Český svaz protifašistických bojovníků, z. s.

„Bydleli jsme hned u hřbitova a jako kluci jsme viděli vězně převážející mrtvá těla po čtyřech na káře s koňským spřežením. Naházeli je do vykopaných jam, nahoře za hřbitovní zdí“ [1], vzpomínal Walter Gloser. Jednalo se o zemřelé vězně z golešovského transportu (přijel do Brněnce 29. ledna 1945), kteří byli pohřbeni ve stráni nad obecním hřbitovem, kde byli pohřbíváni i vězni, kteří zemřeli v pobočce koncentračního tábora (KT) v Brněnci. Zemřelí nebyli zaznamenáni v místní matrice zemřelých. [2] Zcela jinou informaci o pohřbení vězňů, kteří zmrzli v golešovském transportu, který přijel do Brněnce 29. ledna 1945, nacházíme u Oskara Schindlera – ve zprávě pro Joint z července 1945 popisuje, jak bylo naloženo s mrtvými: „Mému hodnému rabínovi Levetowi (sic! – Jakob Lewertow) jsem umožnil mrtvoly zmrzlých pohřbít rituálním způsobem; patrně jediný případ během války v Německu. Malý židovský hřbitov v Německé Bělé u Brněnce, který zde byl na základě mého podnětu zřízen, osazen mladými břízkami, je důkazem mých řádků. (Velitel tábora měl v úmyslu zemřelé v kotelně továrny spálit.) Přežilí tohoto transportu, který přišel z Golešova – Osvětimi, byl sestaven z nemocných Židů z kamenolomu Golešov, byli to Židé z Francie, Holandska, Maďarska, ČSR a Polska.“ [3] – Jen poznámka k mnou zvýrazněným slovům: zabrané československé pohraničí, kam patřily obce Brněnec i Německá Bělá (dnes Bělá nad Svitavou), bylo skutečně součástí Německé říše, ale ČSR neexistovala.

Na hromadný hrob v Bělé upozorňovali již v roce 1945 MUDr. Chaim Hilfstein, Otto Hanzel a Ema Kališová, která pátrala po bratrovi. [4] O hrob se později zajímal i bývalý vězeň architekt Adam J. Gardé, což dokládá jeho žádost z 24. 2. 1947 na Místní národní výbor Brněnec o potvrzení svého věznění v pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci a dotaz na hrob brněneckých vězňů v Německé Bělé. [5]

Dopis Okresního národního výboru Polička ze 17. 9. 1946 k zajištění exhumace hromadného hrobu v Německé Bělé. (Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond ONV Moravská Třebová, kart. 113.)

Exhumace v roce 1946

Na základě příkazu Zemského národního výboru Praha bylo 25. září 1946 provedeno odkrytí společného hrobu v Německé Bělé. [6]

Dopis Okresního národního výboru Polička ze 17. 9. 1946 k zajištění exhumace hromadného hrobu v Německé Bělé. (Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond ONV Moravská Třebová, kart. 113.)

K provedení prací při exhumaci bylo určeno 11 Němců, z toho devět z Banína a dva z Rohozné. Práce byla zahájena v 8 hodin a měla skončit do 17 hodin. [7] Exhumaci byl přítomen JUDr. Josef Anděl jako člen vyšetřující komise [8] a MUDr. Eduard Knobloch, přednosta Ústavu pro soudní lékařství v Hradci Králové. [9] Exhumace trvala dva dny, a to 25. a 26. září 1946. [10] Podle zápisu o této exhumaci byly zde zjištěny celkem dva hromadné hroby v místech ve stráni nad obecním hřbitovem. Jeden hrob rozměrů 9 x 5 x 0,6 metru, druhý 2,5 x 4 x 1 metr. Podle vyšetření tam byly pochovány vesměs osoby židovského náboženství různých národností, a to muži i ženy, kteří pracovali v blízké továrně v Brněnci. Mrtvoly, převážně v pokročilém stavu rozkladu, byly zabaleny ve zbytky šatstva nebo pytloviny. Bylo exhumováno a ohledáno celkem 42 mrtvol. Nebyly nalezeny známky násilí, pouze na mrtvole číslo 13 byla zjištěna zlomenina levé kosti stehenní v dolní třetině. Známky nebo předměty, které by mohly vést ke zjištění totožnosti, nebyly nalezeny. [11]

