Co by tomu řekli?
Pochopitelně, že s ním souhlasím. Nepochybně by se však do této osy daly zařadit i další osobnosti, ale i jazykovědci, kteří ji nepochybně doplňují – Josef Dobrovský, Josef Jungmann. Třeba František Palacký rozčísl poklidné vody českého písemnictví. Jeho duši se příčila esence pohodlnosti, malosti a nedovzdělanosti, jež jeho současníkům – v čele s těmi v hlavním městě, bránila v dosažení kýžené suverenity. Místo hrdosti viděl kolem sebe jen samé shrbené patolízaly a co hůř – i udavače. „Já nad Prahou většího a horšího slovanského Kocourkova neznám!“, hněvá se Palacký v jednom ze svých dopisů. Zpětně toto období vývoje národního uvědomění, po dvacátých letech 19. století, hodnotí jako promarněné.
Ať chci či nechci, zdá se nejen mně, že jeho slova lze použít i při charakteristice současné společensko-politické situace v republice. Někde jsem napsal, že svatobořickým lágrem v období jeho třiceti šestileté historie „prošlo“ až 200 tisíc osob. A našel se hnidopich, který prostě spočítal v mé knize uvedené cifry, a vyšlo mu pochopitelně nepodstatně méně osob. Asi zapomněl, že zde nejsou uvedeny tisíce zajatců, vojáků wehrmachtu či rudoarmějců, nebo ti, kteří v lágru zemřeli a dodnes nemají nikde ani pamětní desku.
Jednou z vězněných byla i Anna Křenková (1876–1943), která byla vězněna od zatčení v tzv. Akci „E“ 17. září 1942 právě ve svatobořickém internačním táboře. Spolu s ní zde byli i další příbuzní Josef Křenek (1878) a Ludmila Křenková (1913). I v případě Anny Křenkové gestapo zakrylo její zdravotní stav, který se nepochybně po výsleších a „pohostinném pobytu“ v lágru podstatně zhoršil, a proto Annu dne 22. 12. 1942 propustili domů. Její úmrtí, ke kterému došlo po měsíci dne 21. 1. 1943, pochopitelně nikde ve statistikách nefiguruje. Další propuštěná domů byla Ludmila, kterou gestapo milostivě propustilo dne 29. 1. 1943. Poslední z trojice příbuzných Josef Křenek byl propuštěn až 29. 11. 1943. Všichni z rodiny pocházející z Valašské Bystřice se už nikdy, v sestavě uvězněné do svatobořické internace, již nesetkali. Arestováni byli za syna Karla, který odešel z domova bojovat proti nacistům v zahraniční armádě.
Velmi podobný osud měl i rodák ze Zubří Ondřej Pernica (1878–1944), když ho gestapo zatklo přímo ve Vsetíně dne 17. září 1942. Následovaly tvrdé výslechy a mučení, protože měl syna, který z pohostinné třetí říše utekl za hranice tehdejšího protektorátu. Těžké výslechy trvaly téměř čtyři dny. Vydržel, protože věděl, že po prozrazení pobytu potomka bylo již jen popraviště v Brně Kounicových kolejích. Až dne 23. 9. 42 je vykázán v seznamu svatobořických vězňů. Spolu s ním internovali též matku syna Karla Aloisii Pernicovou (1889), kterou propustili po výrazném zhoršení zdravotního stavu už po měsíci týrání, dne 16. 10. 1942. Táta Ondřej Pernica byl ze stejného důvodu propuštěn 30. ledna 1943. V následujícím roce zemřel v důsledku poškození a nedoléčení zdravotní indispozice nadělené gestapem ve Svatobořicích, když se vůbec nemohl vrátit ke svému kovářskému řemeslu.
