Český svaz protifašistických bojovníků, z. s.

Kniha Thomase Keneallyho Schindlerův seznam a stejnojmenný film šíří evidentní hrubé faktografické chyby a četné rozpory včetně tvrzení, že Oskar Schindler je šlechetný zachránce židů. Je smutné, že prakticky všechna produkce, dotýkající se této problematiky, se o Keneallyho dílo opírá, že se s ním kriticky nevyrovnala a nepřekročila je ani faktograficky, ani metodicky. To je v našich podmínkách, kdy zejména starší a střední generace je velmi citlivá na okupační minulost, naprosto nepřijatelné. Mladší generace pak má myslím právo, aby se o ne tak dávné minulosti dovídala pravdu, alespoň natolik, nakolik ji dnes historikové mohou ze skrovných zachovaných a přístupných pramenů rekonstruovat, aby nebyla krmena novými legendami.

Jednou z nich je, že O. Schindler zřídil v Brněnci „fingovaný“ tábor, jak už ve Světové literatuře č.1/1986  tvrdila Eva Oliveriusová v recenzi o knize Thomase Keneallyho pod titulkem Úspěšný pokus o fúzi mýtu a literatury faktu, přičemž se autorka v poznámce odvolávala na neexistující potvrzení z tehdejšího Místního národního výboru Brněnec a z Okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli [2], což ředitel litomyšlského archivu odmítl. [3] Další legenda se týká vybájené interpretace o výrobě a práci vězňů, kterou shrnují slova někdejšího svitavského historika PhDr. Milana Štrycha z roku 1994: „... Bylo tedy jasné, že jeho továrna nemůže skutečně vyrábět. Cosi jako výrobky opouštělo hlavní tovární bránu a zadním vchodem se vracelo zpět. Schindler nakupoval potají zboží jiných firem a nechával na ně dávat své značky.“ [4] Také anglický badatel Robin O´Neil hlásal tuto pošetilost: „I když byl Schindler bohatý, když přišel do Brněnce, již se v továrně nic nevyrábělo. Tehdy použil peníze na koupi produktů, které sem dovážel, aby se v Brněnci mohlo pracovat.“ [5] Jak bylo možné v systému německé válečné výroby nakoupit „polotovary“ munice a podstrčit je místo nekvalitních výrobků vězňů? Jak rozumět tvrzení Schindlera: „Dával jsem SS statisíce marek za nesmyslnou práci.“ [6] Nikde se však nedozvíme – a neprozradil to po válce ani Schindler – u které zbrojní firmy kvalitní výrobky (nábojnice) nakupoval, aby jimi mohl nahradit zmetky údajně vyráběné vězni po dobu 24 hodin denně, a to a pod dozorem SS a německých odborníků. Podívejme se, co ukazují fakta.

 Evakuace válečných podniků

Situace na frontách od roku 1944 naznačovala, že vítězství Německa není tak jisté. Východní fronta se nebezpečně přibližovala, bylo třeba řešit problém setrvání válečné výroby na území Generálního gouvernementu [7] i její případné přemístění hlouběji do vnitrozemí. Evakuace válečných podniků probíhala i z území Německa, jež bylo stále častěji cílem spojeneckých náletů. Místem jejich nového působení se stávalo pohraniční území Československé republiky připojené v říjnu 1938 k Německu po tzv. mnichovské dohodě – Říšská župa Sudety. Do tohoto prostoru byly směrovány německé zbrojní podniky i pobočky koncentračního tábora (dále jen KT) Gross-Rosen – otrockou práci vězňů jedné z nich využívala od podzimu 1944 firma Oskara Schindlera, která se podílela na výrobě nábojnic.

Na území Říšské župy Sudety se nacházelo už od roku 1942 několik židovských táborů nucených prací, které i zde chtěl získat do své struktury Hlavní úřad hospodářské správy SS (WVHA). Podařilo se mu to začátkem roku 1944 a všechny židovské tábory nucených prací v tzv. sudetské župě byly začleněny do KT Gross-Rosen jako pobočné pracovní tábory, pro které WVHA zavedla název pracovní tábor (Arbeitslager). Ty byly zřizovány pouze u německých firem, které o přidělení vězňů musely žádat kompetentní expozituru ministerstva pro zbrojní a válečnou výrobu, jehož prostřednictvím byla žádost postoupena úřadu D II (pracovní nasazení vězňů KT) při WVHA. V roce 1944 vzniklo na území Říšské župy Sudety 14 poboček gross-rosenského tábora, z nichž jedna byla v Brněnci, dvě další vznikly ještě v roce 1945, většinou z původních židovských táborů nucených prací (Zwangsarbeitslager, ZAL), jichž bylo na území bývalého Československa (severovýchodní Čechy, severní Morava a přilehlé slezské oblasti) celkem 22 a byli v nich vězněni muži i ženy; tyto tábory nucených prací byly postupně zrušeny (nejpozději v roce 1944) nebo převedeny do poboček KT Gross-Rosen. [8]

Brněnec, vzdálený od Svitav [9] necelých 20 kilometrů s výhodnou polohou při železniční trati Brno – Svitavy – Česká Třebová, byl vyhovujícím místem. Navíc zde byly vhodné prostory – objekt textilní továrny, původně židovský majetek Löw-Beerů, jehož vlastníky se podle kupní smlouvy z 24. 2. 1940 stali bratři Hoffmannové z Vídně. Roku 1941 byla firma změněna na Elisenthaler Tuch- und Hutfabriken Brüder Hoffmann [10], ale textilní výroby zde bylo ve skutečnosti málo. Značná část textilních strojů byla později rozvezena do stodol v místě i okolí, zbytek soustředěn do některých starých objektů, kde se pokračovalo v omezené výrobě vlněných látek. Ostatní budovy byly postupně využity pro zbrojní výrobu. Část továrny byla pronajata firmě Sudetia (údajně sem byla přestěhována ze Stuttgartu), kde se zhotovovalo různé nářadí, upravovala a kompletovala se nákladní auta jako pojízdné údržbářské dílny pro wehrmacht. V části továrního objektu se zřídila výroba munice, která byla produkována pod hlavičkou firmy MEWA (Metallwaren Fabrik). Bývalý zaměstnanec firmy Hoffmann, žijící po válce ve Spolkové republice Německo, Wladimir Zabrodsky, v roce 1996 vzpomínal v česky psaném dopise: „Od 1. 12. 1944 jsem byl s rodinou bytem u rodičů v České Dlouhé a jezdil jsem denně do továrny v Brněnci a měl jsem troje zaměstnání – zástupce vedoucího v MEWĚ, vedoucí v textilním oddělení a učitel pro učedníky… Mimo to jsem byl kurýr v MEWĚ a musil jsem často na všelijaké úřady.“ [11] Podle W. Zabrodského byl majitelem firmy MEWA Wilhelm Hoffmann, který asi od května 1944 zavedl zbrojní výrobu – jakmile dostal povolení k výrobě granátů, byli W. Zabrodsky a Iing. Neudert určeni za vedoucí pracovníky MEWY. Stroje dostala MEWA z Berlína od firmy Stock-Bohrer a W. Zabrodsky byl poslán na 14 dní do Magdeburgu, aby se zaučil v novém výrobním oboru. [12]

Průkaz zaměstnance závodu MEWA pro W. Zabrodského. (Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond Gruntová Jitka.)