Pamětnice Vlasta Lidmilová z Bělé nad Svitavou vyprávěla, že po exhumaci a uložení tělesných pozůstatků vězňů do společného hrobu v zadním levém rohu hřbitova se konal symbolický pohřební obřad s jednou prázdnou rakví, za níž šli dva muži a jedna žena, která velice plakala. Byl prý přítomen i otec jedné z obětí; jak vyprávěla pamětnici Lidmilové paní Beránková, která za války pracovala v Brněnci, mělo se jednat o mladé, velice krásné děvče, jejíž otec měl být rovněž vězněm v brněneckém koncentračním táboře a ten údajně také svoji dceru pochoval do původního hrobu za hřbitovem. [12] Zemřelá dívka byla pravděpodobně Janina Feigenbaumová (narozená 1922) a její otec Jakob Feigenbaum (narozený 1898 nebo 1900, bývalé vězeňské číslo 69 146), který v Schindlerově továrně pracoval jako mechanik.

Po čase byl na společném hrobě umístěn pomníček, jenž prý byl postaven právě této dívce, ovšem za nějakou dobu byl odstraněn a o jeho dalším osudu existují dohady. (Podle místních pamětníků snad použil pomníček tehdejší hrobník a položil ho jako mostek přes strouhu nedaleko svého domu. Místo jsem navštívila začátkem 90. let, ale pomníček tam nebyl.) Na místě neoznačeného hrobu se hromadilo smetí.

Několik let jsem usilovala o získání finančních prostředků na úpravu a důstojné označení anonymního hrobu vězňů. Začátkem roku 1990 uvolnil odbor kultury Okresního národního výboru Svitavy (zasadil se o to jeho vedoucí Mgr. Jiří Brusenbauch, můj bývalý kolega ve svitavském muzeu) peníze na pamětní desku, která byla zadána do výroby, a byly zahájeny přípravné práce k jejímu zabudování.

Obec Bělá nad Svitavou byla od roku 1976 součástí integrované obce Lavičné, která dostala peníze na úpravu hrobu v Bělé nad Svitavou. Po vzniku samostatné obce Bělá nad Svitavou 1. 9. 1990 jí peníze na pamětní desku byly předány, jak mi řekl při společné návštěvě hřbitova někdy v rozmezí let 1991–1992 někdejší předseda zdejšího místního národního výboru František Prášek. Po komunálních volbách 24. 11. 1990, kdy byl starostou obce zvolen Pavel Sulke, byly práce zastaveny. V rohu hřbitova zůstal jen nízký betonový podstavec pro zamýšlenou desku umístěný asi metr a půl od hřbitovní zdi nad silnicí, který je dnes zarostlý tújemi. Je vyznačen na následujícím snímku z roku 1994 převzatém z knihy Aleksandry Kobielec.

V roce 1991 jsem se písemně obrátila na Jiřího Daníčka, představitele Rady židovských obcí v Praze. Adresát se neozval. Stejně tak zůstal v následujícím roce bez odpovědi dopis Ing. Simonu Wiesenthalovi z Dokumentačního centra ve Vídni. [13] Až přišel úspěch Spielbergova filmu – fotografie v novinách, rozhovory s pamětníky, záběry televize… Krátce před připravovanou předpremiérou Schindlerova seznamu ve Svitavách a odhalením pamětní desky Oskaru Schindlerovi (9. března 1994) [14] jako mávnutím kouzelného proutku se vše změnilo – hromadný hrob vězňů v Bělé nad Svitavou se během několika dnů konečně dočkal úpravy. Při úklidu smetiště, které vzniklo u zadní hřbitovní tím, že se lidem nechtělo chodit k vyhrazenému smetišti brankou za hřbitov, našli zaměstnanci obce šesticípý betonový obrubník a po uklizení místa a vysázení tújí obrubník položili na místo, kde je dosud. Na hrob jsem položila kytici za Okresní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu Svitavy – do roku 1990 se organizace jmenovala Český svaz protifašistických bojovníků; nový název se ještě nevžil, proto si PhDr. Pavel Jůra v popisu fotografií napsal Svaz protifašistických bojovníků

Hrob upravili zaměstnanci obce Bělá nad Svitavou 7. 3. 1994, první a jediná kytice ležela na betonovém šesticípém obrubníku, který pracovníci našli při odklízení dosavadního smetiště. (Foto PhDr. Pavel Jůra. Kopie v soukromé sbírce autorky.)