Seznam jmen, který vykazuje statistikou české oběti druhé světové války, by se asi nezastavil na oficiálním údaji zemřelých 360 tisících Čechů, Moravanů či Slezanů a dalších národností tehdejší republiky, nepochybně by v této statistice „pár“ jmen chybělo. Přesto si dovolím alespoň vzpomenout Ludvíka Dvořáka (1909–1945), rodáka z Poštorné, který byl zapojen v odboji na Slovácku ve skupině Michala Malíka. Byl zatčen dne 13. března 1945 a tvrdě vyslýchán ve Valašském Meziříčí. Gestapo z něj chtělo dostat informaci o jeho propojení na partyzánský oddíl Olga, který operoval v oblasti řízené Dajanem Murzinem. Ludvík nepovolil a výslechy trvající až do konce měsíce vydržel. Hned následující den byl deportován do Brna a poté transportován vlakem pod označením KL 3 do koncentračního tábora v Mauthausenu. Jeho osud byl tímto zpečetěn.
Ve skupině Michala Malíka působil i Jiří Jírovský (1923–1945) rodák z Chebu, lesní adjunkt a studující, který měl pro partyzánský boj rodinné předpoklady po otci Františkovi, majoru čs. armády, před válkou služebně přidělenému na střední Moravu, když bydleli v Kroměříži. Jiří byl zatčen již v roce 1939, když podle gestapa poškozoval Říši. Po měsíci byl propuštěn a již se z hledáčku gestapa nevymanil. Proto se rodina raději přestěhovala do Valašského Meziříčí. Jiřímu však nenávist za facky a rány pěstí při výsleších vůči okupantům nedala spát, a proto se i zde opět zapojil do odboje. Kroměřížský skaut, člen 6. oddílu vodních skautů, byl přiřazen ke skupině partyzánů pod vedením Michala Malíka. Z počátku se scházeli v Postoupkách-Miňůvkách v poli ve dřevěné chatě vodáků nedaleko jezu na břehu řeky Moravy. V hlavách se jim promítaly plány, co budou dělat, co studovat po válce. Hlavy plné plánů však plnily starosti běžných odbojových dnů. Rozkazem velení byl koncem ledna 1945 vyslán jako spojka 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky k oddílu Olga, který operoval ve Ždánickém lese v Chřibech. Dne 6. února spolu s oddílem Olga nocovali v hájence Stanislava Dunaje. Posílená skupina pěti gestapáků jagdkommanda a devět protektorátních četníků v noci přepadla hájovnu u Zlatého jelena. Při nastalé přestřelce byl Jiří smrtelně zraněn a záhy umírá. Dále byli zraněni Rudolf Venhula a Ladislav Verner. Těžce byl zraněn i četník Petr Jahoda, který byl t. č. dislokován jako strážný-psovod v internačním táboře v nedalekých Svatobořicích. Zranění přežili oba partyzáni i četník, který po válce žil ve Vlkoši a zemřel věkem v Hodoníně, kde bydlel s manželkou v penzionu. Svůj příběh mi osobně v sedmdesátých letech vyprávěl. (Přísahal internované vězenkyni, že do akce nechce jít, ale taky, že nevystřelí – bylo i jeho zásluhou, že nepustil z vodítka psa, který mohl partyzány vystopovat). Hajný Stanislav Dunaj byl internován ve Svatobořicích. Jiří byl pohřben na místě boje, po válce byl exhumován 21. 10. 1945 a jeho ostatky byly pohřbeny s vojenskými poctami do rodinné hrobky na hřbitově v Kroměříži za účasti široké veřejnosti partyzánů, Junáků i armády. Smuteční parte mu vydali Junáci z Kroměříže. Dnes již hrob od roku 2017 neexistuje. Pomníček hrdiny partyzána je v místě jeho posledního boje. Již nestojí ani hájovna. Kolem místa tragického boje vede turistická cestička. Pietní místo je však stále uctíváno. O bojích oddílu Olga jsem slyšel i od autora knihy Jindřicha Ocáska i Ladislava Vernera, který žil v Lounech a byl návštěvou v tomto kraji ve vysokém věku v roce 2019, kdy ještě o těchto bojích přednášel a besedoval s občany Nemochovic aj. Zemřel jako uznávaný válečný veterán. Dnes ještě žije jejich pomocnice v boji válečná veteránka 94letá Vlasta Slezáková z Nemochovic.
Na místě skautského oddílu, který po válce nesl název Středisko Mirka Svobody, syna armádního generála Ludvíka Svobody, uctívají dále skauti Jirku Jírovského a Mirka Adamíka. Na stěně dnes pevné stavby, sloužící stále vodákům, je umístěna pamětní deska s jeho jménem jako zakládajícího člena oddílu Jirky Jírovského. To inicioval Jaroslav Vašák (1942–2011), předseda vodáků odd. SK Morava v Kroměříži, vyprávěl pamětník Jaroslav Čablík (1953) dne 17. 4. 2021. Dnes je v objektu skladiště lodí a je to místo setkávání již jen osmi členů vodáckého oddílu a místních rybářů. Stavba je naštěstí na pozemku státních lesů a je majetkem SK Morava Kroměříž.
Jirkova máma Josefa spolu s tátou Františkem převzali in memoriam za padlého syna Čs. válečný kříž. I ona byla do konce války v ilegalitě a spolu s manželem bojovali proti nepříteli. Za své vlastenecké činy obdrželi Čestný odznak partyzánské brigády J. Žižky 1. stupně. František Jírovský po válce sloužil v armádě. Příběhem Jirky Jírovského se zabývala, s cílem ho co nejpodrobněji popsat, sedmičlenná skautská družina Lišáci, oddíl Ždánice pod vedením Červánka a dokončila práci v roce 2017.
Pokud půjdete od SK Morava pěšky k vlakové zastávce, nepochybně uvidíte malý pomníček na břehu řeky Moravy asi 200 metrů od objektu vodáků. Připomíná, že v těchto místech padl v boji za vlast A. Doležal 5. května 1945. Jen asi o 300 metrů dále u mostu přes řeku je na pravém břehu další pomník vystavěný z hrubých kamenů. Označuje místo, kde naposledy vydechl po zásahu vražednou kulkou Ladislav Zlatuška. Psal se 1. máj roku 1945. Jen řeka Morava tiše plyne dál… a bdí nad jejich věčným odpočinkem.
A když jsem skončil jedním příběhem ve Ždánicích, přidám i další, bohužel stejně smutný. Je to jen etuda ze života vlastenecké rodiny manželů Fialových, a zejména o válečných osudech jejich vězněných synů – Janovi, Františkovi, Lubomírovi a Leopoldovi…
Jeden z nich, Leopold (1917–2004), se pod vlivem rodinné výchovy vydal už v roce 1939 bojovat proti nacistům i proti okupaci naší země do československé zahraniční armády. Přes kanál La Manche se dostal do Velké Británie a rozšířil řady našich dobrovolníků bojujících proti hitlerovcům. V 1944 se jako jeden z prvních Čechů dobrovolně přihlásil do invazních vojsk Spojenců k vylodění do Normandie. Zde byl těžce raněn, následně ve vojenském lazaretu vyléčen a do rodné vlasti se vrátil v červnu 1945. Dosáhl na vojenskou hodnost plukovníka. Ve válečné době však nevěděl o situaci v republice a o životě v německém protektorátu či o rodině téměř nic.
