Ze spisů Československé vládní komise pro stíhání válečných zločinců
O její činnosti napsal Jiří Maštálka: „V jejím čele stál řadu let Bohuslav Kučera, předseda Československé strany socialistické. Do roku 1985 bylo úsilím této komise odhaleno a odsouzeno jedenáct válečných zločinců. Celkem však za tu dobu zpracovala 180 případů proti 662 osobám, které byly usvědčeny ze smrti nejméně 14 056 lidí. Jen do Spolkové republiky Německo zaslala komise 89 takzvaných pamětních spisů, týkajících se 454 nacistických zločinců, s požadavkem převzetí jejich trestního stíhání. Nikdo z nich však nebyl odsouzen – včetně například šéfa pražského gestapa Gerkeho.
V roce 1988 začal tehdejší generální prokurátor ČSSR Pješčak prosazovat převedení vládní komise pod generální prokuraturu. K 1. lednu 1989 začalo přemisťování agendy komise na prokuraturu a už v jejím rámci byl vytvořen Sekretariát pro stíhání nacistických válečných zločinců. Činnost vládní komise byla definitivně ukončena k 31. březnu 1990. Nástupnický sekretariát se záhy ocitl v postavení jakéhosi nechtěného dítěte, nezaopatřeného finančně ani personálně. Zájem o stihání nacistických zločinců se totiž v nových politických souřadnicích zcela vytratil. Takže v srpnu 1990 musel sekretariát předat veškeré své písemnosti Státnímu archivu (značná část z nich se však předtím jaksi »ztratila«) a pak skonal. A to byl neslavný konec stíhání nacistických válečných zločinců v Čechách.“ [1]
Písemnosti, které se dochovaly z činnosti této komise, jsou uloženy v Národním archivu v Praze (v badatelně zájemcům předloží prozatímní seznam). Její někdejší člen JUDr. František Vašek (10. 2. 1924 – 25. 12. 2008) mi věnoval část svého soukromého archivu, mimo jiné 11 pamětních spisů (proti obviněným Josefu Regelsbergovi, Kurtu Lebertovi, Franzi Dubovi, Wilhelmu Herzbergovi a Gustavu Weberovi, Hermannu Ebertovi, Wilhelmu Nöllemu, Ewaldu Taudtovi, Franzi Hoferovi, Dr. Bruno Lettowovi, Heinzu Wollbrandtovi, Adolfu Knippelbergovi), jejichž opisy (tudíž s původním pravopisem) zde postupně zveřejním a pak je předám k uložení do Státního oblastního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli k písemnostem, které jsem tam již dříve věnovala; jsou tam uloženy i některé rukopisy JUDr. F. Vaška.
PaedDr. Jitka Gruntová
Poznámka
[1] Haló noviny. Jiří Maštálka: Stíhání nacistických zločinců? [online] [cit. 3. 2. 2017].
Dostupné z http://www.halonoviny.cz/articles/view/44949894
OPISY PAMĚTNÍCH SPISŮ
II/3
N á s t i n
P a m ě t n í s p i s
v trestní věci proti Josefu Regelsbergerovi
Josef Regelsberger, narozen dne 14. března 1899 ve Fels am Wagram (Rakousko), býv. vrchní kriminální tajemník gestapa v Brně, do roku 1938 a pravděpodobně od roku 1945 opět rakouské státní příslušnosti (v letech 1938 až 1945 byl říšskoněmeckým státním občanem), v současné době neznámého pobytu.
Obviněný Regelsberger pochází z rolnické rodiny. Po vychození pěti tříd obecné školy pracoval v zemědělství. V roce 19417 nastoupil vojenskou službu v býv. rakousko-uherské armádě. V červnu 1918 byl na italské frontě zraněn. Po demobilisaci v listopadu 1918 se vrátil do hospodářství rodičů, kde pracoval do konce roku 1921. Od 1. 1. 1922 nastoupil službu jako policejní strážník u policejního ředitelství ve Vídni. Až do roku 1934 sloužil u dopravní policie. V dubnu 1931 vstoupil do NSDAP (č. leg. 443181). V červenci 1934 byl zatčen pro podezření z účasti na nacistickém puči. Soudně však nebyl stíhán. Byl postižen pouze disciplinárně přechodným snížením platu. V lednu 1937 vstoupil do SS (č. 359825). V březnu po okupaci Rakouska byl převzat ke gestapu ve Vídni. V březnu 1939 se jako příslušník Einsatzkommanda č. 6 zúčastnil okupace Československa. Do září 1939 byl přechodně přidělen německé kriminální policii v Brně, pak konal službu u Stapoleitstelle v Brně. V lednu 1940 se stal vedoucím referátu II F (pozdější označení IV 6a 1). V této funkci setrval až do konce války. U gestapa dosáhl hodnosti vrchního kriminálního tajemníka, pokud jde o hodnost SS, byl koncem roku 1941 Untersturmführer. V dubnu 1945 z Brna uprchl. V roce 1946 se měl podle neověřených zpráv zdržovat u svého bratra ve Fels am Wagram. Jeho současný pobyt není znám. Vzhledem k poslednímu pravděpodobnému pobytu a k jeho příbuzenským svazkům lze předpokládat, že se zdržuje na území Rakouska.
II.
Obv. Regelsberger působil u brněnského gestapa po celou dobu okupace Československa, tedy i v obdobích tzv. civilního výjimečného stavu v letech 1941 a 1942.
Tzv. civilní výjimečný stav byl poprvé vyhlášen Heydrichem po jeho nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora dne 28. 9. 1941. Šlo prakticky o stanné právo, které bylo vyhlášeno pro obvody tehdejších Oberlandratů v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové a Plzni. Později bylo rozšířeno na další tři okresy z obvodu Oberlandrata ve Zlíně (nyní Gottwaldov).
Současně s vyhlášením civilního výjimečného stavu byly zřízeny policejní stanné soudy při řídících úřadovnách gestapa v Praze a v Brně. Na základě jejich rozsudků bylo pak popraveno několik set československých občanů. Jejich jednotlivým senátům předali buď šéfové řídících úřadoven nebo jimi určení funkcionáři gestapa, zpravidla jejich zástupci. Přísedícími i veřejnými žalobci byli příslušníci gestapa, kriminální policie nebo SD. Všichni členové stanných soudů museli mít důstojnickou hodnost SS.
Odsuzující rozsudek stanného soudu mohl znít buď na trest smrti nebo na předání tajné státní policii, což se rovnalo deportaci do koncentračního tábora. S odsuzujícím rozsudkem bylo vždy spojeno úplné nebo částečné propadnutí jmění. Proti odsuzujícímu rozsudku neexistoval opravný prostředek. Zpravidla byl rozsudek smrti vykonán ještě téhož dne. Osoby, které stanný soud odsoudil pro aktivní účast na odboji, byly popravovány zastřelením, osoby odsouzené pro tzv. hospodářské delikty a židé bez ohledu na podstatu obvinění oběšením. V Brně se popravy prováděly v Kounicových kolejích, budově brněnské university, kterou po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 zabralo gestapo. Funkci popravčího komanda vykonávala četa strážního praporu Waffen-SS.
V řízení před policejními stannými soudy byly hrubě porušovány všechny obecně platné právní předpisy. Ačkoliv ve všech státech je samozřejmé, že výjimečný způsob řízení může být použit jen u činů, které byly spáchány po jeho vyhlášení, byly stanným soudem i osoby zatčené před vyhlášením výjimečného stavu. Obvinění neměli vůbec žádnou možnost obhajob a je odůvodněný názor, že rozhodnutí stanného soudu bylo určeno již předem. Obvinění byla formulována velmi obecně a nebyla konkretizována ani v rozsudku, takže nelze většinou zjistit, v čem měla činnost odsouzených po skutkové stránce spočívat. Rozsudek byl prakticky cyklostilovaný formulář, do kterého se doplnilo jen jméno odsouzeného, jména členů stanného soudu a citace nařízení, pro jehož porušení byl trest uložen.
Obviněný Regelsberger byl rovněž členem stanného soudu a zúčastnil se – pokud bylo možno zjistit – nejméně dvakrát jeho zasedání. Poprvé to bylo dne 17. 11. 1941. Toho dne stanný soud pod předsednictvím vládního rady Eberta a za účasti přísedících krim. tajemníků Presslauera a Regelsbergera rozhodl o předání 17 osob tajné státní policii – tj. o jejich deportaci do koncentračního tábora Mauthausen. Do tohoto vyhlazovacího koncentračního tábora byli podle Heydrichova rozhodnutí posíláni všichni Češi, které stanný soud předal gestapu. Podruhé se obv. Regelsberger zúčastnil zasedání stanného soudu pod předsednictvím krm. rady Koslowskiho dne 19. 11. 1941. Toho dne bylo odsouzeno k smrti a ihned popraveno pět čs. občanů, a to Jan Hurtík, Arnošt Malík, Karel Lichtenstern, František Mráček a Vladimír Pilař. Hurtík a Mráček byli zatčeni ještě před vyhlášením výjimečného stavu. Důvody zastřelení se nepodařilo plně objasnit ani výslechem pozůstalých. Pouze ohledně Pilaře a Hurtíka bylo zjištěno, že měli u sebe přechovávat osoby, stíhané gestapem.
Odsouzení stanným soudem je prokazováno opisy rozsudků. Smrt občanů, kteří byli popraveni dne 9. 11. 1941, je prokázáno hlášením strážního praporu Waffen-SS, jehož jedna četa popravu provedla. Ve dvou případech prokazují tuto skutečnost i ohledací lístky a oznámení úmrtí matričnímu úřadu. Pokud jde o osoby, které byl deportovány do koncentračního tábora, nepodařilo se další jejich osud objasnit.
Popsaný skutkový stav je prokazován následujícími notářsky ověřenými fotokopiemi dokumentů:
1. dokumentace k osobě obv. Regelsbergera č. 1. 108,109,127–129, 133–140
2. svědecká výpověď Marie Sklenské č. 1 1–13
3. svědecký výpověď ing. Vlasty Hurtíkové č. 1 14–15
4. “ Jiřího Mařáčka č. 1 16–17
5. “ Anny Redlové č. 1 18–19
6. protokol o výslechu Otto Koslowskiho č. 1 20–22
7. protokol o výslechu Rudolfa Krumpholze č. 1 25–30
8. protokol o výslechu Leopolda Gahleitnera č. 1 37–42
9. protokol o výslechu Franze Schwarze č. 1 47–51
10. dokumenty, týkající se zasedání stanného
soudu dne 19. 11. 1941 č. 1 53–67
11. dokumenty, týkající se zasedání stanného
soudu dne 17. 11. 1941 č. 1 68–101
III.