Příkaz ke stěhování továrny z Krakova dostal i O. Schindler, jak se sám vyjádřil po válce: „… Když jsem v roce 1944 dostal prostřednictvím zbrojní inspekce příkaz k přestěhování mého závodu do Sudet, snažil jsem se přirozeně zajistit i přestěhování těch, kteří u mne pracovali, židovských pracovníků. S podporou vojenských úřadů jsem sestavil jmenný seznam.“ [13] Schindlerův seznam je údajný seznam 1200 židovských vězňů z léta 1944, kteří měli být převezeni z tábora Plašov do Brněnce, kde pro ně Oskar Schindler zřídil tábor, aby je zachránil. Tolik legenda.

V poválečném období se Schindler sám o žádném „seznamu“ nezmínil – ani ve zprávě pro sionistickou organizaci JDC (Joint) v červenci 1945, která je samochvalným výčtem jeho údajných záslužných činů, obětí a vynaložených nákladů. Nepíše o něm ani v dopise z 9. září 1956 dr. Ball-Kadurimu do Izraele, v němž ale zcela jasně vyjádřil svůj vztah k Československé republice: „Jako Němec jsem měl zájem na připojení německého pohraničí ČSR k Říši.“ [14] Na „hru“ se seznamem přistoupil Schindler daleko později, jak svědčí jeho dříve citovaný výrok v dokumentárním filmu z roku 1994: „S podporou vojenských úřadů jsem sestavil jmenný seznam“.

Žádný „Schindlerův seznam“ neexistoval, je to romanopiscem vymyšlený fiktivní soupis vězňů, který Spielberg využil pro název filmu. Tento neexistující seznam „objevil“ anglický amatérský historik Robin O´Neil, [15] nalezl se v říjnu 1999 v kufru s písemnostmi v německém městě Hildesheimu [164], je dostupný na internetu [175], v červenci 2013 byl nabízen k aukčnímu prodeji jako „Original Schindler’s List from Family of Itzhak Stern Dated April 18, 1945“ s vyvolávací cenou tři miliony dolarů, [186] kopie se vystavuje ve svitavském muzeu – překvapilo mne, že ho odtud do své knihy Za dráty vydané roku 2018 převzal i Jiří Padevět. Za Schindlerův seznam je ve všech zde uvedených případech vydáván soupis 1098 vězňů a vězeňkyň pořízený 18. dubna 1945 v Brněnci (je v něm zapsáno také 112 vězňů, kteří přišli do brněneckého tábora z různých míst až v roce 1945); přestože datum i místo jsou zřetelné na všech listech seznamu, je tento soupis brněneckých vězňů s nevšední drzostí vydáván za seznam vytvořený v létě 1944 v Krakově. Najdou se ale i historikové, kteří tvoří obraz minulosti na základě faktů. Jedním z nich je americký historik profesor David Crowe, který v roce 2004 vydal Schindlerovu biografii [197] a rovněž dospěl k závěru, že žádný Schindlerův seznam neexistoval.

WIKIMEDIA COMMONS. Soubor: Schindlerův seznam k 18. dubnu 1945. Strana 1 původního manuscript.jpg. Online. © 25. května 2025. Dostupné z:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File%3ASchindler%27s_List_as_of_April_18th%2C_1945_Page_1_of_original_manuscript.jpg?utm_source=chatgpt.com [cit. 2025-10- 25].

Brněnec měl pro umístění výroby nábojů ještě další výhodu, a tou byla vzdálenost zhruba 20 km od muniční továrny v Poličce, kam vedla málo frekventovaná silnice; ta procházela jen několika vesnicemi a z velké části lesem, takže četnější pohyb nákladních automobilů převážejících nábojnice nemusel být zpozorován spojeneckými letadly. Převážně německé osídlení bylo další zárukou, že umístění zbrojní výroby v Brněnci nebude vyzrazeno. V tomto regionu v té době také neoperovala žádná partyzánská skupina a neexistovalo odbojové hnutí domácího obyvatelstva. Jedinou nevýhodou byl nedostatek lidí. Prodlužující se válečné tažení nacistického Německa odčerpávalo pracovní síly, protože muži museli rukovat. Chybějící pracovníky nahrazovali zajatci a vězni KT pod dohledem odborníků. Muži chyběli i v továrnách na území tzv. sudetské župy, odkud pocházel O. Schindler, který zde měl i osobní kontakty. Bývalý vězeň MUDr. Aleksander Biberstein (vězeňské číslo 68913, v seznamech psáno Alexander Bieberstein), píše ve svých pamětech, že O. Schindler zakoupil budovu fabriky bývalé přádelny v Brněnci, jejíž vlastník pobýval v Anglii, za dolary židů a rozhodl se dát tam do provozu muniční fabriku s využitím zařízení fabriky Emailie ze Zabłocia převezeném do Brněnce. [20] O. Schindler ovšem nezakoupil budovu továrny – vlastníkem byli bratři Hoffmannovi, jak dokládá zápis v pozemkové knize, a to od roku 1940 až do konce války. Schindler maximálně platil za pronájem objektů pobočného tábora, stejně jako za vězně odváděl měsíční platby do pokladny SS. Schindler ovšem po válce v Německu po svém návratu z Argentiny žádal o odškodnění za továrny, které pozbyl v Krakově a v Brněnci. [21] Vilém Hoffmann získal objekt továrny v Brněnci obdobně jako Schindler Emailii v Krakově – židovský majetek Löw-Beerů dostal nejdříve jako správce, v únoru 1940 se stal majitelem. Skutečný vlastník firmy Löw-Beer žil tehdy už v Anglii.

Budování pobočky v Brněnci

Ze svědectví pamětníků je zřejmé, že tábor v Brněnci se začal budovat již od počátku roku 1944, což dokládá i zápis v obecní kronice sousední obce Moravská Chrastová (dnes je součástí obce Brněnec): „V zimě r. 1944 byl zřízen na Langrově louce pod školou, mezi tratí a řekou Svitavou, židovský koncentrační tábor…“ [22] Bývalý srbský zajatec Stanislav Palkovljevič, který v Brněnci po válce zůstal, v roce 1965 uvedl: „V zimním období 1943/1944 přijeli z Krakova v Polsku židé…“ [23] Pamětník později jezdil s lokomotivou v závodě, do jehož části byla nastěhována Schindlerova firma. Jiný pamětník, tehdy dělník ve mlýně těsně sousedícím s táborem, Heřman Kalas, ve svých vzpomínkách z roku 1986 uvádí, že židovský KT v Brněnci existoval v letech 1943–1945. Od 1. dubna 1944 pracoval v závodě MEWA Eduard Kubín, který v roce 1995 potvrdil, že v té době již bylo vybudováno oplocení tábora. A konečně manželé Cecilie a Josef Niederlovi, kteří tehdy bydleli několik metrů od táborové brány a strážní věže, jejichž zahrada přiléhala oplocením k objektu KT, určili příchod početného stavebního komanda do Brněnce dosti přesně. J. Niederle už v roce 1988 napsal: „Kolem 6.–8. února 1944 asi o půl šesté ráno byl v ulici, kde jsem bydlel, nezvyklý ruch. Vyšel jsem ven a spatřil obrovský proud velice špatně oblečených lidí. Měli na sobě oblečení jako trestanci a na prsou našitou hvězdu. Po celé délce průvodu byli tito lidé hlídáni německými vojáky a každý měl vlčáka. Uvědomil jsem si, že se jedná o židovské vězně… Ještě týž den vězni začali kolem dnešní přádelny stavět drátěný plot a pozorovatelny pro strážné.“ [24] Totéž několikrát potvrdila novinářům a televizním štábům v roce 1994 C. Niederlová, které se v květnu 1943 narodila dcera a ta neměla ještě ani rok, když ji matka držela v náručí a stála u okna do ulice, která byla zaplněna vězni v pruhovaných šatech. Bylo to prý určitě začátkem února 1944. Tato skutečnost zaujala pouze polského novináře Janusze Roszka. [25]

