Český svaz protifašistických bojovníků, z. s.

Z východočeského regionu bylo ve Svatobořicích uvězněno 468 osob (z toho bylo 277 žen). Většina (457) jich byla zatčena 17. září, čtyři již 15. září, dva 18. září a jedna žena 14. října 1942. Zbývající čtyři byli rodinní příslušníci pplk. Josefa Svatoně, kteří byli zatčeni 6. března 1943. Tyto údaje jsem čerpala ze jmenného seznamu bývalých svatobořických vězňů z někdejšího Východočeského kraje, který pořídili JUDr. František Vašek a jeho manželka Mgr. Božena Vašková; vycházeli ze soupisu svatobořických vězňů zpracovaného Helenou Souhradovou, [1] která pracovala v kanceláři velitelství tábora a zde přepsala seznamy vězněných s uvedením data narození, bydliště, data zatčení a případného propuštění, zaznamenala, které osoby zemřely nebo byly převedeny do jiného nacistického vězení či koncentračního tábora.

Jedním z těch, kteří odešli po 15. březnu 1939 do zahraničí, byl Josef Šotola ml., syn lesníka Josefa Šotoly z lesovny Halín (Bolehošťská Lhota čp. 290 – část obce Bolehošť v okrese Rychnov nad Kněžnou), kde se 11. listopadu 1920 narodil. Vyučil se automechanikem, v roce 1938 byl odveden a nastoupil do Poddůstojnické a pilotní školy leteckého pluku dr. E. Beneše Olomouc; studium nedokončil vzhledem k okupaci zbytku Čech a Moravy 15. března 1939. Za čtyři měsíce utekl do Polska a pak do Francie, kde 2. září 1939 vstoupil do cizinecké legie. Jako pilot absolvoval střelecký kurz (26. 10. 1939 až 15. 4. 1940).  Z Francie odjel 21. června 1940 lodí do Anglie, kde byl 27. července 1940 přijat jako pilot do Královského letectva (Royal Air Force – RAF) a už 15. srpna 1940 byl povýšen na četaře. Osmnáctého dubna 1942 byl již jako rotný přemístěn k 311. československé bombardovací peruti RAF. Za svoji bojovou činnost byl vyznamenán Československou medailí za chrabrost (26. 10. 1942) a Československým válečným křížem 1939 (19. 12. 1942). Zahynul při letecké nehodě 7. srpna 1943. [2]

Pilot Josef Šotola (Snímek je ze sbírky Jiřího Rajlicha, kterému děkuji za jeho poskytnutí.)

V rámci akce Emigration zatklo královéhradecké gestapo 17. září 1942 jeho otce Josefa Šotolu (narozen 1. 12. 1890), matku Marii Šotolovou (narozena 7. 2. 1897) a sestru Marii (narozena 19. 5. 1922). Všichni zůstali do konce války v Internačním táboře Svatobořice. [3]

Mezi zatčenými obyvateli východních Čech byli i další rodinní příslušníci mužů, kteří bojovali v československé zahraniční armádě v Anglii, například Karel Kopal z Vysokého nad Jizerou (17. 9. 1942 zatčena jeho matka Julie Kopalová, narozena 18. 5. 1886; byla vězněna do konce války), Eduard Kudrnka z Chrudimi (jeho matka Barbora Kudrnková, narozena 10. 2. 1882, byla zatčena 17. 9. 1942 a propuštěna 10. 8. 1943; otec MUDr. Eduard Kudrnka, narozen 9. 3. 1879, byl zatčen rovněž 17. 9. 1942, ale vězněn byl do konce války), Jan Vlk ze Semil (jeho otec Jan Vlk, narozen 3. 11. 1881, byl zatčen 17. 9. 1942 a vězněn do konce války) [4], Jaroslav Šperl z Litomyšle (zatčeni byli jeho otec Jaroslav, bratr Luboš a matka Julie).