Z důkazů, které jsou uvedeny v části II tohoto pamětního spisu, vyplývá, že Josef Regelsberger byl jako úředník gestapa a důstojník SS přísedícím stanného soudu při Stapoleitstelle v Brně v období tzv. prvního civilního výjimečného stavu v roce 1941 a podílel se na nezákonném odsouzení k smrti nejméně 5 čs. občanů a na deportaci nejméně 17 čs. občanů do koncentračního tábora. Z osob, na jejichž odsouzení se podílel, byly dvě zatčeny ještě před vyhlášením výjimečného stavu, a příslušnost stanného soudu se proto nemohla vztahovat na skutky, z nichž byly obviněny. Rozhodování stanného soudu bylo kromě toho ve všech případech v rozporu s tehdy platným německým procesním trestním právem. Proto je nutno účast Josefa Regelsbergera na rozhodování stanného soudu posuzovat jako spolupachatelství na vraždách.
Toto jednání bylo v době spáchání trestné jako zločin vraždy podle trestního zákona č. 117/1852 býv. rakouského říšského zákoníku, jakož i podle později platného čs. trestního zákona č. 86 z r. 1950.
Proto je Josef Regelsberger stíhán krajským prokurátorem v Brně pro trestný čin vraždy podle §§ 9 odst. a 219 nyní platného zákona ČSSR č. 140/1961 Sb.
Uvedená ustanovení tohoto zákona zní takto:
§ 9
(1) Pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám.
(2) Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
§ 219
Vražda
Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti.
Trestní stíhání tohoto trestného činu není v ČSSR s ohledem na zákon č. 184/1964 Sb. promlčeno. Tento zákon zní:
Z á k o n
ze dne 24. září 1964
§ 1
U trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946 (v době zvýšeného ohrožení republiky) válečnými zločinci nebo jejich pomahači ve prospěch nebo ve službách okupantů,
které jsou trestnými činy podle zákona č. 140 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 a byly i trestnými činy podle zákonů platných v době jejich spáchání i zákonů pozdějších,
pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později,
se nepromlčuje ani trestní stíhání ani výkon trestu.
§ 2
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
IV.
Po skončení druhé světové války a obnovení činnosti řádných československých justičních orgánů bylo po Josefu Regelsbergerovi pátráno. O tom svědčí tyto dokumenty:
12) pátrací lis č. 1 103–104
13) korespondence, týkající se pátrání po býv.
příslušnících brněnského gestapa č. 1 105–107
Originály všech dokumentů, které jsou připojen k tomuto pamětnímu spisu, jsou uloženy u Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v Praze a je možno do nich na požádání nahlédnout.
V.
Nacisté se v době druhé světové války dopustili nesmírných zločinů proti národům zemí, jež byly dočasně okupovány hitlerovskými vojsky. Potrestání nacistických válečných zločinců, kteří nesou odpovědnost za všechny tyto zločiny proti lidskosti, není aktem msty, ale morálním a právním požadavkem států, které byly dočasně pod hitlerovskou mocí.
Trestnost hromadného vyhlazování národů a národnostních skupin a všech válečných zločinů vyplývá jednak ze všeobecných zásad mezinárodního práva, zejména Londýnské dohody ze dne 8. června 1945 o potrestání válečných zločinců a rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 13. února 1946 a ze dne 31. října 1947 o vydávání a potrestání válečných zločinců, jednak ze speciálních ustanovení, jakými jsou např. Deklarace o zákonech a obyčejích pozemní války z r. 1907, včetně její přílohy Řád pozemní války.
Všechny země jsou proto povinny uplatnit příslušné normy mezinárodního práva, mající vztah k odpovědnosti za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.
Ze všech uvedených důvodů žádá Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, aby příslušné úřady Rakouské republiky převzaly trestní stíhání obviněného Josefa Regelsbergera a popohnaly ho za prokázané zločiny proti lidskosti k trestní odpovědnosti.
P a m ě t n í s p i s
v trestní věci proti obviněnému Kurtu Lebertovi
I.
Kurt Lebert, narozen dne 1. srpna 1905 v Obernburgu, německé národnosti, poslední známý pobyt v roce 1944 v Brně, v Hlinkách č. 112a, t. č. pravděpodobně v Německé spolkové republice, bližší údaje o pobytu známy nejsou.
Kurt Lebert byl v době okupace Československa od r. 1940 do r. 1944 vedoucím poboční úřadovny SD v Brně. Byl příslušníkem SS v hodnosti Obersturmführera. Před svým příchodem do Brna, bydlel ve Würzburgu, kde pravděpodobně také působil. V září 1944 odešel do Berlína, kde měl údajně bydlet na adrese Saarlandstrasse 66. Ostatní životopisná data se nepodařilo zjistit.
Do působnosti služebny SD, kterou Kurt Lebert řídil, náležely okresy Brno-město, Brno-venkov, Boskovic a Vyškov.
II.
Po nástupu Heydricha do funkce „zastupujícího říšského protektora“ v září 1941 byl v řadě okresů tzv. protektorátu vyhlášen tzv. civilní výjimečný stav. Byly zřízeny stanné soudy, které počaly neprodleně vynášet rozsudky smrti nad čs. občany. Tyto rozsudky byly zpravidla vykonány ještě téhož dne. Kromě toho rozhodly stanné soudy o deportaci velkého počtu čs. občanů do koncentračních táborů. Na území tzv. protektorátu fungovaly dva stanné soudy, v Praze a v Brně. Prakticky byly součástí řídících úřadoven gestapa (Stapoleitstelle). Šéfové těchto úřadoven byli současně předsedy stanných soudů. Předsedové i přísedící jednotlivých senátů byli jmenováni z řad příslušníků Sicherheitspolizei a SD v důstojnických hodnostech SS. Stanné soudy byly nezákonnou institucí především z toho důvodu, že celá okupace Československa byla protiprávním a nezákonným aktem. Musely tedy nutně být nezákonné a protiprávní i všechny instituce a akty, které směřovaly k jejímu udržení a upevnění. Avšak stanné soudy a jejich činnost kromě toho odporovaly i tehdy platným ustanovením německého trestního práva. Je to zřejmé již z jejich složení. V řízení před nimi nebyly dodržovány právní zásady platné v každém civilizovaném státě, zejména zjištění skutkového stavu a právo na obhajobu. Celé řízení spočívalo prakticky ve zjištění totožnosti obžalovaných a ve vynesení rozsudku.
Jak již bylo řečeno, byli členy senátů stanných soudů i příslušníci SD. Zpravidla zasedali u případů, jež se týkaly jejich obvodu. Tak byl při jednání stanného soudu v Brně dne 17. října 1941 členem senátu i obviněný Kurt Lebert. Stanný soud projednával případ 8 čs. občanů, obviněných z komunistické činnosti, kteří pocházeli z okresu Vyškov, tedy obvodu Lebertovy služebny. Byli to Alois Vaverka, nar. 1901, Oldřich Toman, nar. 1909, Ladislav Skládaný, nar. 1897, František Podsedník, nar. 1904, Oldřich Kříž, nar. 1905, Jan Časlava, nar. 1905 a Jindřich Čalkovský, nar. 1909. Podle odůvodnění rozsudků stanného soudu byly jim za vinu kladeny zločiny rušení veřejné bezpečnosti, přípravy velezrady a sabotáže, některým též zločin neoprávněného držení zbraní.
Z výpovědí svědků bylo zjištěno, že činnost, pro kterou byli jmenovaní odsouzeni stanným soudem k smrti, byla vyprovokována agenty gestapa, z nichž jeden se vydával za člena ilegálního krajského výboru komunistické strany. Tento provokatér dával Aloisu Vaverkovi pokyny, aby založil ilegální skupinu, opatřil pro ni zbraně a připravil vyhození tří mostů na železniční trati u Rousínova. K žádné konkrétní akci nedošlo, avšak než mohl být provokatér odhalen, byla skupina ve dnech 10. až 14. října 1941 gestapem pozatýkána.
Přes tyto nepochybné skutečnosti, které musely i přes kusost jednání stanného soudu vyjít v jeho průběhu najevo, byli všichni jmenovaní odsouzeni k smrti. Potvrzuje se tím závěr, který bylo možno učinit i v jiných obdobných případech, že nacistům nešlo o potlačení skutečných odbojových akcí, ale především o hledání záminek k teroristickým opatřením, jimiž by mohli působit na široké vrstvy obyvatelstva.
Popsaný skutkový stav je prokazován následujícími notářsky ověřenými fotokopiemi dokumentů:
1. policejní přihláška Kurta Leberta čl. 67
2. zpráva obl. úřadovny StB k osobě Kurta Leberta čl. 21
3. svědecká výpověď Hynka Březiny čl. 11–13
4. svědecká výpověď Bohumily Vaverkové čl. 14–16
5. svědecká výpověď Aloise Kříže čl. 17–18
6. protokol Alfreda Langera čl. 19–20
7. dokumentace k rozsudkům stanného soudu
ze dne 17. 10. 1940 a k výkonu rozhodnutí čl. 43–67
Originály všech dokumentů jsou uloženy na ministerstvu spravedlnosti – čs. vládní komisi pro stíhání nacistických zločinců v Praze a je možno do nich kdykoliv nahlédnout.
III.
Na základě uvedených skutečností doložených popsanými důkazy je Kurt Lebert stíhán generálním prokurátorem Československé socialistické republiky pro spolupachatelství na trestném činu vraždy podle §§ 9 odst. 2 a 219 tr. zák. ČSSR č. 140/1961 Sb.
Jako člen senátu stanného soudu se Kurt Lebert podílel v době tzv. prvního civilního výjimečného stavu na odsouzení 8 čs. občanů k smrti. Stanné soudy gestapa nelze považovat za zákonný soudní orgán, protože ve skutečnosti byly orgánem nacistického policejního teroru. Jejich rozhodování lze přirovnat k tzv. Sonderbehandlung, instituci, jejíž nezákonnost je uznávána i v současné judikatuře Německé spolkové republiky. Proto je nutno účast na rozhodování stanného soudu kvalifikovat jako spolupachatelství na vraždě.
Spolupachatelství na vraždě bylo trestné i podle trestního zákona č. 117/1852 ř. z. (býv. rakouský trestní zákon), který platil v době spáchání činu i podle československého trestního zákona č. 85/1950 Sb.
Ustanovení trestního [zákona] č. 140/1961 Sb., podle něhož je trestná činnost kvalifikována, zní:
§ 9
(1) Pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám.
(2) Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
§ 219
Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti.