Od počátku února 1944 budovalo tábor v Brněnci vězeňské stavební komando a sedm vězňů, kteří zmrzli při transportu, bylo zahrabáno v prostoru, kde byl později postaven dřevěný barák a sloužil podle některých místních pamětníků jako špitál, revír pro nemocné vězně, podle jiných pak to byla ubytovna mužstva SS. [26] Lze předpokládat, že stavební komando bylo vysláno z KT Gross-Rosen, jehož pobočka se v Brněnci budovala. Bohužel v Muzeu Gross-Rosen ve Wałbrzychu se příslušná dokumentace nezachovala, písemné doklady o stavebním komandu v Brněnci nejsou zatím známy. Je však doloženo, že už v roce 1944 německé úřady plánovaly zvětšení tábora v Brněnci do počtu 2200 vězňů (1400 žen a 800 mužů), jak potvrzuje dopis velitelství KT Gross-Rosen z 18. listopadu 1944, který je uložen v muzeu tohoto KT ve Wałbrzychu. [27]

Hlášení velitelství koncentračního tábora Gross-Rosen Walbrzych z 18. 11. 1944 o pobočných táborech. (Muzeum Gross-Rosen Walbrzych, sign. 2829/DP.)

Také dr. Ball-Kaduri píše ve Zprávě o svědecké výpovědi, že do Brněnce se podařil „pouze první transport 700 mužů a 300 žen; další transport, který byl plánován, se již neuskutečnil“. [28] Ve dvou transportech byli převezeni z likvidovaného plašovského tábora (s karanténou mužů v Gross-Rosenu a žen v Osvětimi) i někteří vězni, kteří dříve pracovali na Lipové ulici v Krakově v Schindlerově továrně nazývané zkráceně „Emailia“. Někdejší tamější polský dělník Mieczyslaw Sandecki, poválečný velmistr Krakova v šachu, řekl, že byl očitým svědkem, jak v době likvidace pobočného tábora u firmy „Emailia“ v srpnu 1944 si Schindler vybral 50–60 židovských vězňů, zbývající byli transportováni do koncentračního tábora Mauthausen. [29] To byli „Schindlerovi židé“, kteří zaujímali ve vězeňské struktuře místo prominentů a měli zřejmě rozhodující podíl na vzniku schindlerovské legendy.

Transporty vězňů

S blížící se linií fronty v létě 1944 byla urychlena příprava na likvidaci KT Plašov (Płaszów), s čímž souvisela především exhumace a spálení těl ze dvou masových hrobů, ale i transporty vězňů, z nichž některé směřovaly do KT Osvětim a KT Gross-Rosen – do posledně jmenovaného odjel 15. října 1944 transport 1600 vězňů a mezi nimi bylo i 700 vězňů pracovního komanda určeného pro pobočku gross-rosenského tábora v Brněnci. [30] Odtud byli 21. října transportováni vlakem a do Brněnce dorazili 22. října. Podle jmenného seznamu vězňů z 21. 10. 1944 zde zůstalo jen 687 vězňů. [31] Vlak s vězni přijel na nádraží Březová-Brněnec (tehdy Brüsau-Brünnlitz), odkud byly vagony odstaveny na železniční vlečku k Hoffmannově továrně. Po příjezdu zůstali vězni ve vagonech do následujícího dne. [32] Pak byli ubytováni v druhém poschodí hlavní tovární budovy naproti vstupní bráně. „Po dobu tří týdnů, do postavení lůžek, jsme spali na podlaze vystlané slámou. Kuchyň byla umístěna v boční části patra. Při vchodu do továrního objektu byla vybudována latrina – odpadní díra s přístřeškem a několika neoddělenými otvory. Ta díra byla často vyprazdňována. Do doby zřízení lázní byly potíže s umýváním. Umístění žen, které přijely později, bylo podobné s tím, že měly lepší možnosti umývání a lepší klozety, protože jim bylo určeno dříve existující sanitární zařízení…“ – vzpomíná bývalý vězeň MUDr. Biberstein, který pracoval na revíru a připomíná i potíže hygienické a zdravotní: „Začáteční několikatýdenní čas pobytu v Brněnci byl určen na zřízení tábora. (Ženy určené do Brněnce zatím pobývaly v karanténě v  KT Osvětim – J. G.) Mnoho energie si vzala budova lázní, desinfekční jednotka, prádelna. Tato zařízení byla dána do provozu po třech týdnech. Ten čas postačil k zavšivení mužstva a objevení skvrnitého tyfu. Zatajili jsme před Němci a zvláště před velitelem tábora Leipoldem, že se objevila ta hrozná choroba. Díky rychlému uvedení sanitárních zařízení do provozu jsme zabránili  Po celou dobu existence tábora v Brněnci se vyskytlo pět případů skvrnitého tyfu.“ [33]

Pro 700 mužů byly připraveny tři místnosti, které byly tak malé, že vězňové museli spát na jednom boku i na skrčených nohách a bez přikrytí. Poválečné svědectví zapsal do kroniky nedaleké obce Vítějevsi MUDr. Josef Lopour, který navštívil krátce po ukončení války osvobozený KT, aby zde zabezpečil zdravotní situaci. Mnohé viděl, mnohé se dozvěděl od nedávných vězňů: „Později dostali tříposchoďová lůžka, kde na špinavých pytlích po dvou vedle sebe v místnostech rozměrů 8 m x 5 m x 4 m bez oken dýchá vzduch, který ,lze krájeti’, 170 lidí. Procházíme-li mezi těmito pryčnami, máme dojem, že jsou to skladiště na smrt znaveného, ještě živého, sušeného masa. V přízemí dlouhý sál s hučícími soustruhy vysával z nich poslední energii pro wehrmacht.“ [34]

V KT Osvětim v průběhu karantény (povinné pro vězně před nasazením do pracovního tábora) prošlo 300 žen z Plašova určených na práci v brněnecké pobočce KT Gross-Rosen několikrát selekcí, přičemž pět žen při nich neuspělo, musely být nahrazeny a stav doplněn. [35] Na pobyt v Osvětimi vzpomínala Bluma Reichertová: „Dostala jsem se přímo do Mengeleho ordinace jako jedno z pokusných morčat. Dodnes z toho mám děsivé sny…“ [36] Transport 300 žen [37] do Brněnce byl odeslán 10. 11. 1944, ale týž den potkalo 34 vězeňkyň ženského osvětimského tábora daleko větší štěstí – byly propuštěny. [38] Do brněneckého transportu patřila i B. Reichertová: „Bylo nás tři sta. Vybrali nás a nevěděly jsme kam. Dali nám jakési pláště (nebyly jsme ve vězeňských šatech), takové špinavé, malé… Začali nás nakládat v noci… Byly to většinou Maďarky, holemi nás mlátily… ,Rychle, rychle.‘ To byly hrozné ženské. Byly to vězeňkyně, ale hrozné ženské… A tak z té Osvětimi – jely jsme zas dobytčákem a teď jsme nevěděly kam… Vím, že jsme jely celý den a přijely jsme do Brněnce v noci. Ale my jsme nevěděly, kde jsme, jestli v Polsku, jestli –  Pak jsme slyšely, že jsme v Čechách, tak se nám ulevilo… Předně jsme se dívaly, jestli tam jsou komíny. A byl tam komín. Tam byla taková továrna a my jsme si říkaly – ó jé, to zas jsou komíny…“  [39] Z osvětimského komanda přežilo pravděpodobně 297 žen.

Jmenný seznam vězeňkyň z 12. listopadu 1944, s. 1. (Památník Terezín, sign. A 2974 – KL Gross-Rosen, AL Brünnlitz (Frauenlager), Namensliste, Stand am 12. 11. 1944, 4 listy, neúplný.)

Nejedná se o ojedinělý případ, protože v tuto dobu odcházely z Osvětimi další transporty vězeňkyň do pracovních táborů. Například do jedné z poboček KT Gross-Rosen na Trutnovsku zřízené u firmy Ignác Etrich v Horním Starém Městě bylo podle transportní listiny z 12. 11. 1944 z KT Osvětim I dopraveno 30 židovských vězeňkyň (všechny pocházely z Polska), z nichž jedna zemřela již 8. 12. 1944. [40] Na transportní listině z 12. 9. 1944 je zapsáno 250 maďarských židovských vězeňkyň, které byly převezeny z Osvětimi do Hořejšího Vrchlabí. K firmě Lorenz (německý zbrojní podnik, který byl na Trutnovsko přeložen po 9. 6. 1944) bylo 14. 11. 1944 do tábora v Hořejším Vrchlabí dopraveno 152 vězeňkyň z Osvětimi II (Birkenau). Pracovním nasazením v táborech v Horním Starém Městě u pobočky německého koncernu Siemens v Mladých Bukách prošlo 110 žen, z nichž 100 bylo do Horního Starého Města dopraveno z Osvětimi. Těsně za hranicí tzv. sudetské župy vznikl 14. 9. 1944 v Liebau (Libava, dnešní polské městečko Lubawka) tábor pro židovské vězeňkyně, které pracovaly při zhotovování bedniček na munici a při výrobě řetězů (byly nasazeny také na práce při opravách železničních tratí a v zemědělství), který rovněž podléhal velitelství SS v Trutnově-Poříčí. Třemi transporty ze dne 19. 9. 1944 sem z Osvětimi byla dopravena 201 žena. Roku 1944 byly do podkrkonošských táborů přes Osvětim deportované maďarské vězeňkyně. Požadavky tamějších firem na stále větší množství pracovníků neustávaly, a tak na Trutnovsko přicházely až do konce roku 1944 další a další transporty vězeňkyň – z Osvětimi do Vrchlabí jich 250 přijelo transportem 14. 11. 1944. [41]

Brněnecký tábor

Pobočka gross-rosenského tábora byla v Brněnci zřízena v tzv. horní části bývalé Löw-Beerovy textilní továrny, v jejím zadním traktu u řeky Svitavy, za níž stály objekty Daubkova mlýna. Prostor byl obehnán ostnatým drátem a kolem tábora bylo postaveno několik strážních věží, na kterých stály hlídky SS s kulomety a světlomety. Podél tábora směrem k silnici přes Brněnec byly výstražné nápisy: „Zákaz zastavení – střílí se bez vyzvání.“ [42] „Jednou šel chlapec, 13 let, ze školy, ohnul se a zavazoval si botu. Zastřelili ho.“ – vzpomínala jedna z obyvatelek Moravské Chrastové. [43] Vstup do tábora byl po cestě vedoucí po pravém břehu řeky Svitavy, na jejímž protějším břehu byl Daubkův mlýn. Dnešní brána továrny však není tou tehdejší vstupní branou – ta byla ještě několik metrů před ní a byla opatřena ostnatým drátem. Hned za řekou stála první strážní věž. [44] K táboru patřil menší přízemní domek vpravo od brány, kde měl kancelář O. Schindler (ubytoval se za řekou v Daubkově vile v prostoru mlýna, ale v Brněnci se mnoho nezdržoval, protože pracoval pro pobočku abwehru v Moravské Ostravě); za domkem byla přízemní tovární budova, v jejíž výrobní hale se před umístěním těžkých strojů musela zpevnit podlaha. Za touto výrobní halou byla jednopatrová budova s přistavěnou pavlačí, kde byly později ubytovány ženy. Naproti vstupní bráně stál hlavní objekt – dvoupatrová budova bývalé přádelny, kde kromě využívaných výrobních prostor byli ubytováni vězni – muži. Vlevo od brány byla administrativní budova, v níž bylo i oddělení kresličů a technické dokumentace. [45]

Na fotografii z roku 2008 je zachycena vstupní brána, vlevo od ní menší přízemní budova, kde měl Oskar Schindler svoji kancelář (v dřívější kanceláři vedoucího přádelny Macha). [46] Vpravo od brány byla administrativní budova, v níž bylo i oddělení kresličů a technické dokumentace. [47] Na snímku zprava lékař Hideo Sekine z Tokia, autorka, fotograf Zdeněk Toma, starosta Bělé nad Svitavou Jiří Jílek a PhDr. Pavel Jůra (soukromá sbírka autorky)

V objektu tábora byly kromě výrobních prostor a míst vyhrazených k ubytování vězňů také sklady materiálu, sklad potravin, ubytovna pro příslušníky SS i pro civilní pracovníky. Na louce mezi řekou a tratí byly později vybudovány dlouhé dřevěné baráky. Podle Josefa Teteka, českého zaměstnance u firmy Hoffmann, pracovalo v továrně u Schindlera sotva sedm civilistů, z toho jedna žena. [48] Na pozdějším plánu této části továrny je prostor, který zabírala firma Schindler a KT, označen popisem „bývalá firma Gofne-Andel (O. Schindler).“  [49] To je jediný doklad nesoucí Schindlerovo jméno, který se uchoval v archivu textilní továrny Vitka, a. s., Brněnec, v jejímž objektu se tábor nacházel.

Situační plán objektů textilní továrny Löw-Beer v Brněnci zabraných pro zbrojní výrobu. (Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond Gruntová Jitka – kopie.)

Daubkův mlýn v Brněnci; na snímku vlevo je vila, kde při pobytu v Brněnci bydleli Schindlerovi. (Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond Gruntová Jitka.)

Závod MEWA a zbrojní výroba v Schindlerově továrně

V těsném sousedství KT se nacházely tovární objekty firmy MEWA, v níž necelá stovka zaměstnanců pod vedením Ing. Neuderta a dříve zmíněného W. Zabrodskeho vyráběla nábojnice [50], které se plnily v muniční továrně koncernu Škoda v Poličce [51], kam je do vzdálenosti asi 20 km vozila nákladní auta. MEWA vyráběla nábojnice protiletadlových a protitankových granátů ráže 37 mm. [52] Užívaly se lisy o výkonu 400 až 1600 kN a výroba probíhala asi v patnácti operacích. [53] W. Zabrodsky vzpomínal, že zde pracovaly tři čtyřvřetenové stroje od firmy Stock-Bohrer z Berlína a byly využity na tři směny. Materiál – ocelové tyče o průměru asi 4 cm a dlouhé 2 až 2,5 metru – se dovážel z Německa z Porúří, později z Horního Slezska. Ocelové tyče se přivážely po železnici nebo na nákladních autech [54]; v továrně se tyče ukládaly do železných regálů, odkud se odebíraly ke zpracování na automatech. [55]

U firmy MEWA byl totálně nasazen jako dělník Eduard Kubín, který v roce 1994 řekl v dokumentárním filmu Schindlerova volba: „No, já jsem byl zaměstnán v závodě MEWA, který byl ve stejné budově, ale oddělený od toho koncentračního tábora. A tam jsme vyráběli granáty do protiletadlových tak nějak rychlopalných děl, průměr třicet sedm, sedm to bylo, a u toho Schindlera pro nás vyráběli takové plechové špice, které jsme potom zapertlovávali na ty, na ty granáty.“ [56] O rok později mi týž pamětník nad svojí pracovní knížkou z doby války vyprávěl: „Od 1. dubna 1944 do 8. května 1945 jsem byl zaměstnán v MEWĚ… Pro MEWU se stavěla trafostanice (bylo to asi tak naproti dnešní lékárně) a v tu dobu se nějak začínalo s tím oplocením. Když jsem nastupoval, tak to oplocení tam už ale bylo. To se muselo v tu dobu někdy stavět, zjara. Naproti dnešní škole v Brněnci byla brána a tou jsme chodili – právě jen ta brána do budovy MEWY byla oddělená, to všechno ostatní bylo oploceno vysokým napětím… Jenom my jsme chodili do stejné budovy, ale zvláštním vchodem. A tam to vysoký napětí nebylo. Nebyla to jedna fabrika!“ [57] Objasnil mi i výrobní postup: „Byly to náboje do rychlopalných protiletadlových kulometů vzor 37. Měly dvojité špice a přes to lisované ochranné špice, které lisovali u Schindlera a my jsme je nasazovali, to se zapertlovávalo, dva vodící kroužky, duté, závit. Posílalo se to do Poličky na plnění. Obal se vyráběl na soustruhu v MEWĚ, ochranná špička u Schindlera (lisy na výrobu nádobí předělali) a celé bylo zasazeno do nábojnic průměr 37.“ [58] E. Kubín dále upřesnil, že vězni nevyráběli střely, ale pouze výlisky, které se pro další opracování předávaly v přepravních bedničkách s otvory a v nich bylo narovnáno 4 x 6 kusů polotovarů: „Bedničky se rovnaly na sebe. Byly tam pásové válečkové dopravníky a u jednoho soustruhu na tom udělali třeba zápichy, dal to do bedničky, zatlačil dál. Vzal to druhý, pak to vzal třetí a takhle to šlo dál jako pásová výroba. Pás byl stojící, byly to válečky a ta bednička po tom jela, jak ji každý odtlačil…“ [59] V MEWĚ měli čtyři velké automaty („čtyřčata“) a na nich se pracovalo na dvě směny po dvanácti hodinách, provoz byl nepřetržitý a pracovalo se i v sobotu a v neděli. Na jedné směně pracovalo podle odhadu E. Kubína asi 40 lidí. Automaty byly v budově na místě dnešní soukárny, naproti škole, kde byla umístěna také kalicí pec. [60]

E. Kubín se na jiném místě zmínil také o tom, jak vězňům pomáhali přežít: „Byl jsem na dílně nejmladší. Proto mi mistr vždycky dal bochník chleba, abych ho dal za okno, že si ho vězňové sami vezmou. Bylo to riziko – kdyby nás přistihli SS-strážní, tak to byl přinejlepším koncentrák. Jaké byly v lágru podmínky, to nikdo z nás nevěděl, ale po válce se říkalo, že Schindler židům pomáhal, jak mohl. Moc toho ale asi nemohl ani on.“ [61] Později mi E. Kubín řekl: „To byla shoda náhod, že to takhle vyšlo s tím Schindlerem, že ho takhle - - -  Prý jako židi měli nějaké ústředí v Maďarsku a ti mu sem dodávali nějaký ty šunky a alkohol a víno a to všechno. Přes ty židy to dostával on, aby teda se s nima tady jako zacházelo trochu líp. A to teda vypadá, že ho tím způsobem nějak uplatili a že teda přežili.“ [62]

Bývalá vězeňkyně B. Reichertová, pracující v Schindlerově továrně, v roce 1989 řekla: „Kde jsme pracovaly, to byla původně textilka. Ale udělali z ní zbrojovku. A co my jsme dělaly? Byly tam stroje a – já se v tom tak nevyznám – a řezaly jsme takové hilzy a ty se vytlačovaly na ty náboje – nábojnice. A mě přidělili ke stroji, kde byly také noční směny. Stroj byl velký a pořád byl v provozu, pořád šel. A tam se dávaly ty hilzy a to šlo pořád. Část stroje se pohybovala shora dolů, v okamžiku, kdy byla nahoře, musela jsem tam vsunout materiál, rychle, než to zase spadlo dolů. Hodně lidí tam přišlo o prsty a o ruce.“  [63] Svědectví E. Kubína, W. Zabrodskeho a B. Reichertové potvrzují nezvratnou skutečnost, že Schindlerova továrna skutečně dodávala polotovary a že nebylo prostě možné výrobu jen předstírat, jak tvrdí schindlerovská legenda. Vzpomínky B. Reichertové potvrzují, že v Schindlerově továrně v Brněnci se měla výroba ještě rozšiřovat: „Když jsme chodily na latrínu, tak tam byla taková velká hala a tam byly stroje. Němci tam měli připraveny velké dlouhé stroje, které ještě nebyly dány do provozu. Chtěli prý tam dát nějaké trubky, aby ty hotové hilzy šly nahoru. Ale to už neuskutečnili. Celé to tam zůstalo stát.“ [64] A neuskutečnilo se ani již zmíněné naplnění početního stavu vězňů do předpokládaných 2200 osob.

Golešovský transport

KT Osvětim měl v roce 1944 celkem 39 pobočných táborů [65] a v nich pod pořadovým číslem 24 byl veden tábor Goleszów (Golleschau), v městečku východně od Těšína. Vězňové pracovali v továrně na cement, kterou vlastnila Deutsche Erd- und Steinwerke. [66] V cementárně a kamenolomu pracovali vězni osvětimského tábora, hlavně židé. Průměrně zde bylo okolo 1000 lidí. Tábor byl likvidován v lednu 1945 [67], kdy byla postupně prováděna evakuace vězňů hlouběji do vnitrozemí, a to pěšími i vlakovými transporty; jeden z nich byl vypraven z osvětimské pobočky Golleschau (Golešov) a skončil v Brněnci. Dochovaný železniční nákladní list tohoto transportu je sice obtížně čitelný, ale je významným pramenem pro rekonstrukci cesty vězňů. Na zadní straně dokumentu jsou razítka železničních stanic z trasy transportu, z toho jedenkrát ze Svitav (datum není čitelné) a jedenkrát z Březové-Brněnce (Brüsau-Brünnlitz s datem 29. ledna 1945. [68] Shodné datum má seznam přijatých vězňů z Golešova do Brněnce, v němž je zaspáno 81 mužů. Zemřelí (zřejmě 19 osob) byli pochováni do hromadného hrobu za hřbitovem v nedaleké Německé Bělé (dnes Bělá nad Svitavou). [69] Podrobněji o tom píši v článku Hromadný hrob v Bělé nad Svitavou, kde je přiložen dvoustránkový seznam přijatých vězňů z 29. ledna 1945.

PaedDr. Jitka Gruntová

Poznámky

1. GoOut.net. Muzeum Přeživších v Brněnci – první otevření. Online. © 2025 GoOut.net. Dostupné z: https://goout.net/cs/muzeum-prezivsich-v-brnenci-prvni-otevreni/ezwgehi/ [cit. 2025-05-04].

2. Světová literatura I/86, s. 242. – „Poznámka: Na moji písemnou prosbu mi potvrdily MNV v Brněnci a Okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, že v roce 1944 přivezl svitavský rodák Oskar Schindler z Krakova svůj majetek a své dělníky do Brněnce, kde pro ně zřídil fingovaný koncentrační tábor, a tak zachránil tisíc dvě stě polských občanů většinou židovského původu před likvidací nacisty. (EO)“

3. V dopise ze 4. ledna 1987 autorce uvedené recenze napsal ředitel litomyšlského archivu: „Dost nás překvapilo, že jste v poznámce své recenze uvedla na podporu  s v é h o názoru, že v Brněnci šlo o  f i n g o v a n ý koncentrační tábor, vyjádření našeho archivu a MNV v Brněnci, aniž byste využila možnosti seznámit se s prameny, které jsme Vám uvedli ve své odpovědi na Váš dotaz, který nám postoupil ONV ve Svitavách. V dopise z 21. 6. 1984 jste totiž psala, že se pokusíte přijet k nám do archivu. Je velká škoda, že Vám to časové možnosti nedovolily. Asi byste se mohla seznámit se svědectvími, která nevyznívají tak jednoznačně a nemuseli bychom se na Vás nyní obracet s naším názorem, že ani vyjádření MNV v Brněnci ani naše zpráva Vás neopravňovaly k formulaci, že šlo o  f i n g o v a n ý koncentrační tábor – formulaci, které jste použila v dotazu MNV v Brněnci a kterou Vám sice výslovně nikdo nevyvrátil, ale zdaleka ani nepotvrdil.“ – Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli (dále jen SOkA Litomyšl), fond Gruntová Jitka, PaedDr. (nezpracováno) – dále jen fond Gruntová Jitka –, kopie citovaného dopisu.

4. Štěpánka KRÁLOVÁ. Jeden ze šestatřiceti spravedlivých. In: Mladá fronta Dnes, 12. 3. 1994.

5. Zuzana FRUNIOVÁ. Využíval kriminální schopnosti. In: Svitavský deník, 11. 6. 2002.

6. Schindlerova volba. Dokumentární film studentů II. ročníku FAMU Praha, 1994 (dále jen Schindlerova volba, dokumentární film).

7. Generální gouvernement (Generalgouvernement) byl okupační správní útvar nacistického Německa zřízený na území Polska, které nebylo přímo připojeno k Německé říši. Byl vyhlášen 12. října 1939 Adolfem Hitlerem, správním centrem se stal Krakov.

8. Miroslav KRYL a Ludmila CHLÁDKOVÁ. Pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen ve vlnařských závodech Trutnovska za nacistické okupace. In: Lnářský průmysl. Supplementum 1., Trutnov 1981, s. 10–11.

9. Australskému spisovateli a tvůrci legendy o Schindlerovi vzdálená Evropa mnoho neříká – například Svitavy podle něj „byly malým městečkem plným uhelného prachu z nedalekého pohoří známého pod jménem Jeseníky…“ Thomas KENEALLY. Schindlerův seznam. Praha: Mht, 1994, s. 23.

10. Jan KOPECKÝ. Od valchy k Vlněně. Brněnec 1965, s. 24.

11. SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka – Dopis Wladimira Zabrodského z 12. 2. 1996.

12. Tamtéž – Dopis Wladimira Zabrodského z 27. 5. 1996.

13. Oskar Schindler, zachránce a světák. Polský dokumentární film z roku 1994. České znění skupina Petra Zvoníčka, 1994.

14. Radoslav FIKEJZ. Oskar Schindler (1908–1974). Svitavy: Městské muzeum a galerie ve Svitavách, 1998, s. 30.

15. Robin O´Neil kopii seznamu ukázal na kameru při natáčení polského dokumentárního filmu Oskar Schindler, zachránce a světák a záběry doplnil komentářem: „To je ten seznam. Toto je kopie originálu uloženého v památníku Yad Vashem. Je to asi nejneobvyklejší dokument, jaký jsem při mém zkoumání dosud viděl. To proto, že všechny německé dokumenty jsou zpracovávány tak přesně, naprosto explicitně, že nemůže být žádných pochyb, o čem dokument vypovídá. A také, co dosvědčuje. Chybný výklad nepřichází v úvahu. Avšak když tento seznam vidíte, má jednu zvláštnost. Seznam není sestaven abecedně. Podle mne je to velmi neobvyklé. – To byla jedna věc, kterou jsem chtěl objasnit svým výzkumem. A vypadá to tak, že se to všechno odehrálo za následujících okolností. Když Schindler dostal povolení přestěhovat svoji továrnu do Brněnce, v bývalém Československu, dostal zároveň povolení k tomu, aby si s sebou vzal tolik a tolik pracovníků. Celá věc se velmi rychle rozšířila a začaly kolovat fámy. Mluvilo se o jistém Schindlerově seznamu. Marcel Goldberg, který pracoval v kanceláři tábora, měl seznam osobně v ruce. Když Schindler nebyl přítomen, mohl zmanipulovat jména osob, které měly být do seznamu zahrnuty. Když se někdo chtěl dostat na seznam Goldbergovým prostřednictvím, musel mít diamanty.“ Robin O´Neil je autor rukopisných prací o Schindlerovi (The man from Svitavy. London 1994; An analysis of the action of Oskar Schindler within the context of the Holocaust in German occupied Poland and Czechoslovakia. London 1996), ze kterých u nás čerpal R. Fikejz, c. d.

Robin O´Neil se zvláště pozastavuje nad tím, že jména vězňů nejsou v seznamu řazena abecedně, ale to není vůbec nic neobvyklého, ba naopak. Před odesíláním transportů se v nacistických táborech pořizovaly soupisy mnohdy stovek vězňů, kteří nebyli zapisováni v abecedním sledu, nýbrž podle pořadí vězeňských čísel. Vězeň v táboře totiž ztrácel své jméno a byl pouze „číslem“. Některé seznamy pořizované potom například v pobočných táborech zachycují zvláště při nižším počtu vězňů jména vězněných osob řazená abecedně (např. stravovací seznamy), i když při tom docházelo k nepřesnostem a odchylkám.

Z pobočného tábora Gross-Rosen v Brněnci se dochovalo více seznamů, z nichž jsem měla k dispozici následující (v závorce uvedeno uložení nebo zdroj):

1. Jmenný seznam vězňů z 21. října 1944 sestavený podle vězeňských čísel počínaje 68854 a končící 74695, zapsáno 700 jmen. (Památník Terezín, sign. A 2972 – Konzentrationslager Gross-Rosen, Arbeitslager Brünnlitz, Namensliste der männlichen Häftlinge, 21. 10. 1944, 13 listů.)

2. Jmenný seznam vězeňkyň z 12. listopadu 1944 sestavený podle vězeňských čísel od 76201 do 76500 se zřejmým pokusem o dodržení abecedního řazení jmen, pouze však podle začátečního písmene příjmení. Chybí jeden list se soupisem vězeňkyň, jimž byla přidělena čísla 76261–76320. (Památník Terezín, sign. A 2974 – KL Gross-Rosen, AL Brünnlitz (Frauenlager), Namensliste, Stand am 12. 11. 1944, 4 listy, neúplný.)

3. Jmenný seznam vězeňkyň, bez data, sestavený podle vězeňských čísel od 76201 do 76500. (Památník Terezín, sign. A 2973 – Konzentrationslager Gross-Rosen, Arbeitslager Brünnlitz, Namensliste der weiblichen Häftlinge, bez data, 6 listů.)

4. Seznam vězňů pracovního tábora Brněnec z 18. 4. 1945 sestavený podle abecedního řazení příjmení vězňů. (Lista więżniów AL Brünnlitz, Stan z dnia 18. 04. 1945 R. Aleksandra KOBIELEC. Filia Obozu Koncentracyjnego Gross-Rosen Arbeitslager Brünnlitz. Wałbrzych: Państwowe Muzeum Gross-Rosen, 1991, s. 14–35.)

5. Seznam vězeňkyň pracovního tábora Brněnec z 18. 4. 1945 – zapsáno 297 žen řazených podle abecedy. (Lista więżniarek AL Brünnlitz – z dnia 18. 04. 1945 R. Aleksandra KOBIELEC, c. d., 1991, s. 36–44.)

6. Jmenný seznam vězeňkyň z 18. dubna 1945 (pořadové číslo 1–179) a z 8. května 1945 (pořadové číslo 180–297). Chybí pořadové číslo 60 (Irena Garde), takže je zapsáno 296 žen. (Památník Terezín, sign. A 2975 – KL Gross-Rosen, AL Brünlitt (sic!), Häftl. Liste Frauen, 18. 4. 1945, 3 listy.)

7. Jmenný seznam vězňů z 8. května 1945, neúplný, sedm listů. Na listech číslo 4, 5 a 7 jsou vězeňská čísla přeškrtnuta svislou vlnovkou (list číslo 6 chybí). (Památník Terezín, sign. A 2976 – KL Gross-Rosen, AL Brünnlitz (Häftl. Liste-Männer), Stand am 8. 5. 1945, 6 listů, neúplný.)

8. Seznam osob nalézajících se v bývalé pobočce KT Gross-Rosen v Brněnci, nejsou odlišeni muži a ženy, není dodrženo abecední řazení a vězeňská čísla již nejsou uvedena. Seznam obsahuje 1021 pořadové číslo, avšak v tomto číslování jsou chyby a je zapsáno jen 1013 jmen. (SOkA Litomyšl, fond Místní národní výbor Brněnec, kart. 5/1 – Seznam bývalých vězňů KT Brněnec, 19 listů.)

Tyto seznamy jsem použila při zpracování kartotéky vězněných osob v pobočce KT Gross-Rosen v Brněnci, která je uložena v SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka.

16. ČTK. Vdova Schindlerová chce slavný seznam. In: ZN Zemské noviny, 20. 10. 1999, s. 8.

17. Dostupné z: http://.auschwitz.dk/Schindlerslist.htm [cit. 2007-07-15].

STATE LIBRARY. ARCHIVE. Schindlerův seznam. Online. © 19. květen 2009. Dostupné z: https://www2.sl.nsw.gov.au/archive/events/exhibitions/2009/heritage/images/01.html [cit. 2025-10-25].

UNITED STATES HOLOCAUST MEMORIAL MUSEM. Databáze přeživších a obětí holokaustu. Online. Dostupné z: 

https://www.ushmm.org/online/hsv/source_view.php?SourceId=20610&utm_source=chatgpt.com [cit. 2025-10-25].

Lest We Forget. Schindler̕s List. Online. © 2015-17. Dostupné z: https://www.oskarschindler.com/list.html [cit. 2025-10-25].

18. Dostupné z: http://www.ebay.com/itm/Original-Schindler-s-List-from-Family-of-Itzhak-Stern-Dated-April-18-1945-/190871530669?pt=LH_DefaultDomain_0&hash=item2c70d46cad [cit. 2013-07-28].

19. David M. CROWE. Oskar Schindler: The Untold Account of His Life, Wartime Activities, and the True Story Behind the List. Boulder (CO): Westview Press, 2004. 766 s. ISBN 978-0-8133-3375-5.

20. Aleksander BIBERSTEIN. Zagłada Žydów w Krakowie. Kraków 1985, s. 149.

21. Janusz ROSZKO. Bylem w Brünnlitz w hotelu Schindlera. In: Dziennik Polski, 12. 8. 1994.

22. Pamětní kniha obce Moravská Chrastová a Chrastové Lhoty, s. 126. (Uložena na Obecním úřadě Brněnec.)

23. SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka – Písemný záznam vzpomínek Stanislava Palkovljeviče z roku 1965, který pořídila Žofie Gruntová.

24. Tamtéž – Vzpomínky Josefa Niederle z roku 1988. – Za pomoc při jejich opatření děkuji Haně Ducháčkové.

25. Janusz ROSZKO. Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (9). In: Gazeta Krakowska, 6. 1. 1995.

26. SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka – Vzpomínky Jana Sedláčka z 15. 3. 1996.

27. Muzeum Gross-Rosen Wałbrzych, sign. 2829/DP. Též Aleksandra KOBIELEC, c. d., s. 8.

28. Yad Vashem Jerusalem, sign. 01/164 – Dr. Ball-Kaduri: Zpráva o svědecké výpovědi Jizchaka Sterna, s. 48.

29. Janusz ROSZKO. Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (9). In: Gazeta Krakowska, 6. 1. 1995.

30. Magdalena KUNICKA-WYRZYKOWSKA. Kalendarium obozu płaszowskiego 1942–1945, s. 71. In: Biletyn Głównej Komisji Badania Zbrodni Hitlerowskich w Polsce, XXXI. Warszawa 1982, s. 52–86. – Právě tehdejší název železniční stanice „Brüsau-Brünnlitz“ vedl k omylu autorů některých prací, které se zabývají koncentračními tábory na našem území: pobočka KT Gross-Rosen je uváděna nejen v Brněnci, ale i v Březové.