Rodina Šperlova žila v Litomyšli. MVDr. Jaroslav Šperl (1889–1960) byl zvěrolékařem a jeho manželka Julie rozená Kozlová (1899–1964) byla v domácnosti. V rodině bylo sedm dětí: Viktorka (1917), Jaroslav (1919), Jiří (1921), Radovan (1923) Luboš (1925), Přemysl (1929) a Jitka (1929). [5] Všem dětem byla vštěpována láska k vlasti, jak mi řekl Radovan Šperl, když mě s ním seznámila jeho dcera Zdena v polovině 70. let minulého století.

Rodina Šperlových byla za války těžce postižena. Otec, matka a jejich syn Luboš byli vězněni v Internačním táboře Svatobořice. Luboš byl ze Svatobořic přemístěn do koncentračního tábora Buchenwald (po válce vystudoval a věnoval se výtvarné tvorbě především jako grafik a ilustrátor). Do konce války byli ve Svatobořicích internováni jeho rodiče MVDr. Jaroslav Šperl a Julie Šperlová – ta se zde obětavě starala o děti, jejichž rodiče byli popraveni za heydrichiády. Jejich syn Jiří byl jednou z obětí heydrichiády, když byl jako člen ilegální litomyšlské studentské organizace popraven 18. června 1942 na Zámečku v Pardubicích. [6] Bylo mu 21 let.

Jiří Šperl – kopii snímku mi darovala Zdena Šperlová

O dva roky mladší Radovan mi vyprávěl o svém zadržení při pokusu o přechod jugoslávské hranice a věznění v koncentračním táboře Dachau a v Norimberku. Pro přípravu vzpoury byl odsouzen k trestu smrti – zachránilo ho osvobození. Vrátil se do Litomyšle, kde založil rodinu – jeho dcera Zdena Šperlová (31. prosince 1949 – 3. února 1981) byla talentovaná výtvarnice, která se zabývala i leptáním skla a žila s manželem a dvěma syny ve Strakově u Litomyšle. V 90. letech minulého století získal Radovan Šperl v restituci litomyšlskou tiskárnu Augusta, kde mi vydal dvě knihy (1998, 2000), jejichž spoluautorem byl JUDr. František Vašek.

Nejstarší syn Jaroslav Šperl se narodil v Praze [7] 7. listopadu 1919, ale jejich rodina žila v Litomyšli, kde Jaroslav vychodil obecnou školu a čtyři třídy reálky, pak studoval jeden rok v Kostelci nad Orlicí a dva roky reálky v Jičíně, kterou nedostudoval. Byl aktivní v Sokole a skautské organizaci.

Jaroslav Šperl. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/parasut/sperl.htm

Nesmířil se s okupací republiky a začátkem února 1940 přešel na Slovensko a do Maďarska, kde byl vězněn v Budapešti. Přes Bělehrad, Řecko a Turecko se dostal do Sýrie a odtud přeplul lodí do Marseille. Teprve 4. června 1940 byl odveden v Agde ve Francii do československého vojska. Byl přidělen ke 2. eskadroně SPO. Ta se bojů na frontě ve Francii nezúčastnila. Po příměří přeplul lodí Mohamed el Kebír do Anglie. Byl přidělen ke kulometné rotě. Dostudoval a složil maturitu na čs. škole Whitchurch. Roku 1941 absolvoval školu na důstojníky v záloze v Moreton Paddox v Anglii; 1. dubna 1941 byl povýšen na svobodníka aspiranta a 19. září téhož roku byl vyslán do základního sabotážního kurzu na STS-26 do Skotska. Prodělal výcvik v seskoku padákem a 10. dubna 1942 získal hodnost četaře aspiranta. V červenci byl vybrán do výcviku pro zvláštní úkoly ve vlasti. Byl odeslán na čs. výcvikovou základnu Bellasis STS 2. Proti své vůli prodělal výcvik v radiotelegrafii. Prošel všemi druhy konspiračního školení a poté byl zařazen jako radista do výsadkové skupiny Carbon. Ta se 24. října 1943 přeplavila na základnu SOE v Itálii a byla umístěna na československé stanici v Laureto. V noci 12. dubna 1944 byla čtyřčlenná skupina Carbon vysazena u Ratíškovic u Hodonína. [8] Do konce války působil Jaroslav Šperl na jihovýchodní Moravě a netušil, že jeho rodiče jsou vězněni v Internačním táboře Svatobořice u Kyjova, kde měl Carbon rovněž své spolupracovníky. Skupina Carbon prošla obtížné a krizové situace, ztratila dva členy, Josefa Vance a Františka Kobzíka, kteří byli vyzrazeni a při zatýkání českými četníky se zastřelili. Velitel František Bogataj a Jaroslav Šperl nicméně splnili své úkoly a přežili válku. V roce 1944 obdržel J. Šperl Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítky Francie a Velká Británie. [9]

