Holokaust – věčné memento
Ve tři hodiny ráno pošmourného a mrazivého dne dorazili vojáci Rudé armády zvyklí po řadu let hledět smrti přímo do očí do míst, která měla být očím běžných smrtelníků navždy utajena. Neboť všechny lidské bytosti, na které dosud smrt nedosáhla, jimž byl uchystán hrůzný konec v podobě udušení plynem a posléze spálení v pecích jednoho z krematorií, dosud i když vyčerpáni a ve značně zuboženém stavu zázrakem přežili. Vojáci, poddůstojníci i důstojníci zvyklí vidět smrt v mnoha podobách strnuli hrůzou a dlouho nemohli uvěřit, čeho byli němečtí nacisté schopni. Postupně odkrývali děsivou skutečnost důsledků nacistické doktríny se strohým, v politickém žargonu nacistů nazvaným „konečným řešením židovské otázky“, jejíž obrysy byly naznačeny už kdysi v bibli nacistického hnutí, Hitlerově knize Mein Kampf. Etnická nenávist k židům jako viníkům „katastrofy Německa“ byla povýšena na jeden z pilířů nacistické ideologické doktríny, jejímž uplatňováním se mělo stát Německo vládcem světa a odstranit či zotročit národy a etnika, které vyvolenému národu a vyvolené rase překážely ve vzestupu, či přímo byla vnímána jako smrtelný nepřítel. Nesnášenlivost se postupně zmocnila velkého počtu příslušníků národa, jenž dal světu takové velikány jako Goethe, Schiller a celou řadu stejně velkolepých velikánů lidského ducha – národa Němců. Byli ochotni vzít účast na přípravě a realizaci obludných zločinů, potlačit v sobě lidskost, proměnit se v cynické vykonavatele hromadných vražd nejen jako příslušníci operačních skupin v Polsku a poté v Sovětském svazu, ale i jako personál četného počtu vyhlazovacích táborů umístěných tamtéž. Vraždění se časem rozrostlo do průmyslových rozměrů s využitím těch nejmodernějších technologií. Výsledky byly doslova děsuplné. Nacistická vraždící mašinerie, důmyslně připravená a organizovaná do posledních detailů včetně logistické a dopravní podpory znamenala smrt milionů lidí. Mnozí z nich ještě před svým tragickým skonem byli nuceni doslova otročit za naprosto nelidských podmínek ve zbrojních továrnách. Tragická obludnost zločinů pokračovala i poté, co hitlerovský režim byl smeten z povrchu zemského. Navrátivší se a přeživší často s podlomeným zdravím zjistili, že jejich nejbližší byli umučeni a usmrceni německými nacistickými zločinci, a mnozí z nich tuto děsivou skutečnost nepřežili a ostatní toto krvavé stigma většinou provázelo až do konce jejich pozemské pouti. Téma holokaustu, produktu nenávisti, rasismu a šovinismu a řekněme mnoha -ismů bude i nadále inspirovat nejen badatele, umělce, politiky, ale i všechny lidi napříč národnostmi, etnické příslušnosti i náboženského vyznání. Bohužel se stane i předmětem politických šarád za účelem získání moci. V žádném případě nelze připustit bagatelizaci a už vůbec ne zkreslování, a to pod jakoukoli záminkou. Svatá památka všech obětí německé nacistické genocidy nás, kteří jsme přežili, k tomu zavazuje. Neboť je součástí našeho svědomí a světského bytí. Tato dimenze tragiky dějin bude navždy připomínat, jaké následky přinese hořkost ponížení a hledání obětního beránka, jež se stane předmětem iracionální hrůzné pomsty, nabyvši ve svém důsledku těchto konců. Genocida židů se měla stát generální zkouškou před hromadnou genocidou slovanských národů, která měla být do stejných ne-li hrůznějších rozměrů realizována po vítězství Německa ve válce, která naštěstí pro celou Evropu skončila jinak, než jak si nacisté přáli. Bylo to především zásluhou Rudé armády, milionů padlých a raněných, a to často s doživotními následky, kterých v dnešní době už moc nežije a jsou to věkovití veteráni. Nelze připustit, aby jejich zásluhy byly jakkoli zpochybňovány, zkreslovány. Jejich památku je zapotřebí chránit a předávat jako cenné bohatství těm, kteří přijdou po nás, aby i oni totéž činili. Čas i když dlouhý nezmenší, pokud to nepřipustíme, odkaz obětí, ale i těch, kteří těmto hrůzám i za cenu vlastních životů učinili konec.
Milan Vichta