Český svaz protifašistických bojovníků, z. s.

Hitler nebyl první pangermán, který plánoval vyhnání Čechů, Slováků, Poláků, Slovinců a jiných z dosavadní vlasti na východ. Fanatický führer byl pouhým opisovačem starých pangermánských not, napsaných dávno předtím, než tento příležitostný zaměstnaný započal kariéru vojenského udavače pangermánským freikorpsům poraženého Německa I. světové války. Již historik Východu, teolog (!) Paul de Lagarde, podle nacistů jeden z jejich duchovních otců, již roku 1853 žádal vyhubení všech negermánských národů v říši. Jeho heslo znělo: „Má-li Německo vzkvétat, pak musí Ukrajinci, Češi, Poláci a Srbové zmizet z Evropy“. (Lagarde P., Deutsche Schriften, Göttingen 1892, s. 69 ad.)

Další, tentokráte anonymní pangermán v roce 1895 líčil budoucí Německo roku 1950 takto: Velkoněmecko bude tvořit vedle vlastního Německa celé Rakousko-Uhersko, Holandsko, Belgie a Lucembursko a německé Švýcarsko. Čechy a alpské slovinské země budou ovládat Němci, Češi a Slovinci budou germanizováni, protože nemají jinou volbu kromě zániku. Nová království – Polsko, Ukrajina, Rumunsko a Srbsko – budou pod německým panstvím, v Uhrách bude vojenská diktatura. (Anonymus, Grossdeutschland und Mitteleuropa um das Jahr 1950. Berlin 1995.)

Tyto plány budoucích válečných zločinů proti neněmeckým národům naprosto nevymyslel celý německý národ. Nevymyslela je dělnická a rolnická třída Německa. Nevymyslela je ani menšina německé osvícené inteligence, což dokládá mimo jiné i osud historika F. W. Forstera, autora proslulého díla Německá otázka, kterého pangermáni nejdříve věznili a později nacisté pod trestem smrti vyhnali ze země, podobně jako další německé demokraty a osvícence. Tyto válkychtivé genocidní plány vymyslela vládnoucí třída vilémovského Německa – junkerská statkářská aristokracie, militaristická válečnická klika, velkoprůmyslnická a bankéřská velkoburžoazie, počínaje Hugenbergy a konče Kruppy, Papeny a Thysseny. Ti podporovali fanatické ideologické kruhy katedrových profesorů a ideologů osnujících fantastické plány výchovy panského národa „Herrenvolku“, teorie „krve a půdy“ odvozené od pseudovýkladů nadřazenosti tzv. árijské nordické rasy a o „méněcennosti neárijských ras a národů“ počínaje Židy, pokračuje všemi Slovany a konče Romy a Asiaty. Jejich finanční i vlivová podpora nakonec skončila financováním a všestrannou podporou nacistické strany ve 30. letech 20. století včetně osobních finančních darů samotnému Hitlerovi, Himmlerovi a Göringovi.

Za financováním Hitlera a NSDAP stály kruhy průmyslníků, jako byl Hugenberg, které například vytvořily „Freundschaftkreis der Wirtschaft“ a obří koncerny, jako Thyssen, dávaly Hitlerovi ročně do roku 1933 milion marek a ostatní kolem dvou milionů marek. Obrovské částky přímo na Hitlerův osobní fond šly například z prodeje poštovních známek s jeho podobiznou, např. roku 1938, to byly 4 miliony 682 471 marek, roku 1942 to bylo 10 milionů 439 367 marek atd. (Viz Heiber, B. A. H., Odvrácená tvář hákového kříže, Praha 1997, s. 87. – Srv. César, J., Černý, B., Nacismus a třetí říše, Praha 1963, s. 80–81. – Göringa opět financovaly Lufhansa, BMW, Thyssen. Viz Knopp, G., Göring. Biografie. Ikar 2008, s. 45.)

Pangermanizmus nebyl příznačný pouze pro vlastní Německo. Velice se rozšířil, a nakonec převládl také ve druhé zemi s vládnoucím německým národem – v Rakousko-Uhersku. A to i přesto, že v soustátí dědičné habsburské monarchie byly panské vládnoucí národy – Rakušané, respektive jejich agresivní část rakouští Němci, a Maďaři v Uhrách – v menšině vůči ostatním de facto porobeným národům.

A právě tento nerovnoměrný, nevyvážený, antagonistický stav nakonec zapříčinil rozbití a zánik této vůči ostatní Evropě ekonomicky i sociálně zaostalé monarchie.

Pangermanizmus v rakousko-uherské monarchii a v českých zemích

V poslední třetině 19. století navřel v habsburské monarchii směr pangermanizmu, reprezentovaný především říšským poslancem, fanatikem pangermánství Georgem von Schönererem. Tento velkozemědělec, absolvent drážďanské obchodní akademie a stuttgartské zemědělské školy, působící na různých statcích v Čechách, naprosto propadl ideologii pangermanizmu sdružující veškeré skupiny všeněmeckých či velkoněmeckých imperialistů pod heslem „Drang nach Osten“ – „Výboj na Východ“.

Rodilý Vídeňan, nenávidějící vše slovanské, byl uchvácen Prusy v prusko-rakouské válce roku 1866. Od té doby propagoval všeněmectví a Prusy pokládal za sloupy říše. Jako poslanec za rakouský okres Zwettl od roku 1873 hlasitě ve sněmovně prohlašoval všeněmecké cíle, a to i proti samotné habsburské monarchii. Proslul svým výkřikem v parlamentu 18. prosince 1878: „Kéž bychom už jen patřili k Německé říši!“ (Pichl, 1938, s. 70. – Schnee, 1943, s. 6–7.)

Schönererovi stoupenci v zemích habsburské monarchie včetně zemí Koruny české se organizovali především v tělocvičných turnerských spolcích. K nejznámějším v rakouských zemích patřil „Deutsche Volksverein“ ve Vídni a „Verein der Deutschnationalen“ ve Štýrském Hradci. Přestože rakouská monarchie dopřávala těmto německým spolkům plnou volnost, neváhaly tyto spolky provozovat doslova protistátní činnost. Roku 1870 vídeňský Volksverein požadoval naprosto státoprávní přeměnu monarchie tak, aby Němci nabyli územní převahy nad ostatními národy. Navrhovalo se odtržení Bukoviny a Haliče od rakouských zemí, a naopak připojení Dalmácie k Uhrám. Tyto iredentistické proněmecko říšské spolky se často kryly názvy propagujícími školskou výchovu, jako byly „Deutscher Schulverein“, později dokonce „Allgemeiner Deutscher Schulverein zur Erhaltung Deutschtums im Ausland“. Jak by pravil mytický Poirot, o školství však vůbec nešlo, šlo o šovinistický imperialismus. To potvrdil i ustavující sjezd nového spolku „Verein für das Deutschtum im Ausland“, kde školství zmizelo a imperialismus spolku se projevil přímo manifestně.