Snímek z roku 1994 je převzat z knihy Aleksandra Kobielec, Filia Obozu Koncentracyjnego Gross-Rosen Arbeitslager Brünnlitz, Wałbrzych: Państwowe Muzeum Gross-Rosen, 2009, s. 66. Hromadný hrob vězňů se nachází nikoliv na celém upraveném místě, ale pouze v horní části snímku v rohu. Vlevo od zadního sloupu betonového oplocení je vedle nově zasazených tújí vidět betonový podstavec, připravený na začátku 90. let pro umístění pamětní desky (červeně je označená jedna jeho hrana) 

Roku 1996 se upravené místo dočkalo označení, když na hřbitovní zeď byla umístěna deska s nápisem: „PAMÁTCE / ŽIDOVSKÝM OBĚTEM / 2. světové války.“ Hromadný hrob vězňů se ovšem nachází při čelním pohledu vlevo v rohu.

Foto Bedřich Škraňka. (Kopie v soukromé sbírce autorky.)

Uplynulo několik let a na prostý hrob na venkovském hřbitově si už opět málokdo vzpomene.

V roce 2018 byl založen Nadační fond Archa – rodiny Löw-Beer a Oskara Schindlera se sídlem v Brněnci čp. 101, který má uvedeno ve své zakládací listině (s datem 12. 6. 2018) v Článku III Účel nadačního fondu, odstavec 2. písmeno b) uctění všech obětí holocaustu. [15] Udržování či úprava hrobu brněneckých vězňů zřejmě do „uctění památky všech obětí holocaustu“ nespadá, nebo se nadační fond zatím věnuje naplňování odstavce 2 písmeno a) téhož článku: „ 2. Účelem nadačního fondu je: a) zajišťovat granty na vybudování památníku Oskara Schindlera a historie textilní výroby, která byla spojena s původními vlastníky textilní továrny – t.j. příslušníky rodiny Löw-Beer,“. Potomek kdysi významných textilních podnikatelů Dr. Daniel Löw-Beer, který žije v Ženevě a pracuje jako lékař při Světové zdravotnické organizaci, je v citované zakládací listině Nadačního fondu Archa – rodiny Löw-Beer a Oskara Schindlera uveden jako zakladatel [zaujalo mě, že v názvu fondu je na prvním místě rodina Löw-Beer, kdežto v zakládací listině citovaný odstavec 2 písmeno a) Oskar Schindler].  Osobně jsem se s Dr. Danielem Löw-Beerem setkala jednou – v místě bývalého koncentračního tábora v Brněnci hovořil v úvodu svého projevu o svém dědečkovi Walteru Löw‑Beerovi, který v říjnu 1938 tři dny s holí v ruce bránil wehrmachtu, aby vstoupil do Brněnce. Tento příběh vyprávěl i Kateřině Hlouškové a ta ho zachytila takto:

„… můj dědeček Walter Löw‑Beer stál na hranici, která právě rozdělila Československo i Evropu vedví a židovský svět rozbila na kusy. Byla to hranice, kterou v září 1938 stvořila Mnichovská dohoda, a shodou okolností se táhla podél potoka procházejícího naší továrnou. O několik hodin později, ozbrojen pouze svou holí, se ocitl tváří v tvář německým vojákům, kteří se objevili na druhé straně mostu. Řekl jim, že on se nachází v Československu a že oni nemají právo udělat byť jen krok navíc – on, Žid, bránil svou vlast. Němci prý sesedli ze svých obrněných vozidel a rozložili se podél břehu potoka. Mého dědu požádali, aby překročil most a přešel na jejich stranu, aby se mohli pobavit o nastalé situaci. Kdyby ho tehdy přešel, byli by ho poslali do koncentračního tábora. Walter váhal, ale pak setrval na místě, chráněn potokem a svou holí. Vojákům řekl, ať zavolají do Prahy nebo do Berlína a ověří si, jak to s hranicemi je a jaké jsou jejich rozkazy, což očividně udělali. Takto tedy Walter Löw‑Beer po tři dny zdržoval nacistický vpád do této části Československa.“ [16]

Byla jsem dost ohromená, že se Daniel Löw-Beer ani slovem nezmínil o tom, že stojíme na místě, kde byla pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen a umírali zde lidé. S úctou vypráví, že jeho dědeček „on, Žid, bránil svou vlast“, kterou ovšem i jím uctívaný Oskar Schindler zradil, když jako někdejší voják československé armády (vykonal základní vojenskou službu a složil vojenskou přísahu) se dopustil vlastizrady, když pracoval pro německou vojenskou zpravodajskou službu (abwehr) a usiloval o odtržení československého pohraničí a jeho připojení k nacistické Německé říši. Glorifikace Oskara Schindlera vnukem Waltera Löw‑Beera mi proto připadá zvláštní.

