Nástin odbojových aktivit bývalých příslušníků hraničářského pluku 4 v letech 1938–45
Špatný stav německého hospodářství, které na konci dvacátých let ještě výrazně zhoršila světová hospodářská krize, dal vzniknout novému politickému směru, který začal získávat stále větší podporu napříč německým obyvatelstvem, jímž byl německý nacismus, v jehož čele stál Adolf Hitler. Ten se svou politickou stranou NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) uspěl v parlamentních volbách v Německu v roce 1932 s 36,9 % hlasů a v lednu následujícího roku se stal říšským kancléřem. Německo se tím začalo postupně přetvářet v tzv. třetí říši a začalo se stávat politickou a vojenskou hrozbou pro okolní země, Československa nevyjímaje. (1)
Na dynamiku blížících se politických změn v sousedním Německu začalo Československo reagovat mohutnou reorganizací své stávající armády, která započala již v roce 1932. V rámci ní Československo, kromě mnoha jiných změn spojených zejména s modernizací techniky a postupné motorizace, a tedy i zvýšení celkové mobility svých jednotek, po vzoru spojenecké Francie a její Maginotovy linie, přistoupilo k plánu začít postupně opevňovat své pohraniční oblasti systémem železobetonových pevnostních objektů, jehož úkolem bylo zabránit nenadálému vpádu německých vojsk do československého území a umožnit spořádanou mobilizaci československé branné moci. Předpokládalo se, že v případě dobudování celého systému budou pásma pevností schopna zadržet nápor nepřátelské armády v pohraničí po dobu cca dvou týdnů. Mezitím se ale také očekávalo zapojení spojenců do takto vzniklého válečného konfliktu. Jednalo se tedy zejména o Francii, zapojením Francie do války pak byla podmíněna i vojenská pomoc ze strany SSSR. Po vzniku ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací) v březnu 1935 se tedy začala projektovat celková koncepce československého pevnostního systému, navrhovat jednotlivé typy objektů a také připravovat časový harmonogram realizace jednotlivých úseků jejich výstavby, který měl do budoucna zajistit územní integritu mladého československého státu. (2)
Pakliže opomeneme první pokusy o pevnostní výstavbu u Bratislavy (3), tím prvním prostorem, jehož předpolí bylo vybráno přednostně k opevnění, bylo Ostravsko. (4) První pěchotní srub byl zde vybetonován již na konci roku 1935, v následujícím roce se výstavba dynamicky rozvinula až k Dolnímu Benešovu a v následujícím roce pokračovala dále směrem k městu Opava (5). Pro nově postavené pevnostní objekty se nejprve formovaly jednotky z řad dočasně zřízených strážních jednotek, z nichž se však po čase formovaly regulérní hraničářské útvary. A tak k 15. srpnu 1937 vznikl ze strážního praporu II v Hrušově nad Odrou, a později strážního praporu XIV z Hrabyně a 1. a 5. samostatné strážní roty v Opavě a Háji, hraničářský pluk 4 v Hlučíně – první útvar československé armády určený výhradně pro boj v opevnění. Útvar pokrýval prostor od Bohumína po Stěbořice na Opavsku a byl tvořen celkem pěti prapory, které se dále dělily do celkem čtrnácti pěších rot, z nichž každá obsazovala 4–6 pěchotních srubů a jedna četa odpovídala osádce jednoho objektu. Dále zde bylo samozřejmě i plukovní velitelství, pomocná rota, rota VKPL, rota doprovodných zbraní a také náhradní rota, umístěná ale až poměrně hluboko ve vnitrozemí v Novém Jičíně.
Přes svou nedlouhou historii je příběh tohoto útvaru docela pestrý. Od běžné vojenské služby, která se dělila v míru na dva sledy, kdy polovina mužstva byla na pevnostní linii a polovina v kasárnách, přičemž střídání sledů následovalo vždy po dvou týdnech (v případě válečné pohotovosti se ale oba sledy přesouvaly okamžitě na linii), přes různé volnočasové aktivity pro veřejnost, jako byla činnost pěveckého a hudebního kroužku a jejich koncerty s volným vstupem pro obyvatele Hlučína v místních městských sadech a činnost kinosálu pro obyvatele města v hlučínských kasárnách, pak dále přes různé incidenty, z nichž nejvážnějším bylo asi nouzové přistání německého špionážního letadla na louce u hlučínských kasáren, až po mimořádné události, jakými byla návštěva prezidenta Beneše hned v srpnu 1937 nebo dvoudenní oslavy převzetí plukovního praporu, díky kterému se tato jednotka stala vůbec tou jedinou z pevnostních, která svůj symbol – plukovní zástavu, kdy získala. Krátce poté, co v noci z 11. na 12. září 1938 dozněla hudba a utichly hlasy návštěvníků ceremonie i vojáků, se na mezinárodním poli začaly dávat věci do pohybu. Do pohybu takovým způsobem, který zanedlouho změnil celý svět. To však v té době ještě nikdo netušil. (6)
