malý Josef.

 Rudolf Peschel se narodil 16. 7. 1913 v německé rodině v tehdejším Městě Albrechtice na Krnovsku. Absolvoval základní školu a vyučil se truhlářem. Od roku 1928 byl stranicky organizován v Šumperku a pracoval v mládežnickém hnutí. V té době bydlel ve Velkých Losinách. V první polovině třicátých let působil v SSSR, což bylo jeho zřejmě první napojení na sovětské orgány. Před Mnichovem se vrátil zpět do ČSR a období Mnichova strávil v řadách čs. armády v Litovli. Do emigrace odešel v první vlně stranické emigrace v dubnu 1939 přes Dolní Bludovice. Předlistopadová literatura [9] v rámci propagace partyzánského boje a propojení s činností zahraničního vedení KSČ uváděla, že oba parašutisté před svým nasazením podrobně projednali politickou část svého budoucího nasazení s Klementem Gottwaldem. Takovou interpretaci vylučuje celkové poválečné utajení válečného zpravodajského nasazení před stranickými i čs. bezpečnostními orgány. Formálně R. Procházka také žádnou politickou činnost v této době neprováděl.

 Je známo, že oba byli jako rodáci úkolováni na Moravu a do Slezska, slabá znalost českého jazyka a znalost prostředí na Ostravsku byla zřejmě důvodem, proč Peschel měl působit na tomto teritoriu, kdežto Procházka se měl vrátit na rodné Brněnsko. Takové rozdělení je pro výsadkové skupiny GRU atypické, protože obvykle tyto dvojice pracovaly společně. Tato úvaha je však hypotetická, protože ani jeden ze dvou aktérů po válce o svém skutečném působeni jak v SSSR, tak v německém týlu bližší údaje nesdělil. Poněkud více údajů lze najít v normalizační historické produkci, případně v archivních pramenech o činnosti Rudolfa Peschla.

 Parašutisté byli vysazeni v katastru obce Cmielów na severovýchodním okraji vrchů Swientokrzyskich, severovýchodně od Krakowa. Dalším přesunem byli pověřeni členové 2. oddělení Armije Ludowe. [10] Oba parašutisté a levicové polské ilegální podzemí připravovalo další cestu do Bohumína. Vysílací stanice typu Tenzor byly přepravovány samostatně Boguslawem Zietalou přes Ostrowcu a Tarnobrzeg. [11] V Krakově oběma parašutistům zajišťoval pobyt B. Chabarkiewicz. Do Bohumína Peschl dorazil vlakem 25. 9. 1943 a byl předán Františku Pytlovi z Fryštáku, jemuž se představil jako Karl Thiel. Pytel patřil již v roce 1939 mezi organizátory stranické únikové trasy do polského Těšínska. Oba hlavní aktéři prošli touto trasou v opačném směru již při emigraci v roce 1939. [12] O něco později byl seznámen s Robertem Tomášem z Heřmanic, ležících na východním břehu Ostravice tj. stále na území zabraném přímo Německem v září 1939. [13] Začátkem října 1943, o několik dní po Peschlovi, přijel z Katowic, zřejmě stejnou cestou, Rudolf Procházka. O několik dní později přešel hranice do protektorátu a vydal se společně s Robertem Tomášem vlakem na Brněnsko. Popsaný přechod do protektorátu je dokumentací spolupráce moskevského vedení KSČ se sovětskou vojenskou rozvědkou.

Brněnsko

Záchytné adresy na Brněnsku dodané v Moskvě Procházka nikdy neuvedl, neboť ty byly součástí skryté sovětské sítě v protektorátu. Na nich ale nebyl úspěšný, a proto se zprvu chtěl obrátit na své brněnské předválečné známé Boženu Špačkovou (Brno, Sirotčí 5) a Františka Štourače. Špačková byla již zatčena a Štourač se zdržoval v ilegalitě. V této situaci si Procházka vzpomenul na švagra Špačkové dělníka Jana Chudu (Brno, Příční 6), který jej u sebe na několik dní nechal. To bylo ale jen dočasné řešení, a proto Procházka zamířil k Antonínu Havlíkovi (Brno, Kartouzská 4). Ten dnes neznámým způsobem úkol Procházky odhalil a to vedlo parašutisty k odchodu z této adresy. Odešel k dalšímu známému Josefu Hruškovi v Husovicích, ale ten jej nepřijal. Nezbylo mu než zůstat na několik dní v blízkých lesích.

 Za těchto okolností, kdy se Procházkovi nedařilo najít záchytnou adresu, odjel zpět na Ostravsko do Heřmanic k Robertu Tomášovi, zapojenému v ilegální síti Bílá Lvice. Ten měl z předchozí ilegální činnosti nějaké kontakty na Brněnsko, a proto se rozhodl Procházkovi tímto způsobem najít možné napojení. Tomášova aktivita však nevedla ke kýženému výsledku a Procházkovi nezbylo než najít pomoc v rodině v Nedvědici na Českomoravské vrchovině. Příčinou Procházkova neúspěchu bylo, že adresáti z řad spolupracovníků GRU byli již zatčeni v roce 1941, stejně tak byla postižena ilegální KSČ a těžiště stranické práce se v tomto prostoru přesunulo na Ivančicko. Na širším Brněnsku působilo ve druhé polovině roku 1943 v ilegální KSČ pouze kolem 400 zapojených osob. [14]

 Záchranu Procházka našel u svých rodičů v Nedvědicích č. 127. Po linii rodinných vazeb se dostal v listopadu 1944 do Rodkova k manželům svých dvou sestřenic Františku a Aloisu Štěrbovi. František Štěrba se stal nejen Procházkovou spojkou k Rudolfu Peschlovi na severní Moravu, ale také spolupracovníkem, který umožnil Procházkovi vytvoření prvních vazeb v okolí. [15] Jeho prostřednictvím se spojil s Vincencem Koutníkem z Blažejovic [16] a Josefem Břenkem ze Lhoty [17], s nimiž se podílel na budování vlastní podpůrné sítě v okolí. Procházka se pokoušel navázat rádiové spojení se svým ústředím, ale jak z Rodkova, tak Blažejovic se mu to nepodařilo, neboť v těchto místech k tomu nebyly vhodné přírodní podmínky. Nakonec prostřednictvím Františka Štěrby našel vhodnou základnu u rolníka Josefa Holečka v Albrechticích. Jeho stavení se nacházelo na vyvýšeném místě a umožňovalo po několika měsících úspěšné rádiové spojení. To bylo ale navázáno až v únoru 1944. [18] Procházka používal sovětskou síťovou vysílací stanici Tenzor, jejíž průměrná hmotnost činila kolem 5 kg a disponovala dosahem 2 500 km. Stanice byla vybavena zesilovaným přijímačem a dvoustupňovými vysílači se stabilizovaným kmitočtem. Údaje o řídících složkách jednotlivých sovětských zpravodajských orgánů jsou torzovité, navíc v období války procházely permanentními změnami. Na přelomu let 1941/1942 se většina zpravodajských orgánů přesunula hlouběji do vnitrozemí, ústředí GRU do Kujbyševa, dešifrování zůstalo v rukou NKVD. GRU disponovala několika radiocentrálami, kam byly zprávy zasílány, odkud po dešifrování byly teprve dodávány příslušné zpravodajské složce. Dalo by se předpokládat, že Procházka instaloval u Holečků v Albrechticích tzv. vnitřní anténu, V. Koutník však hovoří o problémech vyplývajících z délky a nasměrování vnější antény. To byl jeden z kritických problémů, který ovlivňoval kvalitu rádiového spojení.

 Cílem Procházkova zpravodajského zájmu nebyla podpora domácího odbojového hnutí nebo politická agitace, ale zpravodajská činnost orientovaná především na zbrojní výrobu na Brněnsku, proto své aktivity směrem k okolním odbojovým uskupením nepreferoval. Osoby zdržující se v ilegalitě v pozdějších partyzánských skupinách nemohly Procházkův nezájem o partyzánskou činnost pochopit. Blíže neznámým způsobem navázal na člena stranické sítě Josefa Kaláška [19] v České u Brna. V této fázi svého působení v protektorátu se Procházka rozhodl kontaktovat příslušníky komunistického odboje jako nejoptimálnější způsob plnění svého zpravodajského úkolu. Kalášek patřil k tzv. starým komunistům a byl vedoucím stranické buňky ve slévárně Štorek v Brně, [20] která v předchozích letech protektorátu nebyla zatýkáním postižena a udržela si spojení v průmyslových závodech v okolí. Napojení na Procházku v této době uvádí také Josef Jakeš z Březiny [21], krycím jménem Juraj, šlo ale o dlouholetého recidivistu, u něhož by Procházka marně hledal záruku kvalitní ilegální práce.

 Po krátkém pobytu v protektorátu se ukázalo, že Kennkarta vydaná sovětskými orgány Procházkovi není dokonalá a její použití je nemožné. [22] Sovětští parašutisté GRU se v této době v mnoha dalších případech setkávali s podobnými problémy. Procházkova karta a ostatní doklady byly vystaveny na jméno Josef Čermák. Razítka, které GRU na falešných legitimacích použila, byla na jaře 1943 dodána sovětské straně brněnským gestapem a byla vybavena markanty, které umožňovaly jejich odhalení. [23] Problém s Kennkartou vyřešil na základě žádosti Aloise Koukala úředník Okresní nemocenské pojišťovny v Novém Městě na Moravě Bohumil Puchýř a zhotovil dva falešné dokumenty na jméno Ladislav Doležal. [24] Podobné problémy měl i Rudolf Peschel na Ostravsku, pro něhož Procházka získal doklady zemřelého Bohuslava Štěrby z Rodkova. Bohužel po zatčení Rudolfa Peschla v polovině října 1944 byly doklady získané od rodiny Štěrbovy zajištěny a celá rodina Štěrbova byla zatčena. [25]

 Prostřednictvím Josefa Kaláška v České pak bylo vytvořeno napojení na Škodovy závody v Adamově, kde zpravodajskou prací byl pověřen Josef Vala. Ten záhy vybudoval hustou síť, jež zasahovala do jednotlivých dílen závodu. Nečekaného spolupracovníka získal Procházka v Josefu Holečkovi ml., totálně nasazenému v Badenu u Vídně. Ten každých 14 dní přijížděl domů a podával informace o náladách rakouského obyvatelstva, provozu na železnicích, opevňovacích pracích, protiletecké obraně, výrobě ve zbrojních závodech v Enzesfeldu a v letecké továrně ve Vídeňském Novém Městě. [26] S Miroslavem Holečkem při totálním nasazení zřejmě spolupracovala řada dalších osob, jejichž identita není známa.

