Intendanční útvary v poli – polní pekárny
Voják, aby kráčel spokojen do pole, musí dostat řádně najíst a řádně se vyspat. Jednou ze základních příloh k jídlu je chléb. V naší armádě byly zavedeny tři druhy. Normální, trvanlivý a s řezem. Hmotnost jednoho bochníku byla 1340 gramů a představoval dvě potravinové dávky. Pro jednoho muže se plánovalo na den asi 700 gramů chleba.
Při soustředění velkého množství vojska v určité oblasti by místní zdroje nestačily vojska zásobovat. Proto byly do sestavy vojsk zařazeny i polní pekárny. Organizovány byly na stupni armáda a sbor. Byly vybaveny pecemi převzatými z rakousko-uherské armády:
polní pojízdná pec Manfréd Weiss vz. 1901/09,
horská pec Manfréd Weiss vz. 1914,
pec Peyer vz. 1878.
Materiál byl v průběhu let modernizován. Stroje byly na elektrický pohon, přecházelo se na mototrakci. Jedna pekárna vybavená pecemi MW vz. 1901/09 sdružovala čtyři nebo osm pecí, MW vz. 1914 šest pecí a Peyer vz. 1878 dvanáct velkých a dvanáct malých pecí. Samostatnou pekařskou jednotku tvořily soupravy. Skládaly se u typu MW vz. 1901/09 ze dvou pecí, dvou stanových a dvou dížových vozů a jednoho třítunového auta. MW vz. 1914 potřeboval dvě pece se třemi vozy na dopravu pecí a jeden vůz na díže a nářadí. Pecní souprava Peyer vz. 1878 obsahovala jednu velkou a jednu malou pec, ale pro zajištění základních úkolů se musely postavit dvě soupravy najednou. Pekárny se stavěly z důvodů možného napadení letectvem rozptýleně, ale vždy nejméně jedna pecní souprava pohromadě.
Polní pojízdná pec MW vz. 1901/09
Byla vytápěna pouze dřevem. Uhlí se nesmělo používat. Spotřeba byla úctyhodná. Osm pecí spotřebovalo za dvacet čtyři hodin buď 10 m3 měkkého, nebo 7 m3 tvrdého dřeva. Polena mohla být dlouhá jen 30 centimetrů. Bochníky se nejdříve sázely na drátěná síta do dolního, ostrého, prostoru, a potom se přemisťovaly nahoru do dopékacího prostoru. V dolním prostoru byla teplota 300 až 350o C. První vytopení trvalo 2,5 až 3 hodiny. Potom se přikládalo po pěti až deseti minutách.
Každou pec obsluhoval jeden roj v sestavě velitel a sedm mužů. Tři byli u pece a čtyři připravovali těsto. Jak je výše uvedeno, jednu soupravu tvořily dvě pece se dvěma roji. Ty tvořily dohromady družstvo, kterému velel dozorčí pekař. Směny se u pecí musely během dne střídat a dvě družstva tvořila pekárenskou četu. Osm pecí obsluhovaly čtyři čety. V první směně 1. a 3. četa, ve druhé 2. a 4. Výkon jedné pece byl stanoven na 40 bochníků za hodinu. Osm pecí tedy upeklo za dvacet čtyři hodiny 8000 bochníků a stačilo nakrmit 16 000 vojáků, tj. zhruba jednu divizi.
Horská pec MW vz. 1914
Podobala se peci MW vz. 1901/09, ale neměla podvozek. Až dodatečně byly některé umístěny na dvoukolový. Dala se přepravovat rozložená na pěti soumarech. Hmotnost bez podvozku činila 580 kilogramů, s podvozkem 700.
Pec mělo naložit čtyři až šest mužů za 45 až 60 minut. Po dosažení místa pak sestavení trvalo podle místních podmínek 45 minut až dvě hodiny. Byli k tomu potřeba tři až čtyři muži. Doba topení byla stejná jako u pece MW vz. 1901/09, jen polena musela mít délku pouze 25 centimetrů. Obsluha byla též organizována jako u předchozího typu. Po skončení práce se pec musela nechat asi dvě hodiny vychladnout, a potom byla během 15 až 20 minut rozebrána. A mohlo se popojet dále. Výkon pece byl plánován na 20 až 25 bochníků za hodinu. Celá jednotka tak měla za dvacet čtyři hodiny vyrobit 3000 bochníků, tj. 6000 dávek.
Pec Peyer vz. 1878
V roce 1938 měla tato konstrukce už úctyhodných 50 let. Vlastní pec se skládala ze železné klenby, předního dílu s dvířky a zadního dílu s komínem a táhlem. Sázecí plocha se dělala z cihelné dlažby nebo pálené hlíny. Velké pece se stavěly do středu sestavy, malé na boky. Jedna pecní souprava potřebovala plochu 7,6 metru dlouhou a 6,75 metru širokou. Vlastní pec zabere z 6,75 metru pouze 3,1 metru, zbytek je prostor pro sazeče. Vlastní pece zabíraly u velké 3,1 x 1,74 metru a u malé 3,1 x 1,48 metru. Pod každou pecí byla osm centimetrů silná tepelně izolační vrstva z valounů nebo štěrku a na ní potom dalších osm centimetrů silná sázecí plocha se sklonem 20 centimetrů ke dvířkům. Cihly se vozily s sebou a na velkou pec jich bylo potřeba 140 a na malou 120 kusů. Před každou pecí musel být vykopán příkop 90 centimetrů hluboký a 60 centimetrů široký pro sazeče. Určitě to nebyla lehká práce a skupina 1 + 7 mužů ji měla u jedné soupravy zvládnout za čtyři hodiny.
První vytopení mohlo trvat za příznivých podmínek pět až šest hodin při spotřebě cca 160 kilogramů dřeva na jednu pec. Při nepříznivých podmínkách pak až 10 hodin a spotřeba dřeva stoupla na trojnásobek. Další spotřeba se předpokládala 30 kilogramů za hodinu na jednu pec. Před sázením se pec vyčistí, na rozpálenou hlínu nebo cihly se kladl chleba. Pecní soupravu obsluhoval roj v sestavě velitel a sedm mužů. Dva sazeči a pět mužů připravovalo těsto. Po skončení pečení se pece nechaly vychladnout a rozebrání trvalo asi tři hodiny. Pro naložení byla norma 30 minut. Do velké pece šlo vsadit 75 a do malé 65 bochníků. Z důvodů řádného propečení se zpravidla vsázelo méně. Dvě velké a dvě malé pece měly za dvacet čtyři hodiny upéci 2500 bochníků chleba, tj. 5000 dávek.
Po upečení se chléb ukládal do zvláštního stanu – chlebnice, kde se nechal dva až tři dny sušit, aby neplesnivěl. Odstranilo se též nadýmání strávníků po čerstvém chlebu a zlepšilo se podnebí v ubytovacích prostorech. Normální chléb měl trvanlivost sedm až osm dnů, trvanlivý deset až dvanáct a s řezem čtyři až pět dnů.
Polní armádní pekárna měla kromě velitele čtyři pekárenské čety, pomocnou četu, dále byl zařazen hipomobilní a automobilní trén. Sborová měla velitelství skupiny pekáren, které podléhalo několik polních pekáren, zpravidla pro každou divizi jedna. Velitelství tvořil velitel, nižší důstojník hospodářské správy, písař, automobilní družstvo a důstojničtí sluhové.
Nejen chlebem živ je člověk a o mase se dozvíte v další části.
Bedřich Škraňka, KHV Brno
Pramen: Předpis G - VII - 4 Intendanční útvary v poli - pekárny, MNO 1935