Jak se projevoval pangermanizmus přímo v českých zemích v poslední třetině 19. století? Šlo o nevinné národovecké osvětové spolky, anebo šlo o iredentu a pangermánský imperialismus? Heslem všech pangermánů přece bylo „Deutschland über Alles! (Německo nade vše). Německo a nic jiného! Jen my jsme určeni božskou Prozřetelností vládnout světu, my příslušníci čisté germánské rasy a nikdo jiný“. (Kuczynski, 1950, s. 119–128.) Jeden z předsedů Všeněmeckého svazu profesor Hasse tvrdil: „Kolonizace sousedních zemí je staletým odkazem německých předků.“ (Hasse, 1906, s. 168.)

Pangermáni v českých zemích se nijak neodlišovali od říšských nebo rakouských Všeněmců. Projevilo se to například roku 1890 na Všeněmeckém srazu pangermánů pod vedením Alfreda Hugenberga, zakladatele „Allgemeiner Deutscher Verbandu“. Ano, byl to týž Hugenberg, který později financoval Adolfa Hitlera a jeho NSDAP, a stal se rovněž vedoucím Kruppových zbrojovek v Essenu. Předsedou svazu se stal bankéř Karl von der Heydt, k předním členům vedle zástupců německé junkerské šlechty naleželi i význačný etnograf profesor Ratzel, antropolog Haeckel, ředitel Východoafrické koloniální společnosti Lusac a jiní.

V českých zemích, zvláště v pohraničních okresech, koncem 19. století rostly pangermánské spolky jako houby po dešti. Tak v jižních Čechách to byl „Deutscher Böhmerwaldbund“ založený v českých Budějovicích roku 1884 o 32 tisících členech. Měl 344 místních skupin a tvrdě vyhazoval z práce české dělníky, učně a služebné. Na severní Moravě to zase byl „Bund der Deutschen Nordmährens“ založený v Olomouci roku 1886 s 30 tisíci členy v 380 pobočkách. Na Opavsku působil spolek „Nordmark“. Ptáme se, proč tento název? K roku 1890 tu žilo 45 procent Němců, 33 procent Poláků a 21 procent Čechů – proto tu pracovaly spolky jako „Turnverein“, „Sportverein“ nebo „Sprachverein“ (tedy Cvičební, Sportovní nebo Jazykový spolek – viz Jaroš, 2001, s. 38–39.) Na jižní Moravě sdružoval pangermánské nacionalisty „Sudmährensbund“ se sídlem ve Znojmě s pěti tisíci členy ve 106 odbočkách. Naproti tomu na Plzeňsku, Chebsku a Teplicku se aktivizovaly spolky „Bund der Deutschen in Westböhmen“, „Bund der Deutschen in Nordwestböhmen“ a „Bund der Deutschen in Egerkreis“.

Co činily tyto spolky? Léta germanizovaly naše pohraničí. Zapisovaly děti českých dělníků nuceně do německých škol, vykupovaly půdu českých rolníků pro německé kolonisty.

Co je pro etnografa velmi zajímavým momentem ve zkoumání těchto ideologické náplně a aktivit těchto pangermánských spolků? Především skutečnost naprosté, absolutní absence jakéhokoli náznaku usilování o sudetoněmeckou identitu.

Všechny tyto spolky jak v teorii, tak v praxi usilovaly o jediné – o prosazení velkoněmectví v duchu konstituované německé říše. Nikde a nikdy se neobjevila snaha sebeuvědomění v duchu „zvláštního sudetoněmeckého kmene“ nehledě dokonce na sebeuvědomění jakéhosi etnika, národa „Sudetoněmců“. To vše až do konce 19. století de facto neexistovalo – až do doby, kdy někteří němečtí ideologové a medialisté (Perger 1900 a Jesser po roce 1903) začali užívat pro označení geografických skupin Němců v Německu, v Rakousku a v českých zemích zeměpisné názvy dle tehdejšího úzu monarchie – rozdělení na alpské, krasové a sudetské Němce, a to bez jakéhokoli původního nároku na „alpskou“, „krasovou“ či „sudetskou“ kmenovost či etnicitu! (Srovnej Bechyně, R., 1947, s. 205–208 nejen potvrzuje z autopsie toto rozdělení, ale také konstatuje, že Němci v českých zemích nikdy a nikde neutvořili nikdy v dějinách zvláštní národ ani kmen, nebyli národem, nýbrž národnostní menšinou v prostředí jiného svérázného národa.)

Bylo by nošením dřívím do lesa popisovat podrobně další rozvoj pangermanizmu v českých zemích od I. světové války, přes vznik první ČSR, kdy došlo k první iredentě Němců a ustavení čtyř německých provincií, chtějících se připojit k Německé říši nebo k Rakousku. (Deutschböhmen – severní Čechy, Böhmerwaldgau – Šumava, Deutsch Südmähren – jižní Morava, a teprve čtvrtá provincie zahrnující pouze území severu Moravy a Slezska nesla název Sudetenland! Viz Hruška, E., 2008, s. 9.)

Již tehdy nastaly vnitroněmecké spory o označení „Sudet“ a veškeré diskuse se nesly nikoli v duchu etnografického vymezení území a obyvatel, nýbrž výhradně v duchu imperiálního pangermanizmu. Proto byly zavrženy termíny jako „Deutschböhme, Deutschmährer, Deutschschlesier“ – „Český Němec, Moravský Němec a Slezský Němec“, a proto se objevily i kuriózní pojmy jako „Deutsche Grossböhme – idiotismus typu „Německý Velkočech“, dále „Böhmerland-deutsche“ – „Němec z Čech“ až se dospělo k vytvoření patermínu „Sudetenländische Deutsche“ – „Němce sudetských zemí“, a odtud vyrostl pojem „Sudetendeutsche“ lživě zahrnující české historické oblasti, naprosto nespadající pod severomoravskoslezské „pohoří kanců“, termín ukradený antickému geografu Claudiu Ptolemaiovi. (Hruška, l. c., s. 8–9.)

Praktická germanizace českých zemí za protektorátu.

Heydrich nebyl ani první ani jediný germanizátor

V publicistice se prezentují naprosto mylné a nesprávné představy o úloze Reinharda T. Heydricha jako jediného a hlavního germanizátora okupované republiky. Opak je pravdou. Dokládá to i sám průběh norimberského soudu, kde žaloba četla zásadní dokumenty dalších nacistických aktérů, kteří plánovali a také uskutečňovali germanizaci protektorátu již před ním. Prvním veřejným germanizátorem byl reichsprotektor Konstantin von Neurath. Druhým v pořadí byl protektorátní tajemník K. H. Frank. Teprve třetím v pořadí byl Heydrich, který vyměnil Neuratha.