Sedmnáctého září 2025 prezident České republiky Petr Pavel a hejtman Pardubického kraje Martin Netolický navštívili Muzeum přeživších v Brněnci, které bylo otevřené 10. května 2025. Marně jsem doufala, že navštíví také hřbitov v Bělé nad Svitavou a uctí památku těch bývalých vězňů pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen Brněnec, kteří nepřežili a stali se oběťmi holokaustu. Po osobním zhlédnutí hrobu by pak snad pomohli při získání finančních prostředků na jeho důstojnou opravu. Zatím o to marně usiluje především Rostislav Yichak Rod také ve spolupráci se starostou obce Jiřím Jílkem – představitelé obce každoročně nejméně dvakrát v roce uctí památku zde pohřbených obětí druhé světové války: v květnových dnech na památku osvobození Československa a v listopadu, kdy si připomínáme památku zesnulých.

Snímek jsem pořídila 24. dubna 2025 (na svém místě je šesticípý betonový obrubník ze smetiště)

O záměru vybudovat památník na hřbitově v Bělé mi napsal R. Yitzhak Rod:

„Základní myšlenku pro vznik organizace podpořil prof. David M. CROWE. On také navrhl název nadnárodní apolitické organizace – JEWISH MEMORIAL COMMITTEE (JMC). Organizace je složena z expertů, historiků, odborníků na judaistické náboženství a ortodoxní pohřební předpisy, zvyklosti. O výjimečné poslání, důstojné uctění památky 42 obětí šoa z tzv. Schindlerova pracovního tábora v Brněnci usilují především starosta obce Bělá nad Svitavou Jiří Jílek, výkonný ředitel Zdeněk Bárta, ředitel Muzea ve Svitavách Hynek Stříteský, archivář Sudetoněmeckého muzea v Mnichově Raimund Paleczek, R. Yitzhak Rod. Akademický sochař Zdeněk Chmelař navrhl Památník i nezbytné terénní úpravy.  

Socha ,PROSBA & VAROVÁNÍ’ představuje podle autora v symbolice vše, co v životě vzbuzuje nebezpečí, násilí, xenofobii a zlo. Vztažené lidské ruce se snaží chopit se všeho, co je na Zemi i na Nebi: na OLAM HA-ZE a OLAM HA-BA. V odezvě reality autor dospěl k abstraktní transfiguraci reálného světa. Vytvořil duchovní symboly a znamení piety s oběťmi holokaustu. Tímto citlivým přechodem přímo explicitně navázal na základní téma PAMÁTNÍKU.

MOTTO: pro vyjádření úcty obětem holokaustu byl vybrán rabíny: Jair Jermejahu JEROCHIM & Yitzhak Arje ben Zeev Jolesch-Kodesch, verš z Tóry, ze Třetí knihy Mojžíšovy, kapitola 26, verš 44.
, Přesto vše si je nezprotivím a nebudu si je hnusit, abych je zničil, a nezruším svou smlouvu s nimi, když budou v zemi svých nepřátel, protože já, Hospodin, jsem jejich Bůh.’ Ten bude vytesán do čelní strany piedestalu, pod plastiku v hebrejštině. 

Účel:

Pomník bude opatřen jmenným seznamem obětí na základě dostupných historických pramenů. Odhalen bude v podobě symbolického ortodoxního židovského pohřbu. Při relevantní modlitbě budou nahlas vyslovena jména těchto obětí. Tím bude učiněna přímluva za vepsání jejich duší do svazku věčného života. JMC nezapomíná zdůraznit dobrotu a lásku Emilie Schindlerové.“ [17]