Trestní stíhání tohoto trestného činu není v ČSSR s ohledem na zákon č. 184/1964 Sb. promlčeno. Tento zákon zní:
Z á k o n
ze dne 24. září 1964
§ 1
U trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946 (v době zvýšeného ohrožení republiky) válečnými zločinci nebo jejich pomahači ve prospěch nebo ve službách okupantů,
které jsou trestnými činy podle zákona č. 140 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 a byly i trestnými činy podle zákonů platných v době jejich spáchání i zákonů pozdějších,
pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později,
se nepromlčuje ani trestní stíhání ani výkon trestu.
§ 2
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
IV.
Nacisté se v době druhé světové války dopustili nesmírných zločinů proti národům zemí, jež byly dočasně okupovány hitlerovskými vojsky. Potrestání nacistických zločinců, kteří nesou za všechny tyto zločiny proti lidskosti odpovědnost, není aktem odplaty, nýbrž morálním a právním požadavkem států, které byly dočasně pod nacistickou mocí. Je skutečností, že většina dosud nepotrestaných nacistických zločinců žije na území Německé spolkové republiky. Postoj NSR k jejich potrestání je jedním z problémů zatěžujících vztahy mezi NSR a jejími sousedy a bránících vytvoření podmínek pro zmírnění napětí v Evropě.
Trestnost hromadného vyvražďování národů a národnostních skupin a všech válečných zločinů vyplývá jednak ze všeobecných zásad mezinárodního práva, zejména Londýnské dohody ze dne 8. června 1945 o potrestání válečných zločinců, a rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 13. února 1946 a 31. října 1947 o vydávání a potrestání válečných zločinců jednak ze speciálních ustanovení, jakými jsou např. Deklarace o zákonech a obyčejích pozemní války z roku 1907, včetně její přílohy Řád pozemní války.
Všechny země jsou proto povinny uplatnit příslušné normy mezinárodního práva, mající vztah k odpovědnosti za válečné zločiny. Dodržení této zásady umožňuje i ústava Německé spolkové republiky (Grundgesetz, Art. 25, 139).
Ze všech uvedených důvodů žádá ministerstvo spravedlnosti Československé socialistické republiky, aby příslušné úřady Německé spolkové republiky převzaly trestní stíhání obviněného Kurta Leberta a pohnaly ho za prokázané zločiny proti lidskosti k trestní odpovědnosti.
ČS. VLÁDNÍ KOMISE PRO STÍHÁNÍ NACISTICKÝCH VÁLEČNÝCH ZLOČINCŮ
Č. 259/73-K
P a mě t ní s p i s
v trestní věci obviněného Franze D u b y
I.
Franz D u b a, narozen dne 27. 4. 1902 v Bedřichově u Jihlavy. Z jeho životopisu vyplývá, že byl nemanželským dítětem a jen krátkou dobu vychováván u své matky. Po vychození základní školy se vyučil studnařem, ale v tomto povolání nepracoval. Až do roku 1940 pracoval v různých oborech jako dělník. Do roku 1939 měl československé státní občanství a v letech 1922 až 1944 sloužil v československé armádě. V letech 1928 až 1933 byl příslušníkem DNSAP (odnož nacistické strany v Československu, rozpuštěná v r. 1933) a zastával v této straně funkci důvěrníka. Od r. 1935 byl členem Henleinovy Sudetendeutsche Partei. V roce 1940, využívaje změněné politické situace, ucházel se o úřednické zaměstnání. V červnu 1940 byl přijat k brněnskému gestapu jako úředník vězeňské strážní služby. Od roku 1939 byl příslušníkem SS, v roce 1943 byl jako příslušník SS přidělený gestapu zařazen kmenově do SD a povýšen na SS-Hauptscharführera. Službu v policejní věznici gestapa v Brně konal až do 25. 4. 1945, kdy s ostatními příslušníky gestapa evakuoval do Jihlavy. Zde byl přidělen k bojové skupině bezpečnostní polici, která měla operovat na Českomoravské vysočině proti partyzánům. Asi 8. 5. 1945 odjel se svou skupinou přes Tábor do jihozápadních Čech, kde byl zajat americkou armádou. Dne 17. 5. 1945 byl předán sovětské armádě a později československým úřadům, byl převezen nejprve do Jihlavy a pak do Brna. Z vazby se mu podařilo dne 16. 3. 1946 uprchnout. Od té doby o něm nebyly získány žádné zprávy.
II.
Podle výpovědi řady bývalých vězňů policejní věznice gestapa v Brně v Kounicových kolejích byl Duba obecně znám svou surovostí a hrubým chováním. Vězně týral při každé příležitosti, zúčastňoval se i různých forem „zostřeného výslechu“ a pomáhal vyšetřujícím úředníkům gestapa vynucovat na vyslýchaných doznání násilím. Hrubě se choval i k rodinným příslušníkům vězňů, kterým byla povolena návštěva nebo odevzdání balíku. Počátkem roku 1945, kdy v policejní věznici gestapa v Brně vzrostl počet vězňů v důsledku zesíleného teroru okupantů na Moravě, která se stávala v důsledku postupu sovětských vojsk a činnosti partyzánských oddílů blízkým týlem německé fronty, přistoupilo gestapo k opatřením, jimiž měl být počet vězňů podstatně snížen. Část z nich byla urychleně transportována do různých koncentračních táborů ve vzdálenějších oblastech, další část, především osoby podezřelé z příslušnosti k partyzánským skupinám nebo z napomáhání partyzánům, byla podrobena přímo ve věznici tzv. Sonderbehandlung. Sonderbehandlung se provádělo zastřelením přímo na dvoře věznice. Vězňové si museli lehnout na zem a byli střeleni z pistole do týla. Exekuci prováděli většinou příslušníci gestapa. Podle výpovědí svědků se na těchto exekucích podílel aktivně i obviněný Duba a to nejen tím, že jako příslušník dozorčího personálu přiváděl vězně na místo exekuce, ale dokonce je i sám střílel. I když svědci neuvádějí přesně dobu tohoto Sonderbehandlung, shodují se v tom, že to bylo v lednu 1945. Svědek Miklík potvrzuje, že obviněný Duba vězně na místo popravy přiváděl a jednoho z nich zastřelil sám. Svědek Skoupý byl svědkem zastřelení skupiny 16 mužů a 1 ženy. Všichni byli zastřeleni Dubou a dalším dozorcem Schwabingerem. Svědek neuvedl kolik osob který z nich zastřelil, pamatuje se jen, že ženu zastřelil Duba. Dubovu účast na Sonderbehandlung potvrdili bezprostředně po skončení války také někteří bývalí příslušníci gestapa, zejména Rudolf Krisch a Hans Trittner, kteří ho jmenovali společně s jinými příslušníky gestapa, zúčastnivšími se bezprostředně a přímo těchto vražd. Trittner ve své výpovědi zdůraznil, že Duba byl mezi těmi, kteří ke střílení vězňů nedostali výslovný rozkaz, ale přihlásili se dobrovolně z vlastní iniciativy. Výpověď Trittnera je nepřímo potvrzována výpovědí býv. kriminálního komisaře Koslowskiho, který sice uvedl, že o přímé účasti Duby na střílení vězňů nic neví, ale že se mu v jednom případě Duba ke střílení vězňů sám nabízel. Koslowski ho podle svého tvrzení odmítl.
Obviněný Duba, který byl v době svého zatčení československými orgány ke své činnosti ve věznici gestapa vyslýchán, jakoukoliv účast na vraždách popíral a pokud jde o zlé nakládání s vězni, snažil se svou vinu zmenšit na minimum. Jeho výslechy a celé vyšetřování však nemohlo být vzhledem k jeho útěku dokončeno. Zejména nedošlo ke konfrontaci Duby se svědky, kteří ho usvědčovali. Přesto je však Dubova tehdejší obhajoba výpovědí svědků zcela vyvrácena.
K samotným skutkům je však třeba doplnit, že jména osob, které byly v lednu 1945 v Kounicových kolejích zastřeleny, ani jejich celkový počet, se doposud pro nedostatek spolehlivých podkladů nepodařilo zjistit.
III.
Výše vylíčený skutkový stav je prokazován následujícími dokumenty, jejichž opisy, resp. fotokopie jsou připojeny k pamětnímu spisu:
1) Svědecká výpověď Bohuslava Brdíčka
2) Svědecká výpověď Karla Miklíka
3) Svědecká výpověď Josefa Fürsta
4) Svědecká výpověď Miloslava Skoupého
5) Protokol o výpovědi Rudolfa Krische
6) Protokol o výpovědi Hanse Trittnera
7) Protokol o výpovědi Otto Koslowského
8) Protokol o výpovědi Franze Duby
9) Oznámení Karla Miklíka
10) Protokol o výpovědi Miloslava Skoupého
11) Výpis z protokolu Franze Bergera
12) Protokol o výpovědi Josefa Pešky
13) Výpis z protokolu Jindřicha Švandy
14) Oznámení Karla Orla
15) Přípis, týkající se Dubova členství v nacistických organizacích
16) Zatykač na obv. Dubu, vydaný krajským soudem Brno
17) Osobní dotazník Fr. Duby
18) Záznam o útěku Fr. Duby
Originály uvedených dokumentů jsou uloženy v sekretariátu Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v Praze a lze do nich na požádání nahlédnout.
IV.
Na základě zjištěných skutečností a popsaných důkazů je obviněný Franz Duba stíhán krajským prokurátorem v Brně pro spolupachatelství na trestném činu vraždy podle § 9 odst. 2 a § 219 trestního zákona ČSSR ze dne 29. listopadu 1961, č. 140 Sb.
Fyzická likvidace vězňů brněnského gestapa v lednu 1945 má všechny znaky tohoto trestného činu. Vězňové byli stříleni jen na podkladě obecně formulovaného administrativního rozhodnutí, jež určovalo, které kategorie vězňů mají být likvidovány. Jmenovitý výběr prováděli úředníci gestapa na podkladě vlastních závěrů, jejichž podloženost a odůvodněnost nikdo neprověřoval. Často byli stříleni lidé, kteří byli pouze podezřelí a kterým nebylo možno žádnou činnost, která by byla podle nacistických předpisů trestná, prokázat. Neproběhlo žádné, ani alespoň formální soudní řízení. Obviněnému Dubovi byly všechny tyto okolnosti známy. Ačkoliv nebyl nijak nucen účastnit se fyzické likvidace vězňů, naopak někteří vedoucí úředníci gestapa trvali na tom, aby se poprav zúčastňovali jen příslušníci exekutivních složek gestapa, hlásil se do funkce kata dobrovolně. Způsob, jakým podle výpovědí svědků s vězni ještě těsně před popravou zacházel, svědčí o tom, že jednal z nízkých pohnutek. Proto jednání obviněného Duby naplňuje všechny znaky spolupachatelství na trestném činu vraždy.
Ustanovení československého trestního zákona, podle nichž je trestná činnost obviněného Duby kvalifikována, mají následující znění:
§ 9
(1) Pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám.