Neurathovo memorandum o germanizaci

(tzv. dokument Friderici z 15. 10. 1940) vypadalo takto:

První, neschválená varianta, zněla: vyhnání Čechů z Moravy a koncentrace v Čechách. Druhá varianta, uznaná jako časově neproveditelná, byla: totální vyhnání všech Čechů z protektorátu. Třetí varianta, nazvaná „Asimilace Čechů“, znamenala poněmčení rasově vhodné poloviny národa, a utracení druhé poloviny národa vyhnáním a likvidací. Neurath předložil vůdci plán jako memorandum, jež zapsal generál Friderici. Jeho zpráva se dostala norimberskému soudu až po objevení štěchovického archivu v březnu 1946 a dodatečně rozdrtila Neurathovu obhajobu. Třetí Neurathovo řešení schválil sám führer a určil, že při zevním uchování protektorátu musí úřad protektora jednotně léta pečovat o germanizaci.

Frankovo memorandum

Totéž předložil ve vlastním memorandu Hitlerovi také K. H. Frank, a Neurath také vůdcovu zástupci dr. Lammersovi napsal, že s Frankovým memorandem zcela souhlasí, neboť obsahuje stejné myšlenky jako jsou jeho vlastní. Pak vůdce přijal Neurathovo memorandum (Ečer, 1946, s. 192–193.)

Norimberský žalobce hodnotil Neurathův plán germanizace následovně:

„Tento názor říšského protektora byl přijat a tvořil základ jeho politiky. Výsledkem bylo upevnění německé vlády nad Čechami a Moravou systematickým útiskem Čechů, omezování osobní svobody a soustavným rozvracením politické, hospodářské a kulturní struktury českého národa teroristickým režimem, o němž pojednali mí sovětští kolegové.“ (Ečer, 1946, s. 193.)

Heydrich tudíž nebyl ani první, ani jediný programátor germanizace a vyhlazování českého národa. Byl pouze výkonným katanem, dalším významným válečným zločincem, který po vykonání vojenského aktu atentátu unikl norimberské oprátce.

Heydrichův plán

Část Čechů dobré rasy a smýšlení germanizovat, část Čechů špatné rasy a dobrého smýšlení sterilizovat, část Čechů špatné rasy a smýšlení vyhnat na Sibiř, část Čechů dobré rasy špatného smýšlení vyhubit (odstřelit), je tolikrát notoricky citován, že nemá smyslu jej podrobněji rozebírat.

Jen je třeba upozornit na naprostou shodu se starým rakušáckým plánem na vyhnání a zničení Čechů Schönererovým pangermánem Pergerem z roku 1900, jenž navrhoval vyhnat tehdy šest milionů Čechů k Ledovému oceánu. (Amort, 1971, s. 47. Fond Alldeutscher Verband, Deutsches Zentralarchiv Potsdam, Abt. 220, Folge 20, Mappe 70 – Schönerer Bewegung in Österreich, Bl. 46). Nacisté nic nového nevymysleli, z ničeho se nepoučili. Obnovili jen staré imperialistické plány na vykořistění a zničení všech Slovanů – nejen Čechů.

Jaké historické poučení z uvedeného plyne? V tomto doslovném smyslu lze nacismus (a fašismus všeobecně!) chápat jako vrcholné stadium přezrálého imperialismu. Platí to pro stejnou činnost fašistických band, které rozbily a zničily Ukrajinu, Čečensko, Osetii, Karabach, Afghánistán, Sýrii atd., stejně jako profašistické bandy, které zničily Jugoslávii a uloupily Kosovo. To vše za asistence velmocí. To není politrucká ideologická mantra. To je konstatování historické analogie na základě historických reálií. Platí to pro dnešek stejně jako pro včerejšek.

Bund Deutscher Osten – vykonavatel germanizace v českých zemích a na Východě

Staré plány pangermánů, které vzaly za své výsledkem I. světové války, ožily v meziválečném období. Cílem bylo opět zničit výsledky Versailles-Saint Germain-Trianonu, zničit nové nástupnické státy a opět vytvořit koloniální državy pod knutou pangermánských soustátí. Takto ožily staronové spolky a strany jak v nacizujícím Německu, tak ve fašizujícím Rakousku. Jim přihrávaly fašistické korporace v Uhrách, v Polsku, v Rumunsku, Bulharsku, v Makedonii, Chorvatsku a v Albánii. Již tehdy například ve Vídni roku 1929 vznikly dvě fašistické korporace – ustašovci A. Paveliče a OUN Bandery.

U nás se fašistické korporace ujaly (nepočítaje přímo DNSAP) zejména jako tzv. Vandervogel, Kameradsbund, Volkssport (po protistátním spiknutí zakázaný) a později všesjednocující henleinovci. Jejich cílem jako pověstných „pátých kolon“ bylo zničení jim nebezpečných hnutí a celých států, jako byla i první Československá republika. Proto nacisté ustavili i další spolky, které měly vykonávat germanizaci okupovaných evropských území. Na tzv. evropský Východ, kam nacisté řadili i naše země, se zaměřil i nově formovaný Bund Deutscher Osten.

Bund Deutscher Osten (BDO) jako nově formovaný celoříšský výbojný svaz se někdy překládá dvojím způsobem – jednak jako „Svaz německého východu“, jednak jako „Svaz Němců Východu“ (mám za to, že druhý překlad je správnější).

Navazoval na tradice Allgemeiner Deutscher Verbandu a ostatních německých svazů a spolků, zejména na spolky koloniální. Vedle manifestního ideologického pangermánského trendu měl své speciální agresivní cíle – nároky na baltské, polské a zejména ruské území v severovýchodním směru, a na území české, slovenské, slovinské, rumunské a srbské v jihovýchodním směru. Za II. světové války pak na všech těchto územích působily organizační odnože tohoto svazu, kde působily jako vyslovení agresoři – a to zvláště proti Lužickým Srbům, Polákům, Čechům, Slovákům, Rusům, Slovincům, jižním Srbům a pochopitelně proti Židům a Romům.

Zde máme na zřeteli především plány proti Lužičanům, Polákům a Čechům. Bund Deutscher Osten byl především germanizační, kolonizační svaz. Vycházel přitom z tezí Hitlera o tom, že je nutno zastavit germánský tlak na Západ, a naopak upřít svůj výboj na Východ. Východem pak jak Hitler, tak i jeho podřízený svaz rozuměli nejen nejbližší sousední země východní a jihovýchodní Evropy (ne náhodou dostalo okupované Rakousko název „Ostmark“!), ale i území dále od germánského centra – baltské státy, na jihu jihoslovanské území a celý rusko-ukrajinský prostor až k Uralu a ke Kavkazu. Toto obrovské území chtěli dobýt, kolonizovat a vykořisťovat za předpokladu genocidy veškerého slovanského obyvatelstva a jiných etnik. V této spojitosti sluší podotknout, že se po desetiletí neustále – sice oprávněně, leč neúplně – hovoří o holokaustu, ale ostudně a lživě se zamlčuje nejen plánovaná, ale i systematicky prováděná genocida všech Slovanů! Popírání slovanské genocidy je stejné jako popírání holokaustu!