Podle bývalého vězně Henryka Mandela zemřelo v Brněnci celkem pět osob, z nichž první byla údajně paní Hofstatterová (v záznamu jeho vzpomínek je příjmení psáno Hofstätterová); její jméno se však neobjevilo v žádném ze seznamů, které jsem měla k dispozici. Henryk Mandel uvedl, že Oskar Schindler zařídil, aby její tělo nebylo spáleno v tovární peci, jak rozkázal velitel SS v brněneckém táboře Leipold, ale byla prý pohřbena na árijském hřbitově v Brněnci, a od té doby údajně pochovávali na tomto hřbitově všechny, kteří v táboře zemřeli. [18] Noviny Svitavska přinesly 7. června 2002 snímek ze hřbitova v Bělé nad Svitavou, kde příbuzní uctívají památku Chani Hofstatter, která prý zemřela 24. 12. 1944 v Schindlerově továrně v Brněnci; podle textu u fotografie byla Ch. Hofstatterová „řádně pochována na hřbitově v Bělé nad Svitavou“, kde „jí Schindler koupil místo, kde byly uloženy její ostatky.“ (Na katolický hřbitov byly ovšem ostatky zemřelých z KT Brněnec přemístěny až po exhumaci v roce 1946.) Deska, kterou příbuzní na hrob umístili, je na předchozím snímku z 24. března 2025 v pravém rohu dole.

Úmrtnost v KT Brněnec

Exhumace ujasnila počet pohřbených osob, ovšem nejsou dosud známá jména všech zemřelých. Další čísla, s nimiž zde pracuji, mohou tvořit přesný součet nepřesných podkladů. Vzhledem k tomu, že z lednového transportu roku 1945 (z Golešova) zmrzlo pravděpodobně 12–19 mužů a později zemřelo ještě 11 osob, je zřejmé, že v pobočce KT Gross-Rosen v Brněnci zemřelo mimo nich ještě dalších 12–19 mužů a žen, takže celkový počet pohřbených v Bělé byl 42. Není známo, že by zde bylo pohřbeno i sedm vězňů – snad ze stavebního komanda, kteří byli údajně původně zahrabáni poblíž tábora, a později měly být mrtvoly vykopány. Pamětníci v Bělé však nepamatují, že by do společného hrobu za hřbitovní zdí byly po válce přemístěny ostatky těchto sedmi vězňů, nejsou známy ani žádné písemné doklady. Je tedy pravděpodobné, že 12–19 mužů a žen zemřelo v táboře u Schindlerovy továrny zřejmě v době od října 1944 do května 1945.

V roce 1951 se však Židovská náboženská obec v Boskovicích obracela na Okresní národní výbor v Poličce s tím, že v Bělé u Poličky je ve zcela zpustlém stavu hrob 62 židovských vězňů, kteří byli „umučeni v konc. táboře v Brněnci“, a žádala, „aby tento hromadný hrob byl upraven a oddělen od ostatní části hřbitova“. [19] K uvedenému počtu pohřbených se mi nepodařilo zjistit nic bližšího, a proto vycházím z doložených údajů o 42 pohřbených osobách.

Dopis Židovské náboženské obce v Boskovicích o hromadném hrobu 62 židovských vězňů v Bělé u Poličky (dnes Bělá nad Svitavou) z 31. 7. 1951. (Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond ONV Svitavy, kart. 53.)

Jestliže porovnáme úmrtnost v Brněnci s dalšími pobočkami KT Gross-Rosen na Trutnovsku, dojdeme k závěru, že u Schindlera zemřel relativně největší počet vězňů.

Zjištěná úmrtí v táborech řízených velitelstvím SS v Trutnově-Poříčí: [20] 

Na Trutnovsku v pobočkách KT Gross-Rosen, které existovaly od března 1944 do května 1945, byly vězněny pouze ženy a nejvíce jich zemřelo 17 v Poříčí, kde bylo vězněno 1356 žen, největší úmrtnost vzhledem k početnímu stavu pak byla v Libavě, kde z 500 vězeňkyň jich zemřelo 9 (1,8 % za 13 měsíců). [22] V táborech řízených velitelstvím SS v Trutnově-Poříčí z celkového počtu vězeňkyň 4066 jich zemřelo 45, což představuje 1,12 %. V Brněnci u Schindlera za pouhých 6,5 měsíce zemřelo 10–18 lidí z 987, kteří přišli podzimními transporty [23], což je 1,01–1,82 %. Vzhledem k tomu, že srovnávané tábory na Trutnovsku trvaly 13 měsíců, za poloviční dobu zemřelo u Schindlera tolik lidí, že úmrtnost v Brněnci se řadí k nejvyšším mezi gross-rosenskými pobočkami na území českého pohraničí zabraného do Říše, a to i v případě, že do počtu zemřelých nezahrneme oběti tzv. golešovského transportu a sedm vězňů stavebního komanda, kteří zmrzli při transportu do Brněnce v únoru 1944.

