Labutí píseň a poslední cesta zbylých z hrstky statečných
Strach, jemuž v těch strašlivých v dnech nastupujícího léta roku 1942 poznamenaného zběsilým terorem v důsledku smrti krvavého protektora, strůjce teroru namířeného nejen proti českým vlastencům, ale i proti národům a etnickým skupinám, podlehl jeden z parašutistů, přinesl krvavé ovoce. Jeho jméno Karel Čurda, příslušník desantu Out Distance, už navždy bude zapsáno v historii protinacistické rezistence tímto tragickým způsobem. Tento muž, jenž se ohlásil v rámci krátkodobé amnestie, která měla o půlnoci toho dne skončit, ve vrátnici neblaze proslulé „Pečkárny“, svou dobrovolnou výpovědí nasměroval vyšetřovatele, kteří dosud tápali v temnotách, konečně na správnou „stopu“. Zmocnilo se jich nejen překvapení, ale i vztek, neboť jejich pověst dosud úspěšných kriminalistů byla náhle značně zpochybněna. Komise, v jejímž čele stanul na základě rozkazu samotného náčelníka „Staatspolizeileisttelle Prag“ – řídící úřadovny gestapa – dr. Geschkeho kriminální komisař a obersturmführer SS Heinz Pannwitz, musela vzít za vděk výpovědí českého zrádce, jak ostatně později sám s jistým znechucením sám Pannwitz byl nucen konstatovat. Vražedný aparát se rozjel naplno, protože bylo zapotřebí zakrýt jeho dřívější neschopnost během předcházejícího období, kdy i za použití všech myslitelných prostředků, nasazení snad všech lidských zdrojů nejen z řad nacistického represivního aparátu, ale i Waffen SS, protektorátní policie a četnictva. Ve vazbě se octnulo celkem 292 lidí, kteří na vlastní kůži pocítili brutální metody tehdejších vyšetřovatelů a kteří byli týraní po řadu měsíců, po které komise vyvíjela svou horečnou činnost. Poznatky byly později shrnuty a podrobně zdokumentovány v závěrečné zprávě, signované samotným šéfem řídící úřadovny gestapa a koncipované vedoucím této komise Heinzem Pannwitzem. V závěru měsíce září nastal epilog v této věci. Byl sestaven seznam všech těchto osob a přiložen k údajnému rozsudku stanného soudu, který se ve skutečnosti nikdy nesešel. Roli samosoudce si přisoudil sám šéf řídící úřadovny – dr. Jur. Hans Ulrich Geschke, standartenführer SS a vládní a kriminální ředitel, jak zněla jeho úřednická hodnost v hierarchii bezpečnostní policie. Větší část odsouzenců nastoupila svou cestu na věčnost 24. 10. 1942 v počtu 262 mučedníků. Zbytek z nich byl zatím, i když jejich úděl byl už stanoven, zatím ponechán v ochranné vazbě s tím, že se v dohledné době naplní. Patřil k nim například hrdina protinacistického odboje kpt. Pavlík nebo obětavý vlastenec František Hejl, přední funkcionář Obce sokolské v odboji, jehož manželka už v té době byla po smrti.
Mezi zavražděnými ženami byla tehdy i Emílie Pecháčková, se svým mužem žila v domě na pražském Smíchově. Dílem byli zastřeleni ranou do týlu, další z nich otráveni v plynové komoře s bestiální důkladností. Závěrečná tečka byla napsána a událost se stala nedílnou součástí dějin hrdinského vzdoru, vzdoru proti okupaci, teroru z důvodu nenávisti proti českému národu, jeho svébytné existenci, kterou si uhájil i pod silným tlakem letitých germanizačních snah, od odnárodnění až po vyhnání, zotročení končící plánovanou fyzickou likvidací v duchu děsivě znějícího sousloví – konečné řešení. Další z řady poučení, jež nám paní učitelka Historie poskytla s nadějí, že je uchováme i pro generace našich následovníků.
Milan Vichta