Dokonce se zamlčují i statisíce slovanských obětí Osvětimi. Než zpět k BDO. Při realizaci této zločinecké politiky se vyznamenala nejen pověstná einsatzkomanda wehrmachtu a SS, nýbrž i Bund Deutscher Osten jako jeden z důležitých organizátorů a vykonavatelů. Germanizaci Polska, baltských zemí i našeho protektorátu měl na starosti vedoucí Bund Deutscher Osten prof. Theodor Oberländer (srov. Grünberg, 1981, s. 131. – Droždžynski, Zaborowski, 1960.)

Co páchal Bund Deuscher Osten v protektorátu?

Především se podílel na budování souvislých germánských kolonizačních pásem, která měla oddělit Moravu a Slezsko od Čech (Novák, 1979, s. 171–179.) Moravskoslezský kolonizační pás měl nejen rozbít slovanské osídlení českých zemí.

Měl též spojovat okupované rakouské říšské území s hornoslezským říšským územím. První základnou tohoto plánu se staly tzv. německé ostrůvky z doby staré monarchie, které první Československá republika jako demokracie tolerovala. Tyto ostrůvky měly především původ v tzv. raabisační kolonizaci doby Marie Teresie a Josefa II. Dvorní rada Raab ovšem neprováděl jen německou, nýbrž i českou kolonizaci, např. z východních Čech na Hustopečsko apod. Ovšem třetí říše prováděla výhradně germánskou kolonizaci. Bund Deuscher Osten chtěl spojit ostrovy jako brněnský, svitavský, jihlavský a jinde brněnský, vyškovský, šumpersko-bruntálský apod. Říše využila jako záminku germanizace rovněž tzv. vojenská cvičiště – Drahanskou vysočinu, Neveklovsko, Sedlčansko a Berounsko. Například na Drahanské vysočině orgány wehrmachtu společně s NSDAP a BDO vypracovaly kolonizační plán na vyhnání odhadem 30 až 40 tisíc Čechů z 33 obcí, a jejich náhradu takzvanými besarabskými Němci kategorie tzv. „Volksdeutsche“. (Jaroš, 2001, s. 40–50.) Na Neveklovsku a Sedlčansku to bylo ještě více vyhnaných Čechů – odhadem cca 60 tisíc (srov. kol., Neveklovsko nezapomíná, 2005.) Na Moravě se první plán germanizace realizoval podle zásad porady u reichsprotektora von Neuratha takto: Vysídlení Čechů se provede v prostorách budování říšské dálnice Vratislav (Breslau, dnes Wroclaw) – Vídeň, a při výstavbě vojenských výcvikových prostor v oblasti Blanenska, Vyškovska a Prostějovska.

Porada reichsprotektora Neuratha stanovila následující body germanizačního plánu:

- vytvořit souvislé německé pásmo v ose Brno–Vyškov–Olomouc,

- rozšířit jihlavský ostrov v ose Znojmo–Svitavy,

- zřídit německé opěrné body na hranici moravsko-slovenské, započít východně Ostravy,

- rozšířit německou menšinu prostoru Lipníka nad Bečvou při budování dunajsko-oderského průplavu,

- rozšířit německou oblast prostoru vratislavsko-vídeňské dálnice,

- rozšířit německý prostor vyškovské vojenské střelnice.

Směrnice pravila: „Do 31. března 1941 musí být vysídlena první část tohoto pásma, nutného k rozšíření cvičiště, jež zahrnuje osm obcí s celkovým počtem 4 240 obyvatel.“ Vysídlenci se v žádném případě nesmějí usadit na Jihlavsku nebo na Vyškovsku, „protože by se tím oslaboval národnostní ostrov německý a znemožňovalo by se vytvoření spojovacího pásma mezi jižním cípem tohoto německého ostrova a dolnorakouskými Němci.“ (Amort, 1971, s. 94. – Jaroš, 2001, s. 42. – Monatsbericht SD, březen 1941, SUA Praha.) Zde je podán jeden z mnoha přímých důkazů, jak nacističtí pangermáni prováděli germanizaci protektorátu, jak vyháněli vnitrozemské slovanské obyvatelstvo a znemožňovali jeho další organickou existenci v původním prostředí.

Pro etnografa je to i další důkaz chybění jakékoli existence zvláštního „sudetoněmeckého kmene“ či dokonce „etnika“ (!), neboť citát jasně prokazuje, že nacisté o ničem takovém vůbec neuvažovali, natož hlásali. Nejlepší důkaz toho podalo sloučení sudetoněmecké Henleinpartei s NSDAP, kdy henleinovci „splnili své dějinné poslání“ – jak o tom mluvil ve chvástavém projevu ve Vídni roku 1941 sám Henlein – a stali se řadovými říšskými Germány. Existují i konkrétní lokality, kde toto sloučení nacipartají oficiálně proběhlo. Tak například v brněnské metropoli to byl nechvalně proslulý „Německý dům“, a dochovaly se i fotografie tohoto slučování. Iredentičtí sudeti se opět stali říšskými Němci. Tak jakýpak „kmen“ či dokonce „národ“, o němž desetiletí neustále nevědecky blábolí praporečník sudetů pan Posselt a jeho společníci?

Nic takového v historii neexistovalo a neexistuje – existuje pouze vylhaný geopolitický mýtus o „sudetoněmeckém čtvrtém bavorském kmeni“ či dokonce o „sudetoněmeckém národu“ s neplatnými nároky na „sebeurčení“ na českém historickém území, jenž notabene byl vyroben až po roce 1900! To vše patří do kategorie pavědeckých politruckých nesmyslů. Nesmyslů, které se však dodnes používají jako lživý politický kyj na historii česko-německých vztahů.

Co plánoval Bund Deutscher Osten v Čechách?

Projektu germanizace Moravy a Slezska odpovídal projekt poněmčování Čech. Pražský oberlandrát Watter navrhl tzv. „územní most Praha–Mělník“ („Deutsche Landsbrücke Prag–Melnik“) a techniky provádění:

- arizaci židovských majetků,

- árijské treuhändry – německé správce neárijských majetků, pozemkové příděly a velkostatky dosazeným německým kolonistům. (Srv. Jančík V., Kubů E., 2005.)

Toto se pak vtělilo do dalších plánů, jako bylo dosazení německých starostů místo českých v obcích nebo dosazování vládních komisařů ve městech.

Z Moravy máme např. konkrétní příklady. V Brně to byl vládní komisař města, esesman kriegerkamerad Oscar Judex, odsouzený Mimořádným lidovým soudem v Brně, v Rájci to byl náměstek pro německou část obce vrchní účetní (Oberbuchhalter) panství knížete Salma, kriegerkamerad Alfred V. Chwatik-Tugemann, dále ředitel Salmova panství Alois Weselka, všichni funkcionáři BDO.

