Český svaz protifašistických bojovníků, z. s.

Závěrem roku 1944 se schylovalo ke konci nacistického Německa a jeho ,,tisícileté Říše“. Po spojenecké invazi 6. června 1944 a díky rychlému postupu Rudé armády se fronta blížila k německým hranicím. Dne 12. ledna 1945 začala mohutná viselsko-oderská operace od Baltu až po Karpaty. Rychlý postup vojsk probíjejících se na samotné území Německa přiblížil frontu k hranicím Slezska a přes okupované Polsko k střednímu toku Odry. 24. ledna 1945 dosáhla Rudá armáda již Opolí a Hlivice, 28. ledna byly obsazeny průmyslové Katovice. Boje se blížily k Vratislavi (Breslau). 27. ledna byl osvobozen vyhlazovací koncentrační tábor Osvětim. Ohrožena byla další místa utrpení bojovníků proti nacismu – káznice Wohlau, Brieg, Gross Strehlitz a Ratiboř. 24. ledna byli evakuováni vězni z Vratislavi z tamní proslulé věznice Kletschkaustrasse 31. V rámci ústupového plánu, akce ARLZ (uvolnění – vyklizení – ochromení – zničení), nacisté vyklidili hornoslezskou průmyslovou aglomeraci. Z ohroženého území byli evakuováni vězni a váleční zajatci. Transporty smrti přes Moravu českým lidem ukázaly brutalitu hitlerovského fašismu. [1]

Tato situace velmi zkomplikovala činnost nacistické bezpečnostní policie (gestapa a kriminální policie) i dalších součástí vojenského, policejního, správního a hospodářského systému. Gestapo již nemělo možnost přemisťovat uvězněné do koncentračních táborů na východě, zejména Osvětimi a Gross-Rosenu. Lidový soudní dvůr (Volksgerichtshof), jeho IV. senát (tzv. moravský) ve Vratislavi se přesunul do Saska, takže již nebylo možné k němu posílat na smrt velký počet bojovníků z Moravy. Vázla doprava, pravidelné trasy vězeňských vagonů, spojující místa věznic, káznic a koncentračních táborů, již nefungovaly. Problémy byly také při přesunu vězňů směrem na jih i západ. Železniční doprava byla ochromena častými nálety spojeneckého letectva. Policejní věznice v Brně, na pobočkách gestapa i u protipartyzánských oddílů ZbV (zvláštního určení) byly přeplněné. Jen v policejní věznici v Kounicových kolejích v Brně bylo až 1200 vězňů při obvyklém obsazení kolem 700 vězňů (v dobách, kdy zde nebyla věznice, ale studentské koleje, byla kapacita nejvýše 500 míst), mezi nimi i ženy, které byly vězněny ve 3. poschodí bloku B (např. Marie Sedláčková). Nepomohlo ani pět dřevěných baráků v parkové části kolejí, i když byly naplněny z velké části vězni. V baráku číslo 2 byli v patnácti celách v podzemí umístěni „nebezpeční“ vězni, zejména partyzáni a parašutisté (např. nadporučík Robert Reich, komisař výsadku Gustava Schneidera ze Sovětského svazu – Reich pocházel z Brna, byl příslušníkem 1. čs. armádního sboru v SSSR, v boji u obce Březiny na Moravskotřebovsku byl zraněn a zajat, v Kounicových kolejích mučen a nakonec zastřelen ranou do týla). Vedení gestapa se obávalo infekčních nemocí, ale také mělo obavy, co by se stalo v případě, že by při náhlém zvratu fronty byli vězni osvobozeni nebo kdyby se po zásahu kolejí spojeneckými letci vězni dostali na svobodu. Na tato nebezpečí upozorňoval generálporučík Poel, velitel města Brna. Gestapo sice již na podzim 1944 evakuovalo části spisové agendy a inventáře do Terezína, větší část písemností včetně spisů z činnosti stanných soudů z let 1941 a 1942 do saského města Plauen. [2] V Brně služebna gestapa fungovala nadále v improvizovaných podmínkách. Pro případ potřeby se měla přemístit do kláštera v Rajhradě. Jako náhradní prostor pro vězně z Kounicových kolejí byl určen výchovný pracovní tábor v Mirošově u Rokycan. Pro německý zemský soud byl pro evakuaci spisového materiálu stanoven Úřední soud ve Falkensteinu v Sasku. Další náhradní místo bylo v rakouském městě Riedu a v Českých Budějovicích.

I.

Vedení bezpečnostní policie (SIPO) v Brně přizpůsobilo zmíněným podmínkám svoji organizaci a uskutečnilo kroky k racionalizaci své činnosti. Došlo ke sloučení gestapa a německé kriminální policie a do čela řídící úřadovny byl postaven velitel bezpečnostní policie s posílenou velitelskou pravomocí. Pro pružnější velení byl zřízen tzv. řídící štáb (Führungstab). Tvořili jej SS-obersturmbannführer vrchní vládní rada Max Rausch, jeho zástupce SS-sturmbannführer vládní rada Jan Kraus, SS-hauptsturmführer kriminální rada a vedoucí skupiny referátu IV/Ko Otto Koslowski, SS-hauptsturmführer kriminální rada Hugo Rőmer, který vedl také skupinu referátu IV/Rő, SS-hauptsturmführer kriminální rada Ewald Taudt, vedoucí zpravodajského referátu IV N vrchní kriminální inspektor Alex Wandahl a celní rada Kulle. Tento štáb se téměř v totožném složení přemístil nejdříve do Olomouce a odtud před koncem války do Jihlavy. Hugo Rőmer zůstal v Brně, kde jako velitel příslušníků gestapa byl nakrátko nasazen proti vojskům Rudé armády v Řečkovicích, odkud rychle ustupoval směrem na Letovice.

Prohlubující se problémy činnosti bezpečnostní policie v Brně nutily její vedení k hledání nezbytných opatření. Trvalou starostí bylo zabránit vězňům, aby se dostali na svobodu a zejména, aby se nedostali do rukou nepřítele, tedy Spojencům. Při jednání u velitele služebny Maxe Rausche došel jeho štáb k závěru, že bude vhodné využívat instituce „sonderbehandlung“ (zvláštní zacházení), což bylo usmrcení vězně bez soudního rozsudku. Takto měli být postiženi nebezpeční vězni, zejména sabotéři, bandité (nacistický termín pro partyzány) a další pachatelé těžkých deliktů. Tzv. sonderbehandlung byl zaveden hned na počátku války a 3. září 1939 na pokyn Heinricha Himmlera zaslal šéf Říšského hlavního bezpečnostního úřadu SS-gruppenführer Reinhard Heydrich všem vyšším vedoucím SS a policie a rovněž inspektorům bezpečnostní policie výnos o „zásadách vnitřního zajištění státu během války“, v kterém se uvádělo, že „každý pokus rozložiti semknutost a bojovou vůli německého národa je třeba bezohledně potlačiti. Zvláště je třeba ihned zakročiti zatčením každé osoby, která ve svých projevech pochybuje o vítězství německého národa, nebo dává v otázku právo na válku. Vedoucí gestapa jsou osobně odpovědni ve svém okrese za účinné potlačení každého defétistického hnutí. Zvláště podezřelé osoby musí býti specielně přezkoušeny, neboť v každém případě budou tyto živly brutálně likvidovány“. [3]  