Jmenný seznam 81 vězňů z Golešova pořízený v Brněnci 29. 1. 1945, s. 1 (Muzeum Gross-Rosen Wałbrzych, sign. 6921/DP.)

Jmenný seznam 81 vězňů z Golešova pořízený v Brněnci 29. 1. 1945, s. 2 (Muzeum Gross-Rosen Wałbrzych, sign. 6921/DP.)

Při pohledu na nacistické tábory nemůže být jediným a hlavním kritériem srovnání počtu zahynulých vězňů s počtem těch, kteří táborem prošli. Ovšem v dalších souvislostech i toto porovnání má svoji nezanedbatelnou výpovědní hodnotu. U Schindlera nebyl žádný ráj (snad jen pro několik prominentů); byl to běžný koncentrační tábor, jehož vězni byli využíváni jako otrocká pracovní síla ve zbrojní výrobě. Stejně tak, jako tomu bylo v ostatních gross-rosenských pobočkách řízených velitelstvím SS v Trutnově-Poříčí.

Není vyloučeno, že v počtu pohřbených jsou také dva kápové, kteří přišli do Brněnce 11. dubna 1945 se skupinou 30 vězňů z pracovního tábora Geppersdorf (rovněž pobočky KT Gross-Rosen), kteří byli označeni vězeňskými čísly 77001 až 77030. Bylo mezi nimi 27 židů (18 Poláků, sedm Němců, dva Francouzi), jeden francouzský politický vězeň a dva říšští Němci v preventivní vazbě, kteří s největší pravděpodobností zastávali funkci vězeňských vedoucích (kápa) a které v květnu 1945 popravili sami vězňové. Jedním z nich byl Leo Knobloch (narozen 6. 6. 1910, vězeňské číslo 77011). V seznamu je označen jako „BV“ (Berufsverbrecher), což znamená zločinec z povolání; není zapsán v poválečném seznamu bývalých vězňů. Druhý říšský Němec Willy Schlichting (narozen 2. 6. 1901, vězeňské číslo 77025) [24] mohl být ten kápo, se kterým si po válce bývalí vězni rovněž vyřídili účty. Jeho jméno je ovšem zapsáno ještě v poválečném seznamu vězňů, ve kterém z celé skupiny 30 vězňů z pracovního tábora Geppersdorf není celkem šest jmen a jeden z nich je v tomtéž seznamu zapsán dvakrát. [25]

PaedDr. Jitka Gruntová

Poznámky

1. Petr ŠŤÁSTKA a Václav TRACHTA. Oskar Schindler – playboy své doby nebo novodobý židovský Mesiáš? Zemědělské noviny, 18. 2. 1994.

2. Národní archiv, fond KT-OVS, pochody smrti, hlášení obcí, svazek B, kart. 163 – ONV Polička, příloha k čj.1620-15/2-47-12-Vb/3, koncentrační tábor Brněnec.

3. Yad Vashem Jerusalem, sign. 01/164 – Dr. Ball-Kaduri: Zpráva o svědecké výpovědi Jizchaka Sterna, s. 64. Překlad Roman Deml. – Za velkého mrazu byli vězňové pohřbeni v Německé Bělé (dnes Bělá nad Svitavou) do dvou mělkých hrobů ve stráni za hřbitovem nad márnicí. Zdejší katolický farář byl zanícený nacista, a jsou proto na místě pochybnosti o zřízení „malého židovského hřbitova“ v německé vsi v těsné blízkosti hřbitova katolického.

4 Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli (dále jen SOkA Litomyšl), fond MNV Brněnec, kart. 5/4.

5. SOkA Litomyšl, fond MNV Bělá nad Svitavou, kart. 10, a fond MNV Brněnec, kart 5/1.

6. SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 113 – Dopis ONV Polička ze 17. 9. 1946.

7. SOkA Litomyšl, fond ONV Polička, kart. 352.

8. Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), sign. 325-50-3 – Zápis o výpovědi JUDr. Josefa Anděla ze 14. 7. 1966.