 Josef Vala v Adamově po napojení na Rudolfa Procházku začal v březnu 1944 vytvářet síť spolupracovníků. Z nich je třeba jmenovat Aloise Zahajského, Karla Mergance, Eduarda Palečka a jeho sestru Zdenu. Někteří ze jmenovaných do Adamova dojížděli ze svého brněnského bydliště. Jmenovaní a další vytvořili samostatnou síť, jež formálně nebyla součástí ilegální sítě KSČ. V Brně Procházka jevil největší zájem o zbrojní výrobu ve Zbrojovce. Jako první uvádí napojení na Procházkovu síť František Chlup a Vratislav Jelínek. Dodavatelkou zpráv o provozu na brněnském nádraží a průjezdech vojenských vlaků byla Zdena Palečková působící na ředitelství protektorátních drah v Brně.

 Jak vzpomínal po válce jeden z jeho nejbližších spolupracovníků Vincenc Koutník, množství zasílaných informací bylo značné. Procházka odesílal zprávy téměř každý den, sám Procházka uvedl, že během doby svého rádiového spojení kolem 165 dní, odeslal na 200 depeší, tzn. každý den více než jednu. Nešlo však jen o práci s vysílací stanicí, časově náročné bylo šifrování odesílaných zpráv. Parašutisté mnohdy zacvičili v této činnosti některého ze svých spolupracovníků, u Procházky to známo není. [27] František Štěrba udržující spojení s Rudolfem Peschlem na severní Moravě byl na jedné z cest zatčen. Dne 21. 10 1944 následovalo zatčení Štěrbovy rodiny.

 Na Brněnsku se podařilo vybudovat ilegální síť kolem Škodových závodů v Adamově. Kromě výše jmenovaných se dále do ilegální činnosti zapojili Jaroslav Dressler, František Jílek, František Konečný, Josef Mikše, Pchakadze Severín, Jaroslav Šlesinger, Vilém Valenta a Jan Žáček. V blízkém okolí byly dále zapojeny Babice u Brna, kde se členy sítě Prokopa Holého stali Václav Kalvoda, Antonín Ševčík, Rudolf Trávniček, Bohumil Sehnal, v Blansku Augustín Lesák, v Bílovicích u Brna Rudolf Kučera, Josef Řehák, v Březině Josef Opletal, v Habrůvce Karel Souček, v Josefově Alois Stejskal. Nejvíce zapojených osob bylo v Brně, a to Růžena Dubová, Oldřich Dvořák, Zdena Fialková, František Chlup, Vratislav Jelínek, Jan Kalousek, Adolf Klofáč, Alois Kyjovský, Edauard Pergler, MUDr. Bohuslav Rosický, bratři Miroslav a Theodor Ruští, Straka, Věra Tillová, František Vojáček, Jindřich Vyškovský a Dalibor Životský. Kromě těchto jmenovaných byly zapojeny i další osoby, jejichž počet dosáhl kolem 200. [28]

 V dubnu 1945 se členové Prokopa Holého orientovali již jen na osvětově politickou činnost v tisku a distribuci ilegálního časopisu Boj o zítřek. Jak již sám název vypovídal, nešlo již o boj proti nacistické okupaci, ale o boj o poválečné politické pozice. Na Brněnsku Procházka do tohoto dění nezasahoval, neboť se stále zdržoval na Bystřicku.

B-Stelle a gestapo

Brněnské gestapo se o aktivitách R. Procházky dovědělo, a to ze zcela neočekávaného pramene, na rozhraní jara a léta 1944. Zde je třeba se vrátit do roku 1943. Jak již bylo uvedeno, v průběhu roku sovětské vojenské orgány vysadily s úkolem v protektorátu a také do prostoru okupovaného Rakouska řadu zpravodajských skupin GRU. Jednou z prvních byla v noci na 16. 3. 1943 vysazena zpravodajská dvojice Josef Hegen a Henrietta Czieslarová, o několik dní později, v noci na 25. 3. 1945, u východopruského Tilsitu (po válce Sovětsk) dvojice Achim Tristan Palčik a Arnošt Langer. Tyto zpravodajské skupiny měly navázat na Moravě na zbylé části sovětské předválečné zpravodajské sítě. Oba desanty padly záhy do německého zajetí a Henrietta Czieslarová a Achim Palčik přistoupili na návrh ke spolupráci s Němci v rádiových protihrách se sovětskou stranou. Czeislarová vystupovala v protihře Červená karkulka (Rotkäpchen) a Palčik v protihře Lev (Löwe). Obě dvě protihry zahájené na jaře 1943, tj. ještě před vysazením R. Procházky, se vzájemně doplňovaly. [29]

 Procházkovy zpravodajské informace používala sovětská strana nejen k získávání zpráv z německého týlu, ale také jako podklady k prověřování již vysazených skupin v protektorátu a okupovaném Rakousku. Příslušné sovětské ústředí pokládalo těmto skupinám zpětně kontrolní dotazy získané z Procházkových informací. Jak vídeňské, tak brněnské gestapo si záhy uvědomily, že na Moravě působí nový agent, který dodává zprávy nejen z Brněnska, ale i z okolí Vídně. Provoz tzv. černých vysílacích stanic sledovala za protektorátu německá B-Stelle (Beobachtung – Sledovací úřad), jenž byl v Brně umístěn v někdejší škole na Kounicově ulici [30] vedle sokolského stadionu. Vedoucí osobou zde byl Karel Zopp, jehož úkolem bylo sledovat znaky a vlny těchto nelegálních stanic. Karel Zopp se podílel také na rádiových protihrách vedených brněnským gestapem. Zachycené údaje byly dokumentovány, aby je bylo možno použít při pozdějším dešifrování. B-Stelle však neměla technické prostředky pro lokalizaci ilegálních vysílacích stanic. Gestapo o Procházkovi tedy vědělo, aniž by znalo jeho identitu a místo působení. Tyto údaje o zařazení Procházkových informací k činnosti konkrétních sovětských zpravodajských aktivit rádiových protiher Lev a Ubytovatel, resp. Červená karkulka, umožňují začlenit Peschlův a Procházkův desant jednoznačně do aktivit GRU.

 Se stále se zvyšujícím objemem dodávaných zpráv do SSSR a zvětšováním zpravodajské sítě se zvyšovalo se i riziko odhalení. Vídeňské gestapo pochopilo, že některé zprávy z okolí Vídně pochází z neznámé sovětské rádiové korespondence z Brněnska, a pokoušelo se odhalit jejich zdroje prostřednictvím svých spolupracovníků na Brněnsku a také s pomocí získaného sovětského parašutisty rakouského původu Hugo Börnera. Jeho prostřednictvím vídeňské gestapo vedlo první rádiovou protihru se sovětskou stranou s operačním názvem Ubytovatel I (Qurtierrmacher I ) již od 1. 8. 1942. [31]

 Také pražské gestapo se na počátku roku 1944 zřejmě zapojilo do pátrání po Procházkovi vysláním svého agenta, někdejšího komunisty, parašutisty Antonína Vohradníka na Brněnsko. Ten se znal s Procházkou nejen z předválečného stranického působení, ale také z Polska a z výcviku v SSSR, kde se spolu stýkali. [32] Nelze pochybovat o tom, že pražské gestapo touto cestou získalo o Procházkovi základní informace. Vohradník se vrátil do Prahy s tím, že se mu nepodařilo na Brněnsku požadované vazby vytvořit. [33] Jak vyplývá z výpovědi příslušníka brněnského gestapa Rudolfa Königa, gestapo se snažilo eliminovat úspěšnost Procházkových zpravodajských aktivity vysíláním dezinformací v rámci rádiových protiher Löwe, Rotkäpchen a Qurtiermacher I, především o rozsahu zbrojní výroby v brněnské Zbrojovce. Gestapo využívalo k dezinformacím sovětské GRU také fiktivního informátora Memfise, který byl údajným pramenem údajů o Procházkově zatčení a jeho přechodu do služeb gestapa. [34] Tyto rozdílné informace měly dopad na osudy R. Procházky po válce, kdy sovětské bezpečnostní orgány dodatečně prověřovaly věrohodnost těchto dezinformací gestapa.

 Nacistický potlačovací aparát měl k dispozici ještě další nástroj k odhalování zahraniční zpravodajské činnosti. Tím byla rádiová kontrarozvědka vystupující v protektorátě pod názvem Funkmessstelle Süd-Ost Prag, jejíž součástí byla i brněnská B-Stelle. Činnost německé odposlechové služby byla přetížena. Pro představu o rozsahu její činnosti je nutno uvést, že sovětská strana disponovala v roce 1942 v německém týlu 352 vysílacími stanicemi, se stejným počtem je třeba počítat i na straně Spojenců. [35] Odhalování cizích vysílacích stanic nebylo jednorázovou akcí, ale mělo obvykle několik fází. První z nich bylo zjištění stanice, což se stalo i v případě Procházky při rutinním sledování rádiového provozu na krátkých vlnách. V té době takové primární zachycení nelegálního vysílání trvalo německému operátorovi jen 15 minut. Zatímco brněnská B-Stelle sledovala jen provoz Procházkovy stanice, případná další lokalizace byla mnohem náročnější, neboť do ní byly zapojeny mimoprotektorátní odposlechové stanice. Čím vzdálenější byly od zdroje vysílání, tím se zvyšovala i chyba lokalizace. Při vzdálenosti 1000 km tato chyba činila 60 km, při vzdálenosti 200–300 km jen 20 km. V tomto druhém kroku zaměření vysílací stanice bylo zjištěno, že neznámý agent vysílá z prostoru Českomoravské vrchoviny. Agenturní činností sice brněnské gestapo získalo základní informaci o provozu vysílací stanice na Českomoravské vrchovině, ale ty nebyly takového rázu, že by je bylo možno blíže operativně využít. Proto nacisté přistoupili k dalšímu zaměřování stanice, přičemž došlo k uvedené chybě a zaměřovací stanice lokalizovala Procházkovo vysílání do prostoru Ivančice–Dalešice. Teprve další stupeň zaměřování upřesnil, že vysílací stanice pracuje v prostoru Rozsoch. V obecné rovině v této fázi lokalizace vysílacích stanic nedocházelo k zásahu gestapa, neboť cílem bylo zachycovat jejich provoz, snažit se o dešifrování textu a využívat jej k rádiovým protihrám. K zásahu gestapa se přistupovalo tehdy, kdy se nedařilo rádiový text dešifrovat, nebo z vysílání vyplynulo nebezpečí z prodlení. U Procházky došlo k takové situaci, jejíž podstatu ale neznáme. [36]

 Zde vzniká často diskutovaná otázka, zda Procházka postupoval příliš riskantně tím, že vysílal z Albrechtic dlouhou dobu, což umožnilo zaměření jeho vysílací stanice. Vincenc Koutník, blízký Procházkův spolupracovník z té doby, se k tomu opakovaně po válce vyjádřil s tím, že sovětské ústředí několikrát Procházku upozornilo na tuto situaci, sám že Procházkovi našel další úkryt v blízkém Divišově. V tomto názoru je jistě určitá pravda, i když komplexní technické a operační posouzení nebylo dosud učiněno. Při instalaci vysílací stanice bylo třeba vždy posoudit řadu technických a operačních okolností, které v tomto případě nejsou známy. Samotná skutečnost, že Procházka odeslal na 200 depeší, zřejmě rozsah vysílání výrazně ovlivnila. Samozřejmě, že Vincenc Koutník neměl ve své době žádné, nebo minimální znalosti k posouzení uvedených okolností, stejně tak neznáme, jakým způsobem, v jakém rozsahu a s jakými technickými a operačními bezpečnostními možnostmi sovětská strana R. Procházku před vysazením seznámila.

 Agenturní rádiové spojení v polovině 2. světové války bylo možno částečně utajit krátkou dobou vysílání, oddělením kmitočtů, maskováním provozu stanice jinými sítěmi, sdílením vysílaných kmitočtů, použitím větších množství kmitočtů nebo omezováním stereotypů vysílaných relací, změnou místa vysílání. Každý klad má i svůj zápor. Například změny kmitočtů byly závislé na množství krystalů, jimiž byla stanice vybavena, změny kmitočtů musely být dohodnuty s příslušným radiouzlem, což zvětšovalo dobu vysílání, změna místa vysílání zvyšovala riziko odhalení, stejně jako setrvávání na jednom místě. Doba vysílání jednou radiostanicí činila v závislosti na rozsahu odesílaných informací v průběhu války i několik hodin. Např. vysílací doba rádiové stanice Libuše čs. výsadkové skupiny Silver A dne 21. 1. 1942 činila 296 minut, tj. 4,5 hodiny. Jak již bylo uvedeno, německé odposlechové stanice byly schopny zachytit sledované vysílání během 15 minut. I v roce 1944 doba vysílání rádiové stanice Eva výsadkové skupiny Clay trvala několik hodin. Opět obecně lze konstatovat, že časové zatížení zpravodajských stanic bylo mnohem vyšší, neboť jejich úkolem bylo odeslání co největšího množství informací. Jiné vysílací stanice takovou zátěž neměly, např. depeše zpravodajsko-diverzního desantu Jermak byly krátké a netrvaly více než několik minut. Schopnost Funk Abwehru odhalovat cizí vysílací stanice se v průběhu války zvyšovala, v první polovině války byly odhalovány převážně vysílací stanice stacionární, v závěru války i rádiové stanice v terénu. To se stalo osudným vysílací stanici desantu Mistr Jan Hus 26. 3. 1945, o dva dny později, 28. 3. 1945, také vysílací stanic čs. výsadkové skupiny Carbon, nebo vysílací stanici zpravodajské skupiny Suliga dne 3. 4. 1945. S německou odposlechovou službou se setkaly i mnohé další výsadkové skupiny, např. desant Clay v prosinci 1944 nebo dvě sovětské zpravodajské skupiny v Hostěnicích na Brněnsku v dubnu 1945. Dlouhodobě byl např. sledován provoz radiostanice Marta čs. výsadkové skupiny Barium. Bylo vždy na aktuálním taktickém rozhodnutí radistů, jakým způsobem zhodnotí riziko odhalení a jaké způsoby a metody ochrany použijí. V žádném případě, s výjimkou R. Procházky, nebyla dávána vina za odhalení radiostanice a přechovavatelů z řad místního obyvatelstva radistům.

 Brněnské gestapo se rozhodlo k zásahu v noci na 15. 7. 1944. Kromě čtyř techniků odposlechové služby vedení kpt. Koschem v zásahovém komandu byli zařazeni příslušníci gestapa vedeni kriminálním radou Hugo Römerem – Pribyl, Franz Schuaschütz, Dufek, Wiesner, Eiselt, a z jihlavské pobočky komisař Blume. Sraz všech byl kolem půlnoci zprvu v Rozsochách, zásahu se účastnil i tehdejší starosta Albrechtic. Technické prostředky zprvu mylně detekovaly jako sídlo vysílací stanice dům Josefa Houdka, ovšem jak se ukázalo, v domě nebyl zaveden elektrický proud. O něco později bylo vysílání správně zaměřeno na statek Josefa Holečka. Při zásahu došlo k přestřelce, při níž byl Procházkou postřelen kriminální tajemník Siegfried Pribyl a zraněn doprovázející Josef Houdek. [37] Procházka a Josef Holeček mladší v přestřelce a ve tmě uprchli, rodina Holečkova byla zatčena. [38] Při následné prohlídce byly nalezeny kromě vysílačky a náhradních dílů Procházkova korespondence a falešné doklady. [39] Právě ty byly příčinou zatčení úředníků novoměstské pojišťovny Aloise Koukala a Bohumila Puchýře. Z výpovědi zatčených se podařilo gestapu identifikovat Františka Nedělu, kterého zatklo 17. 7. 1944, o tři dny později byli zatčeni další členové Nedělovy rodiny. [40] Po ztrátě vysílačky se Procházka uchýlil k Vincenci Koutníkovi a zpět do Dolní Rožínky k hajnému Františku Štěrbovi. Spoluuprchlík Josef Holeček mladší později vážně onemocněl a asyl mu poskytl Richard Šikula. Útěk R. Procházky vedl k tomu, že celý zásah zatýkací skupiny byl vedením gestapa hodnocen jako fiasko. Po ukončení vysílání Procházkovou vysílací stanicí sovětská strana v rádiových protihrách již Procházku nezmiňovala.

 Ze získané fotografie se gestapu lustrací starších archivních materiálu podařilo ztotožnit Rudolfa Procházku, neboť ten byl při prvním pokusu o emigraci do Polska v roce 1939 zatčen, dopraven na gestapo do Brna, ale záhy propuštěn. Procházkova identita byla ověřena i u rodičů Procházky v Nedvědici, ti však zatčeni nebyli.

Diverze

V létě 1944 Procházka před zásahem gestapa v Albrechticích diskutoval s přítomnými zástupci brněnské sítě o možnostech destrukčních akcí na Brněnsku. Procházka byl natolik inteligentní, že si uvědomoval nebezpečnost zahájení destrukčních akcí v prostoru svého působení, neboť ty by mohly připoutat pozornost německých bezpečnostních složek do tohoto prostoru. Z relativně vzdáleného Brněnska obdobné nebezpečí však nehrozilo. Trhaviny v množství 20 kg získal správce kamenolomu v Mirošově František Neděla a ty byly prostřednictvím spojek zaslány na Brněnsko. Po Nedělově zatčení možnost získání trhavin touto cestou ustala. [41] Dodávka trhavin do Adamova umožnila zdejším odbojářům v místní Škodovce výrobu náloží a roznětek. Hlavním iniciátorem destrukčních akcí na Brněnsku byl Karel Merganc, k němu je třeba zařadit Aloise Svobodu, Josefa Valu a Alois Zahajského ml. Ještě před odhalením Procházkový vysílačky 1. 7. 1944 si vybrali k útoku transformátor elektrické rozvodny v Brně-Černovicích, jejímž poškozením chtěli omezit dodávky elektrického proudu do brněnských zbrojních závodů. [42] O efektu této akce nebyly nalezeny odpovídající podklady, ale všechny pozdější destrukce byly zaměřeny již proti železniční dopravě. Alois Zahajský ml. si za druhý cíl útoku vybral 14. 7. 1944 železniční trať Brno – Česká Třebová nedaleko svého bydliště v blízkosti Maloměřické cementárny. Tento útok se minul účinkem, neboť nálož neexplodovala. O několik dní později, 5. 8. 1944, pak použilo jinou metodu, kdy z jedoucího vlaku vyhodili nálož na nejbližší objekt cementárny. V tomto případě byl útok úspěšný. V polovině srpna se cílem útoku stala železnice Brno–Přerov na dvou místech, jednak opět v katastru Brna-Černovic a o něco později v blízkosti Chrlic. Na obou dvou místech byl útok úspěšný, a trať byla po několik hodin mimo provoz. Je třeba poctivě přiznat, že německým opravárenským složkám se dařilo poškozené trati poměrně rychle opravovat.

 Ve druhé polovině září 1944, 22. 9. 1944, se odbojáři vrátili zpět na železniční trať Brno – Česká Třebová. V nepřehledném lesním terénu mezi železničními tunely v katastru Bílovic nad Svitavou uskutečnili opakovaný diverzní útok proti železnici. Po téměř měsíční přestávce byly připraveny 14. 11. 1944 dokonce čtyři destrukce na různých místech v Brně a jeho okolí. Jednak nedaleko brněnského židovského hřbitova na tzv. vlárské trati, v katastru Brno-Komárova opět na trati Brno–Přerov, na trati Brno–Tišnov v Brně-Králově Poli a čtvrtá na rozhraní Bílovic nad Svitavou a Babic v blízkosti zdejší léčebny TRN. V prostoru Králova Pole byla nálož odhalena železniční hlídkou. Předposlední útok proti nacistické dopravě v roce 1944 se uskutečnil 5. 12. 1944 opět nedaleko Zahajského bydliště v Brně Obřanech. Zde se podařilo explozí poškodit lokomotivu. Poslední destrukční akci uskutečnili členové Prokopa Holého 28. 1. 1945 v Brně-Maloměřicích. Akce byla nejrozsáhlejší a na železniční trati bylo položeno celkem pět náloží. Tři nálože sice neexplodovaly, jednou náloží byly poškozeny čtyři železniční vagony, poslední výbuchem poškodila železniční trať. [43] Kromě Zahajského, se na destrukcích dále podíleli Alois Svoboda, blíže neuvedený Jelínek a Věra Tillová. [44] Vzhledem k tomu, že někteří příslušníci Prokopa Holého byli současně členy Předvoje, literatura často připisuje výše uvedené železniční destrukce i Předvoji.

 Koncem ledna 1945 se trhavin již nedostávalo, takže nezbylo než pátrat po dalších možnostech. Nepatrnou náplastí byl příchod Vojtěcha Kočího, uprchlíka z totálního nasazení a člena 3ÚR a skupiny Lexa, který společně se svým druhem přinesli menší množství materiálu získaného ze shozu materiálu u Útěchova. Alois Zahajský ve spolupráci s představiteli Předvoje, především Vladimírem Lencem, získali kontakt na údajné sovětské parašutisty, kteří ilegalistům přislíbili trhaviny. Na třetí schůzce 14. 4. 1945 byli oba jmenovaní zatčení, neboť tito sovětští parašutisté byli ve skutečnosti provokatéři gestapa. V zmatku před osvobozením Brna se oběma podařilo uprchnout, spíše však byli propuštěni 18. 4. 1945, kdy vězeňská stráž vězení rozpustila. Také členové Prokopa Holého v Bílovicích a Adamově se pokusili 25. 4. 1945 přepadnout německé stanoviště, byli ale odraženi a partyzáni Olejníček a Eduard Pech byli zraněni. [45] Při této akci údajně padl František Šlapák, ale o jeho začlenění v síti Prokop Holý chybí bližší údaje, poválečné výkazy skupiny jej neuvádí. [46]

 Na napojení konické skupiny na Drahanské vrchovině se podílela v březnu 1944 především Olga Švábenská. Vedoucí osobností byl Vladimír Kostka, dalšími členy byli Miloš Dospiva, Miroslav Barták, Miroslav Odehnal, Zdeněk Kostka, Vojtěch Procházka, Zdeněk Riedl a Jan Jičínský. Skupina se podobně jako brněnská část podílela na železničních destrukcích. [47] V textu jsou dále uvedeny jen ty akce, které je možno nezávisle prokázat dobovými prameny, nejčastěji četnickými protektorátními hlášeními. Neprokázané akce uvedeny nejsou. Jako první je uveden výbuch nálože na železniční trati Dzbel–Konice dne 26. 7. 1944. Výbušninu si skupina zhotovila sama. Výjimečně se členům skupiny podařilo v Konici dne 10. 2. 1945 zapálit autobus, jenž byl využíván pro spojení se Svitavami v okupovaných Sudetech. Další akce proti provozu na železnici byly prováděny bez využití výbušnin mechanicky. Na trati Dzbel–Konice byla 27. 2. 1945 demontována část kolejí, ale poškození bylo zjištěno železniční strážní hlídkou. Destrukce byla opakována tentokrát úspěšněji u Dzbele o čtyři dny poději. Na poškozenou trať vjela vlaková souprava, jehož lokomotiva a dva vagony se vykolejily. Doba opravy trati činila 20 hodin. Současně byly poškozeny tři telegrafní sloupy.

Po více než měsíci, 14. 4., byla akce na téže trati opakována, ale jen s minimálním výsledkem, trať byla po zjištění poškozeni poměrně rychle opravena. Po dvou týdnech se odbojáři pokusili o útok na železnici u Dzbele znovu 28. 4., a to opět úspěšně, vlak byl vykolejen a doprava na trati byla přerušena na 12 hodin. [48] Tyto útoky byly ukončeny úspěšným obsazením konického nádraží krátce před příchodem sovětských vojsk a zabránění připravovaných německých destrukcí. Některé akce byly provedeny ve spolupráci s odbojáři z Litovle, ti ale nebyli součástí uskupení Prokop Holý. Skupina se podílela také na distribuci letáků a blíže neupřesněnou zpravodajskou činností pro R. Procházku.

Předvoj

Gestapo od počátku okupace věnovalo ilegální KSČ mimořádnou pozornost, to stejné platí i pro sovětské zpravodajské sítě. V roce 1943 byly již staré kádry zlikvidovány, doba centralizované stranické sítě skončila a bylo třeba volit jiné metody ilegální práce. S tímto instruktážním úkolem byly vysazeny ze SSSR v létě 1943, stejně jako později Procházka s Peschlem, v okupovaném Polsku dvě výsadkové skupiny. Jejími členy byli Rudolf Vetiška, Karel Procházka, Antonín Vohradník a František Klein. Jejich charakter byl zcela specifický. Parašutisté byli úkolování zahraničním vedením KSČ, ale oba dva desanty se uskutečnily v režii GRU. [49] Parašutistům se podařilo proniknout do Prahy, navázat na zbytky stranické sítě a oživit její činnost. Během léta a podzimu 1943 se vytvořilo několik na sobě nezávislých sítí, tvořených především novými mladými lidmi. Tak vznikly také dvě nové odbojové skupiny s názvy Přehledy a Předvoj. Ilegalisté těchto skupin vycházeli z instrukcí odeslaných ze SSSR o požadavku na diverzifikaci stranických aktivit do paralelních odbojových sítí, jež měly gestapu znepřehlednit stranické ilegální dění. Totální nasazování mladých lidí v rámci protektorátu umožnilo jejich pohyb a přenos nově formulovaných ilegálních instrukcí po celém protektorátu.

 U zrodu Revoluční skupiny Předvoj (RSP), [50] jež začala v Procházkově činnosti hrát významnější roli, stáli členové Sdružení evangelické mládeže v Praze-Smíchově a mladí dělníci soustředění kolem komunistické ilegální organizace Praha sever. První zárodky této odbojové sítě se začaly Moravě, zvláště pak na Brněnsku, vytvářet již v září 1943. Jeden ze zakládajících členů RSP na Brněnsku František Zounek uvedl, že o způsobu ilegální činnosti byl instruován Janem Mojžíšem. Nositelé myšlenek Předvoje byli také Jindřich Puš a Jiří Štětina z Prahy, totálně nasazení v brněnské Zbrojovce, k nimž se přidal Vlastimil Kluna. Buňky RSP vznikaly i na Vysočině. Jedna z buněk byla založena v Ujčově a v nedalekém Lískovci, kde hlavními představiteli byli Josef Dobruský a učitel Miroslav Šajnar, v Bystřici nad Pernštejnem pak Josef Mikše.

 Ještě v první polovině roku 1944 byli členové Předvoje přesvědčení, že ČSR se po osvobození stane jednou ze sovětských republik. Tím kdo provázal RSP s Procházkou, byl v červnu 1944 Miroslav Šajnar, zapojený na větší součást Předvoje na Boskovicku. [51] Vazbou na RSP byly zesíleny Procházkovy vazby na Brněnsko a nově vytvořeny pro Prahu a okolí.

 I když se situace po ztrátě vysílací stanice pro plnění dalších zpravodajských úkolů zdála neřešitelná, Procházka nerezignoval. Jeho novým úkolem bylo získat novou vysílací stanici, s níž by mohl obnovit své zpravodajské poslání. V srpnu 1944 se jevila zcela krajní a málo pravděpodobná možnost získat ji prostřednictvím odbojové sítě Předvoj. Úkolu se nakonec ujal Jan Mojžíš, ale jeho splnění trvalo několik měsíců. Vysílací stanici nakonec získal významný člen Předvoje zubař Edmund Trachta ze Strakonic. [52]

 Členové Předvoje tehdejší dobové evropské vojenské a politické události posuzovali z hlediska marxistické ideologie, což v levicovém odboji vyvolávalo politickou pachuť. Povstání ve Varšavě bylo Němci potlačeno, stejně jako povstání na Slovensku a v Řecku po vylodění Spojenců vypukla občanská válka. Také všeobecné představy o dodávkách zbraní do českých zemí v pozdním létě 1944 šířené především v národním odboji se nenaplnily. Vztahy mezi národním a levicovým odbojem získávaly stále více politický náboj. Získání vysílací stanice v protektorátu je třeba hodnotit jako zcela mimořádnou schopnost levicového odboje. Přes Prahu byla dodána na Vysočinu a její předání provedl Jaromír Mrkos. [53] Pocházel z Kadova a byl kolportérem časopisu Předvoj, resp. autorem jejího zemědělského programu. Při svých cestách se dostával z Prahy i do svého rodného kraje. Při rozsáhlém útoku na pražský Předvoj 22. 10. 1944 Mrkos odešel do ilegality a 14. 12. 1944 Procházkovi touženou vysílací stanici donesl, když ji předtím převzal v lesíku u Olešné od Jana Mojžíše a Edmunda Trachty. V této době našel úkryt u Jindřicha Houdka z Divišova, kde se setkal i s Vincencem Koutníkem. Procházka s pomocí Emila Jankeho z Bystřice nad Pernštejnem novou vysílací stanicí vyzkoušel, ale záhy zjistil, že pro jeho potřeby je technicky nepoužitelná, neboť byla konstruována pro jiné vlnové rozsahy. Zapojení Jankeho ukazuje na Procházkovy radiotelegrafické technické limity. [54] Mrkos společně s Vincencem Koutníkem se koncem roku 1944 usadili v Jiříkovicích. Tam byl jejich pobyt v usedlosti Jan Krále dne 8. 1. 1945 Němci odhalen, a proto se společně vrátili k R. Procházkovi. Ten, v souladu se svým zpravodajským zadáním, se nechystal budovat nějakou partyzánskou jednotku, ale chtěl pokračovat ve svém původním zadání, zpravodajské činnosti pro GRU, o čemž svědčí jeho přetrvávající snaha získat vysílací stanici. Proto předal své spolupracovníky blízké partyzánské skupině Dr. Miroslav Tyrš.

Rada tří – oddíly Žula a Černý

Přípravný revoluční výbor a později Rada tří byla domácí odbojovou organizací navazující na počáteční činnost Obrany národa a Petičního výboru věrni zůstaneme. Byla tvořena několika částmi, z nichž nejsilnější působila v okolí Nového Města na Moravě pokrývající tuto část Českomoravské vrchoviny. V jejím čele byl obchodník Josef Soška, později prvorepublikový důstojník Josef Svatoň. V létě 1944 se začala v souvislosti s přípravami na zahraniční dodávky materiálu vnitřně členit a vytvářet nižší organizační složky. Jednou z nich byl domácí oddíl Žula, v jejímž čele byl zmíněný Josef Břenek [55] a oddíl Černý, v němž se soustředili mnozí sovětští uprchlíci ze zajetí. Tento oddíl dostal označení Černý dle uprchlíka z internačního tábora v Letech u Písku cikána Josefa Serinka. [56] V čele sovětských uprchlíků byl na konci léta 1944 Nikolaj Bachmutskij, a oba tak vytvořili optimální velitelskou dvojici. V době popisovaných událostí oddíl Černý působil především v okolí Veselí na Bystřicku.

Rada tří jako jediná odbojová síť v protektorátu v této době disponovala rádiovým spojením se zahraničním exilem ve Velké Británii prostřednictvím výsadkové skupiny Calcium. Shodně s představami toho zahraničního exilu na způsob protinacistického boje vystupoval vojenský velitel R3 gen. Vojtěch Luža, jenž měl silného politického oponenta v důstojníku Karlu Štainerovi, nositeli myšlenek o partyzánském boji, jež se blížily pojetí, které přinášely později především sovětské organizátorské skupiny. V létě 1944 zahraniční i domácí národní odbojové vedení kalkulovalo s rychlou porážkou Německa, jež měla být vyvolána domácím povstáním a rychlým postupem sovětských vojsk přes Slovensko do českých zemí. Koncem září 1944 bylo ale zřejmě, že se tyto představy nenaplní. Při ústupu z Čech byl gen. V. Luža počátkem října 1944 zastřelen v blízkém Hřišti, a jak Josef Soška, tak Josef Svatoň již neměli původní Lužovy ambice.

 Jaký byl postoj vedení PRV, nebo později R3 k Rudolfu Procházkovi a jak se v průběhu okupace měnil? Mnoho informaci k této otázce nemáme. Nejbližší spolupracovník Procházky V. Koutník byl sice periferně zapojen do sítě PRV, ale o svých vazbách na vyšší složky novoměstské ilegální organizace ve svých vzpomínkách nic bližšího neuvedl. Další významná osobnost ilegálního dění v této části Vysočiny Josef Serinek ve svých vzpomínkách uvádí, že v květnu 1944 informoval Josefa Svatoně o přítomnosti Procházky, přičemž obdržel pokyn, aby s neznámými a neprověřenými osobami styk nenavazoval. Historik Jan Tesař, upřesňuje, že k tomuto jednání došlo až v srpnu 1944 a že pravděpodobným zdrojem Serinkových informací byl mlynář Emil Šauer. [57]

 Rudolf Procházka, jenž se do německého zásahu v Albrechticích věnoval především svému zpravodajskému poslání, byl nucen náhle změnit způsob své ilegální činnosti. Musel se mnohem více otevřít svému okolí a začít s ním více spolupracovat. K nim patřilo významné spojení na Josefa Břeňka a vrch. stržm. Josefa Koňaříka, velitele četnické stanice ve Lhotě získané prostřednictvím Václava Peňáze z Rozsoch a Jana Doležala. Koňaříkovy zpravodajské možnosti byly sice také prostorově omezené, ale umožňovaly získávat minimálně operativní informace z Bystřicka. Přesné datování zahájení této spolupráce chybí, ale z logiky věci je lze zařadit do konce léta 1944.

 Rada tří začala s nereálně velkým očekáváním připravovat shozy materiálu, které se na Vysočině nakonec s výjimkou jednoho shozu neuskutečnily a také tato skutečnost jen potvrzovala dobové názory levicové části odboje o nevěrohodnosti čs. vlády v zahraničí a také západních spojenců.

 Kolem 10. 10. 1944, v době, kdy do kraje ještě nepřišly sovětské desanty Jermak a Dr. Miroslav Tyrš, se Procházka kontaktoval přes Emila Šauera v jeho mlýně v Ubušínku s Josefem Serinkem a Nikolajem Bachmutským. Na schůzce byl přítomný také Jaroslav Černý z Dalečína. Obě dvě strany o sobě již díky E. Šauerovi věděly. [58] Cílem Procházky bylo zřejmě zjistit další informace o dění v okolí, nikoliv jak uvádí Josef Serinek získat nějakého radistu. Procházka byl sám radistou, a tudíž takového specialistu nepotřeboval. Zatím co Serinek zůstal vůči Procházkovi rezervovaný, Procházkovi se podařilo lépe jednat s Nikolajem Bachmutským, po jejichž vzájemné domluvě se otevřely možnosti další spolupráce. Procházka v této době již očekával dodání náhradní vysílací stanice od Předvoje a s touto zprávou zaujal i Nikolaje Bachmutského. Přesto „námluvy“ R. Procházky měly dílčí vliv na další rozhodování členů oddílu Černý o budoucím osudu. Josef Serinek to uvádí takto: „Dostaneme vysílačku od Malého Pepka, radisty že máme a nikoho nepotřebujeme.“ [59]

 Nadcházející události – přepad četnické stanice v Přibyslavi oddílem Černý, smrt Josefa Svatoně a Eduarda Sošky 1. 11. 1944, příchod členů sovětských desantů Dr. Miroslav Tyrš a Jermak, smrt N. Bachmutského počátkem prosince 1944 – vše změnily. Serinkova nechuť k Procházkovi, alespoň dle jeho pozdějších vzpomínek, však zůstala. Oddíl Černý přestal být součástí R3 a byl rozdělen mezi Jermak a Dr. Miroslav Tyrš.

 Po smrti Edy Sošky převzal velení novoměstské části R3 Otta Kafka, ovšem nezískal si již takovou autoritu jako jeho předchůdce. To bylo také jedním z důvodů, proč se oddíl Černý odtrhl a zapojil se do činnosti skupin Jermak a Dr. Miroslav Tyrš. Ještě před těmito událostmi získával R. Procházka nové spojení na Brno prostřednictvím Josefa Břenka a Aloise Krčála. Šlo o místního exponenta sítě, jež je literaturou označována jako HK-17. Detaily této spolupráce jsou uvedeny v dalším textu. Přesto, po dodání vysílací stanici Předvoje v prosinci 1944, Otto Kafka sjednal pro Jaromíra Mrkose a Vincence Koutníka v Jiříkovicích úkryt, neboť zpravodajské využití obou v této době nepřicházelo v úvahu. [60]

 Koutník měl známost s Marií Zelinkovou z Brna-Maloměřic, která se ukrývala po útěku z totálního nasazení. Její mladší bratr Jan Zelinka byl kurýrem Rudolf Procházky do Brna, ten byl počátkem ledna 1945 společně s Jaroslavem Křenkem zatčen v Kundraticích jihlavským gestapem. Brněnská úřadovna gestapa byla požádána o zatčení Zelinkové v Brně a při tomto zásahu byla objevena i její korespondence s V. Koutníkem, z níž vyplynul údaj o jeho pobytu v Jiříkovicích. Oběma ilegalistům se podařil útěk, v němž pokračovali přes Václava Peňáze z Rozsoch k R. Procházkovi. Ten nemínil budovat partyzánskou jednotku, a proto oba předal prostřednictvím Josefa Břenka 15. 1. 1945 ve Veselí skupině Dr. Miroslav Tyrš. [61]

Rada tří, díky příslušníkům čs. desantu Platinum Pewter, přijala v noci na 23. 3.1945 shoz materiálu u Cyrilova, jehož obsahem byly i vysílací stanice. Jedna z nich byla přislíbena prostřednictvím Josefa Břenka i veliteli tyršovců Labunskému. Břenek nakonec schůzku k předání stanice dohodl na 12. 4. 1945 v lese mezi Lhotou a Písečným, přičemž předání měli zajistit členové R3 z Nového Města n. M. Ke schůzce nakonec nedošlo, v místě setkání došlo k přestřelce s Němci, při níž padl strážmistr Hynek Hájek a byl zraněn jeho syn. Také tyršovci se dostali do místa přestřelky, ale podařilo se jim z ohroženého prostoru stáhnout. Labunskij však ztratil důvěru v další jednání s R3 a na předání stanice rezignoval. O dodání stanice měl zájem také R. Procházka, který ji díky R. Pernickému, z desantu Tungsten, koncem dubna nakonec obdržel. [62] Zda se mu takto získanou stanici podařilo uvést do provozu a konečně se spojit se svým ústředím není známo.

Dr. Miroslav Tyrš

V říjnu 1944 sovětská strana vysadila do protektorátu několik výsadkových skupin připravených k bojovému nasazení UŠPH. Organizace sovětského partyzánského hnutí byla ve společných rukou orgánů sovětské bezpečnosti a armádní rozvědky. [63] Tyto desanty byly tvořeny především členy těchto dvou sovětských silových složek, doplněné technickým personálem jako radisty, zdravotníky, zásobovači tlumočníky a pomocníky z řad příslušníků čs. vojenských jednotek. Účast sovětských silových složek na čs. domácím odboji byla až dosud zastírána. Formalistické zařazení jednotlivých osob do tabulkových pojmů nemělo v agenturním nasazení v německém týlu v podstatě žádný praktický význam. Jedna z těchto tzv. organizátorských skupin s operačním názvem Dr. Miroslav Tyrš byla vysazena dne 25. října 1944 na Pelhřimovsku. Po seskoku byli parašutisté napadení německými silami, utrpěli ztráty a desant jako celek se rozpadl na tři části, z nichž dvě se dostaly na Bystřicko, kde jedna byla zachycena Radou tří, druhá později koncem měsíce desantem Jermak přicházejícím od východu. Desant však přišel při seskoku o své vysílací stanice. První část se dostala 2. 11. 1944 do Telecího a pak do Veselí ke skupině Černého, kde byla s očekáváním přijata. [64]

 Také druhá část nakonec přišla v polovině prosince 1944 do Veselí společně s částí desantu Jermak a oddíl Černý, frustrován svým dosavadním začleněním, se rozdělil do obou jmenovaných sovětských desantů. Čeští příslušníci se začlenili do řad skupiny Dr. Miroslav Tyrš, jejímž velitelem se stal Ivan Andrejevič Labunskij, zřejmě příslušník GRU. V průběhu prosince 1944 došlo k bližším kontaktům, jež vyvrcholily v předání vysílací stanice Předvoje, kterou R. Procházka ani jeho spolupracovníci nebyli schopni uvést do provozu. [65] Ani radistům Dr. Miroslava Tyrše se nepodařilo stanici uvést do provozu, a proto byla uložena v kostele ve Veselí. Blízké vztahy v této době potvrzuje i předání Jaromíra Mrkose a Vincence Koutníka do řad skupiny Dr. Miroslava Tyrše 15. 1. 1945. V této době prožila skupina své nejtěžší chvíle, kdy při zásazích německých protipartyzánských jednotek přišla o několik svých bojovníků. Další opakované kontakty Procházky s oddílem Dr. Miroslav Tyrš připravoval František Barták a Jaroslav Černý. Procházka byl také varován před spoluprací s Radou tří parašutistou Tyrše Jozefem Kahalou na jejich schůzce na Skalském dvoře v polovině února 1945. Rada tří žádný materiál na podzim 1944 nedostala a teprve v polovině února 1945 bylo do prostoru Vysočiny pro Radu tří vysláno několik letounů jihoitalských základen, ale ani v jednom případě sestavené příjmové skupiny na ohlášené plochy nenastoupily. [66] Později v březnu 1945 se tyršovcům podařilo získat na určitou dobu kontrolu nad vysílací stanicí Jermaka, ale koncem měsíce se dostala zpět i s radistkou pod velení Maxima F. Petrovského. To způsobilo, že se tyršovci v této věci opět obrátili na R3. Přislíbená vysílací stanice však nakonec skončila v rukou R. Procházky.

 Koncem dubna 1945 se R. Procházka opět setkal s Josefem Serinkem v Karasíně. Mezi oběma došlo opět k verbálnímu konfliktu, který Serinek ve svých vzpomínkách dále spojuje s tím, že Labunskij jej odstranil z pozice svého zástupce a Procházku jmenoval velitelem části oddílu Dr. Miroslav Tyrš. [67] Postup Labunského se zdál Serinkovi nevděčný a osobně se ho dotýkal, neboť jej vnímal jako osobní degradaci, za kterou stál z jeho pohledu opět nesympatický Rudolf Procházka. Z písemné dokumentace jednotky však nevyplývá, že by Rudolf Procházka byl do nějakého postavení v jednotce zařazen. Autor komentáře se v II. dílu zamýšlí o vztahu Procházky a Labunského. I když hodnostní označení je v reálném boji formalistické, přesto za války hrálo jistou roli. Jak již bylo uvedeno, Procházka působil v hodnosti kapitána, Labunskij v hodnosti poručíka, oba jako příslušníci GRU. Navíc velení roty v „nějaké“ partyzánské jednotce by bylo zřejmou Procházkovou degradací. V textu autor komentáře Procházku uvádí coby komisaře (zřejmě myšleno politickým) a jako argument uvádí Procházkův pobyt v hotelu Lux v Moskvě. Tam se Procházka mohl zdržovat jen jako návštěva některého z členů exilového stranického byra, nikoliv jako ubytovaný. Všechny tyto dubnové události vedly ke kritickému vnímání R. Procházky v odbojovém hnutí na Českomoravské vrchovině a přebírání toho postoje mnoha autory.

HK-17

Hlavní osoba sítě označované zkratkou HK-17 František Šmíd byl původně příslušníkem sítě KSČ na Brněnsku. Koncem roku 1939 byl zatčen a tři roky později, jako vězněný v koncentračním táboře, požádal brněnské gestapo o propuštění s tím, že je ochoten podepsat závazek o spolupráci jako konfident. Během celého roku 1943 se významnou měrou podílel na aktivitách brněnského gestapa, především proti síti KSČ, ale také proti Drválovické skupině. Na přelomu let 1943/44 se přestěhoval do Nedvědice. Nabízí se úvaha, že tato změna bydliště mohla souviset s pátráním po R. Procházkovi, ale v tomto směru zatím žádné indicie nejsou. Brzy se ale jeho přítomnost projevila v likvidaci skupiny sovětských zajatců působících v síti R3 na Křižanovsku. Jeho hlavním rezidentem v tomto prostoru byl vzdálenější příbuzný Alois Krčál z Mělkovic a Šmíd měl také vazby na již zmíněného Josefa Břenka ve Lhotě. I když Procházka zachovával své inkognito, přesto se v okolí o jeho pobytu v této části Českomoravské vysočiny vědělo, a proto Krčál po Procházkovi pátral. Šmíd byl konfident obrovského prostorového záběru, působil nejen na Brněnsku, ale také na střední a jihovýchodní Moravě a na Ostravsku.

 Za svého působení na Ostravsku zapojil na svou síť Ing. Kovalíka a přislíbil mu bezpečný úkryt u Aloise Krčála v Mělkovicích. Jeho pobyt však prozradil, a Kovalík byl 2. 1. 1944 zatčen. Literatura [68] uvádí, že Kovalík byl do Mělkovic vylákán, aby zde byl vydán gestapu. Takové zatčení mohlo být jednoduše uskutečněno na Ostravsku, a tak lze usoudit, že Kovalíkův pobyt na Bystřicku měl zatím neznámý cíl. Protože Kovalík působil v ilegalitě v prostoru působnosti R. Peschla, lze uvažovat o tom, že Kovalík měl R. Procházku vyprovokovat k aktivitě, která by jej, v době kdy gestapu jeho pobyt nebyl blíže znám, blíže odhalila.

 Při aktivitách Šmída, proti čs. desantu Clay na jihovýchodní Moravě, jeho síť získala označení HK-17. Že František Šmíd měl zájem o kontakty s R. Procházkou, svědčí snaha HK-17 proniknout k němu blíže prostřednictvím Josefa Břenka. Ten se po Procházkově přepadu v Albrechticích a neúspěchu s vysílací stanicí Předvoje dověděl o této situaci, o níž informoval Šmída. Zde Šmíd použil osvědčené taktiky konfidentů nabídnout vhodné ilegalistům potřebné služby, například dodat falešné legitimace, zajistit vhodný úkryt, nebo dodat vysílací stanici. Procházka po nabídce zůstal ostražitý a se Šmídem se nikdy nesešel a s HK-17 jednal vždy Břenkovým prostřednictvím. Nedalo se také očekávat, že příslib HK-17 bude okamžitý. Šmíd měl na podzim 1944 rozehráno více zpravodajských her, měl zkušenosti s ilegální činností, rozsáhlé kontakty a jako komunista uměl také vhodně vystupovat. Procházka se po válce snažil svoje kontakty se Šmídem minimalizovat, ale přesto i on se snažil minimálně v jednom případě využít možnosti získat bližší informace z brněnského gestapa, což předpokládá poněkud širší komunikaci. [69]

 Úkolem zajistit vysílací stanici pro R. Procházku byl v rámci HK-17 pověřen Šmídův zástupce Jaromír Partika ze Šlapanic. Tomu se podařilo získat rádiovou stanici od radiomechanika Jana Fice, k němuž se dostala po odcizení Jiřím Kociánem z poškozeného německého letounu na letišti v Brně-Černovicích. Stanici odvezl do Nedvědic Jaromír Dvořák. [70] Zde se Dvořák setkal u manželky Františka Šmída Milady s dalšími exponenty sítě HK-17 a zde se také dověděl, že František Šmíd byl zastřelen partyzány na Vsetínsku. Protože si přítomní nevěděli rady, jak na tuto situaci reagovat, odjeli na brněnské gestapo pro další instrukce. V době schůzky v Nedvědici byl přítomen u Šmídů také Josef Břenek, který nalezl jeho svědectví vysílací stanici zabalenou v balíku, a proto ji bez vědomí Dvořáka a Šmídové odcizil a zavezl R. Procházkovi. Ten ji opět s pomocí syna MUDr. Jankeho Mohora přezkoušel a zjistil, že jejím prostřednictvím se spojení s ústředím nepodaří navázat. [71]

 Po příchodu sovětských vojsk na Vysočinu a ukončení druhé světové války skončilo i zpravodajské poslání R. Procházky v boji proti německým okupantům. Kdy a jakým způsobem bylo ukončeno jeho zpravodajské angažmá pro GRU, není známo. Ještě krátce po válce spolupracoval s orgány Směrš, [72] tehdejší sovětské kontrarozvědky, při vyšetřování okolností dvou příslušníků desantu Luč v Osikách v únoru 1945. [73] Jako stranický kádr, osvědčený svou spoluprací s GRU, byl KSČ úkolován v pronikání a zesilování stranického vlivu v orgánech poválečné bezpečnosti, a to zprvu na krajské úrovni na jižní Moravě a později i na úrovni celostátní. [74]

 KSČ po válce intenzivně pracovala na propagačním a vlivovém využití své účasti v odbojové činnosti za druhé světové války. K tomu účelu vznikl Svaz partyzánů, jako protiváha Svazu národní revoluce, kde se začlenili i mnozí Procházkovi spolupracovníci z období války. Krátce po válce byla vytvořena v rámci Svazu partyzánů historická partyzánská skupina, pro niž bylo použito označení Prokop Holý. [75] S tímto názvem byla odbojová síť Rudolfa Pocházky zaevidována MNO a tento název se ujal i v poválečné historické produkci. První vlaštovkou, jež měla širší veřejnosti sdělit, že R. Procházka byl součástí partyzánské jednotky, byl již zmíněný článek v časopise Partyzán, uveřejněný počátkem roku 1946. Zařazením R. Procházky do této partyzánské jednotky byla zakonspirována jeho účast v aktivitách GRU a vytvořen další falešný kamínek v budované mozaice o podílu KSČ na domácím odbojovém hnutí, s nímž se veřejnosti a historii nepodařilo vyrovnat dodnes. Historici s touto falešnou kulisou pracují dodnes.

Ing. Petr Kopečný, Brno

Poznámky:

1) GRU, Hlavní správa rozvědky, viz Kolpakidi, A. I., Vnějšnaja razvedka Rossi, Moskva 2000; Vaněk Oldřich, Orgány riadenia zpravodajských, partyzánských a špecialných výsadkových skupin na území bývalého Československa, Vojenská historia, roč. 2005, č. 3, s. 105–129.

2) Vaněk Oldřich, Pošleme vás do vlasti, s. 40 a n. Po vypuknutí války byli čs. emigranti soustředěni v brigádě zvláštního určení (OMSBON), později vybrané osoby byly zařazeny do Leninské školy Komunistické internacionály (Kominterny). Příprava pokračovala v obci Nagornaja nedaleko Moskvy, poději, v roce 1942 v Kušnarenkovu v blízkosti baškirského města Ufa. Po absolvování kurzu byla účastníkům propůjčená důstojnická hodnost. V obou případech se jednalo o hodnost kapitána, se kterou Procházka také někdy vystupoval.

3) Benčík Antonín a kol., Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války, Praha 1961, s. 89 a n. chybně datuje vysazení 10. 8. 1943; Žampach Vojtěch, Partyzánské portréty, Brno 1980, s. 31 a n.

4) Šolc Jiří, Za frontou na východě, Cheb 2003, ISBN 80-85280-93-0, s. 31 a n.; Šmejkal Pavel, S Moskvou za zády, Praha 2021, ISBN 978-80-200-3099-3, s. 527–528 a n. Autor označuje Procházkův a Peschlův desant názvem pozdější partyzánské jednotky Prokop Holý. Tento název vznikl později.

5) Parašutisté GRU nebyli československými vojáky (nikdy nebyli v evidenci čs. vojenské jednotky v SSSR), ale československými příslušníky sovětské rozvědky. Kroupa Vlastislav a kol., Český antifašismus a odboj, Praha 1988, s. 89.

6) Tesař Jan, Česká cikánská rapsodie, II. díl, ISBN 978-80-87256-85-5. Autor přejímá v práci Serinkův odstup k R. Procházkovi a téměř stále jej označuje jako emisara Moskvy. Chybný je také autorův vztah v otázce zařazení R. Procházky v systému sovětských ozbrojených složek. Tím, že jej zařazuje do nomenklatury KSČ, dochází k závěru, že jeho rádiová korespondence byla vedena s VKS(b), nikoliv s armádou. Viz cit. práce, II. díl, s. 397. Zde také autor chybně spekuluje se zpravodajským zájmem Procházky, jenž by se mohl případně týkat oddílu Josefa Serinka.

7) Červený Ondřej, Osvobození Žďárska, Brno 2014, s. 176 uvádí, že se Procházka narodil v Nedvědici.

8) Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), fond 751 Personální spisy příslušníků MV, Výpověď Josefa Sumbala.

9) Žampach Vojtěch, Partyzánské portréty, … cit. práce, s. 32.

10) Sobczak Kazimierz a kol., Encyklopedia II. Wojny Swaitowej, Warzsawa 1975, s. 18–27. Armija ludova byla polská levicová odbojová organizace, jež neuznávala exilové polské politické a vojenské složky ve Velké Británii a ve své činnosti se orientovala na SSSR.

11) Okecki Stanislaw, Cudzoziemcy w polskim ruchu oporu 1939–1945, Warzsawa 1975, s. 41.

12) Koutek Jaroslav, Tichá fronta, Praha 1985, s. 224.

13) Hájková Alena, Několik poznámek o stranickém kraji Moravská Ostrava a jeho spojení do tzv. Olzagebietu, in: Za vítězství nad fašismem, II. část, Praha 1977, s. 104–105.

14) K hodnocení Procházkových záchytných adres jsou používány vzpomínky V. Koutníka, který uvádí, že Procházka disponoval 15 záchytnými adresami komunistů. Adresy komunistů byly z povahy věci naprosto nevhodné, protože německé bezpečnostní orgány o komunisty jevily od počátku okupace mimořádný zájem. Sovětští agenti GRU byli vybaveni obvykle 2–3 záchytnými adresami. Např. parašutisté GRU A. Palčik a A. Langer vysazení 25. 3. 1943 měli k dispozici tři adresy. Viz Pacner Karel, Československo ve zvláštních službách, díl II., Praha 2002, ISBN 80-7312-008-9, s. 333. Koutníkovo tvrzení opakují, bez řádného kritického zhodnocení, další autoři např. Bárta Jiří, Odbojář Vincenc Koutník, diplomová práce, MU Brno 2008.

14) Kopečný Petr, Deprese a naděje, rukopis, Brno.

15) Kameník Václav, Jelínek Zdeněk, Noční výsadek, České Budějovice 1985, s. 106.

16) Vincenc Koutník byl již před příchodem R. Procházky zapojen do národního odboje Přípravného revolučního výboru (později Rady tří), ⃰ 19. 7. 1911, Blažejovice č. p. 12, † 21. 7. 2007; Tálský Jan, Bojem a utrpením k svobodě, Brno 1947, s. 86. Na tuto práci se odvolává Jan Tesař v monografii Česká cikánská rapsodie, II. díl, s 295 a n. a uvádí, že Koutník vzešel ze sokolského odboje, údajně již v roce 1939, kdy odešel do ilegality. Tento údaj se nepodařilo zatím ověřit. O sokolském odboji je možno hovořit až po příchodu R. Heydricha na podzim 1941, kdy byl Sokol zakázán, a vznikla sokolská organizace Jindra. Na Podhorácku však její činnost není doložena a členové Sokola se zapojovali buď do činnosti Obrany národa, nebo později do Přípravného revolučního výboru (později R3). Zatímco uváděný sokolský spolupracovník Koutníka František Kadlec byl zatčen v rámci akce Sokol dne 8. 10. 1941, Rudolf Beran pak 17. 3. 1942 již zapojený do PRV. Údajná sokolská linka vyplynula pouze z členství jmenovaných v této sportovní organizaci. Proto V. Koutníka lze zařadit před příchodem R. Procházky do činnosti PRV.

17) Josef Břenek, stejně jako Koutník, byl zapojen v Přípravném revolučním výboru (později Rady tří) a byl v rámci novoměstského odboje (později Skupiny gen. Svatoně), velitelem místního oddílu Křemen.

18) Vašek František – Černý Vladimír – Břečka Jan, Místa zkropená krví, Brno 2015, ISBN 978-80-7028-445-2, s. 326; Šmejkal Pavel, S Moskvou za zády, Praha 2021, ISBN 978-80-200-3099-3. Albrechtice č. 3. Na hospodářství žili Josef Holeček,  ⃰ 4. 5. 1880, syn Josef Holeček ml., manželka Marie,  ⃰ 1. 3. 1886, snacha Růžena,  ⃰ 10. 5. 1917, dcera Ludmila  ⃰  6. 7. 1926.

19) Kopečný Petr, Deprese a naděje, Brno 2018, ISBN 978-80-7354-192-7, s. 256; Kalášek Josef,  ⃰  30. 4. 1904, † 10. 9. 1987.

20) V ilegálním styku a v ilegálním tisku byla označována zkratkou BŠB.

21) Hýsek Jaroslav, Kronika 5. partyzánského oddílu Juraj, Brno 1967, s. 7 uvádí, že se s Procházkou kontaktoval v lednu 1944 v Pohledci; Kroupa Vlastimil a kol., Český antifašismus a odboj, Praha 1988, s. 321. Práce uvádí, že z podnětu R. Procházky byli do oddílu Juraj převzati zajatci G. N. Dmitrijev a A. K. Makajev.

22) Kameník Václav, Jelínek Zdeněk, Noční výsadek, cit. práce, s. 105 uvádí, že Procházkovy doklady byly dokonalé.

23) Sládek Oldřich, Nový prostředek boje proti výsadkům a odboji, Ostrava, 1999, s. 63.

24) ABS, fond 52, sign. 52-62-1, Protokol o výpovědi Bohuslava Puchýře, nedatováno; Šmejkal Pavel, S Moskvou za zády, Praha 2021, s. 516 zde chybně spojuje osobu R. Procházky s desantem AROŠ V. Takový sovětský desant nebyl nikdy vysazen.

25) Červený Ondřej, Osvobození Žďárska… cit. práce, s. 249.

26) Koutek Jaroslav, Tichá fronta, Praha 1985, s. 226.

27) Vzpomínky V. Koutníka o tom, že byl při šifrování či dešifrování se znalostí obsahu depeší, jsou nevěrohodné, neboť taková činnost vyžadovala složitější zácvik, o němž však jmenovaný nic neuvádí.

28) Kopečný Petr, Deprese a naděje, rukopis.

29) Sládek Oldřich, Nový prostředek v boji proti výsadkům… cit. práce, s. 61.

30) Po roce 1942 Giskra-Strasse.

31) Sládek Oldřich, Nový prostředek v boji proti výsadkům… cit. práce.

32) Vohradník Antonín, parašutista GRU, vysazen 27. 3. 1943 společně s Karlem Procházkou v okupovaném Polsku. Byl úkolován do Prahy s úkolem obnovit spojení s ilegální KSČ. Z Vetiškovy sítě byl zatčen jako první v létě 1943 na základě údajů konfidenta Jaroslava Fialy. Po zatčení se účastnil na straně pražského gestapa v mnoha akcích proti domácímu odboji. Při pokusu o odpoutání od gestapa byl opětně zatčen, vězněn v Terezíně a v roce 1945 popraven.

33) Šolc Jiří, Ďáblova past, Praha 1993, ISBN 80-901380-3-9, s. 138 a n. Protihry brněnského gestapa Löwe a Rottkäpchen byly koordinovány s protihrou Szepter vedenou pražským gestapem. Tyto souvislosti nebyly dosud předmětem historického výzkumu. Autor uvádí chybně NKVD jako řídící složku sovětských desantů vyslaných v roce 1943 na území protektorátu.

34) Moravský zemský archiv (dále jen MZA) Brno, MLS Brno, Lsp 2/47, Výpověď Rudolfa Königa.

35) Český radioklub, Analýza agenturního radiotelegrafického spojení se stanicí Libuše.

36) MZA Brno, fond C 141, Mimořádný lidový soud, Lsp 1998, Franz Schauschütz, výpověď ze dne 25. 11. 1946.

37) Výpověď Franze Schauschütze ze dne 22. 10. 1946. Ve výpovědi jmenovaného se vyskytuje rozpor v údaji, že v době zásahu Procházkova stanice byla v provozu, ale současně Procházka s Josefem Holečkem ml. byli připraveni na německý zásah a vysílací stanice byla ukryta pod senem. Jako pravděpodobnější se jeví varianta, že Procházka s Holečkem německý zásah zjistili v okamžiku, kdy komando zasahovalo u souseda Houdka; Přemysl, Partyzánská skupina Prokop Holý, Partyzán, roč. 1946, č. 4, s. 7; uvádí poprvé chybně ztráty zasahujících; Štěpánek Zdeněk, Partyzánský oddíl „Prokopa Holého“ na Brněnsku, Vlastivědný věstník moravský, roč. 1959, s. 8 uvádí v rozporu se skutečností, že jeden příslušník gestapa Brno byl zastřelen a další dva zraněni; dtto Kameník Václav, Jelínek Zdeněk, Noční výsadek… cit. práce, s. 106, pozn. 66; Sládek Oldřich, Ve znamení smrtihlava, Praha 1991, s. 37–38.

38) Jak uvádí příslušník gestapa Franz Schauschütz ve své výpovědi ze dne 22. 10. 1946 „agent uprchl díky své prozíravosti a odvaze“.

39) S malou obměnou popisuje zásah i zápis Pamětní knihy četnické stanice ve Lhotě. Jisté odlišnosti však nic nemění na podstatě celé události.

40 Neděla spáchal při vyšetřování v budově brněnského gestapa v blíže neuvedené době sebevraždu skokem z okna. Jeho rodina byla postupně propuštěna.

41) Přemysl, Partyzánský oddíl Prokop Holý… cit. práce, jmenovaného chybně uvádí jako Neděk; Franz Schauschütz, výpověď ze dne 25. 11. 1946.

42) Radimský Jiří, Chronologie partyzánských a jiných bojových akcí na Moravě 1943–1945, Sborník archivních prací, roč. 1965, s. 21.

43) Železniční destrukce jsou v různé míře popsány jednak v práci Jana Tesaře, Partyzánské destrukce na železnicích ve východních Čechách a na západní Moravě, Historie a vojenství 1959, s. 230, a v navazující studii Václava Kurala, Partyzánské destrukce proti železniční dopravě na střední a východní Moravě, Historie a vojenství, roč. 1959, s. 650, resp. v cit. práci Jiřího Radimského, Chronologie, s. 22 a n.

44) Přemysl, Partyzánská skupina Prokop Holý… cit. práce, uvádí chybně Tüllerová.

45) A MěV ČSBS Brno a OV ČSBS Brno-venkov, osobní karty jmenovaných.

46) Nar. 22. 3. 1910.

47) Bartoš Josef, Prostějovsko v době nacistické okupace a protifašistický odboj v letech 1939–1945, ISBN 80-85973-50-2, Olomouc 1982 konickou skupinu nezmiňuje; OA Prostějov, materiál L. Färbra, nezařazeno, Konická skupina partyzánského oddílu Prokop Holý; Vznik a činnost konické skupiny part. oddílu Prokop Holý, tamtéž.

48) Radimský Jiří, Chronologie… cit. práce, s. 22 a n.

49) Šolc Jiří, Za frontou na Východě… cit. práce, s. 57 desanty charakterizuje jako desanty Kominterny, starší předlistopadové práce jako desanty partyzánské, které první přicházely ze SSSR s instrukcemi o potřebě zahájení partyzánského boje v protektorátu.

50) Předvoj 1943–1945, Sborník příspěvků ke konferenci Sdružení domácího odboje a partyzánů, Praha 2005.

51) Kopečný Petr – Polák Vladimír, Žijeme jejich odkazem, Blansko 1985, s. 57.

52) Kameník Václav, Jelínek Zdeněk, Noční výsadek… cit. práce, s. 100, pozn. 37.

53) Tesař Jan, Česká cikánská rapsodie, II. díl, s. 381.

54) Zajímavé je, že osoba Jankeho a jeho syna Mohora (?) nebyla dosud zachycena. V nejrozsáhlejší studii o odboji na Žďársku O. Červeného, Osvobození Žďárska… cit. práce, není o jmenovaném ani zmínka. Z údajů R. Procházky vyplývá, že jmenovaný byl předválečný komunista se zkušenostmi s provozem rádiových vysílacích stanic. Dopis R. Procházky z 22. 11. 1950 Oldřichu Papežovi na Ministerstvu národní bezpečnosti. ABS, fond MNB, sign. 1004.

55) Josef Břenek ze Lhoty, pařil mezi významné členy PRV a později R3, jeho zapojení do ilegální činnosti nedatovat již do jara 1944. Na podzim 1944 se dostal do čela místní organizace s krycím označením Žula. V poválečném výkazu je u oddílu Žula uvedeno 132 osob; Kameník Václav – Jelínek Zdeněk, Noční výsadek, České Budějovice 1986, s. 105 a n.; Červený Ondřej, Osvobození Žďárska, s. 175 a n.; Tesař Jan, Česká cikánská rapsodie, I díl., s. 151 a n., II. díl s, 195 a n.

56) Josef Serinek, uprchlý vězeň z tábora Lety u Písku, velitel oddílu Černý, autor vzpomínek zachycených po válce Janem Tesařem. Tyto vzpomínky se staly osnovou Tesařovy práce Česká cikánská rapsodie, Praha 2016.

57) Tesař Jan, Česká cikánská rapsodie, II. díl s., 240, pozn. 76.

58) Tamtéž, II. díl, s. 293.

59) Tamtéž I. díl, s. 244.

60) Červený Ondřej, Osvobození Žďárska, Brno 2014, s. 343.

61) Tesař Jan, Česká cikánská rapsodie, I. díl, s. 256, II. díl s. 385–387.

62) Kameník Václav – Jelínek Zdeněk, Noční výsadek… cit. práce, s. 139.

63) Gogun Alexander, Stalinova komanda, Praha 2019, ISBN 978-80-200-2920-1.

64) Kameník Václav – Jelínek Zdeněk, Noční výsadek, České Budějovice, 1986.

64) Kopečný Petr – Polák Vladimír, Žijeme jejich odkazem… cit. práce, s. 69 chybně předčasně uvádí předání vysílací stanice v listopadu 1944.

65) Kameník Václav – Jelínek Zdeněk, Noční výsadek… cit. práce, s. 139.

66) Kopečný Petr, Fiasko operace Luty, Občasník, roč. 2006, č. 1, s. 1–8.

67) Tesař Jan, Česká cikánská rapsodie, I. díl., s. 283.

68) Červený Ondřej, Osvobození Žďárska… cit. práce, s. 420.

69) ABS, MNB-10, Otto Šling, část 100, Procházka Rudolf, Osvětlení ilegální činnosti některých příslušníků brněnského kraje v době okupace.

70) Výpověď Jaromíra Partiky – archiv autora.

71) Janke Mohar, byl synem bystřického lékaře MUDr. Františka Jankeho, bytem Náměstí 55. Rodina se po roce 1948 odstěhovala. 

72) ABS, MNB-10, Otto Šling, část 100, Procházka Rudolf, Osvětlení ilegální činnosti některých příslušníků brněnského kraje v době okupace.

73) Šlo o příslušníky sovětského zpravodajského desantu Luč A. I. Kalinského a N. J. Zubčenka zastřelené členy oddílu Jermak.

74) Při budování svých pozic v poválečném československém bezpečnostním aparátu přizval mnohé členy své zpravodajské a partyzánské odbojové sítě. V dalších letech stále více osudy R. Procházky a jeho spolupracovníků ovlivňovaly dobové poválečné události. Po válce působil v řadách bezpečnosti: od 1. 10. 1945 v ZOB (Zemském odboru bezpečnosti) II, od 1. 10. 1948 na Zemském velitelství SNB, od 31. 5. 1949 u útvaru ZÚ, od 30. 6. 1949 u útvaru Jasan. V roce 1949 dosáhl hodnosti kapitána. Dne 17. 2. 1951 byl zatčen a obviněn ze spolupráce s gestapem a v souvislosti se zatčením krajského tajemníka v Brně Otto Šlinga i ze spolupráce s britskou rozvědkou; 27. 9. 1952 byl propuštěn. Poté začal pracovat v redakci Rudého práva a poté v redakci časopisu Za lidovou demokracii, socialismus a mír v Praze. V roce 1964 byl stranicky rehabilitován. Dne 11. 4. 1973 byl těžce zraněn při dopravní nehodě u rybníka Argentína u Bystřice n. P. a následujícího dne zemřel v Brně. Jeho smrt byla mezi veřejností obestřena dohady.

75) Podobný název byl použit také pro odbojovou organizaci na Příbramsku, ta ale s Procházkovou sítí neměla nic společného.