Když dne 23. září 1938 byla vyhlášená všeobecná mobilizace a schylovalo se k válce, prostor hraničářského pluku 4 patřil k nejlépe připraveným k boji. Osádky objektů měly k dispozici velkou část potřebného vnitřního vybavení i zbraní, navíc jim nechyběly měsíce náročného výcviku, díky kterému znali každý detail vedení bojové činnosti ve srubech. Ačkoliv tedy mnohé dlouhé úseky československého pohraničí zastihla hrozba války teprve v různých fázích rozpracování, na Opavsku a zejména Ostravsku byla hlavní část opevňovacích prací již hotova, přestože i zde některé věci stále ještě scházely. Šlo například o výzbroj a vybavení smolkovské tvrze, některé druhy lafet, minomety či optiku. Jednalo se ale i tak o prostor, který by byl zcela jistě velmi těžkým „oříškem“ pro německá vojska probíjející se směrem k Ostravě, ale bohužel také i o prostor, který bez dokončení navazujících úseků šlo také obejít, což nakonec němečtí generálové i plánovali. To však vojáky v pevnostech v té době nezajímalo. Ti pečlivě střežili své palebné perimetry, vyhlížejíc očekávaný útok wehrmachtu, který však nepřicházel. Plynuly dny, ve kterých každý okamžik byl naplněn očekáváním zahájení bojů, ale nic se nedělo. Dle vzpomínek pamětníků dokonce jeden voják právě na povrchu smolkovské tvrze čekal ve svém palebném postavení několik dní, aniž by se nechal vystřídat, aby to mohl být právě on, kdo na Němce vystřelí jako první. (7) Svého výstřelu se však nedočkal. Ani on, ani nikdo jiný. Přišla osudná „mnichovská“ noc z 29. na 30. září 1938, a vše bylo jinak.
Po přijetí mnichovské dohody byli hraničáři nuceni svá pečlivě připravená obranná postavení z betonu a oceli opustit. Se slzami v očích a zároveň plni vzteku demontovali a odváželi veškerá technická zařízení a zbraně do týlu a pak dále do vnitrozemí mimo pásmo záboru, a co nešlo odvézt, ničili. Poslední noc před ústupem na mnoha srubech vzplály ohně. To se jako poslední spalovalo maskování, které ještě pečlivě připravené zůstalo na stěnách objektů až do posledních chvil. Na mnoha omítkách pevností na Ostravsku a Opavsku lze pozůstatky po těchto ohních nalézt i dnes. Ráno 8. října již následoval hořký ústup směrem k nové demarkační čáře především k Moravské Ostravě, ale někdy i hlouběji, třeba až k Valašskému Meziříčí. Hraničáři se pak v pomnichovských dnech a týdnech znovu zformovali právě v Ostravě. Částečně v její Slezské části, částečně ve Vítkovicích, kde byl silný podíl německého obyvatelstva, ale i na jiných místech města. Přestože velení útvaru usilovalo, aby byl útvar zachován i v pomnichovském uspořádání československé armády, jeho osud byl již zpečetěn. Sice jako poslední z bývalých pevnostních útvarů, ale přece k 15. prosinci 1938 dochází k rozpuštění útvaru a jeho vojáci i důstojnický sbor jsou přemístěni k jiným jednotkám, nejčastěji pěším plukům, a výrazná část z nich pak míří na Podkarpatskou Rus posílit tamní útvary československé armády proti stále nepříjemnějším útokům ozbrojených maďarských bojůvek.
Příběh hraničářského pluku 4 tedy končí před koncem roku 1938. Nekončí však hraničáři, jejichž životy pokračují dál. Mnohé z nich tedy nějakou dobu ještě vojensky, po vzniku protektorátu pak civilně. A právě osudům bývalých hraničářů od Hlučína v době okupace je věnován tento článek. Část z nich se totiž se ztrátou suverenity své země nikdy nesmířila a byla odhodlána i za cenu nejvyšších obětí bojovat proti okupační moci a německému nacismu celkově. Někteří z nich pak skutečně svůj život v letech 1939–45 za vlast položili. Některé zavedla touha bojovat za svobodu i do zahraničí. Někteří z nich se výraznou měrou zapojili do událostí květnového povstání v českých zemích. Především odbojovým aktivitám bývalých příslušníků hraničářského pluku 4 a dalším doprovodným aspektům jejich života v této nesmírně složité době jsou věnovány následující řádky tohoto článku.
První vlna odporu
Prvopočátek odbojových aktivit hlučínských hraničářů se datuje ještě do předprotektorátního období, do doby existence Česko-Slovenska (druhé republiky), kdy samotný velitel pluku plk. Jan Satorie výraznou měrou přispívá k formování tzv. slezského odboje na Těšínsku vydáváním zbraní místnímu českému obyvatelstvu na Polskem zabraném území poté, co je sám hluboce zklamán výraznou servilností české strany vůči polským územním požadavkům, reprezentovanou zejména českou částí česko-polské delimitační komise v čele s div. gen. Františkem Hrabčíkem. (8)
Další odbojové aktivity pak začínají vznikat takřka hned po záboru zbytku Čech a Moravy a následném vzniku protektorátu a jsou spojeny především s formující se rozsáhlou odbojovou organizací Obrana národa, jejíž páteř tvořili důstojníci bývalé československé armády, kteří byli po jejím rozpuštění různě umisťování do celé řady civilních pracovních pozic v protektorátních úřadech a samosprávách, pokud sami nežádali jinak (například z důvodu zahájení soukromého podnikání).