Po válce byl Jaroslav Šperl povýšen na nadporučíka pěchoty v záloze a vyznamenán Československým válečným křížem 1939 [10], Československou medailí Za chrabrost před nepřítelem a Československou medailí za zásluhy I. stupně. Od 1. června byl přidělen ke 2. oddělení ministerstva národní obrany, z armády odešel k 5. srpnu 1945 a nastoupil v knihtiskárně v Litomyšli. Roku 1947 se oženil, manželce se narodila dvojčata; s rodinou opustil 22. května 1948 Československo, nejdříve žili v Německu, odkud roku 1955 odešli do USA, kde také 11. dubna 2005 zemřel. Šestnáctého října 1990 byl povýšen do hodnosti plukovníka pěchoty. [11]

Do Internačního tábora Svatobořice byli po zatčení gestapem umisťováni také členové rodin již nežijících příslušníků domácího odboje. Ve východních Čechách to byly rodiny brigádního generála Františka Horáčka a podplukovníka Josefa Svatoně.

František Horáček.

Dostupné z: https://www.valka.cz/Horacek-Frantisek-t60701

Brigádní generál František Horáček, narozený 29. srpna 1891 v Sezemicích u Pardubic, byl významným činitelem Obrany národa. Bývalý francouzský legionář a učitel Vysoké školy válečné v Praze musel počátkem roku 1941 odejít do ilegality a delší dobu žil v lesovně ve Chvojenských lesích. V září 1941 byl zatčen gestapem a po příchodu Reinharda Heydricha a vyhlášení stanného práva byl již 29. září 1941 v Praze-Kobylisích zastřelen. [12] Přesto byla 17. září 1942 v akci Emigration zajištěna jeho manželka Anna (narozena 31. 5. 1890) žijící v Chocni, Lipky 952, a internována do konce války ve Svatobořicích. [13] Brigádní generál F. Horáček byl 26. října 1946 povýšen in memoriam do hodnosti divizní generál. [14]

Odboj proti nacistům na jih od Hradce Králové až po Českomoravskou vysočinu je nerozlučně spjat se jménem Josefa Svatoně, syna rolníka z Dolní Rovně na Pardubicku, kde se 8. března 1896 narodil. Vyučil se řezníkem; když vypukla válka, byl 19. října 1915 odveden na vojnu a přidělen k hulánskému pluku č. 2 do Vysokého Mýta; odtud byl odeslán na ruskou frontu. Začátkem června 1916 přešel do ruského zajetí a již 19. července 1916 vstoupil do československých legií – účastnil se i památné bitvy u Zborova. [15] V bojích byl později třikrát zraněn. Po návratu do vlasti se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání. Snad to byla láska ke koním, která ho vedla ke službě u dragounů. Jeho posledním služebním místem byl 9. dragounský pluk ve Vysokém Mýtě a dosáhl hodnosti podplukovníka.