9. ABS, sign. 325-50-3 – MUDr. Eduard Knobloch, Hromadné hroby v Čechách (zpráva o průběhu exhumací). Tamtéž, sign. 325-47-1. Tamtéž, sign. 325-48-4 – Hromadné hroby v Čechách (Svědectví a dokumenty, svazek 3.), Ministerstvo informací Praha, říjen 1947, totéž sign. 325-80-7.

10. ABS, sign. 325-47-1 a sign. 325-50-3.

11. ABS, sign. 325-80-7. Hromadné hroby v Čechách, zpracovali J. Anděl, R. Bautz, O. Filip a E. Knobloch (rozmnoženo). – Originální zápis o exhumaci jsem nenalezla.

12. SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka, PaedDr. (nezpracováno) – Vzpomínky Vlasty Lidmilové a Emilie Práškové z 16. 1. 1997. Srv. Thomas KENEALLY. Schindlerův seznam. Praha, 1994, s. 268 – autor uvádí, že Janka Feigenbaumová byla pohřbena v lese a její otec a bratr počítali kroky, aby mohli po válce tělo vykopat. Bratr zesnulé byl pravděpodobně Ludwik Feigenbaum, narozený 1924 (bývalé vězeňské číslo 69137).

13. Uvedené dopisy jsou uloženy v SOkA Litomyšl, fond Gruntová Jitka, PaedDr. (nezpracováno).

14. Proti odhalení pamětní desky Oskaru Schindlerovi protestovaly Základní organizace a Okresní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu ve Svitavách – své stanovisko zaslaly 1. 3. 1994 svitavskému starostovi Jiřímu Brýdlovi (otištěno bylo 9. 3. 1994 v Týdeníku na s. 2).

15. Veřejný rejstřík a Sbírka listin – Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Sbírka listin. Nadační fond Archa - rodiny Löw-Beer a Oskara Schindlera. Zakládací listina NF.pdf (417 kB, počet stran: 6). Online. Dostupné z: https://or.justice.cz/ias/ui/vypis-sl-detail?dokument=53619001&subjektId=1018692&spis=1132577 [cit. 2025-10-27].

16. Kontexty časopis o kultuře a společnosti. KULTURA / Rozhovory. Kateřina Hloušková. Rozhovor s Danielem Low-Beerem. Online.

Dostupné z: https://casopiskontexty.cz/rozhovor-s-danielem-low-beerem/ [cit. 2025-10-28].

17. Cituji tu e-mail, který mi poslal R. Rod Kodesh 27. 10. 2025.

18. Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/2670 – Vzpomínky Henryka Mandela z 15. 2. 1967, s. 16.

19. SOkA Litomyšl, fond ONV Svitavy, kart. 53 – Dopis z 31. 7. 1951.

20. Miroslav KRYL a Ludmila CHLÁDKOVÁ. Pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen ve vlnařských závodech Trutnovska za nacistické okupace. In: Lnářský průmysl, Supplementum 1., Trutnov 1981, s. 52.

21. Tamtéž, s. 49.

22. Tamtéž, s. 49 a s. 52–53.

23. To znamená 687 mužů z říjnového transportu a 300 žen. Není vyloučeno, že v počtu pohřbených jsou také dva kápové, kteří přišli se skupinou vězňů z AL Geppersdorf a které v květnu 1945 popravili sami vězňové. Tyto nezahrnuji do počtu obětí koncentračního tábora, takže ze zbývajících 40 zemřelých je 12–19 vězňů, kteří zmrzli v tzv. golešovském transportu, a 11 dalších vězňů tohoto transportu, kteří zemřeli následně až v Brněnci. Usuzuji, že z golešovského transportu zemřelo celkem asi 22 až 30 lidí (jejich celkový počet byl zřejmě 94 až 100). Z původních podzimních transportů tzv. Schindlerových židů zemřely tři ženy (tj. 1 %) a počet mužů můžeme opět pouze odhadnout – bylo jich 7 až 15, tj. 1,02 až 2,18 %.

24. Muzeum Gross-Rosen Wałbrzych, sign. 6921/DP – Namensliste des Häftlingszuganges vom AL Golleschau (KL Auschwitz) am 29. Januar 1945. Též kopie v Muzeu města Brna.

25. SOkA Litomyšl, fond MNV Brněnec, kart. 5/1 – Seznam bývalých vězňů KT Brněnec.