Intendanční útvary v poli – jatky
Zajištění masa pro jednotky začínalo nákupem. Prováděla ho nákupní četa, které velel důstojník a měl dobytek platit hotově na místě. Ceny stanovila vojenská správa a v případě jejich odmítnutí prodávajícím mohlo být použito zákonného ustanovení – rekvizice. Hned po převzetí se dobytek označoval přejímací značkou vojenské správy a sdružoval se do stád po 60 až 80 kusech. Slabší kusy se porážely na místě. Za tímto účelem byl v jednotce řezník s nářadím. Pro přesun dobytka byl na šest kusů hovězího dobytka přidělen jeden honec. Ne ve všech případech to byli vojáci. Takový luxus si armáda nemohla dovolit, a tak starostové obcí dávali k dispozici potřebný počet honců na smluvenou vzdálenost, kde byli přidělení další. Takto přepravovaný dobytek se pohyboval rychlostí asi tři kilometry za hodinu a maximálně dvacet kilometrů za den. Cestou se musel napást a napít. Krávy musely být dojeny. Při přepravě po železnici se počítalo do jednoho normálního vagonu maximálně 12 kusů skotu nebo 30 vepřů. Do speciálních vagonů se mělo naložit až 60 prasat nebo 100 ovcí. V každém přesunu musel být kromě velícího důstojníka též řezník s nářadím a potřebný počet obslužného personálu. Na 15 až 20 kusů hovězího dobytka jeden muž. Na trase musela být stanovena místa pro krmení se zásobami. Pro jednu krávu se počítalo sedm kilogramů sena a tři kilogramy jadrného krmiva, popřípadě dvanáct kilogramů sena. Při zeleném krmení pak 50 kilogramů trávy. Pro ovce to byly tři kilogramy sena, pro vepře dva kilogramy kukuřice nebo čtyři kilogramy otrub. Mohlo se dávat též deset kilogramů brambor. Krmení mělo být prováděno třikrát denně.
Po přesunu se dobytek umisťoval na jatky. Zde mělo být pro ustájení vyhrazeno pro dobytek hovězí asi pět metrů čtverečních a pro vepře a ovce jeden až dva. Opět muselo být zajišťováno krmení. V případě pastvy se počítalo, že jedna kráva denně spase asi 36 a ostatní 10 metrů čtverečních louky. Do takovýchto podrobností byly předpisy propracovány. Teorie je jedna věc a praxe byla druhá. Zajímavé je, že hnůj neměl být jen tak vyhazován. Za jednu fůru se mělo zpět vyměnit 100 až 150 kilogramů slámy. Té se pro jednu krávu na podestlání na jeden den počítalo dva kilogramy.
Jatky byly opět organizovány na stupni armáda a sbor, jen výjimečně na stupni divize. U armády se velitelství skládalo z velitele, jeho zástupce a šéfveterináře. Dále zde byly čety jateční, nákupní, stádní a pomocná. Vše doplňoval trén hipomobilní a automobilní. Sborové jatky měly velitelství, kterému podléhalo několik polních jatek. Zde tvořil velitelství velitel s přiděleným personálem a automobilním družstvem. Polní jatky řídil velitel s pomocnými orgány a četami jateční a stádní a pomocnou. Trén byl opět z části hipomobilní a z části automobilní.
Vlastní vybavení jatek řeší předpis H-X-5 (G-VII-6). Mimo stanů zde musely být k dispozici stoly, varné kotle, stroje na mletí masa, plnění do střev, udírny, nářadí a nádobí. Z jatek se hotové maso přepravovalo nákladními auty k jednotkám. Vše muselo jít rychle, aby nedošlo k jeho znehodnocení. Strava se připravovala v polních kuchyních u rot. Sníst takového vepře nebyl pro zhruba sto osmdesát vojáků žádný problém. Navíc se už něco sní přímo na jatkách, něco spořádá směna v kuchyni a vlastní porce vojáka není nijak veliká.
Zběžně jsme nahlédli do jednoho soukolí vojenského mechanizmu. Přidejme si k tomu zásobování výzbrojí, municí, pohonnými hmotami, přísun záloh, přesuny vojsk v zápolí, odsun raněných a poškozené techniky do týlu a můžeme si udělat obraz o tom, jak náročná je tato činnost a jak důkladně musí být řídící kádry na ni připraveny, jak přesně musí být všechny rozkazy dále plněny, aby se vše dostalo včas na své místo.
Na závěr celého tohoto pojednání bych uvedl jedno pravidlo, které znají všichni vojáci od starověkých dob a bude platit i v budoucnosti: VOJÁK SE STARÁ, VOJÁK MÁ.
Bedřich Škraňka, KHV Brno
Pramen: Předpis G - VII - 5 Intendanční útvary v poli - jatky, MNO 1935