(2) Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
§ 219
Vražda
Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti.
Stíhání tohoto trestného činu není v ČSSR promlčeno se zřetelem k zákonu č. 184/1964 Sb., který zní takto:
Z á k o n
ze dne 24. září 1964
§ 1
U trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946 (v době zvýšeného ohrožení republiky) válečnými zločinci nebo jejich pomahači ve prospěch nebo ve službách okupantů,
které jsou trestnými činy podle zákona č. 140 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 a byly i trestnými činy podle zákonů platných v době jejich spáchání i zákonů pozdějších,
pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později,
se nepromlčuje ani trestní stíhání ani výkon trestu.
§ 2
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Vražda a spolupachatelství na ní byly trestné jako podle trestního zákona č. 117 ř. z. z r. 1852, který platil na území Československa v době, kdy se obviněný Duba dopustil trestné činnosti, tak i podle trestního zákona č. 86 Sb. z r. 1950.
V.
Jak bylo již výše uvedeno, obviněný Duba se po válce nacházel ve vazbě československých orgánů, z níž však uprchl. Připojené dokumenty svědčí o tom, že po jeho útěku bylo po něm páráno, avšak pátrání zůstalo bez výsledku.
VI.
Nacisté se v době druhé světové války dopustili nesmírných zločinů proti národům zemí, jež byly dočasně okupovány hitlerovskými vojsky. Potrestání nacistických válečných zločinců, kteří nesou za všechny tyto zločiny proti lidskosti odpovědnost, není aktem pomsty, nýbrž morálním a právním požadavkem států, které byly dočasně pod nacistickou mocí. Je skutečností, že většina dosud nepotrestaných nacistických válečných zločinců žije na území Německé spolkové republiky. Postoj NSR k jejich trestnímu postižení je jedním z problémů zatěžujících vztahy mezi Německou spolkovou republikou a jejími sousedy a bránících vytvoření podmínek pro zmírnění napětí v Evropě.
Trestnost hromadného vyhlazování národů a národnostních skupin a všech ostatních válečných zločinů vyplývá ze všeobecných zásad mezinárodního práva.
Konkrétní případy vylíčené v tomto pamětním spise jsou válečným zločinem podle čl. 6 Londýnské dohody ze dne 8. srpna 1945.
Ke zdůraznění povinnosti všech zemí k uplatňování všech norem mezinárodního práva, které mají vztah k odpovědnosti za válečné zločiny nebo zločiny proti lidskosti přijala Hospodářská a sociální rada Organizace Spojených národů rezoluce 1074 D/XXXIX/ ze dne 28. července 1965 a 1158/XVI/ ze dne 5. srpna 1966, v nichž vyzývá všechny státy, aby pokračovaly v úsilí k zajištění, vypátrání a potrestání osob odpovědných za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.
Dne 11. listopadu 1970, devadesátý den po uložení ratifikační listiny desátého státu u Generálního tajemníka OSN, vstoupila v platnost Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Všechny země jsou proto povinny uplatnit příslušné normy mezinárodního práva, mající vztah k odpovědnosti za válečné zločiny. Dodržení této zásady umožňuje též ústava Německé spolkové republiky (Grundgesetz, čl. 25 a 139).
Ze všech uvedených důvodů žádá Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, aby příslušné úřady Německé spolkové republiky převzaly trestní stíhání obviněného Franze Duby a pohnaly jej za prokázané zločiny proti lidskosti k trestní odpovědnosti.
V Praze dne 8. května 1973
Sekretář Čs. vládní komise
pro stíhání nacistických válečných zločinců:
N á s t i n
Pamětní spis
v trestní věci proti obviněným Wilhelmu Herzbergerovi a
Gustavu Weberovi
I.
Wilhelm H e r z b e r g e r, narozen dne 11. 7. 1895 v Katovicích. Další osobní údaje se nepodařilo zjistit. Byl příslušníkem gestapa v hodnosti kriminálního rady, resp. SS-Sturmbannführera. Do roku 1940 působil na území Německa v hodnosti kriminálního komisaře. V říjnu tohoto roku byl přeložen k řídící úřadovně gestapa v Brně, povýšen a pověřen vedením tehdejšího III. oddělení. V této funkci setrval půldruhého roku. V únoru 1942 byl zatčen a odsouzen SS- a policejním soudem (SS- und Polizei-Gericht) pro finanční machinace a úplatkářství k dlouhému trestu káznice, který odpykával až do roku 1945 v Drážďanech. Důvodem odsouzení byla udánlivě skutečnost, že Herzberger společně s dalšími příslušníky svého oddělení zařídil v Brně tzv. „poradenskou“ činnost pro židy, která spočívala především ve vydírání vysokých úplatků od příbuzných zatčených a zatčením ohrožených osob. Po propuštění se zdržoval v Berlíně na adrese Berlin NO 55, Henrich Roller-Str. 26. Zde byl dne 26. 6. 1945 zatčen německou policií (292. Polizeirevier, Kriminalpolizei, Berlin-Reinickendorf-West, Scharnweberstrasse 28a) a po výslechu předán místně příslušnému okupačnímu velitelství (pravděpodobně francouzskému, protože Reinickendorf byl ve francouzském sektoru Berlína).
Gustav W E B E R, narozen 16. 10. 1908 v Malmeneich, okr. Limburg (Hessen, NSR), syn Gustava a Wilhelminy, roz. Durchschierer. V době druhé světové války působil od dubna 1942 do konce roku 1944 v hodnosti policejního inspektora u řídící úřadovny gestapa v Brně. Bližší životopisné údaje o jeho osobě se nepodařilo zjistit. Pokud jde o jeho zařazení u gestapa v Brně, bylo zjištěno jen tolik, že působil v neexekutivních referátech a vedl různá školení příslušníků služebny. Jako příslušník SS měl hodnost SS-Obersturmführera.
O současném pobytu obou obviněných se nepodařilo zjistit žádné údaje.
II.
V letech 1941 a 1942 došlo k zesílení nacistického teroru v okupovaném Československu. Po příchodu SS-Obergruppenführera Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora byl dne 28. 9. 1941 vyhlášen v tzv. protektorát, resp. v jeho nejdůležitějších okresech civilní výjimečný stav. Jeho cílem bylo likvidoval české hnutí odporu a současně vytvořit takové ovzduší teroru, aby české obyvatelstvo bylo odstrašeno i pro budoucnost od jakýchkoli projevů protinacistického odporu. Za tím účelem byly u řídících služeben gestapa v Praze a Brně vytvořeny stanné soudy, které po krátkém a zcela formálním řízení, jehož výsledek byl předem určen, odsoudily k smrti nebo k deportaci do koncentračního tábora desítky československých občanů. V pamětních spisech, které byly zpracovány v jiných trestních věcech, byla již povaha stanných soudů gestapa dostatečně objasněna, takže lze omezit se na konstatování, že jejich činnost představovala nejhrubší porušení obecně uznávaných zásad trestního práva procesního i hmotného a byla v rozporu dokonce i s tehdy platným německým trestním právem.
V ještě větším měřítku působily stanné soudy gestapa v období tzv. druhého civilního výjimečného stavu, který byl vyhlášen na celém území protektorátu po útoku českých vlastenců na Heydricha v květnu 1942. Celkový počet obětí stanných soudů za obě zmíněná období lze shrnout na více než 2.000 osob. Na činnosti stanných soudů se podílela celá řada příslušníků gestapa, zejména vyšších hodností.
Rovněž oba obvinění jsou stíháni právě pro svoji účast na činnosti stanného soudu gestapa v Brně. Obviněný Herzberger byl v období prvního civilního výjimečného stavu v několika případech přísedícím nebo dokonce i předsedou jednoho senátu stanného soudu. Dne 28. 9. 1941 senát stanného soudu, jehož předsedou byl šéf brněnského gestapa SS-Sturmbannführer vládní rada Nölle a přísedícími SS-Sturmbannführer Dr. Otto Ernesty a obviněný Herzberger odsoudil k trestu smrti dvě osoby, a to Aloise Trnečku a Rudolfa Pospíšila. Dne 4. 10. 1941 obviněný Herzberger předsedal senátu stanného soudu, jehož členy byli SS-Hauptsturmführer kriminální komisař Lämmel a SS-Obersturmführer kriminální komisař Stenfurth. Tento senát odsoudil k smrti tři osoby (Ctirada Šneberka, Josefa Šnabala a Jindřicha Festa). kromě toho téhož dne rozhodl o předání dalších tří osob tajné státní policii, což se rovnalo deportaci do koncentračního tábora. Šlo o Jakuba Adlera, Ladislava Přidala a Otto Knöpplemachera. Nikdo z jmenovaných se z koncentračního tábora nevrátil.
Ohledně osob, které byly odsouzeny stanným soudem za účasti obv. Herzbergera k smrti, bylo bezpečně zjištěno, že všechny byly gestapem zatčeny před vyhlášením výjimečného stavu, který zakládal příslušnost stanných soudů. Pokud se vůbec nějaké činnosti dopustily, nebyl stanný soud příslušný o ní rozhodovat. Z rozsudků stanného soudu není rovněž vůbec patrno, jaké „trestné činnosti“ se měly dopustit a jak jim byla prokázána.
Obv. Herzberger byl ještě v lednu 1941 navržen na vyznamenání za své „zásluhy“ při potírání českého odboje. Není zjištěno, zda mu bylo vyznamená skutečně uděleno, protože necelý měsíc po podání návrhu byl zatčen pro úplatkářství.
Druhý obviněný Weber se podílel na činnosti stanného soudu v období druhého civilního výjimečného stavu, a to podle výsledků vyšetřování pouze v jediném případě. Dne 5. června 1942 byl přísedícím stanného soudu, jehož předsedou byl SS-Sturmbannführer Ebert a dalším členem dr. Ernesty. Tento senát odsoudil uvedeného dne k smrti nejméně sedm osob. Byli to Jan Chlup, Marie Chlupová, Jan Pořízek, František Kvapil, Josef Dřevo, Jakob Klein a Jindřich Saxl. Kromě toho byl téhož dne popraven František Horák. Nepodařilo se sice opatřit rozsudek stanného soudu ohledně jeho osoby, je však pravděpodobné, že i on byl odsouzen k smrti týmž senátem, protože nebylo pravidlem, že by v týž den zasedaly dva různé senáty.