Josef Svatoň – kopie fotografie z mysliveckého lístku v archivu autorky předaném Státnímu okresnímu archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli

Jako ryzí vlastenec byl mezi prvními, kteří se zapojili do protinacistického odboje v Obraně národa. Velitelem pro okresy Vysoké Mýto, Poličku a Litomyšl se stal Ing. Bohuslav Závada, bývalý velitel 30. pěšího pluku Aloise Jiráska z Vysokého Mýta, který ve spolupráci s podplukovníkem Josefem Svatoněm, majorem Bohumilem Kohoutem a dalšími vytvořili celou ilegální strukturu organizace, zajišťovali mobilizační přípravu, shromažďovali zbraně a sbírali zpravodajské informace, které předávali do pražského centra.

Organizace se brzy stala předmětem zájmu gestapa a již koncem roku 1939 došlo k prvnímu zatýkání, které bylo předzvěstí masového zatýkání v únoru 1940. Tehdy byli zatčeni také pluk. Ing. Závada a major Kohout. [16] Zatýkání v Obraně národa zpřetrhalo spojení. Podplukovník J. Svatoň (krycím jménem Vinický) však brzy společně s poručíkem Josefem Kabelem (učil v té době na živnostenské škole ve Vysokém Mýtě) začal budovat novou skupinu a získal spolupracovníky v Chrasti u Chrudimi, Lhotě u Skutče, Perálci, Proseči a dalších místech. Prostřednictvím Antonína Mandíka z Chrasti tam došlo k setkání Svatoně a Kabeleho (vystupoval pod jménem Novák) s výsadkáři desantu Intransitive nadporučíkem Václavem Kindlem a četařem Bohdanem Grabovským, kterého potom J. Kabele dočasně ukryl v chatě u Třebechovic pod Orebem. [17] Navázali spolupráci rovněž s ilegální KSČ – počátkem roku 1942 se dostali do kontaktu s organizací v Chrudimi a v České Třebové, kde aktivní skupinu Obrany národa vedl poručík v záloze František Dostál. [18]

Spolehlivou základnu si skupina vybudovala v Luhu, hájovně nedaleko obce Bezpráví, u lesníka Čeňka Dolečka, který spolu s manželkou Marií, synem Oldřichem a dcerkou Hanou vytvořili útočiště ilegálním pracovníkům, kteří se skrývali před gestapem. Na počátku roku 1943, kdy se gestapu podařilo proniknout do ilegální komunistické organizace, přešli Svatoň a Kabele do ilegality. Krátce pobývali u Dolečků, odkud odešli nedlouho před zásahem gestapa. Sedmého března 1943 došli do Luže, kde našli pomoc, ale dlouho se nezdrželi a pokračovali do Perálce k řídícímu učiteli Josefu Drahošovi – s jeho pomocí se spojili se skupinou v Proseči. První útočiště jim poskytl komunista Jan Čermák, který jim pak zprostředkoval úkryt za pomoci hajného Jaroslav Kučery z Jarošova ve skalní sluji Korálky. Když pominulo nebezpečí, byli oba umístěni u poštovního zaměstnance Jana Hartmana. Oběma důstojníkům pomáhal rovněž četnický strážmistr František Famfulík, po jehož zatčení se Svatoň a Kabele znovu ukryli ve skrýši Korálky. Pro Svatoně i Kabeleho se podařilo zajistit dokumenty – Svatoňovi na jméno Králíček, Kabelemu na jméno Stehlíček, [19] doklady o zaměstnání jako kontrolorů na poště jim opatřil ředitel pošty v Pardubicích dr. Chlupáč. Svatoň a Kabele, kterým od jara 1944 poskytoval úkryt také lesník Josef Paulus u osady Tarabka u Trhové Kamenice [20], obnovili kontakty s Brandýsem nad Orlicí, Chrastí a Pardubicemi a v květnu 1944 navázali spojení s moravskou skupinou vedenou prof. J. Grňou (Vlkem) i se zpravodajskou skupinou Calcium.