Jen pro historickou ornamentiku poměrů starostů měst v protektorátu připomínám, že árijec, udavač, postrach města Tugemann, vládl v jihomoravském Rájci s českým kolaborantem starostou Rakovčíkem, proslulým výroky „SSSR je rozvrácený stát! U nás se mělo střílet hned v roce 18, prvního měli zastřelit Masaryka“. V nedalekých Lysicích byl zase komisařem pro upevnění němectví hrabě Dubsky, v Letovicích byl funkcionářem BDO vedoucí NSDAP Ing. Hanke, v Blansku byl vedoucím funkcionářem BDO Rudolf Czaluba, odsouzený Mimořádným lidovým soudem v Brně atd. (Jaroš 2004, s. 8 ad., 19 ad., 27 ad., 29 ad.). Pro informaci – podle vyšetřovatelů, komisařů bezpečnostní komise MNV dva členové knížecí rodiny Salmů byli registrovanými platícími členy BDO. (Archiv MV ČR, registrační karty BDO Salmů. – Protokol 5 komisařů MNV Rájec, vyšetřovatelů H. Salma 1945.)

Knížecí kancelář Salmova panství zřídila v zámku Blansko opěrný bod pro vojenský výcvik členů BDO. (Stitzpunkt – Jaroš Nickelli, 2004, s. 40–41, heslo Legner Franz, geschäftsführer BDO Brno, heslo Ziffer F., krajský funkcionář BDO Brno, 66.)

Opěrné body – tzv. Stitzpunkty – byly základními středisky činnosti BDO v okupovaných krajích protektorátu. Jaká byla náplň činnosti těchto germanizačních středisek? Vedle již vzpomenutého přebírání zemědělských statků do německých rukou, a vedle dosazování německých starostů a náměstků v obcích a městech, to bylo dosazování Němců do peněžních ústavů, pojišťoven a kampeliček, dále zakládání výhradně německých středních, odborných a učňovských škol a žákovských domovů, kde by se rasově vyhlédnutá česká mládež germanizovala a získávala pro říšskou myšlenku. Mládež totiž byla v protektorátu potají rasově tříděna v rámci tzv. školního lékařského dozoru v „boji proti tuberkulóze“ (!), kdy žáci byli měřeni, zdali splňují rasová germánská kritéria. Zde se zneužívaly různé vědecké metody jako frenologie, kraniometrie apod., které pak pavědci Ahnenerbe a jiných úřadů tzv. vyhodnocovali podle rasových předpisů Říše. Vedle toho to bylo řízené pronikání Němců do všech typů spolků, počínaje spolky okrašlovacími zahrádkářskými, rybářskými a konče zejména mysliveckými, které byly organizovány podle říšských vzorů a jejich legitimace se skvěly výraznými hakenkrajci vedle fotografií vlastníků. (Podle jedné takové myslivecké říšské legitimace jsem například identifikoval nacistu Kabelku ze šebetovského panství jako prominentního účastníka říšské vojenské svatby Salmů v Rájci k roku 1944.) Dále se germanizace projevovala v zakládání čistě německých mateřských škol, jeslí a dětských domovů, kde odborně školené ošetřovatelky rasově vyhlédnuté české mládeži nabízely „odbornou pomoc“ rodičům sympatizujícím s nacismem a vyhlédnutým k poněmčení (Umvolkungu). Konečně se germanizace území řídila z tzv. nově zakládaných Německých domů, jakožto středisek německého společenského života. (Novák, 1979, s. 181–183.) BDO v těchto plánech a realizacích figurovala následovně. BDO se členila na zemské skupiny shodné územím příslušné župy NSDAP a dále pak na krajské skupiny. Tyto se pak členily ve shodě s územím místní skupiny NSDAP. Například na Blanensku byla hierarchie taková, že obvod místní skupiny NSDAP Letovice byl shodný s obvodem zdejší skupiny BDO.

Tato skupina pak podléhala krajskému vedení BDO v Brně. Stejně to vypadalo na Vyškovsku a jinde. Kde byl nedostatek lokálních skupin BDO nebo řídké osídlení Němců, tam nastupovaly ještě opěrné body. Tak tomu bylo například v Blansku, kde byl z podnětu krajského vedení BDO v Brně zřízen výcvikový opěrný bod v salmovském zámku. Přitom došlo k arizaci bytu věhlasného židovského lékaře MUDr. Ippena. MUDr. Ippen a celá jeho rodina byli posláni do Terezína a posléze do Osvětimi. V Blansku stitzpunktleiter BDO, udavač, nacista Czaluba arizoval i obchody rodin Braunů a Brochů a udal gestapu dr. Šoupala a JUC Mihlíka pro držení zbraní. Takoví nacističtí zločinci, jako Czaluba, Tugemann a další, reprezentovali Bund Deutscher Osten na jižní Moravě. (Jaroš Nickelli, 2004, s. 13–14.)

Německé osídlení ve vnitrozemí Moravy, Slezska a samozřejmě i Čech bylo naprosto řídké, nesouvislé – s výjimkou oněch národnostních ostrovů –, a proto sami říšští Němci po okupaci roku 1939 zavedli pro tyto Němce úřední označení „Streudeutsche“ – „rozptýlení Němci“. Až po pádu Francie a vítězných německých taženích po Evropě, kdy se zdálo, že Velkoněmci navždy okupují dobytou Evropu, byl tento název opět úředně v protektorátu zrušen.

Tak například organizace říšských válečníků NSRKB – Kriegerkameradschaft (Nationale Sozialistische Reichs Krieger Bund) se do roku 1941 nazývala ve vnitrozemí „Kriegerkameradschaft Streudeutsche“ a byla opět přejmenována na Kriegerkameradschaft po vítězstvích wehrmachtu (této organizaci platili dle vyšetřovatelů a jiných dokumentů – členské příspěvky například na panství Rájec Tugemann, Weselka, i například rájecký kníže – Archiv MV, lustrační zpráva Ida Schoeller 1959, protokol 5 komisařů MNV Rájec 1945 aj.). Krajským vedoucím této organizace byl komisař Brna, esesák Judex, jemuž podléhalo i vedení BDO. Ten informoval o výstavbě těchto organizací i samotného K. H. Franka.

Na Brněnsku a na Vyškovsku zase působil jiný takový výtečník, nacista J. Folta, spolupracovník Oscara Judexe. Byl kreisleiterem BDO a vysokým funkcionářem krajského vedení NSDAP Brno. Jeho jméno se objevuje na nacistických oběžnících dokládajících organizační propojení organizací pracujících na germanizaci Moravy – NSDAP, BDO, Technische Nothilfe, NSRKB a mnoha dalších, což dokládají dokumenty uložené v pobočce Moravského zemského archivu ve Slavkově u Brna (Rundschreiben Nr. 22/41 a další oběžníky). Jeho podřízení Ing. Kopriva a Gerschitz se podíleli na tzv. „Vorschlagslistech“ – návrzích na vyznamenávání německých matek tzv. Mutterkreuzy v oblasti Vyškovska a Drahanské vysočiny.