Důvody zastřelení se podařilo zjistit jen u některých osob. Josef Dřevo a manželé Chlupovi byli odsouzeni k smrti pro schvalování atentátu, ačkoliv Dřevo prokazatelně atentát neschvaloval, ale pouze vyslovil pochybnosti, zda atentát nebyl zorganizován nacisty, aby měli záminky k persekuci českého obyvatelstva, a manželé Chlupovi byli původně obviněni z poslechu zahraničního rozhlasu. Jakub Klein byl žid, který se náhodně zdržoval v hostinci manželů Chlupových, když k nim vtrhlo gestapo. Jan Pořízek byl zastřelen za přechovávání zbraní, ačkoliv ve skutečnosti se jednalo o loveckou zbraň neschopnou střelby, která mu byla četnickou stanicí vrácena. Kněz Kvapil byl rovněž obviněn z přechovávání zbraní. Zda skutečně zbraně přechovával nebo zda šlo o nepodložené, resp. vykonstruované obvinění, se nepodařilo zjistit. Vzhledem k věku kvapila (66 let) a k jeho kněžskému povolání se však opodstatněnost obvinění jeví jako pochybná.
III.
Popsaný skutkový stav je prokazován těmito notářsky ověřenými fotokopiemi dokumentů:
I. Ohledně obv. Herzbergera:
1) návrh na vyznamenání Herzbergera
1a) zpráva o předání Herzbergera spojeneckým orgánům zvl. příl.
2) protokoly o výslechu svědků Rudolfy Cvejnové, čl. 10–18
Marie Šneberkové, Ludmily Kyzlinkové a Růženy
Martinovičové-Trnečkové
3) doklady charakterizující obecně činnost 28–47
obv. Herzbergera u brněnského gestapa
4) výpovědi býv. příslušníků brněnského gestapa 48–54
Alfreta Zimmermanna a Rudolfa Sedláka 73–82
5) rozsudky stanného soudu, doklady o úmrtí a 86–104
hlášení popravčí čety
6) koncept nařízení ohledně osob předaných 105
stanným soudem tajné státní policii
II. Ohledně obv. Webera:
7) protokoly o výslechu svědků Metoděje Zdráhala, 10–20
Květoslavy Zaoralové, Růženy Vojancové, Jana
Pořízka, Františky Votrubové
8) výpovědi býv. příslušníků brněnského gestapa 24–26
Johanna Langera, Leopolda Kadlece, Franze Daubka 29–35
9) rozsudky stanného soudu, doklady o úmrtí a hlášení 36–54
popravčí čety
Originály všech výše uvedených dokumentů jsou uloženy v sekretariátu Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v Praze a je možno do nich na požádání nahlédnout.
IV.
Na základě uvedených skutečností doložených popsanými důkazy jsou Wilhelm Herzberger a Gustav Weber stíháni krajským prokurátorem v Brně pro spolupachatelství na trestném činu vraždy podle §§ 9 odst. 2 a 219 trestního zákona ČSSR č. 140/1961 Sb.
Spolupachatelství na vraždě bylo trestné jak podle trestního zákona č. 177/1852 ř. z. (býv. rakouský trestní zákon), který platil v době spáchání činu, tak podle československého trestního zákona č. 85/1950 Sb.
Ustanovení trestního zákona č. 140/1961 Sb., podle něhož trestná činnost kvalifikována, zní:
§ 9
(1) Pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám.
(2) Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
§ 219
Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti.
Trestní stíhání tohoto trestného činu není v ČSSR promlčeno s ohledem na zákon č. 184/1964 Sb., který zní:
Z á k o n
ze dne 24. září 1964
§ 1
U trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946 (v době zvýšeného ohrožení republiky) válečnými zločinci nebo jejich pomahači ve prospěch nebo ve službách okupantů,
které jsou trestnými činy podle zákona č. 140 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 a byly i trestnými činy podle zákonů platných v době jejich spáchání i zákonů pozdějších,
pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později,
se nepromlčuje ani trestní stíhání ani výkon trestu.
§ 2
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
V.
Po skončení druhé světové války a obnovení činnosti řádných československých justičních orgánů bylo po obviněných Herzbergerovi a Weberovi pátráno, o čemž svědčí tyto dokumenty:
10) přípis čs. delegáta v komisi Spojených národů čl. 23–24
pro válečné zločiny ohledně Herzbergera
11) odpověď sovětských úřadů ohledně Hergzbergera 25–26
12) zpráva o pátrání po Weberovi 21
V.
Závěr ve znění dohodnutém pro všechny pamětní spisy.
P a m ě t n í s p i s
v trestní věci proti obviněnému Hermannu Ebertovi.
I.
Hermann Ebert, narozen dne 13. prosince 1911 v Lipsku, německé národnosti, v současné době neznámé státní příslušnosti a neznámého pobytu.
V letech 1935 až 1938 byl Ebert po studiu práv v přípravné soudní službě v obvodech vrchních zemských soudů ve Vratislavi a v Drážďanech. V prosinci 1938 nastoupil službu u gestapa a byl přidělen k Stapostelle v Lehnici. V říjnu 1939 byl pověřen zastupováním vedoucího této služebny. V prosinci téhož roku byl jmenován vládním assessorem a převzat definitivně do státní služby. V květnu 1940 byl jmenován zástupcem vedoucího Stapolstelle v Lodži na okupovaném polském území. V červnu 1941 byl jmenován vládním radou.
V přesně nezjištěnou dobu na podzim 1941, ale nejpozději v září 1941, byl přeložen do Brna jako zástupce šéfa Stapoleistelle. V této funkci setrval až do posledních měsíců roku 1943, kdy byl přeložen k veliteli bezpečnostní policie a SD (BdS) v Krakově. Později byl přeložen do Prahy k soudu pro SS a policii (SS u. Pol. Gericht). V posledním období války od února do dubna 1945 byl příslušníkem Waffen-SS.
Od 30. 4. 1933 byl členem NSDAP (členské číslo 2992993), od roku 1937 příslušníkem SS. V SS dosáhl hodnosti Sturmbannführera.
Po válce se zdržoval nejméně do roku 1948 na dnešním území NDR v Tutzingu, kde pracoval jako pomocný dělník. V roce 1948 bylo proti němu vedeno řízení před nalézací komorou (Sprukammer) ve Starnbergu, jeho výsledek není znám. V současné době se Hermann Ebert na území NDR nezdržuje a žije pravděpodobně v Německé spolkové republice.
II.
Do doby Ebertova působení v Brně spadají dvě období, kdy teror okupačních orgánů v českých zemích byl obzvláště vystupňován.
Prvé bylo období tzv. civilního výjimečného stavu, který vyhlásil Heydrich při svém nástupu do funkce „zastupujícího říšského protektora“ dne 28. 9. 1941. Šlo prakticky o stanné právo, které bylo vyhlášeno pro obvody tehdejších Oberlandrátů v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové a Kladně. Dne 1. 10. 1941 bylo rozšířeno na okresy Hodonín, Uherský Brod a Uherské Hradiště z obvodu Oberlandrata ve Zlíně (nyní Gottwaldov). Na základě rozsudků policejních stanných soudů byly pak popravovány stovky čs. občanů. Policejní stanné soudy byly zřízeny při řídících úřadovnách gestapa v Praze a v Brně. Jejich jednotlivým senátům předsedali buď šéfové řídících úřadoven nebo jimi určení funkcionáři gestapa, zpravidla jejich zástupci. Přísedícími i veřejnými žalobci byli příslušníci gestapa nebo kriminální policie nebo SD. Všichni členové stanných soudů museli mít důstojnickou hodnost SS.
Odsuzující rozhodnutí stanného soudu mohlo znít: buď trest smrti nebo na předání tajné státní policii, což se rovnalo deportaci do koncentračního tábora. S odsuzujícím rozsudkem bylo vždy spojeno úplné nebo částečné propadnutí jmění. Proti odsuzujícímu rozsudku stanného soudu neexistoval opravný prostředek a rozsudek smrti byl zpravidla ještě téhož dne vykonán. Osoby, které stanný soud odsoudil pro aktivní účast na odboji, byly popravovány zastřelením, osoby odsouzené pro tzv. hospodářské zločiny, a židé bez ohledu na podstatu obvinění, oběšením. Popravy se prováděly v Kounicových kolejích, budově brněnské university, kterou po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 zabralo gestapo. Funkci popravčího komanda vykonávala četa strážního praporu Waffen-SS.
V řízení před policejními stannými soudy byly hrubě porušovány všechny obecně platné právní zásady. Ačkoliv ve všech státech je samozřejmé, že výjimečný způsob řízení může být použit jen u činů, které byly spáchány po jeho vyhlášení, byly stanným soudem odsuzovány i osoby zatčené ještě před vyhlášením výjimečného stavu. Obvinění neměli vůbec žádnou možnost obhajoby a je odůvodněn názor, že rozhodnutí stanného soudu bylo určeno již předem. Obvinění byla formulována velmi obecně a nebyla konkretizována ani v rozsudku, takže nelze zjistit, v čem měla činnost odsouzených po skutkové stránce spočívat. Rozsudek byl prakticky cyklostilovaný formulář, do kterého se doplnilo jen jméno odsouzeného, jména členů stanného soudu a citace nařízení, pro jehož porušení byl trest uložen.
Obviněný Ebert předsedal senátu stanného soudu dne 25. 10. 1941. Toho dne bylo odsouzeno k smrti 6 čs. občanů a 4 deportováni do koncentračního tábora. Pod Ebertovým předsednictvím rozhodoval stanný soud v roce 1941 ještě 5. 11. (12 osob předáno tajné státní policii) a 17. 11. (18 osob předáno tajné státní polici). Po dobu trvání výjimečného stavu předseda Ebert stannému soudu ještě 13., 19. a 20. ledna 1942. Dne 13. 1. bylo odsouzeno k smrti 15 osob, 19. ledna předáno 44 osob tajné státní policii a 20. ledna odsouzeno k smrti 24 osob. K rozsudkům stanného soudu z ledna 1942 je nutno poznamenat, že výnosem zastupujícího říšského protektora ze dne 29. 11. 1941 byl s platností od 1. 12. 1941 zrušen výjimečný stav v obvodech Oberlandrátů v Ostravě, Olomouci a Zlíně. V platnosti zůstal výjimečný stav jen pro obvod Oberlandrata v Brně. Přesto mezi osobami odsouzenými v lednu 1942 je celkem dvanáct osob, které měly v tomto územním obvodu bydliště. Ostatní pocházeli z obvodů, kde stanné právo bylo již zrušeno, resp. kde nebylo vůbec vyhlášeno. Tato skutečnost je patrná ze srovnání údajů o bydlišti odsouzených s údaji německého úředního seznamu obcí.
Celkem tedy stanný soud pod předsednictvím Hermanna Eberta odsoudil 45 čs. občanů k smrti a 78 k deportaci do koncentračního tábora. Z deportovaných zemřelo v koncentračním táboře Mauthausen 8 osob v době od prosince 1941 do června 1942.