Významné bylo Svatoňovo setkání s kovářem lesního závodu Josefem Ondrou z Krásného, v jehož domku se setkávali představitelé odboje a skrývali čeští a sovětští váleční zajatci, kteří uprchli z nacistických zajateckých táborů. Zde Svatoň navázal spolupráci s Nikolajem Pavlovičem Bachmutským, Michailem Josifovičem Tumajevem a Josefem Serinkem, kteří následně vytvořili již zmíněný první partyzánský oddíl na Českomoravské vrchovině, později nazývaný Čapajev. Svatoň totiž patřil k těm představitelům odboje, kteří podporovali partyzánskou formu boje. [21] Ke vzniku oddílu mělo dojít 3. května 1944. [22] V srpnu 1944 se setkal se Svatoněm Ing. Jan Silon, původem ze Strakova u Litomyšle, který do března 1939 působil jako přednosta státních lesů v Hamrech v Beskydách, který byl jako bývalý legionář penzionován a přestěhoval se do Řídkého u Litomyšle; v roce 1943 byl zaměstnán jako lesní dozorce na statku v Proseči. Ing. Silon zprostředkoval Svatoňovi setkání s Marií Sedláčkovou, která se pro něj stala významnou spojkou. Byla tak statečná, že se později ilegálně dostala do Internačního tábora ve Svatobořicích, aby zjistila, zda a jak zde žije Svatoňova rodina, a navštívila rodiče svého chlapce Jiřího Šperla z Litomyšle. [23]

Počátkem října 1944 se ke Svatoňovi dostala zpráva o smrti generála Luži a poručíka Koreše; vydal proto oddílu Čapajev rozkaz k odvetné akci proti četnické stanici v Přibyslavi, jejíž příslušníci měli na svědomí smrt obou českých vlastenců. Se Svatoňovým rozkazem a vykonáním trestu smrti souhlasil i prof. Grňa. Akci uskutečnilo 12 partyzánů (mezi nimi i syn generála Luži Radomír, který mi na počátku 90. let minulého století o akci vyprávěl) v podvečer 26. října 1944. [24]

Gestapo si bylo vědomo, že v pozadí vystupňované aktivity odboje je podplukovník Svatoň, po kterém pátralo i za pomoci svých zkušených příslušníků Ludvíka Schulze z Pardubic a Bohumila Sieberta z pražské centrály gestapa, ale i svých důvěrníků (jedním z nich byl R. CH., získaný pro spolupráci po svém zatčení v březnu 1943 – byl propuštěn, aby zjistil Svatoňův pobyt). V posledních dnech října 1944 se Svatoň zdržoval v Proseči, kde se 31. října konala u Jana Kadlece schůzka J. Grni, J. Svatoně a kapitána E. Sošky; noc na 1. listopad přespali Svatoň a Soška u hajného Josefa Ehrenbergera na Pasekách na půdě – poslední noc svého života strávili u statečného českého vlastence, který se do odboje zapojil už v roce 1939 a ve své lesovně přechovával uprchlé polské zajatce i ilegální odbojové pracovníky. [25]

Časně ráno 1. listopadu 1944 byl domek J. Ehrenbergera obstoupen osmi gestapáky, které provázel strážmistr Protivínský z četnické stanice v Proseči. Ve chvíli, kdy gestapáci chtěli vniknout na půdu, nastala přestřelka a Svatoň se Soškou, vyzbrojení pistolemi, prolezli malým okénkem do dvorku a přes dřevník přelezli plot, aby se dostali na silnici. Odtud se přes otevřené pole chtěli dostat do lesa. [26] Zde zraněni střelbou gestapáků zvolili dobrovolnou smrt, jak je patrno z protokolu o zevním ohledání jejich těl a soudně lékařského hodnocení popisu jejich zranění. [27] Hajný Ehrenberger unikl do Vranic ke švagrovi Josefu Kučerovi, odtud se dostal do Vidlaté Seče k Vítu Vomočilovi, kde se stal obětavým pomocníkem odboje a později především partyzánského oddílu Stalin. Před koncem války pobýval ve Svaté Kateřině a v Martinicích u A. Koutného, kde se dočkal osvobození. Manželka a sestra hajného Ehrenbergera byly spoutané odvezeny do Pardubic (spolu s těly J. Svatoně a E. Sošky), kde byly surově vyslýchány, a pak do Terezína, odkud se po válce obě vrátily s podlomeným zdravím. [28] Těla obou zastřelených důstojníků byla za dozoru gestapa spálena v pardubickém krematoriu. [29] Hrdinství J. Svatoně (in memoriam byl povýšen na brigádního generála [30]) a E. Sošky připomíná památník v Pasekách.