Čestný kříž německé matky ve třech stupních bylo významné vyznamenání matek třetí říše, umožňující velká privilegia německým rodinám – zvláštní příděly potravin, šatstva, obuvi, otopu a zejména úvěry v říšských bankách. (Takové vyznamenání III. stupně za čtyři germánské děti obdržela 18. V. 1941 i kněžna Salmová – protokol 5 komisařů Rájce 1945 aj.) Podle Adolfa Hitlera – zakladatele tohoto jediného ženského řádu třetí říše (ostatní dekorace pro ženy byly méně významné) – smysl řádu spočíval v manifestaci základního úkolu německé ženy – mateřství pro genetickou posilu třetí říše, a tudíž pro totální germanizaci jejího území, včetně okupovaných zemí. (Např. Pavlík S., 2009, s. 86–103, text, barevná foto všech stupňů – Hartung L., Bichlmaier L, 2009, s. 93–93 i se sběratelskými cenami.) Udělení tohoto vyznamenání tudíž nelze v žádném případě vykládat jen jako pouhý politický folklór – jak to idiotsky tvrdí mediální a jiní obhájci různých restituentů – nýbrž jako významný atribut germanizace, kolonizace okupačních území, včetně tvrdého kolaborantského aspektu přijímání této dekorace nositelkami, a to ve prospěch třetí říše.

Každá nositelka takové dekorace musela přijmout plně politiku třetí říše, stávala se manifestantkou této zločinné politiky. Řádem udělená říšská privilegia se vztahovala na všechy členy árijské germánské rodiny podle zákonů třetí říše. Toto samozřejmě platilo i pro všechny členky a rodinné příslušníky, členy BDO, jako vysoce agresivního okupačního a kolonizačního svazu.

Vnitřní strukturu a organizaci BDO je možné objasnit třeba na příkladě zemské skupiny „Sudetenland“ se sídlem v Jablonci nad Nisou, tj. na tzv. „novém říšském území“, v praxi uloupeném československému státu. Zemská skupina BDO v Jablonci nad Nisou se dělila na čtyři referáty. Ty vedl tzv. přednosta oddělení – „Abteilungsleiter“. Místní skupiny BDO pak vedl tzv. „Hilfsamtswalter“, pomocný referent.

Jednotlivé referáty se dělily na správní referát (pokladna a počet členstva), organizační referát (tisk, propaganda), dále národně politický referát a konečně na referát pro členská školení. Jaké úkoly měly tyto referáty? Politický referát zajišťoval stabilitu německé národnosti – tj. stabilitu germanizace – v zemích a krajích. V čele zemské skupiny stál tzv. „Landesgruppenleiter“ (zemský skupinový vedoucí). Jeho zástupce byl současně vedoucím organizačního štábu zemské skupiny BDO, tzv. „Kreisgruppenleiter“ (krajský skupinový vedoucí). Ten měl k ruce čtyři referenty, a to krajského pokladníka, krajského organizačního vedoucího, krajského školitele a krajského národně politického referenta (Anonymus, 1945a.)

Toto byl tzv. užší štáb zemského a krajského vedení BDO. Ten mohl být rozšířen o další pomocné funkcionáře, jako byli například šéf propagandy, tiskový referent nebo i specialista tzv. „Patentschaftsleiter“, což byl vedoucí tzv. kruhu podporovatelů BDO, mecenášů (sponzorů). Organizační strukturu BDO zde nebudu dále podrobněji rozebírat – odkazuji na svou studii Bund Deutscher Osten, Zločinecký nacistický svaz a Blanensko (Sborník Muzea Blansko 2001, s. 37–62).

Každý činovník BDO musel prokazovat svou loajalitu ke svazu zvláštním písemným prohlášením, které potvrzovalo jeho oddanost NSDAP a BDO („Bereitschaftserklärung“). To obsahovalo tuto pasáž:

„Budu se ze všech sil namáhati pro zájmy německého Východu a abych německém národu vštípil slova führerova... že německý Východ znamená německý osud a že na německém Východě bude rozhodnuto o bytí či nebytí německého národa“ (Anonymus, 1945b). Toto prohlášení doslova nejen symbolicky, ale i prakticky naplnila porážka německého pangermanizmu a fašismu Rudou armádou – tedy nikoli v očekávání pangermánů a fašistů, nýbrž jejich opakem.

Tomu odpovídala i svazová hymna, počínající slovy „In den Oswind hebt die Fahnen“ (Ve východním větru vlají vlajky...). Vlajky BDO na sraz BDO vnesou oddíly Hitlerjugend, poté apel zahájí důvěrník BDO a sbor HJ zapěje sudetoněmeckou bojovou píseň“. Poté následuje projev zástupce zemské skupiny, pak je příjem členů, založení skupiny oznámí důvěrník, oznámí počet zakladatelů, prozatímního důvěrníka a ukončí pozdravem führerovi. Slavnost ukončí hymny (Anonymus, 1945b).

Organizace a struktura BDO tedy plnila nejdůležitější úkol říšského pangermanizmu – systematickou, doslova byrokraticky propracovanou germanizaci okupovaných zemí. Sluší se podotknout, že členy BDO se stávali nejenom členové NSDAP, tj. „Parteigenossen“, ale i řadoví němečtí občané, tj. „Volksgenossen“, zhusta členové nacistických složek podřízených nebo podporovaných NSDAP – a to byly v třetí říši prakticky všechny. A všichni tito členové – „nacisté i nenacisté“ – svorně hlásali, podporovali a prováděli agresi proti porobeným národům.

Proto všechny dnešní výklady, zejména výklady jistých západních historiků o tom, že prý třetí říše byla stát jen a jen uzurpovaný nacisty, jsou nepravdivé. Jsou v naprostém rozporu s historickými reáliemi třetí říše. Sem patří na naší domácí půdě i nevědecký výklad svého času pana ministra kultury Mgr. Hermana, který veškeré zločiny páchané na území protektorátu svaluje jen a jen na „národnostně nehmotné“ nacisty. Opak je pravdou. Na zločinech v protektorátu se nepodíleli pouze členové NSDAP, ale i členové jiných nacistických složek a zhusta i prostí němečtí soukmenovci. A byla jich drtivá většina. Například na zločinech proti československým občanům v letech kolem mnichovské krize se podílely zločinecké tlupy tzv. ordnerů v počtu cca jeden a půlmilionu osob a sedmdesátitisícová armáda freikorpsů. Za protistátní zločin zásluh na odtržení československého pohraničí sám Hitler vyznamenal jeden milion sto šedesát dva tisíce šest set sedmnáct tzv. Sudetoněmců. (Heinc, Z., Kounovský, J., Baumruk, V., Vyznamenání z doby nesvobody. 1939–1945, Praha 1999, s. 22–24, obr. medaile s. 23, dekret Hitlera s. 24.) Již jen tyto reálie odkazují výklady pana pseudohistorika Hermana do říše mýtů a blábolů.