Odsouzení stanným soudem je prokazováno opisy rozsudků. Smrt občanů, kteří byli popraveni dne 25. 10. 1941 je prokázána hlášením strážního praporu Waffen-SS, jehož jedna četa popravu provedla. Osoby, odsouzené stanným soudem k smrti v lednu 1942, byly popraveny v koncentračním táboře Mauthausen, jak vyplývá z poznámky na rozsudku, a doklady o popravách se nepodařilo zajistit. Smrt některý osob, které byly „předány tajné státní policii“, je dokumentována korespondencí mezi gestapem a civ. soudy ohledně pozůstalostí. Není vyloučeno, že z deportovaných zemřelo daleko více, dokumenty o smrti mohly však být opatřeny jen v těch případech, kdy se vedlo pozůstalostní řízení na území Československa.
Civilní výjimečný stav, vyhlášený v září 1941, byl zrušen pro všechny okresy dne 20. 1. 1942. Dne 27. 5. 1946 byl vyhlášen znovu po útoku čs. vlastenců na Heydricha, a to pro celé území tzv. protektorátu. V tomto druhém období byl teror ještě intenzivnější. V Praze a v Brně byla obnovena činnost stanných soudů. Jejich složení i způsob řízení byl obdobný jako za prvního výjimečného stavu. Počet odsouzených byl však daleko vyšší, zejména bylo více rozsudků smrti. Podle dálnopisné zprávy, kterou posílal dne 3. 9. 1942 šéf brněnského gestapa Nölle K. H. Frankovi jako vyššímu vedoucímu SS a policie, bylo v době od 27. 5. 1942 do 3. 7. 1942 odsouzeno stanným soudem v Brně k smrti 397 osob a z nich 395 bylo ihned popraveno.
Stannému soudu v Brně předsedal ve většině případů obviněný Ebert, který v té době rozhodl o 383 rozsudcích smrti.
V tomto období se více než kdy jindy projevují opatření okupační moci jako zcela svévolný teror, jehož účelem je zbavit český národ politicky aktivních jednotlivců, bez ohledu na to, zda se skutečně nějak účastnili protifašistického odboje, jednak vysokým počtem rozsudků smrti dosáhnout zastrašení širokých vrstev obyvatelstva. Oběti jsou vybírány ze seznamů „politicky podezřelých“, u nichž se předpokládalo (ani nemuselo být prokázáno) protifašistické smýšlení; trest smrti se ukládá za činy mající charakter administrativního přestupku (nehlášení pobytu). Podpora útočníků na Heydricha se vykládá tak široce, že i na tzv. schvalování atentátu je stanoven trest smrti. Snad poprvé v dějinách se v této době široce uplatňuje nový nacistický „právní institut“ tzv. Sippenhaft, spočívající v tom, že postižen není jen samotný pachatel skutku, ale celá jeho rodina. Tak se zejména postupuje proti příbuzným čs. zahraničních vojáků, kteří byli vysláni vzdušnou cestou na okupované území.
Stanný soud pod předsednictvím obviněného Eberta odsoudil k smrti dne
29. května 1942 – 12 osob (mezi nimi mladistvého Vlastimila Zelse, nar. 19. 8. 1924),
30. května 1942 – 12 osob (mezi nimi mladistvé Vladimíra Klucka, nar. 16. 12. 1924 a Aloise Žurka, nar. 30. 9. 1924, a těhotnou Jaroslavu Kolaříkovou),
1. června 1942 – 9 osob, 2. června 1942 – 7 osob,
3. června 1942 – 10 osob,
4. června 1942 – 11 osob (mezi nimi mladistvého Mieczyslawa Mazjarze, nar. 8. 2. 1925),
5. června 1942 – 8 osob,
8. června 1942 – 7 osob,
9. června 1942 – 10 osob,
Další část dokumentu se v archivu dr. Vaška nedochovala.
MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČSSR
ČS. VLÁDNÍ KOMISE PRO STÍHÁNÍ NACISTICKÝCH VÁLEČNÝCH ZLOČINCŮ
Č. 656/67-K
P a m ě t n í s p i s
v trestní věci obviněného Wilhelma N ö l l e h o
Wilhelm N ö l l e, narozen dne 26. ledna 1904 v Brächen (Rheiland, Německá spolková republika), německé národnosti, v současné době neznámé státní příslušnosti, poslední známý pobyt na území Československa do května 1944 v Brně, U botanické zahrady č. 10, v současné době neznámého pobytu.
Bylo zjištěno, že v roce 1936 obdržel hodnost SS Untersturmführer. Podle SS-Dienstaltersliste ze dne 1. 12. 1938 měl již hodnost SS-Hauptsturmführer a byl zařazen ve skupině SD-Hauptamt, z čehož vyplývá příslušnost k tzv. Sicherheitspolizei.
Do okupovaného Československa přišel Nölle v květnu 1941. Před tím byl vedoucím úřadovny gestapa v Trevíru. V Československu se stal šéfem druhé nejdůležitější úřadovny gestapa na území tzv. protektorátu – Stapoleitstelle Brünn, jejíž působnost se vztahovala na celou tehdejší Moravu. Do Brna nastoupil v hodnosti SS-Sturmbannführera a vládního rady, v době svého působení v Brně byl povýšen na SS-Obersturmbannführera. V květnu 1944 byl Nölle přeložen jako velitel (Kommandeur) bezpečnostní policie a SD do Marseilles. Za zbabělost při ústupu z Francie byl udánlivě disciplinárně postižen, zbaven své funkce v Sipo a přeložen na podzim 1944 k Waffen-SS. Další podrobnosti o jeho osobě se nepodařilo zjistit.
II.
Oblast působnosti tzv. Stapoleitstelle Brünn byla z hlediska úkolů nacistického bezpečnostního aparátu velmi důležitá. Obsahovala dvě významné průmyslové oblasti – brněnskou a ostravskou a hraničila na dlouhém úseku se Slovenskem. Je zřejmé, že Nölle byl považován za schopného a nacismu oddaného policejního úředníka, když mu byla svěřena právě tato oblast.
Do doby Nölleho působení v Brně spadají dvě období, kdy teror okupačních orgánů v českých zemích byl obzvláště vystupňován.
Prvé bylo období tzv. civilního výjimečného stavu, který vyhlásil Heydrich při svém nástupu do funkce tzv. „zastupujícího říšského protektora v Č. a M.“. Dne 28. 9. 1941 byl tento stav – prakticky stanné právo – vyhlášen pro obvody tehdejších Oberlandratů Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Hradec Králové a Kladno. Na základě rozsudků policejních stanných soudů byly pak popravovány stovky čs. občanů. Tyto soudy byly zřízeny dva – při řídících úřadovnách gestapa v Praze a v Brně. Jejich jednotlivým senátům předsedali buď přímo šéfové řídících úřadoven – v Brně tedy Nölle – nebo jimi určení funkcionáři gestapa, zpravidla jejich zástupci nebo náčelníci jednotlivých oddělení. Přísedícími i veřejnými žalobci byli příslušníci Sipo (nejen Gestapa, ale i Kripo) nebo SD. Všichni členové stanných soudů museli mít důstojnickou hodnost SS.
Jedním z prvních opatření Nölleho po zřízení stanného soudu bylo, že nařídil svým podřízeným, aby předložili k projednání před tímto soudem spisy všech osob, které byly zatčeny pro „komunistickou činnost“. To potvrdil ve své výpovědi v roce 1947 býv. kriminální rada gestapa Otto Koslowski, býv. kriminální inspektor Leopold Kadlec v roce 1946 a býv. kriminální zaměstnanec Richard Schetke v témže roce. Bylo to hrubé porušení obecně platné právní zásady, že výjimečný způsob řízení může být použit jen u činů, které byly spáchány po jeho vyhlášení.
Nölle sám předsedal zasedání stanného soudu ve dnech 28. 9. a 30. 9. 1941. Prvního dne byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením 2 čs. občané, druhého dne již 29. Popravy byly provedeny popravčí četou strážního praporu Waffen-SS v tzv. Kounicových kolejích, budově brněnské university, kterou po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 zabralo gestapo. Kromě toho bylo rozhodnutím stanného soudu z 30. 9. 1941 předáno více než 90 čs. občanů tajné státní policii, což znamenalo deportaci do koncentračního tábora, kde mnohé očekávala smrt. Rozsudky stanného soudu proti výše zmíněným čs. občanům jsou připojeny k tomuto pamětnímu spisu, stejně jako hlášení strážního praporu Waffen-SS o jejich popravě. Stejně tak jsou připojeny rozsudky stanného soudu a doklady o smrti některých osob, které byly „předány tajné státní policii“.
V říjnu a listopadu Nölle sám stannému soudu nepředsedal a předsednictvím jednotlivých senátů pověřil svého zástupce vládního radu Dr. Lettowa nebo vládního radu Eberta. Do 19. 11. 1941 bylo stanným soudem v Brně odsouzeno k smrti zastřelením nebo oběšením dalších 11 čs. občanů. Tento počet byl zjištěn z hlášení strážního praporu Waffen-SS o provedených popravách. Obviněný Nölle odpovídá za jejich smrt i v těchto případech. Nehledě k tomu, že nařizoval výkon rozsudku – o tom svědčí stereotypní formulace hlášení strážního praporu Waffen-SS „Auf Anordnung des Vorsitzenden des Standgerichtes Brünn – SS-Sturmbannführer und Regierungsrat Noelle – Wurden am … erschossen“ – ale také rozhodoval o tom, které případy mají jednotlivé senáty stanného soudu projednávat. O tom svědčí výpovědi býv. kriminálního komisaře Kurta Leischkeho a býv. kriminálního tajemníka Ludwiga Pöhla. Bylo tedy tzv. stanné řízení pouhou vnější formalitou, která měla dodat nacistickému teroru zdání legálnosti. Ve skutečnosti bylo o každém rozsudku stanného soudu rozhodnuto již předem.
