Můj děda František Beran, ročník 1914
Na vojně sloužil děda v pohraničí u Liberce v 8. kulometné rotě. Obsluhoval vzduchem chlazený kulomet, kterým mohl střílet bez přestávek. Zpívali si vojenskou písničku: „Když je vojna nejkrutší, sedmá rota útočí, za ní jede osmá kulometná, nepřítele zničí.“ Na hranicích s Německem byli Němci v přesile 1 : 2 a děda si říkal: „Když bude válka a zastřelím dva Němce, můžu pak umřít.“ Sudeťáci měli v té době i granáty.
Po obsazení Československa byl tzv. totálně nasazen. Byl vyučený cukrář a v Rakousku, ve Vorau, dostal na starost cukrárnu. Tam se seznámil s místní dívkou Grettou, a s tou měl syna – jmenuje se Jaroslav a teď žije ve Vídni. Na náměstí ve Vorau byla nástěnka s obrázky Hitlera a Geobbelse a u nich nápis: „To jsou naši hrdinové.“ Pod tím byly fotky Stalina a Churchilla s nápisem: „Toto jsou zrádci.“ Děda v noci nápisy přehodil, Gretta hlídala. Poblíž byl francouzský zajatecký tábor, tam děda jezdil na kole a „ztrácel“ chleby.
Později potkal kamaráda pana Jirzu, při útěku do Jugoslávie byli na hranicích dopadení. Chtěli bojovat za Tita. Byli podrobeni křížovému výslechu a nepřiznali se. Děda byl odsouzen k trestu smrti oběšením a žádal trest smrti zastřelením, protože byl voják. Už v cele smrti čekal na vykonání rozsudku. Měl nový soud a změnu rozsudku na doživotí. Byl souzen za zákeřnou činnost proti Říši.
Z názvů věznic, kde byl vězněn, si pamatuji Kounicovy koleje, Ebrach, Amberg. Při transportu vězňů se jeho maminka a tatínek dozvěděli, že pojede přes Olomouc, a skutečně se viděli, děda jim vyhodil ze zamřížovaného okna dobytčáku papírek. Ještě viděl, jak jeho maminka sebrala lístek a ztratila se v davu, tatínka Němci zmlátili. Nedožil se konce války a tenkrát se viděli naposled.
V pracovních táborech těžil kámen. Kámen mu rozdrtit prsty na noze. Na marodku se nenahlásil, bylo tam míň jídla. Při předávání jídla jeden z vězňů běžel a z každého talíře něco vzal. Toho Němci popravili.
Ke konci války všichni utíkali na západ. Vězni šli tzv. pochod smrti cca 40 km denně. Kdo si sedl, zastavil se, toho Němci zastřelili. Spoluvězeň si roztrhl košili a křičel: „Střílejte, vy svině!“ Zabili ho dávkou ze samopalu. Při pochodu byly celé kolony bombardovány a ostřelovány americkými letci. Při jednom z náletů děda zachránil jednomu bachařovi život – křičel na něj: „Laufen si mit in Wald!“ Ten mu pak děkoval a dělil se o jídlo. Z letadla spadla bomba a zvedla protiletadlové dělo i s podstavcem. To rozdrtilo Němku i s kočárkem, který tlačila, v kočárku bylo děcko.
První americký voják, když viděl dědu, tak plakal. Děda mu česky říkal: „Teď už je to dobrý.“ Vážil 35 kg a déle by nepřežil. Američané jedli čokoládu s rohlíky. Toho nejhoršího bachaře zavřeli američtí vojáci do kadibudky a tu pokropili dávkami ze samopalů. Někteří vězni chytili, upekli a snědli kachnu, pak na žaludeční křeče na konci války umřeli. Na cestě z věznice Amberg do Olomouce přespali vězni v Měšťanské besedě v Plzni. Po válce dostal děda jako politický vězeň cukrárnu v Jeseníku.
René Frydrych
Předvolání k soudu
Autor (první zleva) se svým dědou
František Beran (1914–1987)