Nakonec uvedu pouze jediný příklad z Moravy, na kterém se BDO podílela lvím podílem. Byl to zločin tzv. násilné exterminace obcí Drahanské vysočiny. Germanizace Moravy byla záležitostí více nacistických složek. Avšak BDO v tomto plánu sehrávala zvláště významnou úlohu. Jak jsem již uvedl výše, z praktického hlediska šlo o propojování dosavadních německých sídelních ostrovů.

Počáteční fází tohoto pangermánského zločinu proti Čechům měla být skvělá záminka vyklizení tzv. vojenských prostorů v lesnatých oblastech náhorní plošiny Drahanské vysočiny. V tom ohledu němečtí nacisté využili již zbudované dělostřelecké střelnice prostoru od Račic k Podivicím, Hamiltonům, Drahanům, Otaslavicím a Pustiměři – ukradeného dědictví armády první Československé republiky. Toto vše však pangermánům nestačilo – bylo zapotřebí zabrat daleko větší prostor, aby se naplnily všechny agresivní cíle poněmčení tohoto moravského území (jako archeolog a etnograf, žák profesorů Kalouska a Poulíka, dodávám – odedávna osídleného Kelty a Slovany, nikoli Germány).

Vyklizovací akce tzv. „očištění“ tohoto prostoru od nežádoucího českého obyvatelstva byla široce založena. Šlo o vyhnání vnitrozemských Čechů – odpovídající vyhnání Čechů z Neveklovska, Sedlčanska a Berounska v Čechách. Vedle úřadu reichsprotektora, NSDAP, Schupo se na ní podíleli zvláštní pověřenci BDO. Pro Drahanskou vysočinu byl tímto pověřencem BDO dr. Fritz Koberg. Ten vypracoval zvláštní směrnice pro upevnění germanizace v oblasti, jež vyšly tiskem. Propagaci této germanizace sloužily zvláštní výstavy v Brně sloužící propagaci ideje „Blut und Boden“ (Krev a půda) jako např. výstava konaná v Domě umění 22. října 1940 „Deutsches Mähren. Bauerntum um Brünn und Wischau“. Pro tento cíl BDO budoval na Letovicku, Blanensku, Prostějovsku a Vyškovsku takzvané opěrné body – Stitzpunkty, které již byly zmíněny výše.

Plán pangermánů na násilné vyhnání Čechů z Drahanské vysočiny, byl postupně realizován podle následujících etap:

Ia – Rychtářov, Lhota, Hamiltony, Pařezovice, Opatovice, Pazderna;

Ib – Radslavice, Radslavičky, Podivice, Zelená Hora;

II – Studnice, Odrůvky, Otinoves, Hartmanice;

IIIa – Rozstání, Drahany, Bousín, Repechy, Březina, Nové Sady;

IIIb – Lipovec, Marianín, Baldovec, Kulřov, Krásensko, Senetářov, Kotvrdovice, Roggendorf, Housko, Podomí, Ruprechtov, Molenburk, část Jedovnic. (Jančík, 1947, s. 110.)

Kdo měl přijít – a nakonec i přišel – na místo vyhnaných Čechů? Tzv. besarabští Němci, etničtí „Volksdeutsche“. Jejich úkolem bylo pracovat pro říšské Němce na tzv. komandanturách zřízených na Čechům uloupených pozemcích a majetcích.

Němci se dopouštěli masové krádeže nejen na nemovitostech – na polnostech, lesích a na zabraných usedlostech a domech – nýbrž bezostyšně kradli i veškerý movitý majetek vyhnaných Čechů. Například kronikář obcí Baldovce a Rozstání J. Jančík to popsal k roku 1943 takto:

„Seno, sláma, obilí, hospodářské stroje zabaveny... Kteří se přece jen odvážili s něčím ujet, byli zadrženi na silnicích, museli se s nákladem vrátit nebo jim byl sházen k cestám... Rolníkům zabaveny vozy, hospodářské stroje a jiné nářadí... Podobná pohroma stihla i řemeslníky – většinu strojů a nářadí museli odevzdat.“ (Jančík, 1947, s. l10–111. – Jaroš, J., 2001, s. 46.)

V Lipovci museli čeští vyhnanci nejdříve provést zdarma všechny polní práce pro jarní sezonu a teprve pak se vystěhovat. Vyhánění velmi aktivně prováděli němečtí četníci a další českoslovenští Němci. Na katolickou faru v Lipovci se nastěhoval nový správce německé komandantury Heinrich Kleeman, jenž nelidsky vyhnal římskokatolického českého faráře Františka Stehlíka. Vše zabavené, živý i mrtvý inventář, bylo odvlečeno dílem do Vyškova, dílem ponecháno pro provoz německé komandantury pro besarabské „Volksdeutsche“ (srv. Průcha, V., 1970, s. 100–104.) V Krasové-Rogendorfu již na zabraných pozemcích cvičil německý wehrmacht. Mezitím němečtí nacisté vykrádali obecní úřad, kde ukradli inventář, účetní knihy, kroniku, a dokonce i psací stroj... Jako topiva používali všechny dřevěné ploty v obci (Kovařík, L., 1967, s. 15, 18–19. – Jaroš, J., 2001, s. 48.) Němečtí okupanti se nezastavili ani před kostely – kradli i církevní inventář, dokonce i oltáře (Kotvrdovice, Jedovnice).

(Toto vše by měli znát i dnešní političtí obhájci sudetoněmeckých odsunutých – nikde jsme nezaznamenali v projevech pánů Bělobrádka a Hermana ani stopu politování nad těmito masovými zločiny československých Němců v součinnosti s BDO, NSDAP a wehrmachtem.)

Závěr

Když shrneme všechna uváděná fakta a reálie o činnosti německých okupantů v prostoru Drahanské vysočiny, zejména na dnešních okresech Blansko, Prostějov, Vyškov, ale i v širším okolí tohoto regionu, dospíváme k tomuto závěru:

Na germanizaci středozápadní Moravy, obdobně jako v jiných českých oblastech okupované republiky, se společně a nedílně podílely jak zemské a krajské okupační orgány a německá branná moc wehrmacht, tak také politické organizace nacistické správy, jako NSDAP a BDO.

BDO v tomto ohledu náleželo specifické zaměření dané jejím posláním – kolonizací dobytých a okupovaných prostor, které Němci nazývali „Německým Východem“. Směrnice vypracované BDO – zejména funkcionářem BDO dr. Kobergem a vyhlášené krajským vedoucím BDO esesákem Judexem, a jeho společníky, se důsledně plnily a přispěly tak ke spáchání nejen ideové germanizace Moravy, ale též k naplnění válečného zločinu násilné exterminace, tj. vyhánění téměř 40 tisíc Čechů z vlastních domovů. Zločinecká historie BDO měla v osvobozené ČSR svou právní dohru. BDO dle dekretálních směrnic čj. Z-II-31366/45, Přílohy 14 Ministerstva vnitra byla zařazena mezi „jiné fašistické organizace podobné povahy dle par. 3 odst. 2 retr. dekretu“.