Obviněný Nölle předsedal stannému soudu ještě 22. 12. 1941, kdy bylo odsouzeno k smrti dalších 32 čs. občanů. Rozsudky z tohoto dne jsou rovněž připojeny k pamětnímu spisu. V tomto případě však odsouzení nebyli zastřeleni v Brně, ale dopraveni k výkonu rozsudku do koncentračního tábora v Mauthausenu. Vyplývá to z formulářů opisu rozsudku, na kterých je předtištěno, že rozsudek má být vykonán v tomto koncentračním táboře. Doklady o smrti těchto osob se nepodařilo opatřit s výjimkou tří – Oldřicha Poura, Antonína Smékala a Eduarda Stratila, o kterých bylo zjištěno, že zemřeli v Mauthausenu dne 7. 5. 1942. Z Mauthausenu se však nevrátil nikdo z nich. K této skupině odsouzených je třeba poznamenat, že při jejím souzení byla porušena – nehledě vůbec k povaze nacistických stanných soudů – i zásada, že stanným soudem mohou být projednány případy, k nimž sice došlo za stanného práva, ale jejichž vyšetřování skončilo až po zrušení stanného práva. V září 1941 nebyl totiž vyhlášen civilní výjimečný stav pro celé území tzv. protektorátu, ale pouze pro okresy spadající do obvodu jmenovitě uvedených Oberlandratů. Byly to Oberlandraty v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové a Kladně (výnos říšského protektora ze dne 28. 9. 1941) a z obvodu Oberlandrata ve Zlíně (dnes Gottwaldov), okres Hodonín, Uherský Brod a Uherské Hradiště (výnos říšského protektora ze dne 1. 10. 1941). Pro obvody některých Oberlandratů výjimečný stav vůbec vyhlášen nebyl. Z obvodu Stapoleitstelle v Brně to byly Oberlandraty v Jihlavě, Kroměříži a v Prostějově. Výnosem říšského protektora ze dne 29. 11. 1941 byl s platností od 1. 2. 1941 zrušen výjimečný stav pro obvody Oberlandratů v Ostravě, Kladně, Hradci Králové, Olomouci a Zlíně. Z obvodu Stapoleitstelle v Brně zůstával tedy civilní výjimečný stav od 1. 12. 1941 v platnosti jen pro obvod Oberlandrata v Brně. Přesto mezi osobami, které byly pod předsednictvím Nölleho dne 22. 12. 1941 odsouzeny k smrti, bylo pouze 5 (z celkového počtu 32), které i podle nacistických předpisů mohly být souzeny ve stanném řízení, protože se dopustily své činnosti v Brně. O třech osobách nemohlo být zjištěno, kde se činnosti vlastně dopustily, protože neměly trvalé bydliště. Ostatních 24 bylo z okresů, kde výjimečný stav buď vůbec vyhlášen nebyl, nebo kde byl v době jejich odsouzení již zrušen.
V Brně, kde výjimečný stav trval, resp. v obvodu brněnského Oberlandrata měli bydliště Dr. Mirko Svozil, Arnošt Špidla, Tomáš Lisa, Karel Moravus a Josef Procházka. Bydliště nebylo zjištěno u Rudolfa Koloničného, Josefa Lejska a Viléma Janoty. Jan Adámek, Jan Beneš, Josef Švagera, Ladislav Špidla, František Pavličík, Jaroslav Podzemní, Antontín Rait a Theodor Sahánek měli bydliště v obvodu Oberlandrata v Kroměříži, pro který výjimečný stav v roce 1941 vůbec vyhlášený nebyl. Podobně je tomu u Jana Restela, který bydlel v obvodu Oberlandrata v Jihlavě, kde rovněž nebyl výjimečný stav vyhlášen. Florian Bajer, Eduard Janošec, Václav Rybníček a Antonín Smékal měli bydliště v obvodu Oberlandrata v Ostravě, Jaroslav Stratil, Josef Riedl, Rudolf Smutek, Bohumil Zedníček, Oldřich Pour, František Kozupek, Bohuslav Němec a Josef Vodička v obvodu Oberlandrata v Olomouci, Antonín Kos, Jakub Zaoral a Eduard Stratil v obvodu Oberlandrata ve Zlíně. Ve všech těchto naposledy jmenovaných obvodech byl výjimečný stav zrušen dnem 1. 12. 1941.
Druhé období nastalo koncem května 1942, když byl po útoku na SS-Obergruppenführera Heydricha opětně vyhlášen civilní výjimečný stav, tentokráte pro celé území tzv. Protektorátu. Stanný soud v Brně pod předsednictvím Nölleho znovu zahájil činnost a počet jeho senátů byl rozšířen. Předsedali jim opět zástupci Nölleho nebo náčelníci jednotlivých oddělení Stapoleitstelle. Také složení přísedících bylo obdobné jako v roce 1941. Počet odsouzených byl však daleko vyšší. Podle dálnopisné zprávy, kterou Nölle posílal dne 3. 9. 1942 K. H. Frankovi jako vyššímu vedoucímu SS a policie, bylo v době od 27. 5. do 3. 7. 1942 odsouzeno stanným soudem v Brně k smrti 397 osob a z nich 395 ihned popraveno. Při vyšetřování se nepodařilo opatřit doklady o smrti 295 osob.
I v období výjimečného stavu v roce 1942 Nölle rozhodoval o tom, které případy mají být stanným soudem projednány. Rovněž při vyhlášení výjimečného stavu nařídil, aby stannému soudu byly předány spisy některých osob, které byly zatčeny již dlouho před tím.
Výpovědi některých bývalých příslušníků gestapa svědčí o tom, jak byly vybírány osoby, jež měly být postaveny před stanný soud. Býv. kriminální komisař Kurt Leischke vypověděl, že v období druhého výjimečného stavu bylo stanným soudem odsouzeno jen velmi málo osob, zatčených pro ilegální činnost, protože v době vyhlášení výjimečného stavu nebyly jejich případy zpracovány. Za to však BdS Praha dal pokyn k shromáždění materiálů proti tzv. destruktivním inteligentům, kteří měli být souzeni stannými soudy. Nešlo o nic jiného, než pod záminkou odplaty za útok na Heydricha vyvraždit českou inteligenci. Ačkoliv brněnská řídící úřadovna gestapa podle výpovědi Leischkeho žádné poznatky v tomto směru neměla, dal Nölle příkaz k provedení domovních prohlídek a zatčení některých představitelů české inteligence. Tuto skutečnost potvrzuje také býv. kriminální zaměstnance Richard Schetke, který uvedl, že se Nölleho příkaz týkal všech českých veřejně činných osob, které gestapo považovalo za státně nespolehlivé. Leischke v této souvislosti uvedl případy ředitele moravského svazu zemědělských a lesnických družstev Františka Wenzela a předsedy okresního soudu v Tišnově Dr. Miloslava Fibicha. Oba byli zatčeni z podnětu SD. Přitom jim byly kladeny za vinu činy, které ani nemohly mít nic společného s výjimečným stavem. Wenzel byl obviňován, že se stavěl proti reorganizaci zemědělského družstevnictví a že poškodil finančně vkladatele z pohraničního území, okupovaného na podzim 1938 nacisty. Leischke, který Wenzelův případ vyšetřoval, předložil výsledky vyšetřování Nöllemu bez zaujetí stanoviska. Nölle případ projednal u BdS v Praze, po projednání jej předal stannému soudu, a Wenzel byl odsouzen k smrti. Doklad o jeho smrti je připojen mezi úmrtními listy obětí 2. výjimečného stavu. Dr. Miloslav Fibich byl zatčen podle výpovědi Leischkeho z toho důvodu, že se stavěl proti poněmčování akcí v místě svého bydliště. Případ byl postupně zpracováván dvěma referenty gestapa, kriminálním tajemníkem Franzem Aschauerem a kriminálním komisařem Wilhelmem Walchem. Oba nezávisle na sobě došli k závěru, že obvinění není prokázáno a že udání proti Dr. Fibichovi bylo pravděpodobně motivováno osobní mstou. Navrhovali proto, aby Dr. Fibich nebyl postaven před stanný soud. Leischke jako jejich představený s návrhem souhlasil a předložil jej Nöllemu. Nölle však přesto rozhodl s odůvodněním – podle Leischkeho – že je přesvědčen o Fibichově vině, i když objektivní znaky skutkové podstaty chybí. Dr. Fibich byl pak stanným soudem odsouzen k smrti a popraven. Fotokopie rozsudku a úmrtního listu jsou připojeny v příloze. K tomuto případu je nutno poznamenat, že Aschauer, který svůj nesouhlas s rozhodnutím svého představeného v tomto případě otevřeně vyjádřil, byl suspendován a odveden ke službě ve východních okupovaných zemích.
Výpověď svědka Josefa Brůže svědčí o tom, že některé případy projednával stanný soud v nepřítomnosti obviněných. Svědek sám byl stanným soudem „předán tajné státní policii“ a deportován do koncentračního tábora. O tomto rozhodnutí se však dověděl až při vyšetřování v roce 1967. Svědek Rudolf Halama pak poznal na fotografii Nölleho jako muže, který dne 30. 9. 1941 předsedal stannému soudu, jímž byl svědek „předán tajné státní policii“.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá zcela jednoznačně, že tzv. stanné soudy, které působily v období civilního výjimečného stavu na území okupovaného Československa, byly institucí, která svým složením i činností odporovala dokonce i tehdy platným zásadám německého trestního práva hmotného i procesního. Nešlo o soudní řízení v pravém slova smyslu, fakticky se jednalo o tzv. Sonderbehandlung s tím rozdílem, že toto opatření bylo zejména v roce 1942 uplatňováno a že rozhodování o něm bylo decentralizováno na nižší instance.
Obviněný Nölle ze své pravomoci šéfa řídící úřadovny gestapa rozhodoval také o povolování tzv. zostřených výslechů, tj. fyzickým násilím. V případech, kdy byl zostřený výslech proveden bez jeho předchozího vědomí, dával k němu souhlas dodatečný. O tom vypovídal býv. kriminální rada Otto Koslowski. Zostřené výslechy byly takové povahy, že mnohdy skončily smrtí vyslýchaného. Tak v roce 1943 zemřel na následky zostřeného výslechu zatčený komunista Josef Rerych, který podle názorů vyslýchajících neodpovídal uspokojivě na jejich dotazy, to znamená odpíral prozradit další osoby. Jako důvod jeho smrti byla uvedena srdeční slabost, v důsledku které prý nevydržel týrání, z výpovědi býv. vrchního kriminálního tajemníka Leopolda Eibela však vyplývá, že týrání bylo způsobilé usmrtit i člověka jinak zdravého. Podle doznání býv. kriminálního rady Koslowského rozhodoval v tomto případě o povolení výslechu on sám. Je však nepochybné, že o tom alespoň dodatečně informoval Nölleho, protože o dodatečném souhlasu Nölleho v jiných případech sám vypovídal. Případ Josefa Rerycha nebyl v praxi brněnského gestapa ojedinělý. Potvrzuje to na příklad výpověď býv. zaměstnance pohřebního ústavu v Brně Jana Matouška, který se odvážení mrtvol ubitých vyšetřovanců v několika případech zúčastnil. I když Nölle sám při zostřeném výslechu nikoho neubil, jako představený však odpovídá i za takové jednání svých podřízených, k němuž dával souhlas. Zpravidla málokterý z vedoucích úředníků gestapa sám používal násilí proti vyšetřovaným, Nölle však byl jednou z takových výjimek. Svědčí o tom výpověď bývalého vězně Ferdinanda Píly, kterého Nölle udeřil do obličeje a krvavě zranil. Z výpovědi vyplývá, že se tak nestalo při výslechu, ale ještě před výslechem, bez jakéhokoliv důvodu, zřejmě jen proto, aby Píla byl zastrašen a psychicky zlomen ještě dříve, než výslech započne.