V prováděcím pokynu z 20. září 1939 Heydrich uvedl okolnosti, které v budoucnu bez ohledu na osobu budou bezohledně postiženy, zejména exekucí. [4] Zakrátko po vydání těchto pokynů došlo v Německu k prvním likvidacím odpůrců režimu. Popravy vedoucích funkcionářů vysokoškoláků 17. listopadu 1939 byly prvními případy „sonderbehandlugu“ u nás. Výraz „sonderbehandlug“ je těžko přeložitelný a je jako slovo „gestapo“ ryze nacistickým výrazem. V podstatě jde o policejní vraždu. Nacisté se snažili i v teoretické rovině odůvodnit „legalitu“ této likvidace nepřátel. Např. zástupce vedoucího řídící úřadovny gestapa v Praze SS-sturmbannführer vrchní vládní rada Gerhard Andres po válce při svém vyšetřování uvedl: „Pod pojmem Sonderbehandlug rozumí se v Třetí říši poprava člověka, který dle názoru státního vedení je nebezpečný politický odpůrce, ohrožující německý režim. Rozhodnutí o vykonání trestu smrti není vynášeno od pravoplatného soudce, ale je vynášeno právoplatně od několika málo nositelů vysoké politické moci… Morální a státoprávní oprávnění k výkonu takového úřadu bylo od německého státního vedení v době tzv. stavu státní nouze vydáváno jako policejní právo. Německý stát je vůdcovský stát, ve kterém se ztotožňuje nejvyšší státní moc v osobě hlavy státu, tedy Vůdce… Nařízení Vůdce je pro každého závazné, jako nejvyšší velitel armády je pánem nad válkou a mírem a v oblasti zákonodárství platí rozkaz Vůdce jako zákon. Na posledním zasedání říšského sněmu 26. dubna 1942 Hitler se prohlásil na nejvyššího soudce, který je oprávněn právoplatně rozhodnout. Jako nejvyšší soudce vystoupil Hitler již 30. června 1934, kdy rozhodl o trestu smrti ve stavu nouze nad svými odpůrci. Místo vůdce může však vystupovat i jiný hodnostář z jeho pověření. První, na koho Hitler delegoval toto právo, byl Himmler a ten je později přenesl na své osobní zástupce v župách, tzv. vyšší vedoucí SS a policie.“ [5] Takto se stal v Čechách a na Moravě a od února 1944 i v Sudetách nositelem pravomoci ukládat „sonderbehandlung“ Karl Herman Frank, státní tajemník a od srpna 1943 státní ministr pro Čechy a Moravu, SS-obergruppenführer a vyšší vedoucí SS a policie.

Sonderbehandlungem byly v podstatě i tzv. rozsudky stanných soudů v Praze a Brně z let 1941 a 1942, [6] neboť i tyto byly vynášeny nelegitimními soudy, což byla instituce gestapa, složená z příslušníků gestapa, bezpečnostní služby (SD) a kriminální policie, a každý tzv. rozsudek byl potvrzován K. H. Frankem, jenž byl jako vyšší vedoucí SS a policie na daném území zástupcem Himmlera. Klasickým případem sonderbehandlungu v Brně bylo oběšení šesti mladých mužů v čele s Vítkem Želízkem v Kounicových kolejích 14. listopadu 1942. Tento sonderbehandlung nařídil samotný Himmler na návrh šéfa řídící úřadovny gestapa v Brně SS-obersturmbannführera Wilhelma Nőlle. [7]

Od léta 1944 a zejména po vypuknutí Slovenského národního povstání dosáhlo ukládání sonderbehandlungu velkých rozměrů. Toto mimořádné extrémní opatření se mělo týkat osob, které se dopustily tzv. těžkého deliktu. To znamená v takových případech, v kterých by Lidový soudní dvůr (Volksgerichtshof) nebo Zvláštní soud (Sondergericht) při německém Zemském soudu zřejmě uložil trest smrti. Byly to především případy, kdy byl dopaden partyzán, bojovník se zbraní v ruce. Lidový soudní dvůr v konstantní judikatuře spatřoval v činnosti partyzánů zločin přípravy k velezradě podle § 80, odst. l a § 83, odst. 2 německého trestního zákona, a to v souběhu se zločinem zemězrádné pomoci se zbraní podle § 91 písm. a) tohoto zákona (Strafgesetzbuch z 15. 5. 1891 ve znění pozdějších novel). Tak například IV. senát (zvaný moravský) Lidového soudního dvora na zasedání ve Waldheimu uznal vinným těmito delikty devatenáctiletého J. H. z Otrokovic, který byl zajat jako partyzán při bojové akci. [8] Zásadně měl být ukládán trest smrti za činy podle nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě z 3. července 1942, podle jehož § 1 hrozil trest smrti každému, „kdo o osobě, o níž ví nebo podle okolností musí mít zato, že má účast na podniku nepřátelském k Říši, poskytuje úkryt nebo jinak jí poskytuje pomoc nebo opomine podat úřadům v pravý čas oznámení.“ K trestu smrti měl být rovněž odsouzen každý, „kdo padělá osobní průkaz, nebo jiné osobě zprostředkuje osobní průkaz, o kterém ví, že je padělán, nebo jinému vydá osobní průkaz k nedovolenému použití“. [9] Místo trestu smrti mohl být uložen trest káznice, pokud by se jednalo o „lehčí případ“. Příslušným pro rozhodování podle tohoto nařízení byl Zvláštní soud. Frekvenci aplikací tohoto nařízení u Zvláštního soudu při německém Zemském soudu v Brně dokládá počet uložených trestů smrti – v roce 1944 u 318 osob a v roce 1945 u 120. [10]

Vedoucí pracovníci bezpečnostní policie postupovali naprosto subjektivně při zvažování podmínky pro uložení sonderbehandlungu – zda by v konkrétním případě soudy ukládaly trest smrti. O tom svědčí to, že toto opatření bylo ukládáno i v případech, kdy „nepřátelská“ činnost byla vyprovokována nebo šlo o osobu nedospělou.

Od 9. ledna 1945 docházelo v Kounicových kolejích v Brně k mnoha popravám, prováděných jako sonderbehandlung. Jakmile došel souhlas (převážně dálnopisem) K. H. Franka s navrženým usmrcením, byli vězni určení k popravě formou sonderbehandlungu odvedeni obvykle kolem 10. až 11. hodiny dopoledne do cely číslo 8 v přízemí bloku A. Zde se museli svléci do spodního prádla, dozorci jim svázali ruce motouzem dozadu za záda a pak je bosé hromadně odvedli na zahradu k zadní venkovní stěně sálu na místo pod sgrafit sv. Václava. Odtud je dozorci – gestapáci po jednom vodili na postranní dvorek mezi zdmi sálu a bloku A, kde byl pás jemného písku červenější barvy (odtud název tohoto popraviště „Na Písečku“). Zde byli vězni usmrcováni ranou z pistole do týlu hlavy. SS-standartenführer univerzitní profesor MUDr. Walter Marquort, který býval přítomen při popravách, doporučoval a také demonstroval, že je vhodnější střílet oběť v pokleku s hlavou nakloněnou dolů ranou do malého mozečku, a tvrdil, že je to jistější a okamžitá smrt.