Funkce v BDO dle těchto směrnic byla považována za trestnou. Členství v BDO bylo pak důvodem pro neuznání žádostí prověřovaných osob o navrácení československého státního občanství, například dle ústavního dekretu 33 a dekretů 100 a 108.V současnosti probíhající soudní řízení protektorátních restituentů se státem o rozsáhlé majetky zasahují i antidekretální spory o výklad členství protektorátních aktérů v BDO a o jejich validitu vzhledem k vracení československého občanství nutného k restitucím. To vše materiálně i morálně poškozuje republiku a narušuje platný právní pořádek státu.

(Na podrobnosti odkazuje moje studie Bund deutscher Osten, Sborník Muzea Blansko 2001, s. 37–62.)

Citovaná literatura a prameny

Amort, Č., 1971. Drang nach Osten. Pangermánské plány na vyhlazení slovanských národů. NV, ČSPB Praha 1971, I. vydání.

Anonymus, 1995. Anonymus, Grossdeutschland und Mitteleuropa um das Jahr 1950. Berlin 1995.

Bechyně, R. 1947. Pero mi zůstalo. 1938–1945. Dělnické nakladatelství, Praha 1947.

César, J., Černý, B., 1963. Nacismus a Třetí říše. Čs. společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, Orbis Praha 1963.

Droždzyňski, A., Zaborowski, J., 1960. Oberländer. Warszawa–Poznaň 1960.

Ečer, B., 1946. Norimberský soud. Orbis, Praha 1946. I. vydání.

Grünberg, K., 1981. SS Hitlerova černá garda. Svoboda Praha 1981.

Haase, E., 1906. Deutsche Grenzpolitik. München 1906.

Hartung, L., Bichlmayer, L., 2009. Auszeichnungen das 3. Reiches. Spezialkatalog 2009/2010. Schneverdingen 2009/2010.

Heiber, B. A H., 1997. Odvrácená tvář hákového kříže. Neznámá fakta o tvůrcích Třetí říše. Mladá fronta Praha 1997.

Hruška, E., 2008. Sudetoněmecké kapitoly. Státní vědecká knihovna Liberec, Praha 2008, I. vydání.

Jančík, J., 1947. Rozstání a Baldovec. Dějiny obce. Grunty, domy a jejich držitelé. Brno 1947.

Jančík, V., Kubů, E., 2005. „Arizace“ a arizátoři. Karolinum Praha 2005.

Jaroš, J., 2001. Bund Deutscher Osten (Zločinecký nacistický svaz a Blanensko). Sborník Muzea Blansko 2001, s. 37–62.

Jaroš, Nickelli, J., 2004. Heslář nacistů Blanenska. Účelová publikace pro potřeby ČSBS, pro muzea, archivy, knihovny, samosprávu a sběratele literatury faktu. Blansko–Brno 2004.

Knopp, G., 2008. Göring. Biografie. Ikar Euromedia Group Praha 2008.

Koberg, F. /s. a./. Das deutsche Volkstum bei Wisschau. Berlin s. a. 49. (Bd.) BDO.

Als Manuskript gedrückt.

Kovařík, L., 1967. Krasová. Paměti obce. 1707–1967. MNV, Krasová, tisk Adamov 1967.

Kuczyňski, J., 1950. Studien zur Geschichte des deutschen Imperialismus. II. Band. Berlin 1950.

Lagarde, P.,1892. Deutsche Schriften. Goettingen 1892.

kol., 2005. Neveklovsko nezapomíná. Nechceme opakování. MěR KPČ Týnec nad Sázavou,

Infocentrum Neveklov 2005.

Novák, V., 1979. Křižovatky hákového kříže. Horizont Praha 1979.

Pavlík, Sv., 2009. Vyznamenání a bojové odznaky Třetí říše. II. OXO Group, Ostrava 2009.

Pichl, E., 1938. Georg Schönerer. Bd 1. Oldenburg–Berlin 1938.

Schnee, 1943. Georg Ritter von Schönerer. Ein Kämpfer für Alldeutschland. Reichenberg 1943.

Prameny

Anonymus, 1945a. Nacistické a fašistické organisace – výklad ustanovení par. 2 a 3 retribučního dekretu... Ministerstvo vnitra. V Praze dne 16. ledna 1946 čj. Z/II-31366-45. Strojopis. Archiv MV ČR Praha.

Anonymus, 1945b. Příloha 14 k čj. Z/II-31366-45. Bund Deutscher Osten. Tištěný list. Archiv MV ČR Praha.

Perger 1900 dle Amort 1971, s. 47, pozn. 3–4: Memorandum. Zentralarchiv Potsdam. Fond: Alldeutscher Verband. Abt. 220, Folge 20. Mappe 70. Nr. 540/1. Schönerer-bewegung in Österreich. Bl. 46.

Protokol 5 komisařů Bezpečnostní komise MNV Rájec – MNV v Rájci nad Svitavou... Věc: H. Salm-Reifferscheidt, osvědčení o nár. spolehlivosti čj. 2718/259-1945, příloh 24 (přílohy ukradeny za hrubé nedbalosti státu!). Protokol se nachází v kopii MZA pobočka Blansko, kterou poskytl archivu autor. Protokol nalezen Mgr. Evou Nečasovou ve fondu OÚ Blansko, poté autorem předloženy v soudním spise H. Salma v postmortálním sporu dcer Hugo Salma s autorem o pamětní desku odbojářů v Doubravici nad Svitavou, ověřené kopie zařazeny v soudním spise a v soudním spise Mgr. E. Nečasové vs. dcery H. Salma o postmortální ochranu osobnosti. Dále v soudním spise Jana Hříbka vs. dcery Salmovy na postmortální ochranu osobnosti H. Salma.

Vorschlagsliste für die Verleihung des Ehrenkreuzes für die Deutsche Mutter, An der Herrn Staatsminister und Chef der Präsidialkanzlei des Führers und Reichkanzlers, Karl Hermanns Verlag zu Berlin /s. a./ – Návrhové listy tzv. Mutterkreuzu. Archiv MZA, pobočka Vyškov ve Slavkově u Brna, fond NSDAP Rousínov.

Rundschreiben Nr. 16/41 Betrifft: Muttertag – 18. Mai 1941 Dipl. Ing. Fritz Kopriwa. Archiv MZA, pobočka Vyškov, Slavkov u Brna, fond NSDAP Rousínov.

Heinc, Z. – Kounovský, J. – Baumruk, Vl., Vyznamenání z doby nesvobody 1939–1945. Česká numismatická společnost pobočka Praha 1999 (bibliofilie 300 výt.).

                                                  PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, etnograf