31. Památník Terezín, sign. A 2979 – Konzentrationslager Gross-Rosen, Arbeitslager Brünnlitz, Namensliste der männlichen Häftlinge, 21. 10. 1944, 13 listů.

32. Aleksandra KOBIELEC, c. d., s. 5.

33. Aleksander BIBERSTEIN, c. d., s. 151.

34. Kronika obce Vítějevsi (1924–1979), zápis MUDr. Josefa Lopoura z roku 1945, s. 107. (Uložena na Obecním úřadu Vítějeves.)

35. Aleksandra KOBIELEC, c. d., s. 7.

36. Stanislav MOTL. Schindlerův rok. In: Reflex, č. 12/1994, s. 12. Též SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka – Vzpomínky Blumy Reichertové z 5. 5. 1989.

37. Památník Terezín, sign. A 2973 – Konzentrationslager Gross-Rosen Arbeitslager Brünnlitz, Namensliste der weiblichen Häftlinge, bez data, 6 listů. – Do táborů řízených velitelstvím SS v Trutnově-Poříčí se vězeňská čísla žen přicházejících z Osvětimi pohybovala od 59 do 88 tisíc. Miroslav KRYL a Ludmila CHLÁDKOVÁ, c. d., s. 48.

38. Państwowe Muzeum Oświęcim Brzezinka, Archiwum, Stärkemeldung AuII-FKL, sign. D-AuII-3a/85a, č. 30123 – Hlášení o počtu vězeňkyň ze dne 11. 11. 1944, stav 10. 11. 1944, Birkenau.

39. SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka – Vzpomínky Blumy Reichertové z 5. 5. 1989 – Jedna z maďarských vězeňkyň takto vzpomínala na příchod do pobočky KT Gross-Rosen v Poříčí: „Bylo nám, jako bychom po osvětimském pekle přišly do nebe. Dostaly jsme hned najíst – eintopf, ale většinou jsme jídlo nemohly ani vychutnat, neboť jsme po příchodu sem všechny byly nějak nemocné, oslabené a s horečkami. Plno děvčat mělo průjem nebo zase stomatitidu.“ Ludmila CHLÁDKOVÁ. Ženské koncentrační tábory na Trutnovsku v letech druhé světové války, s. 36. In: Terezínské listy, roč. 1988, č. 16, s. 26–38.

40. Miroslav KRYL a Ludmila CHLÁDKOVÁ, c. d., s. 26 a 46.

41. Tamtéž, s. 31–33, 46–47 a 90.

42. SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka – Vzpomínky Anny Flokové ze 7. 4. 1987. Též vzpomínky Heřmana Kalase z listopadu 1986.

43. Tamtéž – Vzpomínky Anny Flokové ze 7. 4. 1987.

44. Schindlerova volba, dokumentární film – pamětnice Cecilie Niederlová z Brněnce.

45. SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka – Vzpomínky Cecilie Niederlové z 3. 3. 1995.

46. Tamtéž – Dopis Wladimira Zabrodskeho z 30. 11. 1995. – V říjnu 2008 mi sdělil starosta obce Brněnec Mgr. Jan Havlíček, že domek zakoupila obec.

47. Tamtéž – Vzpomínky Cecilie Niederlové z 3. 3. 1995.

48. Tamtéž – Záznam vzpomínek Josefa Teteka z 30. 4. 1992.

49. Tamtéž – Plán závodu, b. d. (Uložen v Archivu závodu Vitka, a. s., Brněnec, kopie pořízena roku 1995).

50. Tamtéž – Dopis Wladimira Zabrodskeho z 6. 11. 1995. Též vzpomínky Eduarda Kubína z 3. 3. 1995.

51. Archiv bezpečnostních složek, sign. 114-213-5.

52. SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka – Dopis Wladimira Zabrodskeho z 30. 11. 1995. Též vzpomínky Eduarda Kubína z 3. 3. 1995.

53. I. KUNICKÝ. Louskáček na tanky BK 3,7. In: REVI, č. 1/1994, s. 23.

54. SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka – Dopis Wladimira Zabrodskeho z 30. 11. 1995.

55. Tamtéž – Vzpomínky Eduarda Kubína z 3. 3. 1995.

56. Schindlerova volba, dokumentární film.

57. SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka – Vzpomínky Eduarda Kubína z 3. 3. 1995.

58. Tamtéž.

59. Tamtéž.

60. Tamtéž. Srv. Emilie SCHINDLER. Pamiętniki. Žona Oskara Schindlera oskarża Spielberga. Morton Grove, Kobieta Publishing, USA /1998/, s. 87 – píše zde, že brzy byla nainstalována velká hutní pec pro výrobu munice, speciálně dovezená z Krakova, všechno řídil Schöneborn, předtím hlavní inženýr v továrně na obkládačky a kachlíky.

61. Petr ŠŤÁSTKA a Václav TRACHTA. Oskar Schindler – playboy své doby nebo židovský Mesiáš? In: Zemědělské noviny, 18. 2. 1994, s. III.

62. SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka – Vzpomínky Eduarda Kubína z 3. 3. 1995.

63. Tamtéž – Vzpomínky Blumy Reichertové z 5. 5. 1989.

64. Tamtéž.                       

65. Ota KRAUS a Erich KULKA. Noc a mlha. II. Přepracované a doplněné vydání. Praha, 1966, s. 166.

66. Tamtéž, s. 141. Též 1. vydání, Praha 1958, s. 116.

67. Pawel STANIECZEK. Gmina Goleszów. Goleszów, b. d., nečíslováno.

68. Muzeum Gross-Rosen Walbrzych sign. 6921/DP – Namensliste des Häftlingszuganges vom AL Golleschau (KL Auschwitz) am 29. Januar 1945. Též Muzeum města Brna, kde je uložena kopie tohoto seznamu z Muzea Gross-Rosen Walbrzych; právě tato kopie z brněnského muzea, kterou jsem získala dříve, mi poskytla citované informace.

69. Na podzim 1946 byla provedena exhumace a podle zápisu o této exhumaci byly zde zjištěny celkem dva hromadné hroby v místech ve stráni za obecním hřbitovem. Jeden hrob rozměrů 9 x 5 x 0,6 metru, druhý 2,5 x 4 x 1 metr. Podle vyšetření tam byly pochovány vesměs osoby židovského náboženství různých národností, a to muži i ženy, kteří pracovali v blízké továrně v Brněnci. Mrtvoly, vesměs v pokročilém stavu rozkladu, byly zabaleny ve zbytky šatstva nebo pytloviny. Bylo exhumováno a ohledáno celkem 42 mrtvol. Nebyly nalezeny známky násilí kromě na mrtvole číslo 13, kde byla zjištěna zlomenina levé kosti stehenní v dolní třetině. Známky nebo předměty, které by mohly vést ke zjištění totožnosti, nebyly nalezeny. Archiv bezpečnostních složek Praha, sign. 325-80-7. Hromadné hroby v Čechách, zpracovali J. Anděl, R. Bautz, O. Filip a E. Knobloch (rozmnoženo). – Vlastní zápis o exhumaci jsem v archivech nenalezla.