Poprav se měli účastnit jen důstojníci SS, výjimečně úředníci ve vyšší poddůstojnické hodnosti. Odhaduje se, že takto bylo formou sonderbehandlungu zavražděno asi 120 vězňů, mužů i žen, mezi nimi i desetiletý Milošek Prudil, který pomáhal partyzánům. Gestapáci prováděli popravy velmi ochotně. To platilo především o SS-untersturmführerovi a správci věznic gestapa v Brně Ewaldui Paulovi a o SS-untersturmführerovi Johanu Trittnerovi z protipartyzánského referátu. Je znám jediný případ, kdy gestapák odmítl provést exekuci. Jednalo se o Leopolda Eibela, zástupce vedoucího referátu IV. 1a (tzv. levicového referátu), který měl zastřelit partyzány Vladimíra Blažka a Aloise Bauera. Popravčí role se pak ujal jeho nadřízený SS-hauptsturmführer kriminální rada a vedoucí skupiny IV/Ko Otto Koslowski, aby posílil tvrdost mužů SS. Mrtvoly popravovaných byly odváženy zcela anonymně do krematoria města Brna, kde byly zpopelněny, některé zahrabány, když krematorium již nefungovalo.

II.

Dalším významným opatřením vedení bezpečnostní policie v Brně byl převoz velkého transportu vězňů do koncentračního tábora Flossenbürg. Jednalo se o 833 vězňů, kteří tam byli přepraveni vlakovým transportem přes Českou Třebovou, Prahu a Plzeň. Ve Flossenbürgu byl zakrátko soustředěn formou sonderbehandlungu větší počet vězňů. Přes popravy i transport do Flossenbürgu bylo v Kounicových kolejích stále mnoho vězňů, protože sem byli přesouváni z poboček z celé Moravy stále noví a noví vězni. „Na Písečku“ sice nadále popravy pokračovaly, ale tento způsob likvidace vězňů nemohl podstatněji snížit jejich početní stav. U některých gestapáků, kteří se zúčastnili krvavého vraždění, bylo cítit, že jim to osobně nevyhovuje. Je pravděpodobné, že někteří se báli konce války a odplaty, s kterou museli počítat. To si uvědomoval i velitel služebny Max Rausch, i když si ulevoval ve svém svědomí častým požíváním alkoholických nápojů. U příležitosti účasti na služební poradě v Praze u šéfa bezpečnostní policie a SD, SS-oberführera MUDr. Erwina Weinmanna si mu postěžoval, že gestapáci při popravách jsou „seelisch“ zatíženi a že by bylo vhodnější provádět sonderbehandlung místo kolejí v koncentračním táboře. Podle poválečné výpovědi Rausche prý měl Weinmann pro tento návrh pochopení, ale požadoval, aby ještě učinil v tomto směru písemnou žádost. Rausch tak učinil a za krátko obdržel od Weinmanna dálnopis, ve kterém se mu sdělovalo, že došlo k dohodě s vedením koncentračního tábora Mauthausen v tom, že se příště budou konat sonderbehandlungy v tomto táboře. S tímto řešením prý souhlasil Karl H. Frank. Pro vedení koncentračního tábora v Mauthausenu museli být připraveny příslušné dokumenty, zejména seznam vězňů, určených k fyzické likvidaci a souhlas Franka jako vyššího vedoucího SS a policie. Toto rozhodnutí bylo precedentní pro provádění sonderbehandlungů. Přes tuto možnost docházelo „Na Písečku“ k vraždění i nadále.

Poslední poprava v Kounicových kolejích se „Na Písečku“ konala 16. dubna 1945 (mimo rámec zde prováděných poprav ještě 18. dubna 1945 dozorce Erwin Otto s několika tzv. Banátníky zastřelil tři vězně v kotelně). Transport vězňů z Kounicových kolejí, o kterém pojednává tato práce, byl nasměrován do Mauthausenu, zejména proto, že se jednalo o velký počet vězňů, a také proto, že krematorium města Brna přestalo fungovat – nebylo možné spálit tolik mrtvol a tím zahladit stopy této masové vraždy. Vrchní starosta města Brna SS-obersturmbannführer Oskar Judex upozornil Rausche, že krematorium města končí s činností. Proto nemohlo být spáleno několik mrtvol vězňů popravených v dubnu „Na Písečku“ a musely být zakopány. Byl mezi nimi i partyzán Milan Genserek, který byl spolu s dalšími po válce pohřben na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně. [11]

K organizování transportu do Mauthausenu došlo, když oddělení ochranné vazby (Schutzhaft) Říšského hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) vydalo výnos o uvalení ochranné vazby pro každého vězně, který byl určen pro transport do Mauthausenu. Toto opatření bylo snadno realizováno, neboť oddělení ochranné vazby RSHA bylo evakuováno z Berlína do Prahy, kde pokračovalo ve své činnosti. Z pověření Maxe Rausche se ujal organizování transportu kriminální rada Otto Koslowski, pod kterého příslušelo řízení referátu IV/6, které mělo v náplni problematiku ochranné vazby. Určení vězňů pro Mauthausen prováděly v referátech služebny, které řídili kriminální rada Otto Koslowski a kriminální rada Hugo Rőmer. Konečný seznam vězňů pro jejich fyzickou likvidaci v Mauthausenu schválil Max Rausch, i když to po válce popíral, stejně tak jako jeho zástupce Jan Kraus. Potřebné administrativní a organizační přípravy transportu měl na starosti kriminální inspektor Karel Enderl, vedoucí referátu IV/6.

Na rozdíl od řídící úřadovny bezpečnostní policie v Praze, kde byli ve spisech i ve vězeňské kartotéce vězni určení k sonderbehandlungu označeni šifrou XYZ, v Brně tomu tak nebylo. Vězni v obvodu působnosti bezpečnostní policie v Praze měli být likvidováni v Terezíně – Malé pevnosti. Zde bylo skutečně zavražděno v samotném konci války mnoho desítek vězňů. Byli stříleni exekučním komandem a dokonce se experimentovalo usmrcení vězňů pomoci jedu. [12]

Klíčovou otázkou zůstává, kdo dal k sonderbehandlungu, který ukončil život více než dvěma stům osob, souhlas. Po válce a vlastně dodnes se uvádí, že tak dotyčný učinil v rámci telefonického hovoru mezi velitelem koncentračního tábora v Mauthausenu SS-standartenführerem Franzem Ziereisem a Janem Krausem, zástupcem velitele bezpečnostní policie v Brně. Bylo již uvedeno, že jediný činitel, který mohl vydat souhlas k sonderbehandlungu, byl jedině a výlučně Karl H. Frank ve funkci vyššího vedoucího SS a policie. Velitel tábora Ziereis tuto skutečnost bezpečně věděl, neboť v koncentračním táboře Mauthausen se prováděly téměř každodenně sonderbehandlungy. Nějaká dohoda, o které se zmiňoval Erwin Weinmann v dálnopise pro Rausche, nemohla nahradit formu bianka, jednorázového rozhodnutí, platného pro budoucnost. Kdo tedy skutečně dal souhlas k zavraždění tolika vězňů z brněnského transportu? – Je jediná odpověď: byl to Karl Hermann Frank.

Frank pobýval na počátku dubna 1945 na Moravě. Ve zvláštním vlaku přijel z Moravské Ostravy také do Brna. V salonním vagonu tohoto vlaku, stojícího na hlavním nádraží, uspořádal širší poradu, které se zúčastnili zemský viceprezident Karel Schwabe, oberlandrat Gerhard Krohmer a další. (Narychlo pak odjel na jižní Moravu do Kyjova, kde navštívil velký lazaret SS.) Frank jednal také s Rauschem a dalšími veliteli bezpečnostní policie. Nebylo tedy problémem, aby vyslovil souhlas k sonderbehandlungu pro vězně vyčkávající svůj osud v Mauthausenu. Jak bude ještě uvedeno, není vyloučeno, že v důsledku porušení dálnopisného spojení mezi Brnem a Mauthausenem došlo k nedorozumění v tom, že z Brna chybělo včasné sdělení, že Frank dal souhlas k usmrcení vězňů z transportu, který vyjel z Brna 7. dubna 1945. [13]

III.

Seznam vězňů, určených k transportu do koncentračního tábora v Mauthausenu, obdržel Jan Baar, který již po několik let zajišťoval odvoz vězňů do věznic, káznic a koncentračních táborů. Baar předal tento seznam Franzi Dubovi, správci policejní věznice Kounicových kolejí. Duba přikročil ihned k organizování vězňů, určených pro transport. Dne 6. dubna 1945 ve večerních hodinách nechal podřízenými dozorci odvést určené vězně z jejich cel do sálu, který se nacházel mezi bloky A a B. Duba byl znám jako velmi horlivý v plnění rozkazů a přivádění vězňů se aktivně zúčastnil. Shromažďování vězňů bylo doprovázeno křikem dozorců popohánějících vězně po chodbách. Každý vězeň měl u sebe některé osobní věci. Seděli na podlaze za svitu nepatrného osvětlení. Sál byl již dříve svědkem mnoha transportů vězňů, z nichž mnozí se nevrátili z míst utrpení a smrti, kam byli gestapem odesláni.

Od slavnostního předání budovy Kounicových studentských kolejí uplynulo právě 20 roků. Dne 24. května 1925 u příležitosti oslav 25. výročí otevření Českého vysokého učení technického v Brně se v sále shromáždili čestní hosté, mezi nimi zástupci prezidenta T. G. Masaryka a mnoho představitelů různých institucí. Prof. dr. Vladimír Novák přivítal přítomné, zejména vzpomenul mecenáše JUDr. Václava hraběte z Kounic, projektanta budovy kolejí prof. Ing. Karla H. Kepky, který se otevření kolejí nedožil, a vřele poděkoval vedení stavebního podniku V. Nekvasila. Večer byl pořádán recitační, zpěvní a hudební večírek v sále kolejí, jak vzpomíná jednatelská správa „Spolku Kounicovy studentské koleje českých vysokých škol v Brně“ za rok 1925. [14] Místo studentů se počátkem ledna 1940 objevili v kolejích příslušníci gestapa, kteří zde zřídili policejní věznici pro odpůrce okupačního režimu. Na slavnostní chvíle otevření kolejí však neměli vězni v sále ani pomyšlení. Prožívali okamžiky nejistoty, nejeden v předtuše toho nejhoršího, někteří se utěšovali tím, že válka brzy skončí a oni se zachrání. Ve spánku posedávali vězni na podlaze sálu a čekali, co se s nimi stane.

Organizaci celého transportu měl na starosti kriminální inspektor Karel Enderl, který byl vedoucím referátu IV/6, dříve označovaném II D. Bezprostřední úkoly spojené s realizací transportu měl již vzpomenutý SS-oberscharführer Jan Baar. Aktivní úlohu měl také příslušník gestapa Karel Hauser. [15] Ten měl původně u sebe seznam vězňů, který měl mít dva listy. Jeden opis seznamu měl Jan Baar. Současně byli určeni dozorci, kteří měli s Baarem tvořit doprovod až do Mauthausenu. Jedním z nich byl Karel Joksch [16] a 10–12 pomocných dozorců, tzv. Banátníků. [17] Původně se zamýšlelo, že vězně z kolejí na nádraží v Brně dopraví autobusy Elektrických podniků, jak se často při velkých transportech stávalo, ale z blíže neznámých důvodů k tomu tentokrát nedošlo. Vězni, shromáždění v sále, byli odváženi postupně auty gestapa.

Dne 7. dubna 1945 se ráno v 6.00 hodin dostavil do Kounicových kolejí Jan Baar. Přímo v sále zkontroloval podle seznamu, zda jsou přítomni všichni vězni určení pro transport. Baar hlasitě předčítal jména jednotlivých vězňů, kteří byli uvedeni v seznamu. Vězni museli po vyvolání svého jména hlasitě potvrdit svoji přítomnost. Po skončení této procedury byli vězni odváženi na nákladní nádraží, které bylo blízko tzv. přerovského nádraží. Zde, podle tvrzení Baara, nastoupili vězni do tří připravených nákladních vagonů. Mělo to být asi 200 vězňů (mezi nimi několik žen) z Kounicových kolejí a asi 30 žen z ženské věznice v Brně-Cejlu č. 71. K nákladním vagonům byl připojen jeden osobní vagon pro dozorce doprovázející transport a další osobní vagon pro ženy a děti gestapáků. Všechny tyto vagony byly připojeny k vlaku, který kolem 8.25 hod. odjel směrem na Jihlavu.

Do Jihlavy přijel transport až kolem 13. hodiny. Zde měly být vagony s vězni a spolu s jedním osobním vagonem pro doprovodný personál připojeny k vojenskému transportu. Osobní vagon s příslušníky rodin gestapáků měl setrvat v Jihlavě, aby pak pokračoval v dalším odsunu. Baar měl podle pokynu, který dostal už v Brně, přibrat v Jihlavě od tamní služebny gestapa další vězně. Šéf gestapa v Jihlavě, kriminální rada Karel Blume [18], byl o připojení tamějších vězňů do transportu vyrozuměn dálnopisem. Předání těchto dalších vězňů zajišťoval kriminální sekretář Franz Kostan [19] a velitel věznice Josef Josel. [20] Do transportu přibylo osm osob, z toho jedna žena. Byl mezi nimi Jan Král (1889) a jeho tři synové: Jaroslav (1920), Jan (1922) a František (1925). Přebírání nových vězňů způsobilo zdržení a vojenský transport zatím odejel. Další přeprava vagonů s vězni se opozdila.

Do Českých Budějovic přijela vlaková souprava s vězeňskými vagony až v noci. Transport vězňů pokračoval směrem do Rakouska (tehdejší tzv. Ostmarky) a cestou častěji zastavoval, neboť přednost měly vojenské transporty. Vagony s vězni byly napojovány na různé vlakové soupravy, poslední v St. Valentinu. Odtud již nebylo daleko na nádraží v Mauthausenu. Sem transport přijel až dopoledne 9. dubna 1945. Z nádraží se vydali vězni pěšky do tábora vzdáleného kolem dvou kilometrů.

IV.

Pro nově příchozí vězně byl první dojem otřesný. Jejich průvod se zastavil před hlavním vchodem do tábora, kde mezi vstupními věžemi byl velký nápis ARBEIT MACHT FREI. Po levé straně zástupu vězňů bylo umístěno politické oddělení, tedy táborové gestapo. Vpravo kamenná budova, v které sídlil táborový velitel, obávaný SS-standartenführer Franz Ziereis. Kolem sebe viděli nově příchozí vyhladovělé vězně v pruhovaných trestaneckých oděvech a příslušníky SS, kteří v táboře prováděli strážní službu.

 Zatímco vězni z brněnského transportu vyčkávali u vchodu do tábora, vedoucí transportu Jan Baar odešel ohlásit příchod a odevzdat seznam vězňů. Jednal v tomto směru s adjutantem velitele tábora. Baar s Jokschem a „Banátníky“ očekávali, že se formality přijetí nových vězňů rychle vyřídí a oni se vrátí do Brna. Dočkali se však zklamání. Baar zjistil, že transport nebyl ze služebny v Brně předem ohlášen a Ziereis nevěděl, zda má nové vězně přijmout. V té době byl tábor v Mauthausenu silně přeplněn a přicházeli stále noví vězni. Ziereis byl ochoten vězně z nového transportu přijmout jedině tehdy, pokud budou ihned podrobeni fyzické likvidaci formou sonderbehandlungu. Zřejmě věděl o tom, že vězni z Brna by měli být takto zlikvidováni v rámci dohody, kterou uzavřel počátkem roku 1945 z podnětu Maxe Rausche SS-oberführer Erwin Weinmann a Karl H. Frank. Ziereis se chtěl zřejmě krýt, a proto patrně trval na tom, aby měl k dispozici formální dokument. Baar byl přesvědčen o tom, že v Mauthausenu mají k dispozici dálnopis, který měl vedení tábora uvědomit, kdy sem dorazí transport a jak se s ním má naložit. Tento dálnopis měl předem odeslat již zmíněný příslušník referátu IV/6 Karel Hauser. Nestalo se tak, neboť došlo k poruše spojení mezi Brnem a Mauthausenem. Pro Ziereise nebyl problém uskutečnit likvidaci tak velkého transportu. Navíc dostal rozkaz od šéfa Říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) Ernsta Kaltenbrunnera, aby denně dal zlikvidovat tisíc vězňů. [21] Kolem 18. hodin dne 9. dubna 1945 se Ziereis spojil telefonicky se zástupcem velitele brněnské úřadovny bezpečnostní policie, vládním radou Janem Krausem. Obsah rozhovoru není znám. Kraus po válce popíral a stejně tak Rausch [22], že by dali výslovný souhlas k sonderbehandlungu vězňů brněnského transportu. Naopak, obsah rozhovoru uspokojil Ziereise, takže souhlasil s usmrcením vězňů. Veliteli tábora zřejmě postačilo, že souhlas s likvidací vězňů dal Karl H. Frank jako vyšší vedoucí SS a policie v protektorátu. Jak už bylo uvedeno dříve, tento souhlas mohl dát Frank při své osobní návštěvě v Brně počátkem dubna 1945. I když Ziereis byl velkovrahem, bez souhlasu Franka by sonderbehandlung na vězních z Brna zřejmě nenařídil. [23]

Velitel transportu Jan Baar se po splnění úkolu se svými spolupracovníky vrátil do Brna, kde podal svému nadřízenému Enderlovi hlášení. Vězni, kteří dosud čekali před vchodem do tábora, byli za výkřiků strážní služby SS a dozorců nahnáni do tábora před tzv. bunkr, táborové vězení. Muži i ženy z transportu probděli celou noc, kde se dalo. Přes obrovskou únavu snad nikdo neusnul. Zvyšovala se obava, že jejich další osud je velmi chmurný. Tak proběhla noc na 10. dubna 1945.

Ráno se vězňů dozorci dotazovali, zda mezi nimi není německý občan. Přihlásil se jediný, Franz Arnold. Ten byl ihned oddělen od ostatních a dočkal se osvobození, takže mohl po válce vylíčit poslední cestu vězňů z Brna a podat svědectví o jejich smrti.

Likvidace vězňů z brněnského transportu probíhala standardním způsobem. Masové vraždění se konalo v plynové komoře, zamaskované jako koupelna hned vedle krematoria. Jako smrtící látka byl použit Cyklon B, který do tábora v Mauthausenu dodávala firma HEERDT–LINGLER Gmbh. Dodávky tohoto plynu byly velmi vysoké, např. 5. 11. 1943 bylo dodáno 1200 nádob Cyklonu. Jak uvedl po válce Ziereis, k vraždění vězňů bylo využíváno také speciálně upravené nákladní auto, které mělo vývod smrtícího plynu do hermeticky uzavřeného nákladního prostoru – zde docházelo k usmrcování vězňů za jízdy mezi Mauthausenem a pobočkou Gausenem.

Hlavní úlohu nyní převzal vedoucí krematoria SS-hauptscharführer Martin Roth. Spolu s ním se účastnil likvidace obvykle i velitel táborové věznice Josef Niedermayer, lékárník dr. Erich Wasitzek a táborový lékař MUDr. Eduard Krebsbach. Vězni z brněnského transportu nebyli vůbec zaregistrováni a jejich jména nebyla ani zapsána v totenbuchu. Jen písař u posádkového lékaře, vězeň Josef Albrecht, napsal později do této knihy „Gaz“ jako příčinu smrti transportu vězňů.

V Mauthausenu plynová komora byla v chodu od jara 1943. Byla to menší místnost s nízkým stropem o velikosti asi 4 x 4 metry. Obsluhující personál měl při sypání krystalků jedu plynovou masku. Umírající vězně sledovali přes malé hermetické okénko. [24]⁾ Před vstupem do komory se museli vězni svléci a pak po skupinkách šli nic netušící do údajné koupelny. Po nasypání jedu vězni uvnitř komory brzy ztráceli vědomí. Když byla konstatována smrt, byly otevřeny dveře a vyčkalo se, až plyn přestal mít účinnost. Napřed byly zaplynovány ženy a po nich muži. Po spálení mrtvol v krematoriu byl popel rozsypán nebo zakopán.

V.

Celkový počet vězňů brněnského transportu do Mauthausenu není uváděn shodně, protože se badatelé mohou opírat jen o druhotné informační zdroje. Prvotní pramen – transportní listina, kterou předal v táboře po příchodu vězňů Jan Bauer, se zřejmě nedochovala. Samotný Bauer po válce celkem soustavně tvrdil, že se jednalo až o 240 osob a tvrdil to, i když byl souzen Mimořádným lidovým soudem v Brně, [25] v protokole z 23. května 1946 v trestní věci proti příslušníku gestapa Leopoldu Hüblerovi [26] v rozsudku Mimořádného lidového soudu v Brně proti zástupci velitele bezpečnostní policie Janu Krausemu je uvedeno 230 obětí. [27] Také sám velitel této policie Max Rausch [28] uvedl, že v transportu bylo 230 osob, ale nevyloučil ani možnost, že „transport s vězni, jak mi bylo sděleno, 240 osob, přesné číslo jsem sám nevěděl, může to ale souhlasit, má být ihned vypraven z Kounicových kolejí do koncentračního tábora v Mauthausenu“ [29]. V trestním řízení proti Rauschovi tvrdil svědek Josef Čuhel, který byl jako vězeň v Mauthausenu přímým svědkem příchodu transportu, že v něm bylo 215 osob, z toho 35 žen.

Z třetího vydání knihy (1995) významného představitele Mezinárodního výboru vězňů z koncentračního tábora Mauthausen a dlouholetého vězně tohoto tábora, dvorního rady Hanze Maršálka, zjišťujeme 214 osob nezaregistrovaných s datem úmrtí 10. dubna 1945 a jednu registrovanou, když v prvním vydání knihy uváděl 198 mužů a 37 žen s datem úmrtí 8. dubna 1945 a ve vydání druhém počet účastníků uvedeného transportu chybí. [30] V tzv. Totenbuchu KT Mauthausen je zaznamenán údaj z 8. dubna 1945 o exekuci 198 mužů a 37 žen, asi Čechů, v plynové komoře. [31]

Různé údaje také byly publikovány našimi historiky. Oldřich Sládek roku 1980 uvádí 80 mužů a 70 žen [32] a v práci vydané o šest let později 207 osob, z toho 34 ženy. [33] František Nedbálek, archivář Městského výboru Českého svazu bojovníků za svobodu v Brně, dospěl k počtu 207 osob, z nichž žen bylo 34, vyslaných do transportu z Kounicových kolejí a ženské věznice gestapa v Brně-Cejlu, a osm osob z gestapa v Jihlavě, mezi nimiž byla jedna žena. Celkem bylo podle F. Nedbálka v transportu 215 osob, jejichž seznam vyhotovil. [34] Přežil jediný z nich, Franz Arnold.

Důležitým důkazem, který se jeví jako přesvědčivý, je rozsudek Zemského soudu v západoněmeckém Hagenu, který potvrdil, že počet obětí tohoto brněnského transportu vězňů činil 235 osob, z toho nejméně 30 žen. [35] Ani tento soud neměl k dispozici transportní listinu nebo jiný úřední doklad s uvedením počtu vězňů, opíral se o doznání obviněného vedoucího krematoria a plynové komory v KT Mauthausen SS-hauptscharführera Martina Rotha a výpovědi svědků. [36] Jeden z nich, se jménem začínajícím na „R“, doložil soudu své autentické poznámky, které si potají prováděl v době svého pobytu v Mauthausenu. Soud v Hagenu obžalovaného Martina Rotha uznal vinným z pomoci k vraždě 235 lidí – ve skutečnosti se však jednalo o 234 zavražděných, protože Franz Arnold byl jako Němec z pelotonu smrti vyjmut.

Díky usilovné práci Františka Nedbálka na vypracování seznamu 215 osob [37] brněnského transportu, jsou známá jména 214 obětí (Franz Arnold přežil), totožnost zbývajících dvaceti zavražděných osob neznáme a zahrnujeme je mezi tzv. pohřešované osoby z doby druhé světové války. Je mezi nimi řada partyzánů a jejich pomocníků, kteří byli prokazatelně zatčeni gestapem, ale po válce se domů nevrátili a jsou pokládáni za nezvěstné. Jsou to oběti, jejichž identita bude již sotva někdy zjištěna.

VI.

Vězni z transportu, který je právem nazýván transport smrti, byli lidé poměrně mladšího věku. Ukazuje to na skutečnost, že v odboji proti nacistům byli zapojeni mladší lidé, dokonce sotva odrostlé děti. Nejmladší ženou v transportu byla Marta Škrabalová z Tasovic, narozená 26. 11. 1929, které v době její smrti ještě nebylo 16 roků. O málo starší byla Evženie Nováková z Kladek u Konice, narozená 19. 5. 1928. Také mezi muži byli mladí chlapci, kteří jen před několika roky opustili školní lavice – 17 let měli Jiří Jančík z Rovečné, Květoslav Sousedík a Jaroslav Horák ze Zlína. K nejstarším obětem patřili František Úlehla a František Adamec (60 let) a z žen Anděla Plucnerová (57 let).

Hrdinové, kteří 10. dubna 1945 zahynuli v plynové komoře v Mauthausenu, byli všichni aktivními bojovníky za svobodu svého národa. Ve velké většině to byli partyzáni nebo jejich obětaví pomocníci, někteří pomáhali plnit úkoly parašutistickým skupinám vyslaným z Anglie nebo ze Sovětského svazu a obětavě ukrývali parašutisty a jejich vysílačky. Velmi citelně byla postižena pomocná síť paraskupiny CLAY vedené nadporučíkem Antonínem Bartošem. Významnou pomoc partyzánským oddílům poskytovali prostí lidé z vesnic a samot Beskyd, Vysočiny, Drahanské vrchoviny a dalších míst. V Beskydách podporovali pasekáři skupinu Adama Jevsejeviče Niščimenka (krycí jméno Běljavskij), mnoho obětí bylo mezi partyzány a jejich pomocníky v 1. čsl. partyzánské brigádě Jana Žižky a její součásti odbojové organizaci Michala Malíka z Valašského Meziříčí. Velké oběti přinesli příslušníci III. úderné roty generála Vojtěcha Luži ze Skaličky a Újezda, partyzánských oddílů Jermak, Dr. Miroslava Tyrše, Rady tří, skupiny vedené Ivanem Vjazovem v Kladkách u Konice a partyzánského oddílu Dr. Hybeše. Bolestné byly ztráty ilegální komunistické organizace Naše pravda ze Zlína.

VII.

Likvidací brněnského transportu 10. dubna vraždění v Mauthausenu neskončilo. Dne 17. dubna bylo usmrceno 250 neregistrovaných vězňů z Vídně a 28. dubna bylo zavražděno 33 rakouských antifašistů. Ještě 2. května 1945 byli umlčeni svědkové masových vražd a likvidace obětí jejich spalováním v krematoriu – 11 vězňů, kteří zde byli nasazeni na práci, bylo zastřeleno.

Československé repatriační úřady hned po skončení druhé světové války počaly pátrat i po osudu transportu vězňů z Brna, který odjel 7. dubna do Mauthausenu. Pátrání trvalo delší dobu. Příbuzní obětí se obraceli i na tisk s žádostí o pomoc. Například časopis Čin z 3. ledna 1946 zveřejnil žádost o informace o nezvěstném Miroslavu Melkusovi (1924) ze Zlína, který byl zatčen gestapem 23. ledna 1945.

Postupně se dařilo objasňovat osudy vězňů z Kounicových kolejí, kteří byli transportováni počátkem dubna do Mauthausenu. Byli to zejména příslušníci gestapa z Brna, kteří byli postupně zatýkáni a stavěni před mimořádný lidový soud. Samozřejmě, že tito gestapáci popírali podíl na zatýkání příslušníků odboje a jejich převozu do Mauthausenu. Max Rausch i jeho zástupce Jan Kraus tvrdošíjně popírali svůj podíl na fyzické likvidaci více než dvou set vězňů. Určité objasnění přinesl až zatčený Jan Baar, který vedl transport. Nikdo ze zatčených, zejména Max Rausch, Jan Kraus, Otto Koslowski, Kurt Leichske ani jiný přední nacista, se vůbec nezmínili o úloze Karla H. Franka jako vyššího vedoucího SS a policie. Šéf úřadu bezpečnostní policie a SD, SS-oberführer MUDr. Erwin Weinmann, byl nezvěstný, [38] takže nemohl být vyslechnut. Ani samotný Frank se nehlásil k tomu, že by dal rozkaz k sonderbehandlungu.

Hlavní aktéři vyvraždění transportu byli po zásluze potrestáni. Patřil mezi ně po zásluze především Frank, který se dopustil těžkých zločinů proti českému národu.

Nejvyššími tresty byli postiženi ti z brněnské bezpečnostní policie, kteří se nějakým způsobem podíleli na organizaci transportu. Trestu ušel dozorce Karel Joksch, který zemřel na TBC ve vězení dříve, než mohl být odsouzen. Stejně tak unikl trestu příslušník gestapa Karel Häuser, který padl v dubnu 1945. Trestu smrti neušli Max Rausch, Jan Kraus, Otto Koslowski, Kurt Leischke, Anton Mondorf a další. Z vedoucích pracovníků nebyli dopadeni kriminální rada Hugo Römer a kriminální komisař Hans Koch.

Také velitel koncentračního tábora v Mauthausenu SS-standartenführer Franz Ziereis neušel spravedlivému trestu. Tento masový vrah se narodil 13. 8. 1905 v Mnichově. Vyučil se stolařem a po skončení první světové války vstoupil do armády. Připojil se k národním socialistům a stal se příslušníkem SS. Podle listiny hodností SS z 1. 12. 1938 patřil k SS Totenkopfsstandarte „Thieringen“. V SS měl evidenční číslo 276 998. Byl držitelem čestné dýky říšského vedoucího SS. Od února 1939 do května 1945 byl velitelem koncentračního tábora v Mauthausenu. Dosáhl hodnosti SS-standartenführera (plukovníka). Dne 23. května 1945 byl Ziereis vypátrán hlídkou amerických vojáků v Phyrnu v Horním Rakousku a při pokusu o útěk byl dvakrát postřelen. Zemřel ve vojenském lazaretu americké armády. Před smrtí krátce vylíčil svou minulost v Mauthausenu. [39]

Trestně postižen byl také mnohem později vedoucí krematoria a plynové komory v koncentračním táboře SS-hauptscharführer Martin Roth. V západoněmeckém Hagenu (Vestfálsku) byl postaven před tamní zemský soud. V Bavorsku vykonával v té době povolání strojníka. Zatykač na něj byl vydán již 28. května 1968 Úředním soudem v Kaufbeuren. Hlavní líčení se konalo v sedmnácti jednacích dnech. Porota měla devět osob, z nichž tři byli soudci z povolání. Za státní zastupitelství byli přítomni dva státní zástupci. Obžalovaný měl svého obhájce. Po rozsáhlém jednání byl vynesen rozsudek 24. července 1970, kterým byl uznán vinným zločinem pomoci k vraždám v 51 případě a uložen mu trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Soud kvalifikoval usmrcení 234 českých občanů jako vraždu podle § 211 trestního zákona a účast Rotha jako pomoc k vraždě. V této souvislosti soud zjistil, že „vražda na Češích byla zákeřná, brutální a motivovaná z pohnutek nízkých.“ [40] Martin Roth k vraždě napomáhal ve smyslu § 49 trestního zákona. Soud současně na dobu pěti let odňal Rothovi možnost zastávat veřejné úřady a účast ve veřejných volbách. Do výkonu trestu mu byla započítána vyšetřovací vazba. [41]

Moje spolupracovnice ve svitavském muzeu Josefa Žáčková, které jsme všichni říkali bábinka, od konce války dlouho pátrala po osudech svého manžela Františka Žáčka, který byl zatčen 19. ledna 1945. Neuspěla ani prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže. Teprve díky informacím získaným při shromažďování podkladů pro tuto práci se dozvěděla den a místo úmrtí svého manžela. I její památce je tento text věnován.  

    PaedDr. Jitka Gruntová

Poznámky:

1. Nedbálek, František: Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země – zima, jaro 1945, in: Historie okupovaného pohraničí, sborník Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, č. 9, roč. 2005.

2. Náhradní prostor v Plauen zajišťovali příslušníci gestapa z Brna Rudolf Seethaler, Egon Freiherr von Schuster, Franz Malischler, Erwin Kirschnek a další.

3. Klapal, Čeněk: Nepromlčitelné zločiny, Praha 1980, s. 47 an. Též Deutschland im zweiten Weltkrieg, Berlin 1974, s. 191.

4. Tamtéž.

5 Státní oblastní archiv Praha, fond Mimořádný lidový soud (dále jen MLS), sign. Lsp XIII 82/47. – Gerhard Andress, narozen 4. 3. 1909, vrchní vládní rada, SS-sturmbannführer, zástupce velitele řídící úřadovny gestapa v Praze, byl odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Praze 22. 4. 1947 k trestu smrti.

6. Vašek, František: K tzv. stanným soudům z let 1941–1945 v Brně, in: Časopis pro právní vědu a praxi, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, č. III/1995, s. 186–190.

7. Brünner Tagblatt z 1. 12. 1942, č. 332. Též Sedláček, Jindra: 14. listopad v Kounicových kolejích, in: Rovnost ze 14. 11. 1946, č. 262.

8. Rozsudek Lidového soudního dvora, IV. senátu, č. 4 H 333/44 – 13 J 390/44 ze dne 16. března 1945 proti Josefu H. – Kopie v archivu autorů (dále jen AA).

9. Tamtéž.

10. Vašek, František: Německý Zvláštní soud (Sondergericht) v Brně, součást nacistického teroru na Moravě, in: Časopis pro právní vědu a praxi, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, č. III/1997, s. 426.

11. Čin, č. 39 z 22. června 1945. – Pohřeb Milana Genserka se konal v pátek 22. června 1945 v 16.45 hodin na Ústředním hřbitově v Brně.

12. Hájková, Alena – Tomášek, Dušan: Poslední poprava v Terezíně, Praha 1988.

13. Po skončení války se ujalo označení transportu politických vězňů z Brna 7. dubna 1945 do Mauthausenu zkratkou „Kl 3“ nebo „KL III“. Není známo, za jakých okolností došlo k tomuto označení. Nejedná se totiž o autentický úřední název tohoto transportu – nepoužil jej žádný po válce vyslýchaný gestapák a není znám úřední dokument s takovou zkratkou. V podstatě šlo o zkratku slova Konzentrationslager (KL) a číslice tři označovala, že Mauthausen byl tábor nejvyššího a nejpřísnějšího třetího stupně, tedy nejtěžší typ.

14. XVII. Výroční zpráva o činnosti spolku Kounicovy studentské koleje českých vysokých škol v Brně za správní rok 1925. – Kopie AA.

15. Karel Hauser, příslušník referátu I E 1, patřil mezi ty členy gestapa v Brně, kteří byli nasazeni na frontě v Brně-Řečkovicích, kde 25. dubna 1945 padl v boji s Rudou armádou.

16. Karel Joksch, narozen 29. 7. 1903 v Jihlavě, vězni nazývaný „koňská hlava“, byl řidičem menšího transportního auta Tatra, zvaného vězni „ponorka“, kterým dopravoval vězně z Kounicových kolejí do sídla gestapa, Veveří č. 70 (dnešní právnická fakulta) a zpět. Konal také jízdy pro ostatní věznice v městě Brně. Joksch trpěl plicní TBC a na toto onemocnění v roce 1945 zemřel.

17. Tzv. Banátníci byli Němci, kteří pocházeli z Jugoslávie, z provincie Banát. Na podzim 1944 krajské vedení NSDAP v Českých Budějovicích zřídilo tábor pro uprchlíky z Banátu. Mezi nimi byly zbytky tzv. „Banater Staatswache“. Karl Hermann Frank dal tyto uprchlíky k dispozici veliteli bezpečnostní a pořádkové policie v protektorátu Čechy a Morava. Z celkového počtu asi 500 mužů dostala bezpečností policie 3–4 důstojníky a 150 mužů. Po odchodu příslušníků SS strážního praporu z Brna byla řada těchto Banátníků přemístěna k službě v Kounicových kolejích.

18. Karel Blume, narozen 18. 5. 1896, kriminální rada, SS-hauptsturmführer, vedoucí služebny gestapa v Jihlavě od prosince 1939 do konce války. Mimořádným lidovým soudem v Jihlavě byl 24. ledna 1947 odsouzen k trestu smrti a popraven. – Moravský zemský archiv Brno (dále jen MZA), fond MLS, sign. Ls 436/46.

19. Franz Kostan, narozen 26. 1. 1905, kriminální sekretář, SS-untersturmführer, vedoucí výkonného aparátu služebny gestapa v Jihlavě byl 23. 4. 1947 odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Jihlavě k trestu smrti. – MZA, fond MLS, sign. Ls 11/47. – Tento trest mu byl cestou milosti změněn na doživotní žalář. Ve výkonu trestu zemřel 1. 11. 1951.

20. Josef Josel, narozen 22. 2. 1909, původně vrátný v pivovaru v Jihlavě. Počátkem okupace se stal dozorcem a zakrátko vedoucím věznice gestapa v Jihlavě. Rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Jihlavě byl 13. 3. 1947 odsouzen k trestu smrti a popraven. – MZA, fond MLS, sign Ls.16/47.

21. Grünberg, Karol: Hitlerova černá garda, Praha 1981, s. 398. Též Poltorak A. I., Norimberský proces, Praha 1971, s. 321.

22. Archiv Ministerstva vnitra Praha (dále jen AMV), sign. 325-136-3, Překlad protokolu sepsaný s Maxem Rauschem 18. 11. 1946, s. 61.

23. Franz Ziereis měl jako velitel tábora rozsáhlé pravomoci. U brněnského transportu se však jednalo o mimořádně velký počet vězňů. Ziereis si nepochybně uvědomoval, že se rychle blíží konec války a potřeboval proto alibi – něco, čím by se v případě této hromadné vraždy mohl krýt. Karl Hermann Frank si před několika lety osobně prohlédl koncentrační tábor v Mauthausenu. To bylo ještě v době, kdy neměl osobní pravomoc k nařízení sonderbehandlungu. Frank i Ziereis velmi dobře znali své pravomoci. Ziereis proto rozmlouval telefonicky s gestapem v Brně, poněvadž si chtěl uchovat „nevinu“ za nařízení sonderbehandlungu. Jakmile ho dostal (bez ohledu na to, jakou formou), nařídil likvidaci transportu.

24. Piper, Franciszek: Massenvernichtung von Juden in den gaskammern des KL Auschwitz, in: Auschwitz nationalsozialistisches Vernichtungslager, Staatliches Museum Auschwitz-Birkenau 2002, s. 243–258. – Autor popisuje velmi podrobně používání jedu k masovému ničení vězňů v koncentračním táboře Birkenau. Obdobný byl postup i v Mauthausenu.

25. Jan Baar, narozen 21. 11. 1913 ve Vídni, SS-oberscharführer, v referátu IV/6 zajišťoval transporty vězňů Mimořádným lidovým soudem v Brně, byl 18. 12. 1946 odsouzen k trestu smrti a popraven. – MZA, fond MLS, sign. Lsp 1632.

26. Leopold Hübler, narozen 18. 10. 1901, kriminální sekretář, SS-untersturmführer, odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Brně 23. 1. 1947 k trestu smrti a popraven. – MZA, fond MLS, sign. Lsp 32/47.

27. Jan Kraus, narozen 5. 2. 1903, vládní rada, SS-sturmbannführer , od února 1945 zástupcem velitele bezpečnostní policie v Brně Maxe Rausche. Mimořádným lidovým soudem v Brně byl odsouzen 5. 3. 1947 k trestu smrti a popraven. – MZA, fond MLS, sign. Lsp 7/47.

28. Max Rausch, narozen 14. 10. 1898, vrchní vládní rada, SS-obersturmbannführer, od 15. prosince 1944 velitel bezpečnostní policie v Brně pro Moravu. Odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Brně 1. 3. 1947 k trestu smrti a popraven. – MZA, fond MLS, sign. Lsp 8/1947.

29. AMV, sign. 325-136-3, Překlad protokolu sepsaný s Maxem Rauschem 18. 11. 1946, s. 60.

30. Maršálek, Hans: Die Geschichte des Konzentrationslagers Mauthausen, Wien-Linz 1995, třetí rozšířené vydání, s. 121. – Prostřednictvím bývalého politického vězně v Mauthausenu Josefa Klata z Mariánských Lázní byla s Hansem Maršálkem konzultována otázka počtu vězňů v brněnském transportu, ovšem s ohledem na časový odstup nebyly získány jednoznačné informace. Josef Klat z Mariánských Lázní zjistil od Hanse Maršálka údaje o počtu vězňů z prvního a druhého vydání citované knihy, které laskavě poskytl autorům této práce.

31. Totenbuch KT Mauthausen – Za pořízení kopie jeho části autoři děkují Josefu Klatovi z Mariánských Lázní.

32. Sládek, Oldřich: Spálená země, Praha 1980, s. 168.

33. Sládek, Oldřich: Zločinná role gestapa, Praha 1968, s. 383.

34. Nedbálek, František: Transport „Transport „KL 3“ Brno – KT Mauthausen, in: Morava v boji proti fašismu II, Moravské zemské muzeum v Brně, 1990, s. 203 – 218.

35. Der neue Mahnruf, č. 11, z listopadu 1991, časopis vydávaný Dokumentačním ústředím Svazu rakouských bojovníků proti nacismu ve Vídni.

36. Martin Roth byl odsouzen rozsudkem porotního soudu při Zemském soudu v Hagenu 24. července 1970 (č. 11 Ks 1/70). S ohledem na platné předpisy o ochraně osobních dat ve Spolkové republice Německo byla autoru této práce JUDr. F. Vaškovi zaslána část rozsudku, týkající se transportu vězňů z Brna do Mauthausenu, kteří zde byli zavražděni. Jména úředních osob a svědků, kteří v procesu vystupovali, jsou začerněna s výjimkou počátečního písmene. – Výpis AA.

37. Nedbálek, František: Transport „Transport „KL 3“ Brno – KT Mauthausen, in: Morava v boji proti fašismu II, Moravské zemské muzeum v Brně, 1990, s. 203–218.

38. MUDr. Erwin Weinmann, narozen 6. 7. 1909, SS-oberführer, od září 1942 velitel bezpečnostní policie a SD, předtím působil v Říšském hlavním bezpečnostním úřadu v Berlíně. Dne 9. května 1945 uprchl z Prahy. V roce 1949 byl soudem v Reutlingenu prohlášen za mrtvého.

39. Opis překladu výpovědi Franze Ziereise získaný Josefem Klatem z Mariánských Lázní, jemuž autoři článku děkují za jeho poskytnutí. – Kopie AA.

40. Rozsudek porotního soudu při Zemském soudu v Hagenu z 24. července 1970, č. 11 Ks 1/70, kterým byl odsouzen Martin Roth. – Výpis AA.

41. Tamtéž.