Jedním z těch, kteří se již na začátku okupace postavili na odpor a začali být sami odbojově aktivní, byl i ruský a francouzský legionář pplk. František Koubík, Ten se ještě ani ne před rokem se slzami v očích loučil s úsekem opevněného pásma okolo města Hlučín, jemuž jako velitel II. praporu velel, aby již o rok později v západní části pražského Žižkova formoval odbojový útvar, tvořený čtyřmi rotami, podléhající velení gen. Jaroslava Miloty. Bohužel kromě toho, že pplk. Koubík byl jedním z prvních, kdo začal aktivně vyvíjet činnost proti okupantům, byl také nedlouho poté také jedním z prvních, kdo byl zatčen gestapem a uvězněn. Následný soud jej pak 3. března 1940 odsoudil k patnácti letům žaláře, takže následujících více než ještě pět let nacistické tyranie prožil ve vězení. Věznění se mu však podaří přežít a po osvobození země se vrátil zpět do armády a v letech 1946–48 se dokonce stal vojenským velitelem Pražského hradu. (9)
Další příběh z prvního okupačního roku nás zavádí na Moravu do místa, kde se v období první republiky po celá léta z nadaných vojínů stávali mladí důstojníci, a tedy i budoucí pilíře armády československého státu, do Hranic na Moravě. Právě odsud se k hraničářskému pluku 4 v roce 1937 dostal i škpt. Václav Pukl, který velel nejvýchodnějšímu úseku celého pevnostního pásma tohoto útvaru, Bohumínsku, jehož pevnostní objekty obsazovali vojáci „Puklovy“ 1. roty. Ten se po mnichovské kapitulaci a následném rozpuštění pluku v prosinci téhož roku vrátil zpět právě do Hranic, kde se stal jednou z významných osobností tamní odbočky Obrany národa, a po odchodu její hlavní osobnosti, bývalého velitele akademie brig. gen. Otakara Zahálky, také stanul v jejím čele. Jeho odbojová činnost spočívající ve shromažďování zbraní a získávání dalších spolehlivých osob pro hranický odboj však náhle skončila po sérii razií gestapa, kdy byl 26. února 1940 zatčen a více než dva roky vězněn, načež následoval soud, který jej 5. listopadu 1942 v Breslau za přípravu velezrady a napomáhání nepříteli odsoudil k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán 19. února 1943 v 18:44 hod. Ve svém posledním dopise několik hodin před popravou Václav Pukl napsal: „Umírám klidně, smířen se svým údělem a osudem, s hrdým vědomím, že umírám jako voják naší drahé, krásné vlasti a za její slávu a krásnou budoucnost, v niž pevně věřím.“ (10)
Těžko uvěřitelná náhoda zcela zásadně ovlivnila tou dobou i život samotného bývalého velitele pluku plk. Satorieho. Ten se rovněž rychle zapojil do odbojových snah Obrany národa, ve spolupráci se Sergějem Ingrem chtěl zároveň odejít k formujícím se československým jednotkám ve Francii. To se ale nakonec neuskutečnilo. Vyslaná spojka totiž odcestovala s o sedm let mladším důstojníkem stejného jména. Původně zamýšlený Jan Satorie tedy zůstal nadále v protektorátu a pokračoval v domácí odbojové činnosti v Praze, kde tou dobou žil. Dne 18. ledna 1941 je však také i on zatčen a následující dva roky vězněn ve věznicích na Pankráci, v Opavě a Ratiboři. (11)
Pokud bychom první fázi českého odboje chtěli charakterizovat zejména její nejvýznamnější organizací Obrana národa a vymezit ji jejím koncem, spojeným především s nástupem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha k moci, neměl by nám v této kapitole chybět ani pplk. František Feigerle. Tento energický a poněkud svéhlavý důstojník, mající válečnou zkušenost z bojišť československých legií v Rusku, se stal velitelem I. praporu souběžně se vznikem pluku v polovině srpna 1937. Jeho úsek obrany zahrnoval opevněná pásma 1. až 4. roty a začínal v Bohumíně a končil před Hlučínem. Po květnové částečné mobilizaci však požádal o přeložení k jinému útvaru, jelikož se, dle svých slov, necítil na vedení úporné obrany v pevnostech. Byl tedy na vlastní žádost přemístěn, hraničářem však zůstal, jelikož jeho novým útvarem se stal hraničářský prapor 7 v Jeseníku, a tak vzhledem ke své asi nevelké radosti zažil zářijovou krizi na pevnostech stejně, jen se z těžkého opevnění přesunul k řopíkům. Během postupného rozpouštění armády neodešel do státní služby, ale zřejmě zahájil soukromé podnikání. Svou odbojovou činnost soustředil zejména do oblasti okolo Velkého Meziříčí. Těsně před nástupem Heydricha do úřadu říšského protektora a vyhlášením prvního stanného práva je však na základě udání německého občana, který si povšimne uskutečňování tajných schůzek u něj doma, zatčen a uvězněn. Ve vazbě je pouze osm dní, na rozkaz Heydricha je totiž 30. září 1941 odsouzen za rušení veřejného pořádku a bezpečnosti k trestu smrti a popraven v Kounicových kolejích v Brně. (12)