V noci na 1. 9. 1943 došlo v obvodu pobočné úřadovny gestapa v Ostravě blíže železniční stanice Lískovec u Frýdku-Místku k vykolejení nákladního vlaku, které bylo způsobeno třaskavinovou náloží. Ačkoliv se gestapu nepodařilo pachatele zjistit, byla provedena řada zatčení. Nikdo ze zatčených neměl prokazatelně s vykolejením vlaku nic společného, i když mezi nimi byly osoby, po kterých gestapo pátralo z jiného důvodu. Nölle však rozhodl, aby pět zatčených bylo pro výstrahu u železniční trati v Lískovci oběšeno. K tomuto kroku si vyžádal souhlas tehdejšího BdS v Praze, SS-Standartenführera a plukovníka policie Dr. Weinmanna. Dne 3. 9. 1943 byli skutečně v Lískovci oběšeni Josef Lichnovský, Zdeněk Žáček, Jan Ermis, Josef Drozd a Bohumil Janáček. Vyhlášku o jejich popravě podepsal Nölle osobně. O okolnostech tohoto případu vypovídají Magdalena Siwá, býv. písařka ostravského gestapa a býv. komisař Anton Mondorf. Oba tvrdí, že iniciativa vyšla od Koslowského, který tehdy řídil zatýkací akci, Koslowski sám však vypověděl, že k popravě došlo na příkaz Nölleho. Jestliže byl k popravě vyžadován souhlas BdS, musel je vyžádat Nölle, Koslowski sám ho jako podřízený učinit nemohl. Podle Mondorfa byl Nölle sám také popravě přítomen. O způsobu vyšetřování a provedení popravy vypovídají svědci Theobald Zimmermann, býv. výpravčí ve stanici Lískovec, Valentin Kartousek, býv. okresní velitel protektorátního četnictva v Místku a svědci Andělín Lukovský a Viktor Pokluda.
Popsaný skutkový stav je prokazován následujícími svědeckými protokoly nebo notářsky ověřenými fotokopiemi dokumentů:
- protokol o výslechu Jana Součka z 29. 3. 1966
- protokol o výslechu Jana Matouška z 5. 4. 1966
- protokol o výslechu Josefa Volavky z 8. 4. 1966
- protokol o výslechu Emila Šimečka z 9. 4. 1966
- protokol o výslechu Josefa Brůži z 24. 3. 1967
- protokol o výslechu Rudolfa Halamy z 24. 3. 1967
- protokol o výslechu Theobalda Zimmermanna z 28. 3. 1967
- protokol o výslechu Valentina Kartouska z 29. 3. 1967
- protokol o výslechu Roberta Jurkowskiho z 18. 4. 1967
- protokol o výslechu Otty Koslowskiho (německy)
- protokol o výslechu Kurta Leischkeho (německy)
- protokol o výslechu Leopolda Kadlece (německy)
- protokol o výslechu Richarda Schetkeho
- protokol o výslechu Ludwiga Pöhla (německy)
- protokol o výslechu Leopolda Eibela
- protokol o výslechu Anton Mondorfa (německy)
- protokol o výslechu Ferdinanda Píly
- protokol o výslechu Franze Aschauera (německy)
- protokol o výslechu Wilhelma Walcha (německy)
- protokol o výslechu Andělína Lukovského
- protokol o výslechu Viktora Pokludy
- protokol o výslechu Magdaleny Siwé
- potvrzení o zpopelnění Josefa Lichnovského a dalších osob, popravených v Lískovci dne 3. 9. 1943
- vyhláška o popravě Josefa Lichnovského a dalších osob (německy)
- rozsudek stanného soudu ve věci Dr. Miloslava Fibicha (německy)
- Dienstalterliste der SS der NSDAP (německy)
- Cental registry of war criminals – Wanted list – Part II (anglicky)
- rozsudky smrti, vynesené stanným soudem za předsednictví Nölleho ve dnech 28. a 30. 9. 1941 (německy)
- denní hlášení o činnosti stanného soudu z 11. 10. 1941 (německy)
- hlášení strážního praporu Waffen-SS o provedených popravách v období civilního výjimečného stavu 1941 (německy)
- doklady o smrti osob, odsouzených stanným soudem ve dnech 28. a 30. 9. 1941 (německy)
- seznam osob, popravených v období civilního výjimečného stavu v roce 1941 v Brně – doklady o smrti připojeny na filmovém negativu (německy)
- rozsudky smrti vynesené stanným soudem za předsednictví Nölleho dne 22. 12. 1941 (německy)
- rozsudky stanného soudu za předsednictví Nölleho o předání tajné státní policii a doklady o smrti odsouzených osob (německy)
- dálnopisná zpráva Nölleho K. H. Frankovi o činnosti stanného soudu v roce 1942 (německy)
- dálnopis gestapa v Brně ze dne 26. 3. 1944 (viz odst. IV)
- doklady o smrti osob popravených v roce 1942
- fotografická dokumentace.
K dokumentům č. 1–9, 13, 15, 17, 20–23 je zároveň připojen jejich úřední překlad do němčiny.
Originály dokumentů připojených k tomuto pamětnímu spisu jsou uloženy u ministerstva spravedlnosti – Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v Praze a je možno do nich na požádání nahlédnout.
Svědci uvedení pod č. 14, 18 a 19 byli po odpykání trestu v Československu odsunuti do Rakouska. Kromě toho do NSR odešli po propuštění z trestu býv. příslušníci brněnského gestapa Alex Wandahl, nar. 14. 8. 1906 a Josef Holzbauer, nar. 8. 9. 1911, které je rovněž možno vyslechnout jako svědky.
III.
Z vylíčených skutečností, doložených dokumenty přiloženými k tomuto pamětnímu spisu vyplývá, že Wilhelm Nölle jako šéf řídící úřadovny gestapa a zejména jako předseda tzv. stanného soudu v letech 1941 a 1942, nařídil nebo dal podnět nebo souhlas k zavraždění více než 500 čs. občanů, a to buď ve formě rozhodnutí tzv. stanného soudu, tzv. odvetného opatření nebo souhlasu k tzv. zostřenému výslechu. Při tom byli čs. občané v mnoha případech vražděni jen na základě pouhého podezření pro skutky, kterých se nedopustili, resp. pro skutky, na které ani nacistické trestní právo nestanovilo trest smrti (případ Dr. Fibicha a Wenzela). Ve všech případech pak bylo rozhodováno v rozporu i s tehdy platným procesním právem. Proto je nutno všechny skutky Nölleho považovat za zosnování a organizování vražd.
Uvedené skutky byly v době spáchání trestné jako zločin vraždy podle tehdy platného trestního zákona č. 117 (býv. rakouský říšský zákoník) a později i podle československého trestního zákona č. 86 z roku 1950.
Proto je Wilhelm Nölle stíhán generálním prokurátorem ČSSR podle ní platného čs. trestního páva – pro účast na trestném činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 219 trestního zákona ČSSR č. 140/1961 Sb.
§ 10
- Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně
a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),
b) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce),
c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
(2) Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
§ 219
Vražda
Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti.
Trestní stíhání tohoto trestného činu není v ČSSR s ohledem na zákon č. 184/1964 Sb. promlčeno. Tento zákon zní:
Z á k o n
ze dne 24. září 1964
§ 1
U trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946 (v době zvýšeného ohrožení republiky) válečnými zločinci nebo jejich pomahači ve prospěch nebo ve službách okupantů,
které jsou trestnými činy podle zákona č. 140 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 a byly i trestnými činy podle zákonů platných v době jejich spáchání i zákonů pozdějších,
pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později,
se nepromlčuje ani trestní stíhání ani výkon trestu.
§ 2
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
IV.
V průběhu vyšetřování trestné činnosti Wilhelma Nölleho byly zjištěny skutečnosti odůvodňující podezření, že Nölle se dopustil ještě dalších zločinů proti lidskosti. Svědčí o tom dálnopis řídící úřadovny v Brně ze dne 26. 3. 1944 všem podřízeným úřadovnám, který je podepsán Nöllem (připojen jako dokument 36). Tento dálnopis obsahuje pokyny o deportování všech Židů maďarské státní příslušnosti z tehdejší Moravy do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Vzhledem k době, kdy byly tyto pokyny dány, je jisté, že Nölle věděl o tom, že jde o opatření tzv. konečného řešení židovské otázky, a že deportované osoby očekává v koncentračním táboře smrt.
V.
Po skončení druhé světové války a obnovení činnosti řádných československých justičních orgánů bylo po Wilhelmu Nöllem pátráno. Byl také uveden v seznamech osob, hledaných spojeneckými orgány pro válečné zločiny (viz dokument č. 27). Pátrání však bylo bezvýsledné.
VI.
Nacisté se v době druhé světové války dopustili nesmírných zločinů proti národům zemí, jež byly dočasně okupovány hitlerovskými vojsky. Potrestání nacistických válečných zločinců, kteří nesou za všechny tyto zločiny proti lidskosti odpovědnost, není aktem odplaty, nýbrž morálním a právním požadavkem států, které byly dočasně pod nacistickou mocí. Je skutečností, že většina dosud nepotrestaných nacistických válečných zločinců žije na území Německé spolkové republiky. Postoj NSR k jejich potrestání je jedním z problémů zatěžujících vztahy mezi NSR a jejími sousedy a bránících vytvoření podmínek pro zmírnění napětí v Evropě.
Trestnost hromadného vyhlazování národů a národnostních skupin všech ostatních válečných zločinců vyplývá jednak ze všeobecných zásad mezinárodního práva, zejména Londýnské dohody ze dne 8. června 1945, o potrestání válečných zločinců, a rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 13. února 1946 a ze dne 31. října 1947, o vydávání a potrestání válečných zločinců, jednak ze speciálních ustanovení, jakými jsou např. Deklarace o zákonech a obyčejích pozemní války z roku 1907, včetně její přílohy Řád pozemní války.
Všechny země jsou proto povinny uplatnit příslušné normy mezinárodního práva, mající vztah k odpovědnosti za válečné zločiny. Dodržení této zásady umožňuje též ústava Německé spolkové republiky (Grundgesetz, Art. 25 a 139).
Ze všech uvedených důvodů žádá ministerstvo spravedlnosti Československé socialistické republiky, aby příslušné úřady Německé spolkové republiky převzaly trestní stíhání obviněného Wilhelma Nölleho a pohnaly ho za prokázané zločiny proti lidskosti k trestní odpovědnosti.
V Praze dne 20. října 1967
Tajemník Čs. vládní komise
pro stíhání nacistických válečných
zločinců: