Český svaz protifašistických bojovníků, z. s.

Toto období lze podle charakteristických rysů rozčlenit na tři období.

První období od 15. 3. 1939 do 1. 9. 1939:

• Ochota protektorátní vlády vyhovět požadavkům nacistického Německa s cílem získat čas a zařídit se podle vývoje mezinárodní situace – pokud se prokáže hegemonie Německa nad Evropou, včas se přizpůsobit a doufat, že Německo tuto snahu ocení.
• Nevládní složky společnosti s okupací nesouhlasí, ale neprobíhají žádné formy odporu (demonstrace, stávky, povstání), perspektivní řešení je spatřováno v budoucnosti.

Druhé období od 1. 9. 1939 do krize nacistického režimu v roce 1944:

• Změna okupační politiky, která se již neohlíží na veřejné světové mínění a vychází z poznání, že český národ jako celek není ochoten ke kolaboraci a musí k ní být donucen. 
• V Čechách a na Moravě sílí odbojové hnutí a protektorátní politická reprezentace plní okupační příkazy často formálně a nemá podstatný vliv na výchovu národa k říšskému programu.
• Strategickým cílem nacistického Německa je germanizace českého prostoru a vybraných částí národa, definitivní začlenění českých zemí do Říše. Po stránce taktické dochází ke kompromisu mezi třemi základními záměry:

1. Zabezpečit efektivní chod hospodářství a využití pracovních sil pro válečné cíle Německa.

2. Potlačit odpor výběrově zaměřeným terorem, který má někdy masový charakter (Lidice, Ležáky), s cílem odstranit aktivní bojovníky proti okupaci a nacismu.

3. Zahájeny přípravy ke konečnému řešení české otázky: část obyvatelstva poněmčit, část vysídlit a část fyzicky likvidovat. Plánuje se také rozptýlení poněmčených Čechů po celém Německu.

Proces germanizace byl zahájen už během války – okupačním úřadům bylo podáno na 250 000 přihlášek k přijetí německé národnosti. Rovněž byla realizována první etapa plánu na definitivní likvidaci českého národa a vyklizení „osídlovacího prostoru“ pro Němce – bylo usmrceno 78 000 osob židovského původu včetně dětí, ze zabraného pohraničí bylo likvidováno 27 000 osob, v plynu zahynulo 19 833 Romů; současně přicházeli němečtí kolonisté z Rumunska a pobaltských zemí. (Tyto události měly po válce vliv na český národ, který se obával žít ve společném státě s Němci, kteří by v budoucnu zase vyvolali napětí, případně i válečný konflikt, když by nemohli žít a jednat jako panský národ.)

Zčásti byl splněn také druhý úkol germanizačního programu, kdy měla být likvidována česká inteligence jako vedoucí složka národa – byl snižován počet studentů, zavřeny vysoké školy, inteligence tvořila 21,2 % všech popravených. Nacisté nesáhli k teroru až po útoku na Heydricha – už při jeho nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora bylo vyhlášeno stanné právo.

• Okupační aparát využíval kolaboranty a nechal je profitovat na válečné konjunktuře, uplatnil ke germanizaci českého hospodářství také ekonomické prostředky (arizace a konfiskace majetku apod.)
• Sociální, právní, národnostní a ekonomické postavení českého obyvatelstva se výrazně zhoršilo, byla devastována příroda.

Třetí období od krize nacistického režimu v roce 1944 do konce války:

• Krize nacistického režimu a fašistického systému v Evropě nastala v důsledku porážek na frontě; v zárodečné podobě se projevila již v květnu 1943, kdy španělský diktátor Franco zoufale prosí, aby státy bojující na západní a jižní frontě uzavřely mír s Německem a bojovaly společně proti Sovětskému svazu (SSSR). Fašistické státy v Evropě cítí, že se neudrží. Dalším příznakem krize je sesazení Mussoliniho (25. 7. 1943) a kapitulace Itálie 8. září 1943, v srpnu 1944 ruší spojenectví s Německem Rumunsko a Bulharsko a současně Finsko žádá SSSR o příměří; v říjnu žádá o příměří Maďarsko a v prosinci 1944 maďarská vláda vypovídá válku Německu.

Krize se projevuje také uvnitř fašistického systému – 19. srpna 1944 povstání v Paříži, 29. srpna 1944 povstání na Slovensku, 9. září. 1944 povstání v Bulharsku. Státní převrat se uskutečnil 23. srpna 1944 v Rumunsku. Varšavské povstání 1. srpna až 3. října 1944 rovněž prozrazuje krizi fašistického bloku.

Symbolickým výrazem krize nacistického režimu v Německu byl atentát na Adolfa Hitlera 20. 7. 1944.

• Plány na likvidaci českého národa již nebylo možné realizovat, pouze sudetští Němci prokazovali odhodlání splynout s Němci v Říši.
• Změnil se poměr metod mezi terorem a bezprostředním zájmem na využití českého hospodářství pro válku. Projevila se tendence využít českou veřejnost k podpoře nacistické války na platformě boje proti komunismu – směřuje k tomu v roce 1943 založená Liga proti bolševismu, Kuratorium pro výchovu mládeže, Veřejná osvětová služba a oficiální okupační a protektorátní propaganda. Teror nacistů dosáhl takové míry, že příchod sovětské armády byl přijatelný i pro podnikatelské kruhy.
• Češi mají posílit polovojenské složky a jsou zařazováni nejen na pracovní místa ve válečném průmyslu a při kopání zákopů, ale musí nastoupit též k Luftschutzu, do Todtovy organizace a k Technische Nothilfe, kde pracují na odklízení trosek po bombardování a záchraně zasypaných osob. Ženijní práce pro německou armádu vykonávalo na 60 000 mladých Čechů, v polovojenských organizacích bylo zařazeno 12 000 Čechů a někteří sloužili také u protipožární policie.
• Koncem války rostl alibismus u protektorátních ozbrojených složek (u četnictva a policie) a v administrativním aparátu; rostla nacionální a sociální radikalizace mas, nacisté vytvořili mocenské a právní vakuum – když nepředali vládní moc české straně, došlo k povstání se všemi důsledky.
• Sudetští Němci se nedistancovali od nacismu, byli naopak jeho oporou, založili větší počet ilegálních organizací. Ještě po kapitulaci německé armády Němci v pohraničí vraždili, sabotovali a terorizovali české obyvatelstvo, což vyhrotilo nálady proti nim; poměry zklidnil teprve dekret prezidenta republiky Beneše o vystěhování Němců. Hrůzné zločiny proti lidskosti vyvolaly negativní tendence v chování dříve porobených národů a nebylo tedy reálné očekávat, že po strašných zkušenostech se bude jednat s Němci demokraticky, ohleduplně, že se jim nestane žádná křivda. Rudolf Bechyně to vyjádřil slovy: „Lidé se naučili od Němců až příliš mnoho.“

OKUPAČNÍ SPRÁVA

1. Říšský protektor a jeho úřad; státní ministr pro Čechy a Moravu

Říšský protektor byl zástupcem A. Hitlera a zmocněncem německé vlády na území protektorátu, mohl odvolat protektorátního prezidenta. Úřad říšského protektora byl rozdělen na jednotlivá oddělení, která kontrolovala příslušného protektorátního ministra; k úřadu náleželi i velitelé pořádkové a bezpečnostní policie (podléhali státnímu tajemníkovi, tedy K. H. Frankovi). Reorganizací Úřadu říšského protektora 25. 11. 1942 pokračovala centralizace moci na vůdcovském principu. Byla zřízena funkce státního ministra pro Čechy a Moravu (K. H. Frank) a funkce říšského protektora byla nyní více reprezentativní, státní ministr převzal větší část pravomoci Úřadu říšského protektora.

Říšští protektoři:

Konstantin von Neurath od 18. 3. 1939 do 27. 9. 1941, kdy byl poslán na zdravotní dovolenou.

Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor od 27. 9. 1941 do své smrti 4. 6. 1942.

Kurt Daluege od 4. 6. 1942 do 20. 8. 1943, kdy byl odvolán.

Wilhelm Frick od 20. 8. 1943 do 5. 5. 1945.

2. Okupační úřady

byly řízeny říšským protektorem a státním ministrem, důležitý článek představovali vrchní zemští radové (oberlandráti) – pod jejich dozorem bylo několik okresních úřadů; u každého úřadu vrchního zemského rady (inspektora říšského protektora) bylo zřízeno také německé soudnictví, služebna gestapa a posádky ozbrojených složek. Úřad zemského rady byl také úřadem pro německé občany a dozorčím orgánem pro protektorátní občany.

Německé okupační soudnictví

Při každém úřadu vrchního zemského rady byl Amstgericht, vyšším soudním úřadem byly zemské německé soudy v Praze a v Brně (Deutsche Landesgerichte) a ještě vyšší instancí byl německý vrchní soud v Praze (Deutsches Oberlandesgericht). Na území protektorátu také působil říšský soud (Reichsgerichtshof) a lidový soud (Volksgerichtshof). Nacistické justici podléhali všichni Němci a ti Češi, kteří se provinili podle nacistického pojetí: velezradou, zemězradou, útokem proti státu, útokem proti branné moci, proti funkcionářům nacistické strany apod. Nad českým obyvatelstvem uplatnili nacisté také mimořádnou soudní moc – k 11. 3. 1940 došlo k ustanovení zvláštních soudů (Sondergerichte) a v roce 1942 též k ustavení stanných soudů (Stangerichte); nebyly to však již soudy, ale teroristické organizace, protože proti jejich rozsudkům nebylo odvolání.

3. Policejní a vojenská moc

a) Bezpečnostní aparát nacistů byl tvořen:

• pořádkovou policií (Ordnungpolizei, Orpo);
• bezpečnostní policií – vznikla roku 1936 a jejími složkami bylo gestapo (Geheime Staatspolizei, tajná státní policie) a kriminální policie (Kriminalpolizei, Kripo);
• bezpečnostní služba (Sicherheitsdienst, SD) – vznikla roku 1932 jako zpravodajská služba NSDAP.

b) Vojenská moc

Na území Čech a Moravy byly také divize německé branné moci – wehrmachtu. Zpravodajskou službu armádě zajišťoval abwehr, který měl úřadovnu v Praze a pobočku v Brně; organizace pracovala především za pomoci agenturní sítě a informace o akcích proti německému státu předávala gestapu.

4. Hospodářská politika

byla řízena z nacistických finančních a ekonomických center. Uchvácení majetku bylo prováděno arizací a konfiskací majetku (součást trestu za politické a hospodářské přestupky), současně byla prováděna militarizace a germanizace českého průmyslu. Nedostatek pracovních sil se řešil totálním nasazením. Pokračovala expanze německých bank a monopolů do českých zemí. Do českých podniků byli nasazováni němečtí důvěrníci. Český průmysl byl zcela podřízen nacistickému Německu.

5. Politické a masové organizace okupantů

V českých zemích působila Národně socialistická německá dělnická strana  (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP) a všechny její složky – úderné oddíly (SA), ochranné oddíly (SS), Hitlerova mládež (HJ), Pracovní fronta (AF), Svaz německých dívek (BdM). Masové organizace sloužily ideologickému zpracování německého obyvatelstva. Zájmové organizace Němců z předmnichovských let byly většinou rozpuštěny anebo začleněny do nacistického hnutí.

PROTEKTORÁTNÍ SPRÁVA

Protektorát Čechy a Morava měl 48 901 km² a 7 456 000 obyvatel. Neměl podstatné znaky státu. Postrádal vlastní území – Čechy a Morava byly prohlášeny za součást Velkoněmecké říše.

1. Protektorátní prezident – stál v čele autonomní vlády, od 16. 3.1939 do 5. 5. 1945 jím byl dr. Emil Hácha.

2. Protektorátní vláda:

            Beranova vláda od 16. 3. 1939 do 27. 4. 1939,

Eliášova vláda od 27. 4. 1939 do 19. 1. 1942,

Krejčího vláda od 19. 1. 1942 do 19. 1. 1945,

Bienertova vláda od 19. 1. 1945 do 5. 5. 1945.

3. Protektorátní ministerstva

Dohled v nich vykonávali jako plnomocní zástupci jednotlivých ministrů vedoucí jednotlivých oddělení Úřadu říšského protektora. Protektorátní vláda plnila úkoly:

• prosazovat nacistické pokyny,
• krýt nacistickou politiku vlastní autoritou,
• nacifikovat český národ,
• využívat českou administrativu k tomu, aby okupanti nemuseli do českých zemí posílat velké počty vlastních úředníků, odborníků a specialistů,
• využít českých finančních, pracovních a jiných zdrojů ve prospěch nacistického Německa.

Protektorátní ministerstva se postupně stala okupačními úřady. Postavení českých zemí se přiblížilo postavení německé provincie, pro české obyvatelstvo to byl teroristický koloniální režim. Protektorátní vláda řídila zemské a okresní úřady.

4. Protektorátní ozbrojené složky

Protektorátní úřady měly k dispozici uniformovanou (četnictvo, vládní policie, obecní policie) a neuniformovanou policii (vládní kriminální policie a obecní kriminální policie) – celkem asi 20 000 osob. Bývalou čs. tajnou policii a kriminální službu převzali nacisté z větší části do vlastních správ. Na protektorátním ministerstvu vnitra byli dva němečtí pověřenci s právem inspektorů a kontrolorů.

K udržení vnitřního pořádku měla protektorátní vláda vojenské útvary vládního vojska (12 praporů). Vládní vojsko plnilo pomocné úkoly pro německou armádu (střežení železnic, stavba komunikací, zákopové práce atd.). V květnu 1944 bylo 11 praporů přesunuto na italskou frontu, kde převzalo střežení železnic; část vojáků zběhla k italským partyzánům, někteří se dostali k československým jednotkám na západní frontě. Na italské frontě byly vládní jednotky 4. října 1944 odzbrojeny a vojáci byli zařazeni do pracovních jednotek. Část vládního vojska, včetně zdravotnických služeb, se zúčastnila květnového povstání 1945.

5. Ekonomická a finanční centra

Hospodářský potenciál českých zemí byl zcela zapojen do agresivní války, a to za pomoci systému řízeného hospodářství. Pronikání německého kapitálu a proces germanizace českého hospodářství probíhaly dosazováním německých důvěrníků, obsazováním rozhodujících funkcí exponenty německého kapitálu, dobrovolným i násilným výkupem kapitálové účasti, konfiskací majetku, násilnou centralizací výroby při souběžném posilování pozic německých podniků v českých zemích, arizací (židovský majetek byl odhadován na 16 miliard korun), řízeným hospodářstvím, cenovou politikou, daňovým režimem apod. V protektorátním peněžnictví byla zavedena povinná organizace, v roce 1941 byl ustaven Ústřední svaz peněžnictví pro Čechy a Moravu, v roce 1942 byly české peněžní ústavy převedeny z pravomoci ministerstva financí pod správu ministerstva hospodářství a práce (vedl Němec Walter Bertsch). České banky si své pozice udržovaly spoluprací a podporou válečného úsilí Německa; věřily, že službou nacismu si udrží své pozice i po válce.

6. Kolaborantské organizace

A) Organizace založené protektorátní vládou:

Národní souručenství, Národní odborová ústředna zaměstnanecká (NOÚZ), Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Svatováclavská dobrovolná rota, Česká liga proti bolševismu, Veřejná osvětová služba (VOS), Svaz zemědělství a lesnictví.

B) Dobrovolné fašistické organizace:

Árijská pracovní fronta, Česká pracovní fronta (ČPF), Český národně socialistický tábor – Vlajka, Český svaz pro spolupráci s Němci, Český svaz válečníků, Strana zeleného hákového kříže, Národní árijská kulturní jednota, Národní obec fašistická, Národní tábor fašistický, Národopisná Morava, Strana českých fašistů, Svatoplukovy gardy.

Všechny kolaborantské a fašistické organizace se dobrovolně podílely a na procesu germanizace. Služeb českých fašistů využíval okupační režim k nátlaku na protektorátní správu (ta byla pod tlakem z vyšších míst i pod tlakem zdola) i ke zpravodajské činnosti.

Protektorátní režim poskytoval nacistům pomoc, aby zvládl situaci na okupovaném území, kapituloval před imperialistickým Německem a pomáhal budovat koloniální závislost. Před ostatním světem se za pomoci protektorátní vlády snažili nacisté zakrýt agresivní cíle; žádnou ochranu českému národu neposkytovali, ale plánovali jeho záhubu.

DOMÁCÍ ODBOJ, NACISTICKÝ TEROR A PERZEKUCE

Odpor proti fašistické okupaci chápeme jako pasivní formu, odboj je aktivní způsob boje. Formy nesouhlasu s okupační realitou byly velmi rozličné a často přecházely v aktivní odboj. Nesouhlas s nacistickou okupací vedl k vytvoření odbojových organizací. Mezi vedoucí složky vlasteneckého odboje – některými autory je označován jako odboj nacionalistický (občanský) – patřily především tyto organizace: Politické ústředí, Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme, Ústřední vedení odboje domácího, Rada tří, Sokolská organizace Jindra a V boj. Mezi další odbojové skupiny patřily Aval, Barium, Carbon, Clay-Eva, Kapitán Nemo, skupina Balabán-Mašín-Morávek (Tři králové), Pro vlast, Zpravodajská brigáda, Skupina P (Praha), Schmoranzova skupina, Všeobecné národní hnutí a jiné. Na levém křídle odbojových organizací stála ilegální síť KSČ, která záhy vytvořila celonárodní síť.

Významnou součástí odboje byly výsadkové jednotky a partyzánské oddíly. V letech 1941–1945 vyslalo londýnské centrum zahraničního odboje na okupované území 30 paraskupin v celkovém počtu 85 členů. Cílem výsadků byla sabotážní činnost, zpravodajská práce a příprava na převzetí moci. Velkou akcí výsadkářů z Velké Británie byl útok na R. Heydricha. Podle sovětské vojenské literatury bylo v letech 1940–1945 na území Československé republiky vysazeno 60 sovětských desantů, některé byly přísně utajené a jejich historie není dosud veřejnosti známa. Také z domácích podmínek se zrodily sabotážní, diverzní a bojové jednotky, některé se uplatnily již během války, většinou se aktivizovaly ve Slovenském a Českém národním povstání, tedy v roce 1944 a 1945.

Na území Československa působilo celkem 202 větších, menších a drobných partyzánských skupin a oddílů. V českých zemích bylo evidováno po prověrkách 108 partyzánských skupin a oddílů.

Odpor i odboj vyrůstal z pocitu ohrožení národa, byl ovlivňován také procesem pauperizace, českým nacionalismem a růstem radikalizace mas. Odpor byl vyvoláván také perzekucí ze strany okupačního aparátu.  

Velmi nelidská byla rasová perzekuce. Nacistická statistika evidovala na území protektorátu 118 310 židů, z toho bylo plynem popraveno (včetně dětí) 78 184 osob. Rasová perzekuce postihla také 27 000 židů v sudetské župě (mnozí z nich se předtím hlásili k německé národnosti). Tak zvané konečné řešení přežilo jen 14 045 židů. Perzekucí bylo postiženo také cikánské obyvatelstvo – z 22 623 cikánů vyvezených do koncentračních táborů zahynulo 19 833.

Také české obyvatelstvo v okupovaném pohraničí bylo postiženo perzekucí, kde stejně jako v protektorátu byl hlavním prostředkem germanizace politický a sociální útlak, mnoho Čechů bylo uvězněno a popraveno.

Po ukončení války se český lid seznámil také s perzekucí prováděnou v koncentračních táborech; podle dostupných pramenů bylo v koncentračních táborech vězněno 350 000 obyvatel Československa, z nich zahynulo 235 000 osob včetně dětí. 

Další Češi byli uvrženi do káznic a věznic, kde se popravovalo. V Drážďanech bylo vězněno 2721 Čechů, ve Vratislavi 2027, ve Waldheimu 2012, Bayreuthu 1996, Gollnowě 1373, Budyšíně 1278, Ebrachu 1342, Lipsku 1126, Ratiboři 762, Berlíně 604 atd. Celkem bylo ve vězeních na 20 000 českých občanů.

Stanné soudy, které působily v Praze, Brně a Ostravě od 28. září 1941 do 20. ledna 1942, odsoudily k trestu smrti 486 osob, 2242 osob bylo předáno do koncentračních táborů. Stanný soud v Praze v době od 28. května do 24. června 1942 odsoudil k trestu smrti 381 mužů a 67 žen, z toho pro pouhé schvalování atentátu 197, pro držení zbraní 29, za ukrývání stíhaných osob 170, policejně nehlášených osob 50 a 2 osoby pro křivé obvinění. Brněnský stanný soud poslal ve stejném období na smrt 208 mužů a 39 žen, z toho za schvalování atentátu 34, ostatní pro držení zbraní, nehlášení osob a poskytování úkrytu hledaným osobám. Celkově bylo v období působení stanných soudů na území protektorátu popraveno 1585 osob včetně 173 lidických mužů, jimiž se stanný soud ani nezabýval.

Nacistický teror pokračoval perzekucí všech rodinných příslušníků výsadkářů, kteří provedli útok na Heydricha. V době stanného práva bylo zřízeno popraviště v Pardubicích-Zámečku; od 3. června do 9. července zde bylo popraveno 194 osob, včetně 33 ležáckých občanů.

V Praze bylo užíváno popraviště v Kobylisích, kde bylo zastřeleno 250 osob, sekerou se popravovalo ve věznici na Pankráci – celkem tam bylo popraveno 1079 českých vlastenců, z toho 155 žen. V jízdárně ruzyňských kasáren bylo 17. listopadu 1939 bez soudu zavražděno devět funkcionářů studentstva a během prvního stanného práva ještě dalších 2002 osoby. V policejním vězení pražského gestapa dosáhl počet popravených čísla 300 osob, poslední velká poprava se uskutečnila 2. května 1945. Na následky utrpení a mučení zde zahynulo během okupace 2500 mužů a asi 100 žen. Policejním vězením prošlo za necelých pět let 32 000 vězňů.

V říjnu 1941 zřídily nacistické úřady v Terezíně židovské ghetto, z města bylo vyhnáno původní české obyvatelstvo (3142 osob).

Za druhého stanného práva bylo zřízeno popraviště v bývalých kasárnách v Táboře, kde v době od 3. června do 3. července 1942 bylo zastřeleno 156 vlastenců, včetně 20 žen.

Na popravišti v Kounicových kolejích v Brně zahynulo 811 vlastenců, vězením prošlo více jak 10 000 osob. Také v Brně-Medlánkách se popravovalo.

Jako popraviště používali nacisté bývalou střelnici na břehu Úslavy v Plzni; roku 1942 zde bylo zastřeleno 12 osob, které podporovaly výsadek Antropoid.

V pískovém lomu u Vejprnic na Plzeňsku bylo v červnu 1942 zastřeleno nejméně 18 členů Obrany národa.

10. června 1942 nacisté zastřelili bez soudu 173 lidických mužů, dodatečně bylo v Praze zastřeleno dalších 11 mužů, kteří byli mimo obec. Ženy byly převezeny do koncentračních táborů, 82 dětí bylo usmrceno plynem, 9 dětí mladších jednoho roku a 7 dětí později narozených (mimo Lidice) bylo dáno do zvláštního střediska v Praze nebo usmrceno. Nacistická msta si vyžádala životy 336 lidických mužů, žen a dětí.

24. června 1942 byla německými okupanty vyhlazena osada Ležáky na Chrudimsku – celkem bylo zavražděno 22 mužů, 21 žen a 11 dětí.

V Kladně-Krči bylo 1. července 1942 popraveno sedm osob, dalším místem poprav byly Luby u Klatov, kde od 31. května do 3. července 1942 bylo zastřeleno 73 Čechů.

V okrese Karviná v obci Životice gestapo v srpnu 1944 zavraždilo 28 Poláků a 8 Čechů a dalších 41 osob bylo převezeno do koncentračního tábora; vrátili se jen 4 občané. Byla to odveta za odbojovou aktivitu místních občanů polské národnosti.

Za aktivní pomoc partyzánům bylo v Horní Bečvě popraveno 20 občanů, 12 zůstalo nezvěstných a 35 bylo odvlečeno do koncentračního tábora.

Při německých zemských soudech v Brně a v Praze byly zřízeny rychlé soudy (Schellgerichte), které zasedaly v místech, kde byla silnější odbojová činnost, a vynášely rozsudky smrti: 13 v Hořovicích 12. ledna 1944, devět v Dražicích (okres Mladá Boleslav) 24. března 1944, 10 ve Vysoké nad Jizerou 15. června 1944, 14 v Písku 13. července 1944, 14 v Morávce 14. prosince 1944.

V noci z 18. na 19. prosinec 1944 nacisté obklíčili obce Lipovec a Licoměřice na jihu Železných hor a 106 obyvatel poslali do Malé pevnosti v Terezíně, kde 30 osob zahynulo; akce byla odvetou za pomoc některých občanů partyzánům.

3. dubna 1945 nacisté zavraždili v Leskovci (okres Vsetín) manžele Juričkovy, jejich dvě dcery ve věku 14 a 16 let; umírající hodili do ohně, mlýn byl vypálen.

19. dubna 1945 byla cílem odvetné akce SS osada Ploština, protože několik místních občanů hmotně podporovalo partyzány; oddíly SS vypálily osm stavení a zaživa zde upálili 23 mužů a jednu ženu. Další dva muži a jedna žena byli zavražděni, jeden chlapec byl při výslechu umlácen k smrti.

Také obec Prlov u Vizovic zažila řádění gestapáků a oddílu SS – 23. dubna 1945 bylo zaživa upáleno 10 mužů a pět žen. V okolních obcích bylo ubito ještě osm osob.

1. května 1945 nacisté zavraždili sedm obyvatel Přestavlk, hanácké obce poblíž Olomouce.

2. května 1945 v Lazcích zastřelili nacisté 21 českých vlastenců.

5. května 1945 bylo v Javoříčku zastřeleno 38 mužů; na vraždách se podíleli také vlasovci.

V Leskovicích (okres Pelhřimov) 6. května 1945 nacisté zavraždili 18 občanů a vypálili 31 usedlostí.

Nacistický režim své protivníky fyzicky likvidoval v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald, Gross-Rosen, genocida vybraných etnických skupin. Vyhlazovacími koncentračními tábory byly Belzec (zahynulo přes 595 00 osob), Birkenau-Brezinka (zavražděno na 4 miliony osob), Treblinka (zahynulo na 750 000 osob), Chelmno (usmrceno 310 000 osob), Majdanek (usmrceno na 360 000 osob), Sobibor (usmrceno 100 000 osob). Mnoho osob zemřelo i v pracovních táborech, které byly zřizovány jako pobočky koncentračních táborů. Byli mezi nimi také obyvatelé českých zemí.

Text je zpracován podle práce Protektorát Čechy a Morava 1939–1945, kterou napsal prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc., archivář a vysokoškolský pedagog na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové (1965–1995), kterou v roce 1993 vydal DIATEXT Moravská Třebová; práce má 59 stran.

                                                                                                                 PaedDr. Jitka Gruntová

HistorieBlog.cz [online]. MAPA: PROTEKTORÁT ČECHY A MORAVA [cit. 2021-11-07]. Dostupné z:

www.historieblog.cz/2017/08/mapa-protektorat-cechy-a-morava/