Protektorátní každodennost a limity odbojových možností bývalých hraničářů
Než se posuneme dále, měli bychom se zastavit u situace v níž se nejen hraničáři, ale obecně příslušníci československé armády ocitli po zřízení protektorátu a následném postupném, avšak poměrně rychlém rozpuštění československého, respektive českého, vojska. Když opomeneme onu obrovskou politickou a společenskou změnu, jež se v polovině března 1939 během několika málo dní udála, a podíváme se spíš na osobní rovinu z armády právě propuštěného vojáka, asi nejzákladnější otázka, kterou si musíme položit, je ta existenční. Vojáky presenční služby a délesloužící poddůstojníky čekalo propuštění do civilu bez zajištění jakéhokoliv zaměstnání, u důstojníků, jak již bylo uvedeno v předchozí pasáži, se armáda snažila vojáky převést do státní služby a obecně různých úřadů, pokud sami nežádali jinak. Tak například bývalý velitel II. praporu pplk. Koubík pracoval na ministerstvu sociální a zdravotní správy (13) a škpt. Pukl zase vyučoval na lesnické škole. (14)
Právě charakter a prostředí výkonu takovéhoto zaměstnání často určovalo potenciální možnosti zejména skrytého odboje. Ne každý voják, ať už z důvodů osobních, rodinných, či jiných si dovolil vést „dvojí“ život, a kromě práce se naplno věnovat velmi nebezpečné činnosti v odboji, z počátku okupace například právě v Obraně národa. To, co lze dobře vysledovat u mnoha bývalých příslušníků hraničářského pluku 4, jejichž jména třeba nejsou známa v souvislosti se smrtí z rukou nacistů, je právě onen skrytý drobný odboj související s možnostmi, které každý z nich měl. Pokud bychom měli uvést konkrétní příklady, tak třeba bývalý velitel 6. roty por. Evžen Hrabý během své práce na ministerstvu zemědělství konal kontroly záměrně tak ledabyle, aby se nikdy na nic nepřišlo, což jej nakonec i stálo místo (15). Dále pak velitel 14. roty kpt. Karel Krejčů využíval své pozice na okresních úřadech v Říčanech a v Praze-venkov, aby snižoval těm, co mají nějaké hospodářství, odvody zásob Říši, nebo pomáhal šířit ilegální tisk. (16) Velitel pěchotního srubu MO-S 11 „U Posedu“ zase nalezl uplatnění u protektorátního četnictva v Přestavlkách, Hýskově a Berouně, což využíval kromě toho, že věděl například, kdo šíří ilegální tisk a poslouchá zahraniční rozhlas, a nechal si to pro sebe, také k tomu, že obyvatele dopředu informoval o plánovaných kontrolách a dokonce spálil udání na jednoho českého občana, který poslouchal zahraniční rozhlas, přestože to znamenalo riziko, že bude udavačem podána nová stížnost nyní již přímo na kladenské gestapo. (17)
Další skutečnost, na kterou je třeba zvláště u důstojníků pamatovat, jsou vazby, které mezi nimi existovaly a které dokázali nacisté sledovat. Jako příklad můžeme uvést vztah mezi plk. Satorie a velitelem IV. praporu pplk. Jakubem Kovaříkem. Tito dva vysoce postavení důstojníci se totiž spolu neznali jen z hlučínského pevnostního útvaru, ale také z předchozího působení u opavského pěšího pluku 15, kdy pplk. Kovařík byl Satorieho pobočníkem. Později během okupace pplk. Kovařík právě plk. Satoriemu přislíbil svou pomoc v odboji, nicméně nakonec se do něho nezapojil. Souvislost to mohlo mít právě se Satorieho zatčením na začátku roku 1941. Nedlouho poté je totiž v dubnu téhož roku kladenským gestapem zatčen i pplk. Kovařík a měsíc a půl držen ve vyšetřovací vazbě. Dobře si zřejmě tedy uvědomoval exponovanost svého postavení ve vztahu k plk. Satoriemu a odbojově činný s výjimkou posledních dnů okupace nebyl. (18)
Pokud zde hovoříme o existenční otázce v dobách nacistické okupace ve vztahu k bývalým příslušníkům hraničářského pluku 4, potažmo československé armády jako celku, neměli bychom vynechat v tomto výčtu ani jedinou možnost, jak mohl bývalý voják nadále pokračovat ve své vojenské kariéře, kterou bylo Vládní vojsko. Jediný, a spíše symbolický protektorátní armádní útvar o síle 7000 mužů poskytoval v rámci povinnosti sloužit v něm 25 let mladým vojákům v té době ojediněle dlouhou existenční jistotu spojenou s dalšími výhodami, jakými byla například možnost vyhnout se totálnímu nasazení v Říši. Útvar tvořilo celkem dvanáct praporů, na konci května 1944 bylo jedenáct z nich odesláno do severní Itálie. Ve Vládním vojsku zatím prokazatelně sloužili dva poddůstojníci hraničářského pluku 4, a to konkrétně bývalý velitel dělostřelecké pozorovatelny MO-Sm-S 42 „Nad Hájem“, náležící do sestavy objektů smolkovské tvrze, čet. Jan Mareš – byl přidělen ke 12. rotě do Lipníka nad Bečvou (19) – a také bývalý zástupce velitele pěchotního srubu MO-S 34 „Štěrkovna“ čet. Oldřich Železo (sloužil u 6. praporu v Hradci Králové). (20)
Co se týče již zmiňovaného totálního nasazení (tzv. Totaleinsatz), tato povinnost se samozřejmě týkala i bývalých hraničářů. Přestože zdokumentované vzpomínky obecně se soustředí především na události spojené se službou na pevnostech v letech 1936–38, můžeme zmínit například případ bývalého čet. Josefa Juchelku od 6. roty, jenž byl totálně nasazen v bohumínských železárnách (Hermann Göring Werke Oderberg), kde zažil spojenecký nálet 29. srpna 1944 a těžká práce ve dvanáctihodinových směnách mu vážně podlomila zdraví. (21)
Hraničář Švarc a tragický střed okupační doby
Mezi osudy všech příslušníků hraničářského pluku 4 existuje jeden, který svým významem v oblasti odboje výrazně převyšuje všechny ostatní; je jím bývalý člen osádky pěchotního srubu MO-S 18 „Obora“ a pozdější parašutista des. Jaroslav Švarc. Vojenská kariéra tohoto rodáka z Velkého Újezdu jej zavedla na pevnostní pásmo na Ostravsko k 1. září 1937 po předchozích službách u pěších pluků 23 v Trnavě a 13 v Šumperku. Po příchodu k pluku byl vtělen k 5. rotě a následně konal střídavě službu na objektech roty a v hlučínských kasárnách, a to vždy ve dvoutýdenních intervalech, jak bylo obecně platné u všech pevnostních útvarů. Po mobilizaci, kterou prožil na nejvýchodnějším objektu v prostoru 5. roty, právě již zmiňované „Oboře“, ustoupil společně s celým plukem na Ostravsko a po jeho zrušení byl odeslán podobně jako značná část mužstva a poddůstojnictva pluku na Podkarpatskou Rus do bojů proti stále odvážněji a sebevědoměji bojujícím maďarským provokatérům a záškodníkům. Po vzniku protektorátu byl z armády propuštěn, ale s okupací své rodné země se nikdy nesmířil, a tak začal hledat způsob, jak okupované Čechy a Moravu opustit. To se mu nakonec podařilo na přelomu let 1939–40 útěkem na Slovensko a dále přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii, odkud odplul lodí do Francie do Marseille a kde se po další cestě v Agde stal v březnu 1940 součástí československého 2. pěšího pluku pod velením již zmíněného, z protektorátu „nechtěně“ evakuovaného, Jana Satorie. Společně s ním také zanedlouho zažil po napadení Německem ústupové boje a následnou evakuaci do Velké Británie. Zde v září 1941 odjel do Skotska, kde absolvoval náročný kurz k provádění sabotážních akcí, na základě kterého byl společně s rtn. Ludvíkem Cupalem vybrán do výsadku TIN s úkolem provést atentát na protektorátního ministra školství a lidové osvěty a symbol české kolaborace s nacismem Emanuela Moravce. Výsadek na konci dubna 1942 se však nezdařil. V té době již rtn. Švarc se s Cupalem nesetká, a navíc při dopadu poblíž Rožmitálu se oba zraní. J. Švarc se tedy vydá po vlastní ose přes Plzeň do Prahy, kde se nakonec koncem května ukryl v kryptě Pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Po prozrazení úkrytu Karlem Čurdou pak v bezvýsledném boji s přibližně stonásobnou přesilou spáchal sebevraždu souběžným skousnutím ampule s jedem a zastřelením. Zahynul tak toho dne stejně jako dalších šest československých výsadkářů z dalších čtyř výsadků, včetně atentátníků na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. (22)
Později, v následujícím roce, je z vězení ve zbědovaném stavu po dvou letech, 21. dubna 1943, propuštěn na svobodu plk. Jan Satorie, který se následně vrátil zpět do Prahy. (23) Po zlepšení svého zdravotního stavu však hlavní město opouští a vrací se zpět k odbojové činnosti. Ve stejném roce také bývalý velitel V. praporu pplk. Ladislav Honc začíná potají vyučovat skupinku studentů z gymnázia v pražské Michli drobnou taktiku. (24)
Nedosažitelný konec války
S postupujícími roky války bylo stále více zřejmé, že dny nacistické třetí říše jsou sečteny. To ovšem neznamenalo, že by se domácímu odboji dařilo lépe, právě naopak, zuřivost nacistických represivních složek ve snaze udržet klid v protektorátu na mnoha místech od Heydrichiády právě nyní znova dosahovala svého vrcholu. Tou dobou seděli v celách dva bývalí hraničářští důstojníci, kteří se konce války z různých důvodů již nedožili.