Krátce před 17. září 1942 se u nich doma ve Ždánicích objevilo gestapo, hledali něco, nevěda sami co. Rozházeli celý byt, a nakonec zatkli a odvedli všechny tři syny. Tímto zatýkáním, byla ve Ždánicích zahájena tzv. Akce „E“, což v daném okamžiku zatčení ani nevěděli. Ale tušili, že to bude v souvislosti se zmizelým bratrem. V dalších dnech byli gestapem vyslýcháni ve věznici v Uherském Hradišti, pod kterou administrativně Svatobořice patřily. Facky, kopance, ponižování, a nakonec po transportu náklaďákem se za nimi zabouchla vrata internačního tábora. Gestapu nic o bratrovi neřekli, nic jim „neuteklo,“ prostě poslechli tátu a mlčeli. Nejmladší Lubomír vězení těžce nesl, nechtěl poslouchat ani velitele tábora Franze Kaisera. Ale to tak bývá na hranici jinošství a plnoletosti. Právě tato hranice ho před velitelem chránila. Když vzpomínal na tyto měsíce, vždy nezapomněl říci, jak byl několikráte zavřen na noc v tamní márnici, která byla zároveň vězeňskou kobkou a postrachem všech internovaných vězňů. Byly tam s ním i mrtvoly zemřelých vězňů… K tomu, aby se tam dostal, stačilo řádně tedy poníženě nepozdravit velitele!
Bratři patřili nakonec k těm šťastnějším internovaným. Zachránily je stejné výpovědi na gestapu, rada táty zaúčinkovala a na Vánoce roku 1942 byli doma. Na ten zlý čtyřměsíční prožitek nechtěli nikdy moc vzpomínat. Jejich místa na palandách v baráku zabrali jiní, protože ani zdaleka neskončila Akce „E“ ani válka. Po celou dobu do jejího konce byla rodina pod dohledem gestapa.
Ne všichni měli alespoň trochu štěstí k přežití. Většina zatčených vlastenců - „provinilců“, již v chapadlech gestapa zůstala. Domů se nevrátili. Například Vladislav Koryčanský z Veselí nad Moravou (1922–1943). Byl po zatčení 14 dnů vyslýchán a vězněn, poté eskortován do Osvětimi. Stejný osud postihl Elizabetu Reichlovou (1863–1942) z Koryčan, jejíž kroky se navždy zastavily v Terezíně. Stejné osudy čekaly a postihly tisíce lidí z okresů Hodonín, Břeclav, Vyškov a nekonečnou řadu dalších nejen v tehdejším protektorátu Čechy a Morava.
A tak mne napadá, co by k současnému výkladu našich dějin asi řekli naši předci, ti, co před námi bojovali za svobodu, a dokonce za ni položili své životy? Co by řekli těm, kteří likvidují nebo ničí pomníky věnované oné válečné době?
Když se tak pohybuji po Evropě, třeba po vojenských hřbitovech – většinou jsou všude čerstvé květiny. Třeba ve Francii, zde potkáte i ochotné veterány, kteří vám rádi vypráví o osudech zde pohřbených. Hřibovy jsou vzorově upraveny stejně jako jednotlivé hroby padlých vojáků, a to nejen jejich francouzských, anglických či amerických a kanadských nebo i našich vojáků tam pohřbených. V tomto směru máme co v Evropě dohánět. Ti všichni totiž bojovali za naši svobodu, nechtěli se patolízalsky a poníženě klanět cizákům. A raději se zbraní v ruce bojovali za lidskou důstojnost a sociálně spravedlivý svět. Bojovali i za hodnoty, které jsou po dlouhých letech po 2. sv. válce stále aktuální. Slova Františka Palackého jsou i dnes platná. V jeho díle pokračoval přeneseně řečeno jeho zeť František Ladislav Rieger. I dnes bychom měli pokračovat v hrdé historii našeho vlastenectví, protože máme na co navazovat. Chce to jen chtít a mít trochu odvahy, abychom se za čas mohli podívat do zrcadla očí našich dětí. Stejně tak jak to třeba uměl Jiří Adamíra, který věděl, co je klad a co zápor. Skvostný pedagog nemusel ani mluvit, i gesto mnohdy řeklo více než kupa prázdných nebo falešných slov.
Dnes vidím dobu post heroickou, režim přezrál do post demokratismu, vládnou elity bez mravní odpovědnosti! A naše děti by neměly doplatit na bláznivé výlevy či myšlení, které nikam nevede, například i ve výkladu paobrazu našich nejen válečných dějin. Kdo netrestá vinné, trestá nevinné.
Jan KUX