Památník J. Svatoně a E Sošky (1. 11. 2014)

Čtyři rodinní příslušníci Josefa Svatoně byli po zatčení 6. března 1943 nejdříve v tříměsíční vyšetřovací vazbě gestapa v Pardubicích, následně tři měsíce v Malé pevnosti v Terezíně a přes nacistické věznice v Drážďanech, Vratislavi a Brně se dostali do Internačního tábora Svatobořice. Byli to jeho syn Josef Svatoň (narozen 18. 9. 1922), manželka Marie Svatoňová (narozena 2. 8. 1902) a dcera Miluše Svatoňová (narozena 7. 2. 1925) – všichni bytem v Jeronýmově ulici čp. 100 ve Vysokém Mýtě. Internována byla i Svatoňova maminka Františka Svatoňová (narozena 17. 12. 1875), bytem v obci Komárov čp. 40 na Pardubicku; současně s ní byla zatčena i Svatoňova provdaná sestra – v seznamu svatobořických vězňů ale není uvedena žádná další žena s bydlištěm v Komárově ani s datem zatčení 6. března 1943. [31] V závěru války při vyklízení svatobořického tábora 13. dubna 1945 byla Svatoňova rodina s malou skupinou dalších vězňů narychlo převezena do internace v Plané nad Lužnicí, kde se dočkali osvobození. [32]

Tyto příběhy uvádějí jména mnohých vlastenců, která již upadla v zapomnění. Připomínám je s úctou a vděčností.

                                                                                                                                PaedDr. Jitka Gruntová

Poznámky

1) Soupis svatobořických vězňů dle Heleny Souhradové – v archivu autorky předaném Státnímu okresnímu archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli (dále jen Soupis svatobořických vězňů dle Heleny Souhradové).

2) Letecká karta Josefa Šotoly, evidenční číslo 787 341 – za její poskytnutí děkuji Jiřímu Rajlichovi.

3) Soupis svatobořických vězňů dle Heleny Souhradové.

4) Údaje o internovaných rodinných příslušnících tamtéž.

5) PARASUTISTE - lib.cas.cz. ŠPERL Jaroslav, kmenový list [online]. Rekonstruováno 1. 2. 1988 podle údajů a záznamů. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/parasut/sperl.htm [cit. 15. 7. 2020].

6) Památník Zámeček. [online]. Dostupné z:  http://www.zamecek-memorial.cz/obeti [cit. 20. 8. 2024].

7) WIKIPEDIE. Jaroslav Šperl [online].

Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_%C5%A0perl [cit. 15. 7. 2020].

8) PARASUTISTE - lib.cas.cz. ŠPERL Jaroslav, kmenový list [online]. Rekonstruováno 1. 2. 1988 podle údajů a záznamů. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/parasut/sperl.htm [cit. 15. 7. 2020]. V kmenovém listu je jako místo narození uvedena Litomyšl.

9)  WIKIPEDIE. Jaroslav Šperl [online].

Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_%C5%A0perl [cit. 15. 7. 2020].