Tím prvním byl pobočník velitele pluku plk. Satorieho mjr. Alois Laub. Ten byl nejprve od začátku okupace aktivní na Příbramsku v místní odbočce Obrany národa, později se kolem něj zformovala odbojová skupina Oliver, která provedla několik sabotážních akcí v prostoru příbramských dolů, shromažďovala zbraně a výbušniny, a také tiskla a rozšiřovala letáky. Mjr. Laub byl gestapem zatčen 13. listopadu 1943 a po výsleších v Táboře byl postupně vězněn v Terezíně a Golinově, v Polsku, kde byl také 17. listopadu 1944 odsouzen k trestu smrti a v Brandenburgu 19. února následujícího roku popraven. (25)
Druhou osobou byl plzeňský rodák a bývalý velitel 7. roty škpt. Ladislav Schejbal. Ten byl součástí místní odbojové organizace 2. lehká divize a podílel se na spolupráci se členy tamního Sokola a pomáhal při organizaci pomoci rodinám zatčených odbojářů. Po rozbití skupiny gestapem byl 4. července 1944 zatčen a následně jako obžalovaný držen ve věznici v Drážďanech. (26) Zde jej v noci z 13. na 14. února 1945 zastihl zničující spojenecký nálet, který zasáhl i budovu věznice, přičemž výbuch jedné z bomb umožnil škpt. Schejbalovi opustit celu a pokusit se o útěk. Ten se mu vydařil, podařilo se mu dostat se až ven z budovy, nicméně tím také zprávy o něm končí, s největší pravděpodobností se totiž na útěku z vězení stal obětí výbuchu jedné z bomb a při následném pátrání se nepodařilo nalézt ani jeho ostatky. Po válce byl prohlášen nejprve za nezvěstného, posléze za zemřelého. (27)
Blížící se konec války se však zdál nekonečným ještě z jiných důvodů. Jedním z nich byly i stále častější spojenecké nálety hloubkařů zejména v oblasti Čech. Jedním z takto těžce zkoušených míst bylo i město Beroun, které ve druhé polovině dubna 1945 zažilo sérii náletů zejména na prostor místní železnice a tamní železniční stanice. (28) Při jednom z nich byl zasažen i transport SS převážející partyzány z brněnských Kounicových kolejí, během kterého bylo zraněno celkem třináct z nich. U celé události byl i bývalý velitel pěchotního srubu MO-S 11 „U Posedu“, který zároveň měl na starosti ostrahu zraněných vězňů během jejich léčení v berounské nemocnici, čet. Jaroslav Kokšál, který jim umožnil písemný styk s příbuznými a také návštěvy spojky od místních partyzánů z Brdska a Křivoklátska přímo v útrobách nemocnice. (29)
Ve stejné době, kdy Beroun zasáhl zmiňovaný nálet, se již jednotky 4. ukrajinského frontu společně s 1. československým armádním sborem probíjely napříč Opavskem směrem k Ostravě. V řadách „Svobodovců“ tou dobou byl i por. Emanuel Šrámek, na kterého, jakožto bývalého důstojníka hraničářského pluku 4 a velitele pěchotního srubu MO-S 9 „Bažantnice“, čekal hořký úkol, a to poradit Sovětům, ve kterých místech prorazit linii starého československého opevnění, jež je sice vybrakované, avšak stále velmi odolné kryty využívala německá armáda, proti které byly ve druhé polovině třicátých let původně budovány. Naplánovaný průlom linie podél řeky Opavy se podařil a Sověti tak nejen že prolomili pevnostní linii, ale také zároveň zdolali důležitou terénní překážku v podobě nejvýznamnějšího říčního toku v regionu. (30)
Květnové dny
Období posledních dnů okupace, v mnoha oblastech českých zemí spojené s událostmi tzv. květnového povstání, bylo v životě mnoha bývalých hraničářů zlomovou dobou, kdy nejen ti, kteří byli v předcházejících letech odbojově aktivní, ale právě ve výrazné míře i ti, kteří z různých důvodů se do odboje nezapojovali či jej podporovali pouze pasivně, nyní se otevřeně různým způsobem zapojili do povstaleckých akcí českého obyvatelstva a díky svým zkušenostem mnohdy svou přítomností výrazně ovlivnili jejich průběh.
