Odsun Němců je německá Achillova pata, ne česká, pane Nováčku!
Tak za první – autor tvrdí, že konference Postupim „brala na vědomí“ odsun z Polska, ČSR a Maďarska. Opak je pravdou – konference stanovila legální odsun z hlediska geopolitického jako 3. bod požadavků na poválečné uspořádání východní Evropy (Prof. Frajdl, Konference v Postupimi 17. 7. – 2. 8. 1945 in: ČNL Praha 2020, str. 1.) Současně s tím nařídila předání severovýchodního Pruska Sovětskému svazu (SSSR) jako bod 1 a postoupení východního území od Odry–Nisy Polsku – bod 2. Bod 3. jsme již uvedli. Francie na jednání zastoupena nebyla, ale 4. srpna 1945 dala k tomu souhlas. Prof. Frajdl k tomu praví: „Postupimská smlouva vytvořila právní základnu pro správu Německa ze strany USA, SSSR, Velké Británie a Francie.“ Dále praví: „V Postupimi bylo dohodnuto, že se musí udělat všechna opatření, aby Německo již nikdy nemohlo ohrožovat své sousedy nebo světový mír.“
K datu postupimské dohody ještě neexistovaly revanšistické spolky odsunutých Němců, ale když se později vytvořily, nalezli do nich henleinovští a nacističtí funkcionáři (zejména do Witikobundu – JJN).
Dále již roku 1943 vytvořili BRITOVÉ mezirezortní komisi pro otázky německých menšin mimo území Říše. Plán byl odsunout totálně všechny Němce z Východního Pruska, z Gdaňska, opolského Slezska a z pohraničí Československa tzv. Sudet. Tedy Britové již roku 1943 naplánovali odsun Němců od nás.
Za druhé – jmenovitý otec odsunu nebyl Čechoslovák Beneš, ale Brit John David Mabbott, profesor Balliolovy koleje Oxfordu. Jest čísti monografii Martina Davida Browna Jak se jedná s demokraty, vyšla u nás v nakladatelství Beta - Dobrovský, Ševčík 2008. Mabbott byl otcem memoranda „The Transfer od Minorities“, dokončené pro ministerstvo zahraničí odbor Central roku 1940! Tam se stanovila proveditelnost odsunů pro tyto země: Albánii, Bulharsko, Itálii, Jugoslávii, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR. K tomu byly dvě porady, kde byli zastánce odsunu Seton-Watson a odpůrce odsunu, plánovač odtržení Sudet roku 1938 a předseda anglo-německé společnosti Arnold Toynbee. Toynbee spor prohrál a Seton-Watson poskytl návrh polské a československé vládě.
Za třetí – 8. března 1944 v britské sněmovně byla rozprava o odsunu. Vystoupil Earl of Mansfield ve Sněmovně lordů, aby se zabránilo existenci německých menšin v jiných státech, jako ohnisek neklidu. Dnes neklid organizují právě skupiny odsunutých Němců. Britští poslanci upozornili, že Německo samo vytvořilo situaci, že německé menšiny musí přijmout rozhodnutí mezi vystěhováním a masakrem.
Za čtvrté – stanovisko USA k odsunu. Američané hodnotili tzv. Sudetoněmce jako předvoj nacistické infiltrace. US rozvědka zjistila, že v Sudetech byla sestřelena americká letadla a ty letce, kteří nouzově přistáli, Sudetoněmci utýrali k smrti. Obyvatelstvo přihlíželo, povzbuzovalo Hitlerjugend a německé četníky k mučení Američanů. Americký požadavek tedy byl – německé elementy musí být z území odstraněny a potrestány.
Za páté – stanovisko SSSR. Litvinovova a Vorošilovova komise naznala, že ti Němci, kteří se postaví proti fašismu, mohou mít lepší perspektivu v ČSR. Prokázat to měli povstáním, protiválečným postojem a demonstracemi a stávkami. Nic z toho se v ČSR nestalo. Naopak – při odsunu Němci hrozili, jako v Brně, „my se vrátíme a budeme dláždit ulice českými lebkami“.
Za šesté – prezident Beneš podal informace 10. ledna 1944 své vládě i USA, Britům a Francouzům, že J. V. Stalin souhlasí s odsunem Němců z ČSR.
Za sedmé – divokému odsunu předcházel divoký útěk Němců z Polska, okupovaného Slezska a v dubnu 1945 i z protektorátu, již před divokými odsuny. Jsou dochovány i fotografie útěku např. v Moravském zemském muzeu v Brně. Poté následoval tzv. řízený útěk, pro který Němci na Moravě zbudovali dva provizorní tábory – Rájec nad Svitavou a Pohořelice. Oba tábory byly bez neinfikované pitné vody a v obou propukl tyfus (latríny postaveny blízko zdrojů vody!).
Mohl bych pokračovat dále, ale k vyvrácení blábolů o české Achillově patě to stačí. Navíc pan komentátor Českého rozhlasu plete do tématu okupace a vzniku tzv. Sudet historické analogie, které tam nepatří, například pozvání Němců Přemyslovci, což je čtvrtpravda, protože Němci nikdy neutvořili souvislé osídlení ani v pohraničí ani ve vnitrozemí. Byli pozváni jako specialisté horníci a osídlenci církevních statků (Biskup Bruno ze Schaumburgu). Bylo to pouhé „ostrovní osídlení“ (Inselsiedlung) bez blízkých kontaktů s českou většinou. Další zahlcení pohraničí za Franze Josefa der Erste nezpůsobili Češi, ale němečtí kapitalisté pro své továrny. Češi byli vyháněni již tenkrát. Tak jakýpak harmonický soulad – nikoli – potýkání se slovanským obyvatelstvem. Ale to už ať píší stále mlčící akademici. „Dva zámky plný akademiků!“, pravil by národní klasik Werich. Proč naši akademici mlčí? Zacpaly jim ústa německé a rakouské granty? Anebo je to ještě jinak?
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, prom. historik,
pozůstalý po legionáři zabitém gestapem na zásah sudeťáka, příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny Pankrác.
P. S. A zas to nebude ani v Právu ani v Českém rozhlase… Ne, tady budou vycházet jen romány Kateřiny Tučkové a jiných, dnes pod názvem Sudetský ráj, nebo Sudetský dům, ale české argumenty vlastní tisk umlčí! JJN