10)  PARASUTISTE - lib.cas.cz. ŠPERL Jaroslav, kmenový list [online]. Rekonstruováno 1. 2. 1988 podle údajů a záznamů. Dostupné z: http://www.lib.cas.cz/parasut/sperl.htm [cit. 15. 7. 2020].

11) WIKIPEDIE. Jaroslav Šperl [online].

Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_%C5%A0perl [cit. 15. 7. 2020].

12) František Vašek, Nezapomeneme!, Východočeští lesáci v odboji 1939–1945, soutěžní práce Ústředního výboru Českého svazu protifašistických bojovníků (ÚV ČSPB), 1983, nevydaný rukopis (dále jen Nezapomeneme), s. 43. Národní archiv Praha.

13) Soupis svatobořických vězňů dle Heleny Souhradové.

14) VALKA.CZ. Jiří Fidler: Horáček, František [online].

     Dostupné z: https://www.valka.cz/Horacek-Frantisek-t60701 [cit. 15. 7. 2020].

15) Jaromír Nepraš. Smrtí boj nekončí. Svitavy 1990, s. 11–12.

16) Tamtéž, s. 24.

17) Zdeněk Jelínek. Západní paraskupiny a spolupráce s domácím odbojem v letech 1941–1945. In Odboj a revoluce – Zprávy č. 1, 1970, s. 93 an. Památník boje o život národa 1939–1945, Praha 1946 (stať prof. dr. J. Grni). Vzpomínky Adolfa Frankla z Chrasti u Chrudimi z 24. března 1972 – v archivu autorky předaném Státnímu okresnímu archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli.

18) Jaromír Nepraš. Smrtí boj nekončí, s. 34. František Dostál byl zatčen 5. března 1943 v souvislosti s vlnou zatýkání v komunistickém odboji po zradě krajského stranického instruktora Jaroslava Fialy. Tamtéž, s. 35,

19) Později došlo k další změně jmen – Svatoň vystupoval jako Dubský, Kabele pod jménem Kolář. Jaromír Nepraš. Litomyšlsko v odboji. Svitavy 1987, s. 76.

20) Trhovokamenický občasník. Městský národní výbor Trhová Kamenice, duben 1975.

21) Jaromír Nepraš. Litomyšlsko v odboji, s. 77. František Vašek. Nezapomeneme, s. 74–77.

22) Vojtěch Žampach. Partyzánské portréty. Brno 1980, s. 106.

23) František Vašek. Nezapomeneme, s. 78. František Vašek a Zdeněk Štěpánek. Akce Emigration a Svatobořice. In Jižní Morava. Vlastivědný sborník, roč. 37, sv. 40, 2001, s. 146.

24) Jaromír Nepraš. Litomyšlsko v odboji, s. 77.

25) František Vašek. Nezapomeneme, s. 81.

26) Jaromír Nepraš. Smrtí boj nekončí, s. 117–120. Též Chrudimsko v letech 1944–1945 perem kronikáře, Chrudim 1965.

27) Státní okresní archiv Pardubice, okupační varia – ohledací list č. 162 (J. Svatoň) a ohledací list č. 163 (neznámého muže), které pořídil vězeňský lékař gestapa v Pardubicích MUDr. J. Hroch.

28) František Vašek. Nezapomeneme, s. 82–83.

29) Vzpomínky Františka Dalekého, správce krematoria v Pardubicích (v době studia uloženo v archivu někdejšího OV ČSPB Pardubice.) – Kopie v archivu autorky předaném Státnímu okresnímu archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli.

30) Osobní věstník MNO č. 20 z 5. března 1947. – Kopie v archivu autorky předaném Státnímu okresnímu archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli. Povýšení bylo provedeno na základě dekretu prezidenta republiky z 19. února 1947 (stejným dekretem byl na brigádního generála povýšen Ing. B. Závada z Vysokého Mýta.)

31) Soupis svatobořických vězňů dle Heleny Souhradové.

32) Jaromír Nepraš. Smrtí boj nekončí, s. 42.