Jednou z takovýchto osob byl bezesporu i pplk. Ladislav Honc, bývalý velitel jednoho z pilířů obrany československého těžkého opevnění, dělostřelecké tvrze Smolkov, kterému se ve spolupráci s dalšími povstalci podařilo za pomoci série zátarasů zastavit v lese Kersko před Prahou německou kolonu od Poděbrad spěchající potlačit Pražské povstání. (31) Po přestřelce, která měla za následek čtyři mrtvé místní obyvatele chránící svou střelbou zátarasy, to nakonec kolona otočila a jela jinudy. (32)
Nezvyklé setkání dvou bývalých hraničářů, ba co víc velitelů praporů, se odehrálo v Písku. V tamních kasárnách v době vypuknutí povstání ve městě se setkali bývalí velitelé III. a IV. praporu: pplk. Jan Jindra a pplk. Jakub Kovařík, kteří se společně podíleli na organizaci strážního praporu Bernard a poskytovali informace americkým vojákům. (33)
Do květnových událostí se v méně významné míře zapojili i další bývalí hraničáři. Tak například bývalý velitel roty VKPL škpt. Josef Vlček již od března 1945 postupně pomalu vyzbrojoval jednotku Zálabských Sokolů, aby se pak sám v Kolíně zapojil do odzbrojování vojáků německé armády ve městě. (34) Podobně pak v Berouně jednal také bývalý velitel pěchotního srubu MO-S 11 „U Posedu“, čet. Jaroslav Kokšál. (35) Bývalý velitel 6. roty, nejmladší velitel pěší roty v rámci pluku, por. Evžen Hrabý se svou jednotkou zajišťoval prostor okolo Votic a Olbramovic, kde se zapojil do odzbrojování maďarské jednotky a zabránil útěku konfidenta gestapa. (36) Do služeb posádkového velitelství v Říčanech se pak 7. května 1945 přihlásil také bývalý velitel 14. roty kpt. Karel Krejčů. (37)
Na Valašsku zase působil bývalý velitel pluku plk. Satorie, který byl napojen na odbojovou organizaci brig. gen. Josefa Brauna, která získávala informace o početních stavech německé armády v okolí, zejména na Ostravsku, kde takto získané zprávy předané Sovětům později zabránily zbytečné destrukci řady budov ve městě během vrcholné fáze ostravsko-opavské operace na konci dubna 1945. Plk. Satorie pak sám pod ochranou zpravodajské skupiny Javor připravoval místní povstání proti Němcům. V partyzánském oddílu Svoboda na Boskovicku pak také působil i bývalý vojín presenční služby Jindřich Čípek, který byl během zářijové mobilizace pravděpodobně členem osádky pěchotního srubu MO-S 32 „Bártovo pole“. (39)
Poslední pevnost – barikáda
Když zde hovoříme o posledních dnech okupace, nemůžeme samozřejmě vynechat ani jejich nejviditelnější symbol, kterým bylo Pražské povstání. Povstalecké boje na barikádách v ulicích Prahy s jednotkami německé armády a SS se hned po atentátu na Reinharda Heydricha staly asi nejviditelnější událostí odporu českého národa proti nacistické okupaci. Těchto bojů se prokazatelně účastnili i dva bývalí velitelé jednotek hraničářského pluku 4.
Tím prvním byl npor. Miroslav Rumler. Rodák z Prahy, kterého vojenská kariéra zavála k pevnostem na Ostravsko. Předtím po absolvování Vojenské akademie v Hranicích strávil většinu své vojenské kariéry až na daleké Podkarpatské Rusi v Chustu jako důstojník pěšího pluku 45. U hraničářského pluku 4 se však stal velitelem jeho 3. roty a také poddůstojnické školy, organizované pod I. praporem v Koblovských kasárnách na okraji Ostravy. (40) Po vzniku protektorátu nalezl civilní uplatnění jako úředník ve filmových ateliérech na Barrandově, kde strávil v podstatě celou okupaci. Přes den „pokojný“ občan protektorátu však ke konci války vyrážel za Prahu do okolí výcvikového prostoru SS „Benešov“, kde jakožto velitel odbojové skupiny Dvě řeky, napojené na sovětský partyzánský výsadek Sever sbíral informace o přesunech a počtech německých vojsk, které byly důležité právě například v souvislostí s organizací připravovaného povstání v Praze na konci války. (41) Když povstání 5. května vypuklo, npor. Rumler se do něj okamžitě zapojil v rámci povstalecké skupiny Bílá hora, v rámci které bojoval úspěšně na barikádách ve Štěpánské ulici, nedaleko svého bydliště, a dočkal se osvobození města. (42)
Druhou osobou byl mjr. Václav Čermák. Příslušník francouzské cizinecké legie v severní Africe a posléze i československých legií ve Francii se k pevnostem na Hlučínsko dostal po mnohaleté službě u žilinského pěšího pluku 41. Těsně před vznikem pluku si však vážně poranil nohu a následná rekonvalescence zejména v roce 1937 významným způsobem omezovala výkon jeho funkce velitele náhradní roty v Novém Jičíně. Bližší informace z doby okupace k jeho osobě prozatím nebyly objeveny. Co je však dobře doloženo, je jeho účast v Pražském povstání a také jeho tragický skon v samý poslední den války. Mjr. Čermák bojoval opět poblíž svého bydliště, na barikádách v pražské Libni. Dne 8. května 1945 vyrazil s bílou vlajkou jako parlamentář vyjednávat s Němci o podmínkách příměří. Během cesty k nim jej však zákeřně zezadu zastřelil německý odstřelovač. Jeho tělo bylo pohřbeno v Praze na Olšanských hřbitovech. (43)
Závěrem
Jak bylo možno vidět i na tady tomto velmi malém vzorku z celkem téměř 8000 vojáků, kteří na podzim 1938 očekávali útok německé armády na pevnostech okolo Ostravy a Opavy, osudy příslušníků tohoto elitního útvaru byly v následujících letech velice pestré. Mnohé z osudů zejména mužstva a poddůstojnictva zůstává však dodnes neznámo a stále čeká na své zpracování. Pakliže máte ve své rodině nějakého příbuzného, jehož osud by neměl zůstat zapomenut, případně o osudu nějakého bývalého příslušníka hraničářského pluku 4 víte něco více, budu velice rád, jestliže se mi ozvete na následující emailové adrese: falhauer@szm.cz.
Bc. Patrik Falhauer, Slezské zemské muzeum – Národní památník II. světové války v Hrabyni
Poznámky
1. Antony SHAW. Druhá světová válka den po dni. Praha, 2004.
2. Karel STRAKA. Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932–39. Praha, 2007.
3. Ivo VONDROVSKÝ. Opevnění z let 1936–1938 na Slovensku. Dvůr Králové nad Labem, 1993.
4. Josef DURČÁK. Opevňování Ostravska v letech 1935 až 1938. Opava, 2005.
5. Josef DURČÁK a Oldřich GREGAR. Pohraniční opevnění na Opavsku a Bruntálsku: jeho výstavba a osudy. Opava, 1998.
6. Patrik FALHAUER a Lubomír RYBENSKÝ. Za linií: Prostor hraničářského pluku 4, část první: Kasárny. Praha, 2019.
7. Martin VAŇOUREK. Hraničáři od Hlučína. Mohelnice, 2000.
8. Patrik FALHAUER a Lubomír RYBENSKÝ. Za linií: Prostor hraničářského pluku 4, část první: Kasárny. Praha, 2019.
9. VHÚ-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, František Koubík.
10. Miloslav RUCKI a kol. Opevnění IV. sboru, část 2.: Bohumínský stavební podúsek. Dvůr Králové nad Labem, 2009.
11. Josef DURČÁK. Opevňování Ostravska v letech 1935 až 1938. Opava, 2005.
12. VHÚ-VHA Praha, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, František Feigerle.
13. VHÚ-VHA, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, František Koubík.
14. Miloslav RUCKI a kol. Opevnění IV. sboru, část 2.: Bohumínský stavební podúsek. Dvůr Králové nad Labem, 2009.
15. ABS, Personální spis Evžen Hrabý.
16. VHÚ-VHA, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, Karel Krejčů.
17. ABS, Personální spis Jaroslav Kokšál.
18. VHÚ-VHA, fond Kvalifikační listiny vojenských osob, Jakub Kovařík.
19. Nepublikovaná výpověď Jaroslava Henyky.
20 Nepublikovaná výpověď rodiny Oldřicha Železa.
21. Nepublikovaná výpověď Petra Adamuse.
22. Martin VAŇOUREK. Rotný Jaroslav Švarc: Češi se nikdy nevzdávají. Mohelnice, 2014.
23. Josef DURČÁK. Opevňování Ostravska v letech 1935 až 1938. Opava, 2005.
24. VHÚ-VHA Praha. Fond Kvalifikační listiny vojenských osob, Ladislav Honc.
25. Alois Laub. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
Wikimedia Foundation, 2001-, 4.8.2021 [cit. 2022-01-19].
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Laub
26. VHÚ-VHA Praha, Fond Kvalifikační listiny vojenských osob, Ladislav Schejbal.
27. AMP, Sbírka dokumentace vojenského odboje 1938-1945, Plzeňsko – Jan Kozler, KB 2267, i. č. 209-37, škpt. Schejbal Ladislav.
28. Filip VOJTÁŠEK. Pod palbou hloubkařů: Útoky amerických a britských stíhacích letounů na pozemní cíle v českých zemích v letech 1944 a 1945. Praha, 2019.
29. ABS, Personální spis Jaroslav Kokšál.
30. Josef DURČÁK. Opevňování Ostravska v letech 1935 až 1938. Opava, 2005.
31. VHÚ-VHA Praha, Fond Kvalifikační listiny vojenských osob, Ladislav Honc.
32. Sadské noviny: Jak vypadal konec války v Sadské [online]. 21. Sadská: Městský úřad Sadská, 2020 [cit. 2022-01-19].
33. VHÚ-VHA Praha, Fond Kvalifikační listiny vojenských osob, Jan Jindra.
34. VHÚ-VHA Praha, Fond Kvalifikační listiny vojenských osob, Josef Vlček.
35. ABS, Personální spis Jaroslav Kokšál.
36. ABS, Personální spis Evžen Hrabý.
37. VHÚ-VHA Praha, Fond Kvalifikační listiny vojenských osob, Karel Krejčů.
38. Pavel ŠMEJKAL, S Moskvou za zády: Zpravodajci – parašutisté – partyzáni. Praha, 2021.
39. Osvědčení o členství Jindřicha Čípka v partyzánském oddílu Svoboda.
40. VHÚ-VHA Praha, Fond Kvalifikační listiny vojenských osob, Miroslav Rumler.
41. Nepublikovaný strojopis Miroslava Rumlera, ml.
42. VHÚ-VHA Praha, Fond Kvalifikační listiny vojenských osob, Miroslav Rumler.
43. VHÚ-VHA Praha, Fond Kvalifikační listiny vojenských osob, Václav Čermák.